The Secret History

Na to, kolik mám vždycky přes léto plánů, je nějak nezvládám naplňovat. Takže asi budu pokračovat v loňské tradici a za celý léto sem přidám jen jeden review. Knižní review. Tisícistránkové knihy silně založené na řecké filologii. A pak se budu divit, že to nikdo nečte, nekomentuje a vlastně to ani nikoho nezajímá. Ale někdy na začátku tohoto roku mě náhodní kolemjdoucí žádali o více knižních recenzí. Tak to svádím na ně.

The Secret History
Donna Tartt

The Secret History je jedna z těch knih o kterých všichni podvědomě vědí. Vyvolává deja vu. Možná jste o ní slyšeli v nějakém záhadném kontextu, který už si nepamatujete. Někdo ji zmínil na přednášce, byla na vaší dashboard, narazili jste na její název někde na blogu se slash fanfikcemi, nebo jste možná zaslechli někoho v univerzitní knihovně, jak o ní šeptem mluví. Podobná situace jako s Nightrunners, nebo The Song of Achilles. Tyhle knihy existují a jsou silně spjaty s homoerotickým kontextem, ale o co vlastně jde, vám poví málokdo, protože to prostě nikdo nečetl.

"Beauty is terror; whatever we call beautiful, we quiver before it."

Řekněme si to na rovinu, lingvistické kvality knihy v této době prakticky nikoho k samotné četbě nepřesvědčí. Dokonce ani mě a já jsem neskutečně pompézní knihomol se sklony soudit (a odsuzovat) lidi podle toho, co čtou. TSH jsem začala číst asi čtyřikrát v průběhu dvou let a dokončila jsem to až na ten čtvrtý pokus, který ovšem na rozdíl od těch předchozích nebyl inspirován příslibem kvalitní fikce, ale aesthetic postem na Tumblru.

Takže přeskočím tu část o neskutečně obsáhlých referencí na klasické umění, řeckou filozofii, latinu, citaci Miltona na straně osm a nadzemský přednes překladu Sofoklova jambického trimetru, protože vím, že většina čtenářů Ao3 (a tohoto blogu) inklinuje mnohem víc k lidem než ideám. Přejdu tedy rovnou k části, kdy vám povím o protagonistovi, o uzavřené skupině studentů řecké filologie, co díky izolaci v kampusu nahodili full Lord of the Flies mode, a o lásce.

Celý příběh je vlastně nostalgická a emotivní zpověď Richarda Papena, který je takový lidský odpad, že se s ním vlastně můžete ztotožnit. Je to málomluvný lhář, věčný student, má příšerný vkus, pokud jde o jeho romantické zájmy, a latentně homosexuální sklony. Jeho jediným kladem je, že umí psát, ale bohužel, i to mu moc nepřidává, protože dokáže vyprávět jen jeden příběh - a ten je shodou okolností o tom, jak se zapletl do vraždy svého spolužáka.

Na univerzitě ve Vermontu se Richard se dostal do výběrové skupiny studentů řečtiny, kterou vedl Julian Morrow, elitář, který podporoval naprostou izolaci svých pěti studentů od zbytku školy. V původním složení skupiny bylo pět lidí: Francis - téměř stereotypní hypochondrický zrzavý homosexuál, Bunny - který vás dokázal otrávit už jen svým jménem, dvojčata Charles a Camilla - kteří byli krásní a rádi nosili bílou, aby to vypadalo, že se netopí v bahně incestu a Henry Winter - ještě větší nerd, než jste doufali. Nedá se říct, že by někomu ze skupiny odtržení od sociálního a akademického života vadilo, do jednoho byli nadprůměrní, namyšlení a bohatí individualisté s tak klasickými charakterovými rysy, že by jim v jiné situaci mohli zajistit dost velký úspěch v reality show Život na fildě. V ceně je recitace poezie Měsíci, perská kuchyně, homosexuální eskapády, estetika a orgie.

"Jesus,” he said. “What you doing, burying the dead?”
Henry smiled. “Actually, it’s very lucky you happened by."

