Alice in Borderland

Jsou to 3 dny od toho, co vyšel poslední blockbuster o hře, kde hráči bojují se systémem a mezi sebou o privilegium přežít. A dva roky od toho, kdy vyšel poslední dobrý. A 23 let od toho kdy vyšel poslední originální. V každém případě je nová sezóna Alice in Borderland možná poslední šance házet hovna na Netflix adaptace, takže si to nenechám ujít, ačkoliv to není BL. (A taky už nikdo v mém okolí nechce poslouchat moje monology o Chishiyovi.)

Arisu je typický budižkničemu z nižší střední střídy, jehož kamarádi jsou v nejlepším případě barman a v horším případě IT support otrok. Sám Arisu práci nemá a nejeví moc zájmu o to, aby si jakoukoliv našel. Místo toho se jako každý správný NEET fláká doma a hraje videohry. Právě hraní videoher se neuvěřitelnou shodou okolností stane základem úspěchu, protože se jako zázrakem probere do světa, kde neexistuje civilizace, většina lidské populace zmizela a přeživší jsou nuceni hrát podivné hry o přežití. Protože Alice in Borderland je původně šónen manga a tohle je přesně to, co se v šónen sekci prodává. Tohle a Reirkarnoval jsem se jako sliz. 

Každý dospělý člověk s mozkem by se tady měl zarazit a říct si „Wow. To zní jako hrozná sračka. Proč by se na to někdo díval?“ Protože, přes veškerou pravděpodobnost, je to z nějakýho důvodu hrozně dobré. A přísahám, že ze mě nemluví moje velmi specifická kolekce fetišů, který jsem si pořídila, abych měla zábavnější život.

Koncept her o přežití, které může hlavní hrdina vyhrát jen za použití svých těžce získaných speciálních gamerských dovedností, není nic nového. Média už před nějakou dobou pohltila jakási post-Hunger Games fantasmafgorická dystopie, kde musíte aktivně bojovat, abyste se vyhnuli sledování všech těch Battle Royal odvarů, co byly zplozeny mediálními korporáty. Bohužel, je už mnohem složitější najít nějaký příběh, u kterého si nebudete chtít sami prostřelit hlavu. Většinou jsou to přeplácané, nelogické sračky, které mohou zaujmout jen člověka, který se s něčím podobným nikdy nesetkal a v jeho kulturní negramotnosti mu bude připadat originální cokoliv, co náhodně vygenerujete na TV Tropes. Občas ráda nenápadně naznačuji, jak moc nesnáším Ready Player One. Nesnáším Ready Player One.

Kinda daddy

Alice in Borderland se ve své podstatě neliší od většiny survival odpadu a upřímně řečeno, když jsem si pustila první díl, tak se mi hlavou honilo víceméně jen „Jo aha, to je young adult death game isekai. Ježíši,“ protože jsem nečekala, že se pod pozitivním hodnocením bude skrývat tohle. Návod je hned v prvních dílech jasné, že předloha je čistá, jednoduchá a stupidní šónen manga se všemi těmi otravnými aspekty, které definují žánr pro chlapce. Check list: 1. Hlavní hrdina je debil. 2. Jeho přátelé mu bez důvodně honí ego, kvůli síle homosociální izolace nebo tak. 3. Jeho love interest/přítelkyně má asi tolik osobnosti jako nafukovací pana. Ale pak se po pár průměrných dílech příběh přesune do Beach resortu, kde se ukáže, že hry samotné jsou vlastně nepodstatné. A hlavní hrdina vlastně taky. Neblahé okolnosti boje o život jsou je  zajímavý setting pro interakce s vedlejšími postavami, které jsou tak ikonické a zapamatovatelné, že by s přehledem utáhly i mnohem větší volovinu. 72-80% hodnocení od diváků. 270. nejoblíbenější seriál/film na ČSFD.

Do jisté míry je vtipné, jak moc dokážou vedlejší postavy přetáhnout pozornost v příběhu k sobě. Asi jsem nepotkala po první sezóně člověka, co by na „Hele viděls Imawa no Kuni no Alice?“ nereagoval „Jo! Ten kočkokluk tam, ty vole, mňam.“ Bez ohledu na gender a sexualitu, protože Chishiya má to, co by spousty e-girls chtěly. Dobrou paruku. 

V první sezóně to funguje perfektně, protože se hlavní dějová linka točí kolem Arisu a zbytek postav zůstává alespoň částečně zahalen tajemstvím. Většinou se objeví jen na několik minut a nechávají Arisu, aby se sám dobral jejich minulosti a rozhodnul se, zda stojí za to se s nimi spojit. Arisu má přes svou příšernou nekompetenci a ufňukanost jednu typickou superschopnost šónen hrdiny: je tak tupej, že se ostatním líbí. Není totiž schopen udržet zášť vůči někomu déle než dvě minuty, a to i přesto, že ho daná osoba mučila, nebo že se mu pokusila znásilnit přítelkyni. Možná je to myšlené jako velká míra empatie, nebo něco podobného. Jenže v rámci celé série, kdy se tohle opakuje pořád dokola, je to otravné a neudržitelné. 

