Ōoku

Článek o Óoku jsem odkládala hrozně dlouho, protože má hrozně moc adaptací a chtěla jsem je napřed vidět všechny, ale po přečtení mangy už jsem se neudržela. 

První věc, co musíte o Óoku vědět, je, že vám ji pravděpodobně lidi doporučovali špatně. On i oficiální trailer od Netflixu nedělá jejich anime adaptaci moc čest. Sama jsem tím vinna, protože je prostě vtipnější inzerovat ji jako reverse harem příběh, ale ve skutečnosti je Óoku harémovka asi tolik, jako je Vinland Saga anime pro valhalla wannabees.

Ta paralela jde ještě dál v tom smyslu, že jakmile začne farming arc, autor zahodí veškeré zábrany a je to čistý sociopolitický komentář, a to se pak těžko vstřebává, pokud jste se přišli prostě bavit středověkou romantikou, nebo akcí. Doufali jste v konzervativní četbu a najednou vám někdo servíruje názory na otroctví a genderové role. A ono to konzervativní je. Ale ne tak, jak jste čekali. Pokud k tomu nemáte moc zkušeností s díly složitějšími než Krteček a orel, nebo jste dokonce Američan, tak je neštěstí dokonáno. Zkrátka řečeno, některé mangy vyloženě trpí tím, že jim byla dána adaptace, protože nikdy neměly být určeny pro masové publikum. Óoku je jednou z nich. 

Berme to jako důkaz kvality.

Příběh Óoku je postavený na v této době už klasické apokalyptické premise: Objeví se mor, který zabíjí jen muže. Podlehne mu valná většina mužské populace a ženy jsou nuceny převzít vládu a Japonsko vstupuje do éry matriarchátu. Už teď je to lákavé, já vím, vy gendercidní hovada. Přeživší muži přijdou prakticky o všechna práva a svobody a stane se z nich vzácné zboží určené de facto jen k plození dětí a, by proxy, k politickým tahanicím. ČÍM DÁL LEPŠÍ, ŽE ANO? Takže ano: Má to prakticky stejnou premisu jako Sexmise a několik tun déčkového porna. Až na to, že Sexmise není zasazena do Tokugawského šógunátu. Což do tohoto dne nikdo nepovažoval za chybu.

Podstata příběhu je hned v názvu: "Óoku" je z historického hlediska ženská část šógunského paláce v Edu, kde bydlela manželka šóguna, jeho konkubíny a jejich služky. Mužům byl do této části paláce vstup přísně zakázán. Ve verzi, kde se genderové role společnosti prohodily, je Óoku pochopitelně obýváno mužským harémem šógunky. Právě mužské konkubíny jsou první protagonisté příběhu, ale nečekejte, že by tenhle svět byl skutečně o nich. Konec konců, jsou politicky slabí, mají sklony k nemocem a jejich životy mají cenu jen pokud jsou plodní.

První část mangy (a zároveň anime od Netflixu) se soustředí na mladého, obětavého muže Junošina, který dobrovolně vstoupí do harému osmé šógunky Jošimune. Brzy zjistí, že muži v harému ve snaze o získání přízně uchylují k intrikám, které by zahanbily lidi, co psali Angeliku. Po té, co se ubrání znásilnění (tohle si zapamatujte, bude to na testu), získá pozornost zbytku kurtizán, ale i šogůnky, která je trochu vidlačka a imponují jí maskulinní muži. Brzy se ukáže, že tohle není standard a vlastně už asi sto let jsou v módě spíše muži v šatech, protože první šógůnka měla s nastolením matriarchátu poměrně velkou škálu problémů. Což je docela podcenění toho, čím si prošla, ale nechci spoilerovat.

Brilantnost Óoku je právě v její komplexitě. Nesoustředí se totiž jen na jednu příběhovou linku, ale sleduje osudy mnoha žen a mužů v různých historických etapách Tokugawského matriarchátu. A to až po jeho konec v období Meidži. Zároveň ukazuje skutečné historické události, ale interpretuje je tak, že dávají v kontextu matriarchálního Japonska smysl. Po decimaci mužské populace se Japonsko uzavírá světu čistě proto, aby se nestalo terčem útoků z venčí, protože přišlo o armádu. O několik dekád později je Nizozemcům ze stejného důvodu zakázáno pohlédnout do tváře císaři. Pokud počkáte dost dlouho, tak v příběhu budou i intriky, lesbení a divné fetiše, které čekáte po shlédnutí traileru. Ale jinak je Óoku žánrem alternativní historie, spíš než do šódžo harémovka. Což je pravděpodobně důvod, proč se to nikdy nedostalo k cílovce.

Z pohledu historicko-feministické analýzy je Óoku geniální. Autorka, Fumi Jošinaga, je ze staré školy BL mangak, která začala svou kariéru psaním dódžinši na Captain Tsubasa a sama tvrdí, že vyrostla na takových klasikách jako je Patalliro! a Kaze to Ki no Uta. Pokud vám tohle samo o sobě neřekne, že Óoku musí být fakt jízda, tak vám není pomoci. Fumi Jošinaga napsala spoustu BL a pak jí (jako tolika klasickým BL mangakám) došlo, že ji na gaypornu vlastně nejvíce zajímají ženy a vydala Óoku jako svůj magnum opus. Osobně jsem byla ze začátku čtení přesvědčená, že jde o dílo z osmdesátek. Ten vibe je úplně stejnej. Jde tam poznat jak insipirace osmdesátkovou japonskou tvorbou pro ženy (To znásilnění v prvním arku, co jsem zmiňovala? Velmi klasické), tak literaturou druhé vlny feminismu. 

Svět Óoku představuje matriarchát s velmi skeptickým realismem. Žádnej konzumní post-memeismus. Jen solidní práce. Po vydání první sezóny anime od Netflixu, ji dokonce někteří kritici začali shazovat, prostě proto, že se jejich představa matriarchátu blíží utopii, zatím, co Óoku ji představuje jako konzervativní společnost, ve které se nemění vlastně nic, kromě manažera. Což je jednak typické pro osmdesátkové feministické scifi a taky přesně způsob, který historické matriarcháty v Asii doopravdy fungovaly. Soráč, děti. Veřejnost si prostě jakovej skvost jako Óoku nezaslouží. My ostatní můžem být šťastní, že něco takovýho existuje.

PS.: Zkouším nové formátování, aby se články lépe četly na mobilu. Možná budou trochu blbnout.