Jo, říkala jsem, že už žádný články o teplých Číňanech. Jo, říkala jsem, že už žádný přímo čehokoliv z čeho by mohla mít CCP peníze. Jo, sypu si popel na hlavu, bičuju se, velebnosti, 10x (slovy desetkrát) Otče náš, jenž si na nebesích— Ale prostě jsem si k Vánoční pohodě pustila Kill to Love a byla to tak divoká jízda, že mám kinetózu doteď. Tak to alespoň využijeme pro nějakou osvětu a demystifikaci ohledně čínské produkce. Něco oddechového, jako co je nového, kdy vyjde Immortality, kdo dvakrát vypadl z okna, s kým byl a za kolik to nakonec bylo. A tak dál.
Až se bude psát rok 2026, tak se všichni virtuálně odstěhujem do obrovskejch měst, protože se jinak neodstanem k pornu na internetech. A pak bude pozdě na to chtít se ptát - a kde mládež vezme BL? Tohle teda Crew asi neplánovala, když vybírali svou historicky první Boys Love mangu pro vydání, ale máme to tady. Loni, po více než dekádě, vyšlo nové BL v češtině. Je to Umibe no Étranger od Kanny Kii. A já pracuju jak boží mlýny, takže recenze je tady sice s ročním zpožděním, ale je.
Cizinec na pláži
Mladý spisovatel žije v Japonsku na útulném ostrově. Jeho výplň času tvoří takové spisovatelské klasiky: přemítání o životě, konverzace se svou lesbickou spolubydlící a očumování nezletilého chlapce na pláži. Velice klasická zápletka je v tomto případě zachráněná před příjezdem zásahové služby, protože mladý sirotek, který je objektem spisovatelova zájmu, je po smrti své matky přesunut do dětského domova. Tenhle příběh byl velmi blízko tomu, aby se stal paralelou k Boku no Pico, nebo k jeho předchůdci známému jako Smrt v Benátkách, naštěstí v roce 2024 se hebefilie již nepovažuje za národní sport domýšlivých spisovatelů, a proto po úvodní kapitole následuje několikaletý časový skok, ve kterém se již setkáváme s mladíkem jako dospělým. Cizinec na pláži tuto situaci bravurně zvládá a vyhýbá se pomyslné kulce takřka jako Neo v Matrixu.
Úplně netuším jak moc můžu mluvit narovinu v recenzi, která je ofiko pod Crew, takže se důležité části pokusím podat nadneseně. Koneckonců žijeme v době, kdy jsou TikTok a Instareels plný Humbook mozkomoru a týpečky pořád promují šmajchlovací knihy doslova jen tím, že říkají jak moc se tam šmajchluje, takže by mi to mohlo projít taky.
Cizinec na pláži je velmi kvalitní a přínosný kousek do vaší knihovničky, protože se tam šmajchluje tam celých 10 stran. V různých polohách a stále decentně. Není to žádnej bigus blijus jak nejmenovaná loli orgie od konkurence. Pouze kvalitní homošmajchlování. Stereotypní, ale ověřená klasika. Na 10 stránek. Porochňáte si. Nemáte zač. Příběhově tak 4 z 10, atmosféra 8 z 10, první BL manga se sexem v Česku - k nezaplacení.
Nebudu lhát, porno v češtině je jedna z mála věcí, kterých se bojím (nad ní už je asi jen projektová kontrola z berňáku, ach ach), takže jsem byla trochu rezervovaná, když došlo na vydávání yaoi česky. Pár článků zpátky jste si mohli všimnout, že jsem příšerný překladatel, takže mi moc nenáleží právo kritizovat něčí překlady, ale ze svého lajckého pohledu si myslím, že Crew odvedla dobrou práci. Pokud chcete malé lingvistické okénko, tak v amatérských překladech erotických scén, dochází velmi často k používání nejen anglicismů, ale i neohrabanému přejmutí celých anglických konstrukcí, které nedávají v češtině smysl. Velmi často to můžete slyšet i v hraném pornu, kdy herci říkají některé fráze tak, že je jasné, že mají framework pro tuhle situaci jen z angličtiny. Pokud chcete konzumeristický názor, tak tohle se v Umibe no Étranger díky bohu neděje.
