Guardian: Když vás cenzoři mlátí

V roce 2016 čínská vláda vydala několik zásadních cenzurních opatření, které de facto znamenaly konečné řešení LGBT otázky ve vnitrostátních mediích. Seriál Šang-jin (Shàngyǐn, 上瘾) známý též pod anglickým názvem Addicted měl být pravděpodobně vstupem do nové éry čínské kinematografie, což se mu sice povedlo, ale zcela určitě ne tak jak čekal.
Místo toho, aby Addicted svou nevídanou popularitou a explicitními homosexuálními scénami spustil vlnu uvolňování mediální cenzury, dokázal dvanácti epizodami nakrknout cenzory tak moc, že seriál zrušili, smazali, zakázali hercům hlavních protagonistů se k sobě přiblížit na pět metrů a v jakémkoliv čínském médiu se od té doby nesmí objevit homosexuální postavy.
Trvalo několik let než se někdo další v pevninské Číně pokusil adaptovat BL novelu, tentokrát na to ovšem šli chytřeji - se sklopenou hlavou, ocasem staženým a ochotou udělat úplně cokoliv, co po nich bude cenzurní úřad chtít, i když to bude sebevětší píčovina.

镇魂 Guardian

Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny.
Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem česká transkripce (pinyin/eng ) např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce. 

Seriál Čen Chun (Zhèn Hún, 镇魂) angl. Guardian v současné době podstatě už vstoupil do legend a memísků někam mezi velikány ironické komediální kinematografie jako jsou V paprscích slunce a Ztratili jsme Stalina. Byl to první velký pokus o obnovení adaptací nešťastného čínského BL žánru, poté, co ho Addicted neúmyslně avšak dokonale zabil. V touze po znovuzrození gay romance pro ženy se produkce Guardianu rozhodla přikročit k defensivní taktice totální submise.

Nešlo jenom o prosté obechcání cenzurních orgánů čínské televize a propašování gay romance pod záštitou bromance do oficiální mainstreamové produkce. Ačkoliv je přepracování explicitně homoromantického textu jako běžného příběhu homosociálního  přátelství samo o sobě zombifikací původní předlohy, v Guardianovi zašli s cenzurou ještě dál. Podstata vztahu hlavních protagonistů je totiž tak nějak poslední věc, se kterou má čínskej cenzurní systém problém. Novela Čen Chu je doslova narvaná elementy, které nemůžete ukázat v čínské televizi.

Originální Čen Chu novela je klasické BL klišé o lásce, která přesahuje hranice časoprostoru i smrti. Zatím, co ve zbytku světa si na Honó no Mirage už málo kdo vzpomene, v čínských BL se reinkarnace objevuje prakticky pořád. Tisíckrát opakovaná zápletka o dvou milencích z nichž jeden tragicky zemře a druhý se rozhodne ho hledat skrze nesčetné reinkarnace, než je jim dovoleno skončit šťastně spolu, pořád ženské publikum  v Číně neomrzela a asi ani neomrzí. Avšak cenzoři v Číně jsou jiného názoru.

Hlavní protagonista, Čao Jün-lan (Zhao Yunlan), vede speciálního policejní oddělení zaměřené na vyšetřování paranormálních jevů. Spolu s se svým týmem který se skládá z mluvící kočky, hada měnícího se v ženu, ducha, zombie, buddhistického mnicha a jednoho (jednoho) průměrného člověka, řeší případy lidožravých monster, démonů, zombií a kdoví jaké havěti, která utekla z Pekla. Při vyšetřování jednoho obzvláště tragického případu se Jün-lan seznám s mladým profesorem Šen Wejem (Shen Wei), který učí na místní univerzitě čínskou literaturu.
Velmi rychle se ovšem ukáže, že onen profesor není až tak úplně člověk a v žádném případě ne mladý. Šen Wej je králem duchů, polobůh, který už přes 10 000 let stráží Peklo a k tomu jako vedlejšák dává pozor na Čao Jün-lana a všechny jeho předchozí reinkarnace. Jün-lan je totiž převtělením starověkého boha Kchun-luna (Kunlun), kterého Šen Wej celý svůj nesmrtelný život věrně miluje. A to jsou dohromady asi tak VŠECHNY věci, co nesmíte v čínské televizi ukázat.

