Doukyuusei

Sajou je šprt, ale neumí zpívat. Kusakabe umí zpívat, ale nikdy se moc neučil. J̡̡̢̖̱̝͙̱̞̺͝A͏̻͚̪͍̜͘ͅĶ̖͙̖̦̱̩͇̳͍̟͎̱̦͈̥͠ͅ ̢̝͚̟̠̤̟̤̟̖̝́̕̕͠ͅŢ͍͚̙̫̗̥͈̣̯̞̖͍͖̲̙̞̀͘͝ͅO͠͏̜̺̼̲͕̩̟̮̯ͅ ̀͏̫̣̠̻͙͙̟͍̮̠͓̼̰̟V҉͓͈͙̞̯̻̦̱͎̮̯̻̳̗͈̻͉͠Y̨͕̲͕̘̩͇͘͘͠Ř̶̢̫̜̜̟̕E̵̢̻̮̗̘͈̫̝̫̘ͅŠ̷̢̧͔̤͕̤͖͈͕͎̠̪͚͔̘͍͔̭̮̀͘Í̵҉̯̺͖͇?̧̲͉̳͓̣͕̀͝͞?̭̼͎̙̦̜̠̩̟̟̣̭́͝?

Doukyuusei patří mezi 10 nejsledovanějších shonen ai na MAL a podle stejné databáze, jde o nejlépe hodnocené SA anime vůbec. Je ovšem z roku 2016, tedy až po té, co ten největší golden age japonského gay anime přešel a zároveň je to stejný ročník jako Yuri on Ice (který mimochodem label Shonen Ai stéle nezískal,) které v roce vydání úspěšně zastínilo i slunce. Weebshit, nebo ne, byla by škoda nemít Doukyuusei jako další zářez na pomníku LGBT shitpostingu, takže po té, co jsem měla intenzivních pět let reality nastává slavnostní okamžik: Yaoi recenze.

Nebo teda shonen ai.

To je fuk.

Kusakabe a Sajou se potkali na letní škole. Kusakabe je populární, atraktivní a hraje v kapele, což je asi důvod, proč skončil na chlapecké letní škole. Jednoho dne ho zaujme roztomilý nerd, protože tohle je romantická ova a divačky tyhle věci žerou. Sajou má asi navíc, než na týpky jako je Kusakabe, ale nezvládl udělat přijímačky na vysokou, protože se vždycky ze stresu před testem složil a školní psycholog by mu raději pomohl s úplně jinými problémy. Doukyuusei je milé anime o dospívání, prvních láskách, vyrovnávání se s vlastní sexualitou a vůbec vůbec skvělá věc, se kterou začít léto. 

Přála bych si bez obalu říct, že to anime je -vyšší třída odpustí, studenti pochopí- píčovina. Přesně tak na mě totiž prvních několik minut, po letitém odloučení od anime, působilo. Zatrpklý divák totiž dokáže v šedesáti minutách vstřebat jen určité množství fragmentovaných polibků, ukeho v nesnázích a dramatický rozchod se taky nedá v jedné hodině zopakovat pětkrát, aniž by se v divákově mozku neozvala ta poslední mozková buňka se slovy "Hej kámo, jakože nene." Ale na konci ovy pozitivní pocity převažovaly a romantické filmy jako žánr obecně, musí být brány s určitou rezervou, takže tady je verdikt: Není to až takový shit. Vlastně jde o překvapivě milý film v kategorii, která by v západní produkci dávno vymřela na ubití SJWs.

Přestože má v sobě spoustu obligatorních klišé, v líbacích scénách kolem protagonistů nelétají lístky sakury, ale japonského javoru (nebo to je v éře po Saraiya Goyou standard?), takže odložme memíčkování a položme si otázku, co vlastně od shonen ai jako žánru v současnosti očekáváme? Je to ještě eye candy pro náctileté Japonky, kde je homosexualita distribuována jako komerční fetiš, nebo se nutně musí posunout směrem k hranému LGBT filmu typu Call Me by Your Name a Love, Simon, kde- homosexualita sice stále představuje trhem žádanou komoditu, ale zároveň nabízí přijatelnou alternativu romantického dramatu o dospívání pro teenagery?
Faktem je, že shonen ai anime byly vždycky trochu rozumnější než yaoi- ze zjevných důvodů. Přesto Doukyuusei vcelku vypadá jako pozitivní posun od věcí typu Junjou Romantica a Loveless. Kromě dospívání a hledání vlastní identity, symbolicky nakusuje otázku (ne)akceptace homosexuality v současném Japonsku, což vzhledem ke zvolenému médiu - anime - ve výsledku zní docela ironicky. Tenhle realismus vlastně znamená návrat do osmdesátkové tradice, ale když jde o anime, buďme rádi i za pokroky dozadu.