Ve výsledku laskavost a naivita protagonisty vypadá spíš jako nebetyčná demence a pasivita, která diváka spíš táhne k vedlejším postavám. Prostě proto, že to najednou vypadá, že mají na rozdíl od Arisu osobnost.

Pasivní/defensivní hrdina není sám o sobě špatný koncept. Svým způsobem je to realistické podání toho, jak by se takový chronicky online kluk reálně choval, kdyby ho někdo náhle hodil do světa, kde nemůže zalézt někam do sklepa a musí spoléhat na komunikaci a fyzickou aktivitu. Taky jde o určitý postoj proti agresivní maskulinitě, protože v manze je ten debil fakt na facku a já jsem jeden z těch mála lidí, který nový Matrix pobavil. Naprosto chápu, proč změnili Arisovu mnohem dominantnější (cringe) anime osobnost, jenže ouha. Tady to ve výsledném dojmu vůbec ničemu neprospělo. Navíc to ani nezbavilo příběh kontinuální misogynie, která se za šónen žánrem táhne jako sopel.

Daddy.

Je pravděpodobné, že si scenáristé tyhle nedostatky alespoň částečně uvědomovali, protože se ve druhé sezóně pokusili Arisovu naprostou nesympatičnost částečně napravit. Začali v rámci příběhu na rychlo stavět nějaké paralely mezi ním a obecně oblíbenými postavami, v pokusu z něj udělat prostě introvertního intelektuála. Díky tomu příběh prošel několika drobnými změnami, z nichž některé sice mají i pozitivní vliv (konec je menší hovadina), ale bohužel tím seriál začal vykazovat jakousi... netflixovitost. Znáte to, když se díváte na Netflix Original o kterém jste si jistí, že byl dobrý, ale najednou je to ke konci série celé takové podivné. Jako by scénáristé chtěli prostě vyjít vstříc fanouškům, kteří chtějí primárně vidět své oblíbené postavy, takže začali ignorovat původní zápletky a z příběhu zbyde jen série cool scén, nucená moralizace, ale najednou ten příběh nemá žádné vyvrcholení, žádnou pointu a žádný... smysl.

První obětí obligatorní transparentní morálky Netflixových hrdinů je Chishiya a to z naprosto pochopitelných důvodů: Je až moc populární na to, aby zůstal kreten. Chishiya v původním příběhu je arogantní sociopatická píča, která staví celou svou osobnost na svém intelektu a lidem s láskou předhazuje, že jsou idioti. Je odhodlaný všechny podrazit, což je zachované ještě na konci první sezóny, když sebere všechny karty. Spoiler: k téhle zápletce se pak seriál už nikdy nevrátí. Chishiya si projde vývojem osobnosti a zjistí, že smyslem života jsou děti, nebo tak něco. Čistě pro-natalistická propaganda.

D-Daddy

Naproti tomu Niragi (my little meow meow) to sežral za všechny záporáky světa a místo toho, aby dostal tvůj time of glory, tak jeho místo zaujme Arisu, který by jinak dál jenom pasivně přihlížel. Tím se na pět minut vykoupí ze své pasivity, ale Niragi díky tomu ve výsledku vypadá spíše jako násilník bez mozku než člověk, co by se měl intelektuálně vyrovnat Chishiyovi. Na první pohled to dává smysl; Hlavní hrdina se prokáže jako myslící bytost, zatím, co Niragi zaplatí za všechny zločiny, které dokázal za ty dvě sezóny napáchat, ztrátou hloubky osobnosti. Určitě si toho nikdo nevšimne, když jde o zápornou postavu, co je ještě k tomu v manze celkem ugly bastard. Určitě tahová malá změna nepovede k neuvěřitelnému množstvím nekonzistence v příběhu.

Hahaha. You wish.*

Nejsmutnější je, že ani tenhle pokus o záchranu Arisovi důležitosti jakožto hlavního hrdiny se nepovedl. Je to doslova jediná chvíle, kdy je Arisu k něčemu, protože pak se celá sezona dělí na dobré díly a pak ty díly, ve kterých jde o něj a o Usagi. Arisova charakterizace po pár dílech stagnuje na tom, že je pitomý, naivní a má neuvěřitelnou schopnost odpouštět úplně všem, což ho sice dostane do blízkosti opravdu schopných a silných lidí, ale taky mu to zabrání třeba zastřelit borce, co se mu právě znásilnit přítelkyni. Dvakrát po sobě. Sama Usagi se chová jako svůj originální protějšek z Alenky - králík. Většinu času prostě stojí a zírá. Pokud náhodou nejde o Arisu, tak se prakticky v každé situaci stává profesionální obětí, a jediný její pokus o vlastní iniciativu je na konci, kdy se pokusí tuhle vlastnost (dost uboze) weponizovat. Celá ta paralela s Alenkou v říši divů mě nepřestává bavit, protože jasně, Arisu je Alice, Usagi je králík, Kočkokluk je Cheshire Cat, Niragi je- úplně si nepamatuju kdo měl v Alence self-discovery rape arc, ale někdo určitě jo. Byla jsem to já: čtenář.