Richard byl z pochopitelných důvodů podivnou sebrankou, kterou na první pohled spojovaly antické ideály, tak fascinován, že byl ochoten obětovat kontakt s okolním světem, aby se mezi ně dostal. Ukázalo se ovšem, že soužití několika bohatých fracků, kteří idealizují starověké principy a nechtějí mít s okolním světem nic společného, má svá úskalí. Například těžký případ ponorkové nemoci, která se po Richardově příchodu velmi rychle přehoupne z prosté apatické nálady a mírné nesnášenlivosti v komplexní mašinerii na jejímž konci je vražda Bunnyho, který si zasloužil zemřít prostě proto, že svou americkou vulgárností mezi ostatní moc nezapadal, byl otravný a neuměl deklinovat.

“I prefer to think of it as redistribution of matter.” 

The Secret History nemá smysl popisovat z hlediska zápletky, nebo žánru. To, co je pro ni podstatné, jsou pocity, které obsahuje a vyvolává. Všichni víme, že Bunnyho zabijí, takže jediné, co zbývá zjistit, je, proč musel zemřít. Přístup Donny Tartt k vyprávění je na úplně jiné úrovni, než jsem zvyklá z těch odpadků, co čtu.Je spisovatelem, který chápe funkci vypravěče v první osobě a dokáže z vás udělat stejné idioty jako z Richarda. Přečtěte si prvních osmdesát stran a pak mi řekněte, která postava vám připadá nejpřitažlivější. A proč Henry. Přečtěte si dalších 800 a řekněte mi, proč je zabití Bunnyho vlastně naprosto rozumný tah.

Henry Winter je ikonická vedlejší postava. Ten typ, který nikdy nezapomene, protože je naprosto ojedinělý. Osobnost tak silná, že má potenciál, aby se z ní stalo meme. Pro méně zkušené čtenáře; Luna Lovegood je víc signifikantní než Harry Potter. Devadesát procent čtenářů si při zmínce o Pánu much vzpomene na Simona a ne na Ralpha. Jako některý z těch filmů, které vás vlastně ani nebavili, ale z nějakého důvodu si některé scény opakovaně připomínáte. Když všichni odejdou, Henry Winter zůstane, protože bez něj by se univerzum přestalo otáčet.

Když se to tak vezme, Richardův crush na Henryho vlastně není vůbec gay. Není možné nebýt přitahován Henrym nebo Camillou, protože jsou hvězdami tam, kde všichni ostatní jsou ubohé malé planety. (Ale byla jsem neskutečně zklamaná, když si Richard udržel svou chabou no homo fasádu prakticky až do konce. S ohledem na Henryho. Francis je jiná story.)

Tartt vás dokáže nenápadně vtáhnout pod neomezený vliv knihy, izoluje vás v kultu osobnosti postav a ještě vám dokáže do očí tvrdit, že všechny ty literární reference a latinské fráze v knize jsou klíčové k pochopení celého příběhu a že, pokud jste knižní pleb, tak se asi daleko nedostanete, čímž dokonale skrývá podstatu celé nastalé tragédie až do konce a ani tam ji plně neodhalí. Geniální manipulace, která z té knihy dělá horskou dráha po emocích. Jako kdybyste se poprvé v životě dívali na Spirited Away a byli přitom na špatným tripu. Tartt se nějak podařilo dát na papír koncentrát stresu noci před zkouškou a skloubit ho s atmosférou finále třetí série NBC Hannibala a to i s- se vším všudy. Richard miluje Camillu. Vy milujete Camillu. Richard miluje Henryho. Vy milujete Henryho. TSH je tak neskutečně atmosférické, že je i přes vypjatou atmosféru zklidňující. Nihilismus v antické formě. Obraz zachycený Brianem Fullerem daný do slov na hedvábný papír v deskách z bílé nelakované kůže. Estetika. Moderní klasika.

Čtěte v originálním jazyce.

Varování: Kniha způsobuje následující vedlejší efekty; Inability to express feelings in the native language of the speaker, This article has been translated from English and IS rusty. I'm sorry, I've given up now. It was also stated that it may take a few weeks to stop using complex and long words. Overkill. Obsession with beauty and pompous pseudo-academic public speaking. Writing a long hysterical letter to the person who recommended the book and then realising it's 2k16 and we have  an internet messaging system.