Nemělo by být překvapivé, že profesionální překladatelé opravdu vědí, jak překládat, takže tahle moje chvála možná i zní nepotřebně, ale v poslední době se příliš často setkávám s opravdu směšnými překlady a to nejen porna. Vrcholem svého žánru jsou AI překlady titulků k Evelogii, kde původní strojový překlad z japonštiny do angličtiny, který je sám o sobě otřesný, AI přeložila strojově z angličtiny do češtiny, přičemž zachovala klasické fráze jako “I'm coming,” v češtině tedy “přicházím,” nebo “já přijdu.” Výsledkem je díl Evelogie, kdy celých těch pět minut stopáže jedné epizody hlavní hrdinové někam jdou tak dlouho, že by jejich cílem mohl dost dobře být Mordor. Svým způsobem je to perfektní, ale taky mě to traumatizovalo na hodně dlouhou dobu.
Rychle shrnuto a podtrženo Umibe no Étranger neurazí a i když staré ostřílené fudžoši asi ani úplně nenadchne, je dobře, že v češtině vyšel. Je to výborný, něžný úvod do žánru, který v ČR mohou číst i teenageři a jako bonus má roztomilé anime. Takže pokud hledáte něco, co koupit sedmnáctileté sestřenici k Vánocům, která sice sjíždí dna Ao3, ale nechcete, aby vás zavřeli, tak tohle je přesně to, co hledáte. Momentálně je venku už druhý díl, Cizinec v jarním vánku. Třeba se mi dostane taky do ruky, kdo ví.
Dlouho jsem přemýšlela, čím nakopnout novou spolupráci s
Crew a zabralo víc času, než bych chtěla, ale nakonec rozhodnutí padlo
na zcela očividnou volbu – Given. Given je fenomén Boys Love mangy a
anime pro generaci Z a asi není lepší způsob, jak se posunout do nové éry než právě jejím českým překladem. Vzhledem k tomu, že úkol zněl jasně – udělat článek o
prvním dílu, jsem se hluboce nadechla, pak to v sobě nechala kvasit tři měsíce,
a nakonec jsem vypustila něco mezi velmi dobře nakvašeným kimči a dýmějovým morem.
Tedy ne tak docela recenzi, jako spíš zamyšlení se nad tím, kde Given vlastně v rámci moderního BL stojí. Protože navzdory všemu, ono si stojí docela dost dobře.
O Given se dá říct hodně superlativů. Už dlouho je anime adaptace
z roku 2019 nejlépe hodnoceným BL podle MALu, přičemž veškeré spin-offy a
filmy se vždycky dostanou do prvních deseti míst. Podle MangaDexu je zároveň šestou
nejčtenější BL mangou a sedmou nejlépe hodnocenou, což znamená, že je v žebříčku
hned za Heaven Official's Blessing a před Grandmaster of Demonic Cultivation. I
kdybyste o Given nikdy neslyšeli, tak vám musí být jasné, že jen málo věcí je
schopné se narvat mezi tyhle dva velikány, které v jakémkoli hlasování zvýhodňují milionová čínská fanbase. Je to dílo, kterému se nevyhnete, pokud chcete mluvit o současné japonské BL produkci a jediný důvod, proč jsem se mu tady vyhýbala, je.... to že patřím k starým plechovkám
z minulého milénia, který potřebují jít až na dno Ao3 i Fikbooku, aby byly
ochotné číst něco bez sexu. Což Given je. Pochopitelně vyvstává otázka, jestli je Given fakt tak dobré a hodné
svýho hype, protože ve světě BL není moc PG děl, které obstojí i před
yaoi veterány, a na to je jednoduchá odpověď:
Jo.
