Death of the Outsider

Po velkém fiasku, kterým byl druhý díl Dishonored, se Bethesda, k lítosti nám, skalním fanouškům okultních veleryb, rozhodla, že stealth hrám s definovaným prostorem už odzvonilo. Zbyly dvě možnosti, buď lhát o sequelu tak dlouho, až už nebude jiná možnost, než přiznat, že fakt nic nebude, nebo to nějak důstojně ukončit. Vzhledem k tomu, že za ten rok už vychytali mouchy a teď by jim  Void Engine jen ležel ladem, tak se rozhodli tu rakev zatlouct v Serenity stylu.
Až na to, že Serenity mělo celkem přesvědčivej děj a konec, takže jo, i když to bylo hrozně uspěchaný a nezaplnilo to díru v našich srdcích, dá se považovat za docela důstojný odchod skvělé série. V Death of the Outsider jsou za 30$ fanfikce v sejfech, do kterých je peklo se dostat a Outsider charakterově umřel ještě předtím, než jsem se vůbec dostala do voidu, abych ho z milosti bodla.
Pokud nemáte zájem o infobaden summary prvních dvou her a jste tu jen kvůli DotD, přeskočte první tři odstavce.

Dishonored před lety začala jako rip off Thiefa pro jeho skalní onanisty, ze kterého překvapivě vzešel kult, protože se mu nějakým způsobem povedlo být vlastně lepší, než valná většina Thief série. Vlastně celou existenci Dishonored franchise provází jeden zvrat za druhým, protože přesto, že svou dynamikou byla jednička hrou dost cílenou na mužské gamery, postupem času získala velmi silnou fanouškovskou základnu u ženských. Dnes už víme, že ženy jsou skupina, která začíná podpultově přebírat stealth hry (pravděpodobně je baví partyzánský způsob boje), ale v roce 2012 to málokdo zohledňoval a originální Dishonored definitivně není záležitost u které byste očekávali ženské publikum. 

Nejen, že jediná důležitá ženská postava umře v prvních pěti minutách hry a druhé je deset, takže podle feministických tabulek to posuzovat nemůžete, ale ani selský rozum vám nebude stačit, protože ani zvolený vizuál postavám moc nelichotí (nothing to fap to.) Přesto ta hra má všechno, co potřebujete pro oslovení něžného pohlaví - okultismus a vágně humanoidního Satana. Lidové rčení praví, že ženské mají tak blízko k černé magii, že je lepší zapálit je předem, protože když to nevychytáte včas, tak na sebe přivážou pět kilo semtexu. Pokud to chcete změnit na marketingový tah, není nic jednoduššího, než přidat do vaší hry morálně ambivalentního, ale charismatického guru. To je drill, kterej důvěrně znáte z Dragon Age. Nikdy žádná ženská nesidnula s templáři. Nikdy. A přestože i Outsider vypadá, že za chvíli umře na tuberu, hráčky Dishonored jsou známé tím, že za ním zoufale šplhají do nemožných míst, jen proto, aby si poslechly těch několik kryptických velrybích bullshitů, které jim slouží jen jako materiál na mokrý sny, protože hrají non-lethal, takže ty bonusy vlastně nepotřebují. Bethesda v ženském publiku zmerčila věrnou kupní sílu a už v Daudových DLC je vidět snaha přiblížení hry i těm nemaskulinním hráčům. (Ty jsou, mezi námi, asi vrcholem celé série, protože přesto, kolik průzkumů, práce a nadějí, bylo vloženo do Dishonored 2, výsledek byl katastrofa biblických rozměrů a rozhodlo se, že už se dál nepůjde.)

Je nutné zdůraznit, že Dishonored 2 není špatná hra a jediný důvod, proč jsem tehdy nepsala nadšený review je ten, že jsem neměla počítač, který by hru rozjel. Arkane Studios skutečně dokázali do příběhu smysluplně zakomponovat všechny požadované elementy, které vám nepřipadají jako nucená politická korektnost, pokud nejste kreten. Emily je velmi přesvědčivá hlavní hrdinka a pokud to stejně nedáváte, můžete hrát za Corva. Nejvíc problematickou změnou, která bývá připisovaná SWJ týmu Arkane Games, je změna systému chaosu. Zatím, co v jedničce byl svět Dishonored ohledně morálky naprosto nekompromisní a pokud jste si chtěli zachovat low chaos, museli jste být kurva opatrní, druhý díl nabízí nový pohled na věc: Zabíjení "zlých" lidí ovlivňuje řád světa míň, než zabíjeních těch "hodných." Uznávám, že obviňovat z téhle inovace konzultátory z gender studies je nefér, protože ti, kdo si v D1 nejvíc stěžovali, že "nemůžou zabíjet zlý lidi" byli stereotypní gamer fuckboys, ale v retrospektivě se ukazuje, že právě ta feministická část tvůrců má sklony k dvojitému myšlení. Zároveň je pravděpodobné, že tohle byla  ta chvíle, kdy Outsider začal zvažovat sebevraždu.

