Johannes Cabal the Necromancer

 

Když sexy nekromancie trochu zapáchá

                 Fufufufufuuuh, už dlouho se mi nestalo, že bych byla u čtení knihy tolik rozpolcená. Většina knih je buď dobrá, nebo špatná a nemusí se nad jejich zařazením moc dlouho přemýšlet. Johannes Cabal je ovšem- Johannes Cabal. Což je v některých kulturách synonymem pro problematický.

Na jednu stranu má tahle kniha všechno, co bych jen mohla od příběhu chtít (což znamená blonďatého nekromancera. Život mě naučil nebýt příliš náročná,) na druhou stranu ani malebné zasazení a mírně nezdravé množství cynismu nedokáže zakrýt fakt, že autor má jen chabé představy o tom jak fungují dějové zvraty, morální ponaučení a komplexní postavy.

 

Jestli si myslíte, že jsem si tu knihu koupila je kvůli tomuhle cosplayi, tak máte pravdu.

 

                 Johannes Cabal se vlastním aktivním přičiněním dostane do velkého průšvihu. Kdysi prodal svou duši a teď by ji chtěl zpátky. Takže se vsadí se Satanem a jako předmět sázky dostane pojízdný karneval, jehož účelem je svádět lidi k hříchu a věčnému zatracení. Johannes zapřáhne pár zombií, démonů, rarachů a svého hezčího bratra Horsta a vyrazí na zběsilou pouť plnou šibeniční zábavy.

                 Celý ten koncept je ze začátku velmi slibný. Dva bratři s pochybnou motivací a morálním hranicemi z extra-natahovacího žužu jsou na railtripu a hledají hříšníky v takové rychlosti, že z jejich side kicků odpadávají kusy jejich hnijících těl. Velmi zajímavé.

Podle jedné z legend Johnatan Howard uzavřel smlouvu s ďáblem, podle které mu má doručit neznámé množství duší. Ke svému úkolu přistoupil velmi rafinovaně a napsal knihu, která ve čtenářích vzbuzuje voyeristickou touhu po čtení homoerotických fanfikcí zahrnujících nekrofilně-vampiristický incest. Výborný nápad, pane spisovateli, jenže má duše je zatracena už delší dobu.

                 Takže koncepčně výborné. Bohužel, při vlastním čtení se vám začnou v hlavě srovnávat nejasnosti hned na několika frontách. Pokud jste vnímavý čtenář běžnějšího kalibru, všimněte si, že Johannes Cabal má někoho, kdo úmyslně vyhledává společnost mrtvol, je asi tak zábavný, jako zkouška z konstrukce vodních turbín a v jeho životě na něj šahal jen jeho opilý strejda (a i ten si to velmi rychle rozmyslel,) podezřele hodně sex-appealu. Jeho sexualita se zasekla někde mezi bodem absolutní nuly (Stav: Můj bratr mi řekl “Nevšímej si toho homoerotického podtextu” a olízl mě.) a 100, přičemž na stovce se chová jako patnáctiletý pionýr zanechaný bez dozoru v dámské šatně. Což je u dospělého a odměřeného muže, který má v záložním kariérním plánu pohřební ústav, nebo obecní politiku dost neuvěřitelné.