Jo, je.
Ale vezmu to od začátku.
Každá generace BL žánru měla hudební dílo, které
reprezentovalo svou dobu. Důvod, proč holky láká číst o hudebních skupinách, asi nikdo
nikdy neodhalí. Můžeme spekulovat, že jde o přirozené propojení toho, co
teenageři milují – romanci a hudbu, ale empiricky to asi ověřit nepůjde. Faktem je, že nablýskaný a místy šílený svět boy bandů je lákavý, a to ať v reálném životě, nebo ve fikci, a i proto se na žebříčcích
nejúspěšnější mangy a anime vždycky najde něco s hudební tématikou. Veterány pravděpodobně okamžitě napadne Gravitation,
protože to byl trhák roku z přelomu tisíciletí, který spoustě lidem
představil yaoi.
Gravitation to všechny neduhy své doby – debilního protagonistu, příšernou kresbu, špatný humor a do toho Maki Murakami přidala i dódžinši sérii Gravitation Remix, aby se celá hysterie završila péčkem se špatnou anatomií a rejpíčkem. Přes to, že jsem sama pomocí Gravka konvertovala větší než malé množství dívek na fanynky BL a uznávám jeho historický význam, v současné době je manga sotva čitelná a anime nekoukatelné. U nás vyšlo v roce 2009 pod Zoner Pressem jako Gravitation – Přitažlivost a jeho popularita byla taková, že museli dělat dotisky, což byl bezprecedentní úspěch.
Po Gravku přišlo Love Stage!!, o něco hudebně a animačně
kvalitnější, ale neméně oblíbené. Sice spadá do generace BL po 2010, což mu
zaručuje určité kvality, ale pořád se úplně nedokázalo vymanit z patosu
yaoi žánru. Kromě infantilního humoru se příběh skládá z kombinace ověřených
klišé včetně crossdressingu, nuceného konfliktu, nějakého toho obtěžování a
pokud jste zapšklý daňový poplatník, tak u toho budete jen točit oči v sloup.
Ne tolik jako u Gravitation, ale pořád dost. V Česku Love
Stage!! oficiálně přeložené nebylo, ale do dneška drží přední příčky
nejoblíbenějších BL sérií.
Díky bohu tahle temná (a neskutečně populární) éra BL je už
pryč. V současnosti se japonská BL produkce snaží posunout BL v rámci
žánru do širšího záběru, který nevychází z kulturních a genderových stereotypů.
Není to jen můj dojem, je to jeden ze závěrů, které zazněly na sympoziu
„Problémy LGBTQ a BL“ na univerzitě Meidži v roce 2023. Mladá generace už
nechce číst déčková porníčka. Alespoň ne mimo Ao3. A právě do téhle situace
vstupuje jako jeden z hlavních hráčů právě Given.
Given je především hudební slice of life a drama o dospívání, a až
pak LGBT manga. Nemá sklony se příliš snižovat k zavedeným klišé BL
žánru, což z ní dělá komiks vhodný pro mnohem širší publikum, než by bylo
„obyčejné“
BL. Svým způsobem tak reprezentuje současnou BL éru, která se
snaží nabízet homosexuální romance v rámci příběhů, které přesahují žánr
romantické komedie – tedy éru,
kterou de facto začalo Yuri on Ice. Huh? Jste překvapení, že se jim fakt
povedlo zapsat do historie? Zároveň jde zcela proti potenciální kontroverzím, protože zobrazuje
homosexuální vztah mezi dvěma dospívajícími citlivě, přístupně a poměrně realisticky, díky
čemuž je oblíbená i u LGBT komunity. Nikoho proto nemůže překvapit, že se Crew rozhodlo zvolit Given jako první delší BL
sérii, kterou budou v tuzemsku vydávat.