Ačkoliv je Dishonored 2 je důstojné pokračování série, protože rozšířila gameplay do rozměrů, které si hráč v jedničce nedokázal ani představit a zároveň je genderově pozitivní, ekonomicky ji zabil zlozvyk Bethesdy ve vydávání nedodělaných her. Spousta lidí to ani nenačetla, takže Steam vracel peníze jako na běžícím pásu a přestože v prvním týdnu byla D2 třetí nejprodávanější hrou a Bethesda vydávala patche jak šílená, po necelém půl roce už mělo Dishonored jen 2000 aktivních hráčů, takže Harvey Smith prohlásil, že "hry jako Dishonored nikam nevedou" a rozhodl se vycházkovou chůzí, při zachování vší cti, ukončit celou sérii standalone hrou Death of the Outsider. Až na to, že to nebyla až tak úctyhodná vycházka, jako spíš zakopnutí o vlastní jazyk a pád přímo na držku.

So this is how good serie dies. With wasting everything.
Death of the Outsider je na jednu stranu triumf, ženského publika, protože jsme dostaly všechno, co jsme chtěly dostat- teda kromě on screen gay scén - na druhou metaforické bodnutí celé série do hrudníku. Ukazuje se ovšem, že někdy věci, které chceme, nejsou to nejlepší. Možná mělo být prvním varováním, když Harvey Smith řekl, že nemusíte znát lore, abyste hru mohli hrát. Ono to asi v překladu znamenalo: "Pokud jste hráli předchozí hry, tak asi dělejte, že tahle neexistuje, nebo se budete chtít zabít."
Už to, že hlavním zájmem hry je Outsider vypovídá hodně o tom, jak moc se Arkane Studios rozhodlo hodit do ringu ručník, kterým posledních 5 let, za použití UV lamp a sava na tělní tekutiny, utírali sedačky po ženských game testerech. Původně neutrální kryptický Deus Ex Machina prošel fanservis lisem, který z ikonické postavy vyždímal pro hráče ultimátní husbando materiál. Já si tady sice dělám prdel z bab, ale většina chlapů, co hrají Dishonored by Outsiderovi taky bez mrknutí dala. Teď nově by ovšem dal i on nám.

Harvey Smith je hodnej chlap, co by pro fanoušky udělal všechno a jednou mi lajkl tweet, ale jako většina lidí, co píšou hry, má tu práci proto, že vlastně psát neumí. Stejně jako Kojima nikdy nenatočí dobrej film, Smith nikdy nemá šanci napsat dobrou knihu. Tomuhle muži patří velké uznání za to, že když mu bílý holky na Tumblru řekly, že by chtěli "stínový chapadla, svrhnout partiarchii a zabít boha," tak na to reagoval Yeh, sure, mate stylem a zakomponoval to do Dishonored 2, jako by o nic nešlo. Death of the Outsider je v tomhle směru dalším výsměchem do obličeje ostatních developerů, protože protagonistkou je doslova poloslepá jednooká černoška a nikdo se nad tím ani nepozastaví, protože to funguje. O to tragičtější je, že nefunguje všechno ostatní. Harveyho tým pracující na DotD byl složený z lidí, co tam vlastně nechtěli být a PhD studentky genderových věd, kterou nabral proto, že se mu líbili její tweety, což je od pátku, kdy hra vyšla, precedent absolutního potopení celého franchise.

Možná vás v prvních minutách hra uchvátí, díky návratu vašich oblíbených postav, dost dobré herní mechanice a zajímavému prostředí, na kterém je vidět neskutečný technologický progres, který Dishonored universum zažívá. Ale ani když spláchnete všechny záchody v Karnace, neodplaví to pocit, že tady něco nehraje.