DADDY

I přes zjevný vývoj jeho osobnosti se Arisu neposune dost na to, aby o něj měl divák starost, nebo mu přál happy ending s Usagi. Při nejlepším jim oběma přejete lásku a štěstí proto, že je šance, že konečně budou držet hubu, nebudou ze zajímavé scény dělat slzavé údolí a vypadnou ze záběru. Ironicky v tomto ohledu je pak nejsympatičtější postavou Niragi, který na konci naprosto nelogicky naběhne se zbraní na protagonisty a aktivně se snaží se nechat zastřelit. Věděl, co přijde ve finále. 

Nakonec všechno zachrání láska, přátelství, gaming skills a naprostá nekompetence věkově starších postav, které jsou natolik unavené životem, že prostě ustoupí omladině. Což... je vlastně hrozná škoda. Protože ten seriál je super úplně ve všem. Kromě hlavních hrdinů. 

Na Alice in Borderland jsem chtěla napsat review už když vyšla první série, ale bohužel jsem narazila na svou latentní prokrastinaci; říkala jsem si, že to napíšu, až si přečtu mangu. Kouknu na anime. Počkám na poslední sezónu. Takhle skončila mimo jiné recenze na Castlevanii, která jela tak dlouho až ji Netflix zbastardizoval tak moc, že se na to nedalo nic napsat. Alice měla však štěstí. Její poslední série je dost dobrá na to, aby se o ní mluvilo. I když tam není nic tak choreograficky dobrýho jako Kuina vs. Last Boss. Každopádně teď alespoň můžu s jistotou říct, že Alice in Borderland je dost možná jediná live action adaptace mangy, která je 1. lepší než anime, 2. možná lepší než manga. 

Děsně Daddy

Seriál má výborný cast, který doplňují skvělé kostýmy. Kdokoliv vybíral paruku pro Chishiyu asi zaslouží být na prvním místě v titulcích, protože tohle je doslova poprvé, kdy byly blond/platinový vlasy u Japonce adaptované uvěřitelným a slušivým způsobem. Občas se v noci budím s křikem, protože si vzpomenu na Tokyo Revengers live action.

Když přehlédnete všechny díry v zápletce a všechen ten šónen patos, tak je to super. Taky je to dost možná poslední show kterou se na Netflixu vyplatí vidět, než je položí jejich vlastní pokus o záchranu, protože jejich akcie jdou dolů tak moc, že se dá čekat, že jim to spustí Joker arc.

Dávám 7.5/10, doporučuju a definitivně se někdy kouknu znova. Ale jen na díly, co mě bavily.

*Následující část obsahuje spoilery, můj osobní mozkorozklad, absenci základních morálních hodnot a jakýkoliv náznak pudu sebezáchovy.

Sešli jsme se tady, abych mohla rantovat o tom, jak mě sere změna Niragiho charakteru ve druhé sezóně a abych mohla být horny on main. V manze je to Niragi, kdo vymyslí plán, jak vyhrát v King of Clubs. A taky by s ním vyhrál, kdyby Yutaro ubránil stožár. Z toho důvodu se následně začne znova chovat jako totální kreten, ale to není podstatné. Důležitější je, že Niragi nejen, že není debil, ale ve skutečnosti má poměrně vysoký intelekt a v Beach milici nebyl kvůli tomu, že je psychopat, který se dostal k poloautomatu, ale protože se specializoval na kárové (logické) hry. Je příběhovým protějšek Chishiyi, který je v manze čistokrevný sociopat, a jediný rozdíl mezi nimi je, že se Niragi jednoho rána probudil a zvolil si fyzickou destrukci všeho kolem sebe. Chishiya si toho je zřejmě do určitého bodu vědom, což je základ jejich rivality. Celá jejich dějová linka je stavěná na to, aby jejich střet vyústil v nějakou kataklyzmatickou událost, kde by se tihle dva navzájem anihilovali. Něco jako když Darth Vader hodil na konci toho elektřinou nabitého penzistu do díry a potom zemřel na plicní embolii, nebo co to bylo. Nakonec se spolu proberou v nemocnici, protože jsou jejich osobnosti spolu svázané na tolik, že jeden bez druhého nemůže mít osobnostní vývoj. Krásná Sasuke-Naruto situace, ale s kokainem a střelnými zbraněmi.

Právě ten konec je jediná část, kterou v seriálu nechali, což je ještě vtipnější, než kdyby to celé odstranili a nechali Niragiho umřít. Ve výsledku vypadá jako čistý fanservis, protože, co si budeme nalhávat, Chishiya a Niragi táhnou fanoušky nejvíc. Ale po té hovadině s přestřelkou na konci, kde se Niragi snaží přesvědčit Arisu, že jsou si podobní (???), která mimo kontext mangy nedává smysl, už to asi nikoho nepřekvapí. Ale rozhodně je to lepší než Witcher, protože lmaoooo, kdyby se takhle pokusili vyjebat se mnou, tak taky Cavilleavuju. 

Doslova já.