Premisa příběhu je zcela jednoduchá: Středoškolský student Uenojama
je kytaristou v místní teenagerské hudební skupině. Jednoho dne potká ve
škole tichého studenta Mafujua, který se chce naučit hrát na kytaru. Uenojama
je zprvu zdráhavý, ale když uslyší, jak Mafuju zpívá, dokonce ho přizve do
jejich skupiny jako vokalistu. Jenže jsou na střední, což je jeden z kruhů
pekla, a Mafuju za sebou táhne víc tajemství a pomluv, než je obvyklé i pro
teenagera. Některé jsou méně znepokojující, některé více a Uenojama je najednou
vtažen do víru krize vlastní identity, když si začíná uvědomovat, že se do
druhého kluka zamiloval. A to je v podstatě všechno, co vám nabídne první svazek. Což možná nezní jako moc, ale má to energii raketového startu.
Nacuki Kizu, která mangu píše i kreslí, je mistryní
romantického dramatu se zjevnou zálibou v mužích s dlouhými vlasy.
Vzhledem k tomu, že je poměrně mladá, svou kariéru nastartovala celkem nepřekvapivě
– kreslením omegaverse dódžinů na Haikyuu!! a Kuroko no Basket pod
pseudonymem Gusari. V jejím případě se toto experimentování zjevně
vyplatilo, protože si vypěstovala vlastní osobitý styl kresby i vyprávění ještě
před tím, než vykopla do světa svou první originální sérii a v Given je proto
těžké najít amatérské chyby typické pro začínající mangaky. V podstatě jde od prvního svazku o čistou profesionální
práci, která je ve světě BL sice už obvyklejší, než bývala třeba před patnácti
lety, ale pořád člověka potěší, když něco tak dobře provedeného čte.
Takže nakonec nezbývá nic než vynést verdikt: Přestože výtisk k tomuhle článku dodalo nakladatelství Crew a někdo může namítnout, že proto nejsem objektivní, nezbývá mi nic jiného než tyhle lidi poslat k šípku, protože Given objektivně JE mistrovský kousek
svého žánru. Je to fakt dobrý. Je to strašně dobrý.
Tenhle článek měl vyjít před Animefestem 2025, ale co se dá dělat. Termíny nejsou moje silná stránka. Okolnosti úplně nepřály mému volnému času a život je skutečně lajf, ale rozhodla jsem se, že o retro obsah česká jaoi komunita rozhodně nepřijde. V rámci BL produkce je právě retro mé asi nejoblíbenější ze všech, pokud tedy jde v roce 2025 kousky jako Kaze to Ki no Uta vůbec považovat
za retro, a ne těžkou historii, která patří už spíš do rukou archeologů a muzeí.
I přes mou absenci na AFku jsem si říkala, že Yaoi retro je skvělá příležitost k infodumpingu
o historii BL a jeho kulturním impaktu, což je věc, na kterou jsem se chtěla
zaměřit už dlouho - a pak najednou na mě známá hodila korejský review Kaze to Ki no Uta z počátku tisíciletí. Byl to naprostý jackpot.
Tenhle článek se týká právě toho review Kaze to Ki no Uta a proto není z mé hlavy. Rozhodla jsem se pro překlad překladu eseje z roku 2002 od
korejského komiksového kritika Nak-ho Kima. Možná vám to zní celkem divoce, ale
jako vždycky, mám jen dobré důvody. Má známá z Koreje, říkejme jí H., environmentalistka, vědkyně,
politická aktivistka a jedna z mála žen, které se v Koreji považují
za feministky (takže úplně normální uživatel yaoi serverů na Discordu) tuhle esej přeložila, protože měla pocit, že by se svět měl
dozvědět o tom, co BL znamenalo pro korejskou společnost na přelomu tisíciletí.