To, co dělalo Dishonored unikátní, byl systém chaosu, který vás nutil promýšlet všechny vaše volby, protože přímo ovlivňovaly prostředí hry a výsledný konec. Ten byl z Death of the Outsider odstraněn, takže nemáte absolutně žádný důvod se kontrolovat a můžete se bez starostí pustit do sériového vraždění, protože nakonec stejně dostanete možnost Outsidera zachránit- nikdo vás přece nemůžu nutit zabít vašeho satanistického boyfrienda. Samotné "jiné řešení" je kapitola sama pro sebe; Zatím, co v předchozích hrách vás touha po No Kill achievementu nutila přehodnocovat standardy, které vám vnutila feministická ideologie, protože jste po chvíli přemýšlení museli uznat, že některé možnosti jsou možná fakt horší než smrt - tady se nemusíte bát, že by vás za 30$ mohla DotD nutit dělat nějakou Sofiinu volbu. Buďte v klidu, bolest pocítí jen vaše peněženka. Pro Outsidera je přichystaný happy end jako z fanfikce. Té špatné. Kdyby tohle dal v roce 2017 do povídky někdo seriozní, tak ho čtenáři pošlou do prdele jako deziluzivního sluníčkáře.

Je jasné, že scénář DotD psal někdo, kdo chtěl ojet Outsidera, ale už se moc nezajímal o Dauda, nebo o to, aby bylo možné alespoň předstírat, že celá ta pakárna dává jako celek smysl.

Příběhově je nové Dishonored tak chabé, že Outsider má dobrý důvod k tomu, aby vás za ručičku vedl přímo ke konci hry, kde ho můžete bodnout do hrudníku a tím ho zprostit utrpení, kterým se jeho existence stala. Celý tým genderových expertů podílejících se na hře se očividně ukájel na agendě a zapomněl při tom zápletku a na všechny mužské postavy ve hře. 

Dostáváme se do ironické situace, kdy je hra napsaná přesně podle takového schématu, který feministky vyčítají mužským týmům, jen jaksi reverzně. Zatím, co Billie probíhá Karnacou s nabroušeným mečem a schopnostmi tak OP, že jediná překážka, na kterou může narazit, je její vlastní nechuť zabít psa, Daud, bývalý top asasín, pasivně leží na pohovce s jediným cílem: zabít Outsidera a ukončit vliv magie voidu, což nejen, že nedává smysl z hlediska jeho charakteru protože jeho matka, kterou celý život respektoval, byla čarodějnice, ale i technicky je to überhovadina - odpusťte mi znalost lore, ale Void je živoucí entita, která pouze potřebuje hosta, takže když odstraníte Outsidera, tak si Void pravděpodobně prostě ukradne další dítě. 

Kluk náš ušatá, podmořská, se pak stává první známou mužskou herní trophy wife, protože celou situaci bez řečí akceptuje a ani se neobtěžuje vysvětlit, co ho motivuje k tomu, aby se hráči vydal na milost. Je pochopitelné, že po tom, co s ním a Dishonored obecně udělali, ztratil poslední zbytek víry ve společenské hodnoty a už s touhle hromadou hnoje nechce mít nic společného. Holt měli tvůrci spoustu headcanonů, ale žádnej ohledně toho, jak má jejich vize fungovat, nebo jak Outsider voní, takže základní otázky vesmíru zůstaly nezodpovězeny.

Death of the Outsider má takový zvláštní satirický podtón. Celkově to vypadá, že určitá část developerů přestala chodit kolem horké kaše a do chabé story, kterou vymyslel vedoucí tým, zakomponovala dost cynické easter eggy. Ve hře můžete najít úryvky fanfikcí s Outsiderem, které píše člověk, které mu jste v předchozí hře udělali na elektrickém křesle z mozku kaši a z dialogů NPC je cítit, že si přece jen někdo uvědomil ironii situace, kdy patnáctiletá velrybí entita a okultní estetika přitáhla přesně tu skupinu lidí, kterou shodou okolností přitahuje kanonicky i ve hře - sexuálně frustrované umělce a lesby - díky čemuž hráči v roli hlavního hrdiny mlátí karikatury sebe samých, aniž by si to uvědomili. 

Nedivila bych se, kdyby Outsiderovo konstatování "We both know how mob can justify a murder to themselves." nebylo až tak o té rituální vraždě, kterou na něm spáchala banda kultistů před 4000 lety, ale na té, jejíž obětí je teď.