                 Ti dekadentnější čtenáři budou mít výhrady k jiným aspektům jeho osobnosti. Například k jeho primárním motivacím. Jeho naprostá absence empatie je očividně následkem chybějící duše, tedy až do chvíle, kdy se ukáže, že není. Sice jeho vnitřní motivace vysvětluje jeho nelogické chování, ale taky je tak neuvěřitelně nudná, že mě to přivádí k bodu dva; Existují dobré důvody, proč se stát nekromancerem a Johannes vypadá, že by je mohl mít všechny- je bývalý doktor, jeho celá rodina je mrtvá, on ztratil víru v medicínu a jeho vlastní bratr se kvůli jeho neschopnosti stal upírem. To je neskutečně dobrý důvod jak ke krizi osobnosti, kterou Johannes prodělává, tak k neetickým experimentům na mrtvolách. Ale pak se jeho skutečné důvody odhalí a jsou tak triviální, že z toho máte chuť protočit oči  takovým způsobem, že se vám kontaktní čočky nalepí na mozek.
                 Sečteno, podtrženo Johannes Cabal, i přes to, že čas od času někomu pomůže, není sympatický chlap. Jsou lidi, co vám řeknou, že Hiro není líbivé dítě a o nesympatičnosti Artemise Fowla se vedou kroniky hned v několika šifrách, ale v porovnání s Johannesem jsou oba zmírnění i přes svou aroganci, pocit superiority a homicidní sklony prostě k zulíbání. Možná to má něco do činění s jejich sebedestruktivními sklony ve chvílích absolutní nouze, což Johannes, i přes jeho znepokojující vnitřní monology a mesiášský komplex, postrádá. Bohužel, to přidává jeho charakteru na plochosti a celá jeho osobnost v kombinaci s dramatickou back story připomíná OCčko romance z Wattpadu a zjevné, že si základ téhle story Jonathan Howard vymyslel už na střední.

                 Abychom se vyhnuli nedorozumění, ta kniha není v žádném případě špatná. Je napsána tak zábavně cynickým stylem, že při podrobení textu psychoanalýze vám pravděpodobně vyjde, že je autor latentní nekrofil s přitahován jeho mrtvou matkou, která je zároveň jeho bratr. Pochopitelně, po té, co přečtěte Jonathana Strange a pana Norella už si žádnou fantasy nikdy neužijete po stylistické stránce, ale i tak je Nekromancer Johannes Cabal nadprůměr. O to smutnější je naprosto zadrbaný vývoj postav a autorův nice guy přístup k ženám.

                 Johannes Cabal je jen dobrý konstrukt na místě, kde se mohla stvořit legenda. Jeho sexy bratr Horst je úplně to samé. Na místě morálně založeného upíra se standardy je Mirek Dušín ve fedoře a to, co by mělo asi vypadat jako eticky správný postup, zní spíš jako iracionální selfinsert fanfickce uživatele Redditu na včerejší večer v baru, kde se té holky nezastal a ona mu pak ve snu nedala.
                  Nevím, jestli budu pokračovat ve čtení zbytku série. Ty dobré části, což je většina knihy, jsou neskutečný trip. Přesto Jonathan Howard udělal hned několik zásadních chyb; jednak zabil Horsta, čímž zničil možnost dalších plodných dialogů mezi bratry, což byl jeden z faktorů, který posouval knihu na solidních 4/5 v kategorii nenáročných fantasy a taky přidělil příliš velkou váhu ženským postavám, aniž by jim dal vlastní prostor. Lady ze Shallot měla víc vlastních motivací. Johannes by si přál přijít na to, jak vrátit mrtvým lidem plné vědomí a někde v tom procesu získat manželku, což je dost v rozporu s charakterizací ženských postav v tomto vesmíru, protože jsou tak artifikální, že ten vtip o rozdílu mezi nekromantem a nekromancerem ztrácí pointu.

                 Pochopitelně Howard není Orson Scott (Meh, nigga.) ani František Kotleta (vole, vážně.) ale nabízí další odnož kategorie “Co jsou to ženské? My nevíme.” Are you a good person, Caleb? Na druhou stranu pokud nejste ztracení hnidopichové a nepřečtetli jste tolik esejí o komplexním vývoji protagonistů, feministických teorií a tedy si dokážete narrativ užít jako prózu bez hloubkové obdukce, tak vám to může být vlastně jedno.

                 Možná skočím rovnou na čtvrtý díl, kdy se Horst vrátí. Třeba si Howard uvědomil, že sourozenecký vztah mu jde konstruovat mnohem lépe, než romance s láskou na první pohled.