Když mi ji poslala, byla jsem nadšená jak obsahem, tak jazykovou stránkou tohohle review. Je to namyšlené, pompézní, arogantní, místy nesrozumitelné, staromódní, takže přesně ta věc, kterou potřebuji na svém blogu. Se vzrůstající
oblibou korejského BL to může být i zdroj, který může pomoci nejen k pochopení
samotného Kaze to Ki no Uta, ale i kontextu korejské BL kultury.
Momentálně vychází anime Babanbabanban Vampire, což je BL
komedie o upírovi, který pracuje v lázních, aby mohl být nablízku
svému nezletilému objektu krvelačné touhy. Protože to mělo celkem velký dosah
na sockách, tak jsem si to pustila, abych zjistila, že tohle anime mi dává asi
tolik odpovědí na otázky života vesmíru a vůbec, jako Ježíš zpívajícímu týpkovi
u nádraží. Jak je možný, že za posledních 15 let nevyšlo žádný prominentní
yaoi? Může se nějaký japonský BL anime vůbec vyrovnat čínskýmu? Kde je sakra
chyba? Je to životní úrovní? Může dobrý gayporno vzejít jen ze země s neutěšitelnou
sociopolitickou situací? Dá se vůbec něco dělat, nebo japonský BL už oficiálně padlo?
Při vytváření přednášky pro FanAsii jsem si uvědomila, že jsem nikdy nenapsala článek o přednášce, kterou jsem měla na Ostrakonu 2023, a že jsem taky nikdy nenavázala na svou sérii článků o čínském BL. Bohužel mě dohání reálnej život, tak toho moc nestíhám. Některé věci by však neměly zapadnout do historie - a to hlavně proto, že je mi teď pevninská Čína na nějakou dobu zavřená, takže se nemusím autocenzurovat. Taky potřebuju vybalacovat článek o Gromovi. Takže v rychlosti: tady je článek o tom, kam zmizela Mo Siang Tchung Siou a proč od ní pravděpodobně nikdy neuvidíte další danmei novelu.
Kdybych měla rubl pokaždé, když se z teplé filmové série stal nástroj ruské propagandy, měla bych 2 rubly. Což je asi 30 halířů. Ale taky je divný, že se to stalo 2x a 80 let od sebe. Tohle je článek o ironii života, válce, propagandě, depresi, zločinech válečných i fandomových, karmickým dluhu a o tom, že jsem takovej yaoi dinosaurus, že si pamatuju, jak lidi, co teď dělají pro Putina, shipovali Hetalii. #venting
"Měl Razumovský pravdu?" reklama na Majora Groma v Moskvě, 2024
Článek o Óoku jsem odkládala hrozně dlouho, protože má hrozně moc adaptací a chtěla jsem je napřed vidět všechny, ale po přečtení mangy už jsem se neudržela.
První věc, co musíte o Óoku vědět, je, že vám ji pravděpodobně lidi doporučovali špatně. On i oficiální trailer od Netflixu nedělá jejich anime adaptaci moc čest. Sama jsem tím vinna, protože je prostě vtipnější inzerovat ji jako reverse harem příběh, ale ve skutečnosti je Óoku harémovka asi tolik, jako je Vinland Saga anime pro valhalla wannabees.
Ta paralela jde ještě dál v tom smyslu, že jakmile začne farming arc, autor zahodí veškeré zábrany a je to čistý sociopolitický komentář, a to se pak těžko vstřebává, pokud jste se přišli prostě bavit středověkou romantikou, nebo akcí. Doufali jste v konzervativní četbu a najednou vám někdo servíruje názory na otroctví a genderové role. A ono to konzervativní je. Ale ne tak, jak jste čekali. Pokud k tomu nemáte moc zkušeností s díly složitějšími než Krteček a orel, nebo jste dokonce Američan, tak je neštěstí dokonáno. Zkrátka řečeno, některé mangy vyloženě trpí tím, že jim byla dána adaptace, protože nikdy neměly být určeny pro masové publikum. Óoku je jednou z nich.