Ačkoliv nikdo nedokáže říct, jak přesně čínská cenzura funguje, protože upřímně... nefunguje, existuje několik poměrně jasných zákonem daných pravidel:
1. Čína nemá žádný rating systém. To znamená, že cokoliv, co natočíte, musí vypadat tak, aby jste to byli schopni pustit v sobotu ráno mezi dílem My z Kačerova a nějakým kataklyzmatickým pokusem o comeback poinýrské ikony Ťiang Šan-ťiao a mohlo to vidět pětileté dítě. To není dobrá vyhlídka pro horor, nebo druhou sezonu Addicted. Kromě jasného zákazu zobrazení násilí, tam spadá i cokoliv, co se blíží spíš erotice než romantice. Někteří autoři v rámci přehnané ochrany sebe sama odmítají zobrazovat, nebo popisovat jakoukoliv část lidského těla pod krkem.
2. Žádnej gay shit. Prostě. Prostě žádnej gay shit. Buzeranty v telce nechceme. Polsko style. Taky nic moc pro adaptaci BL.
3. Reinkarnace je docela citlivý téma. Od roku 2007 je v Číně výnosem č. 5 úřadu pro vládní náboženské záležitosti oficiálně zakázáno se reinkarnovat bez povolení příslušného aparátu. Tenhle zákon má primárně zabránit tomu, aby nějakej dalajláma hlásal, že Čína okupuje Tibet. V každém případě Kchun-lun je svatá hora, takže si definitivně nevyplnil adekvátní papíry. Další mínus pro seriál.
4. Zákaz kritiky společnosti. Ve státu, kde jsou si všechna zvířátka rovna, nemůžou být sociální problémy.
5. Existuje zákon, který zakazuje zobrazování nadpřirozena a náboženských (pověrčivých) elementů v čemkoliv, co se odehrává v moderní Číně. Pokud chcete mít ve svém fantasy duchy a démony, musíte děj zasadit před vznik moderní Číny, tedy před druhou světovou válkou a kulturní revolucí. Urban fantasy? Ale hovno. Všichni vědí, že předseda Mao všechny strašidla vymlátil a od tý doby neexistují.*

Blíž už se nedostanem, soudruzi. Tohle musí stačit.

Sečteno, podtrženo, pokud byste chtěli prorvat čínskou cenzurní mašinou nějakou BL adaptaci po tom clusterfucku s Addicted, určitě byste si vybrali doslova cokoliv, jen ne Čen Chun. A právě fakt, že je novela Čen Chu v současné Číně prakticky neadaptovatelná a přesto adaptována byla, dělá ze seriálu jednak jeden z velkých milníku čínského BL fandomu. Produkční tým Guardianu, banda naprostých magorů, se totiž prostě laxně otočil na bok a stylem domestikované mařky zmožené patriarchátem řekli cenzurnímu úřadu "Dělej si co chceš, mně je to vlastně jedno. Ale ve výsledku bude stejně po mým."

Hlavní protagonista, Čao Jün-lan (Zhao Yunlan), vede speciálního policejní oddělení zaměřené na vyšetřování paranormálních jevů. Spolu s se svým týmem který se skládá z mimozemšťana ve formě mluvící kočky, mimozemšťana ve formě hada měnícího se v ženu, mimozemšťana, inženýra, průměrného člověka a jednoho (jednoho) ducha, řeší případy zločinů s prvky paranormálních jevům, které spáchala mimozemská rasa mutantů, která utekla z alternativní dimenze v podzemí. Při vyšetřování jednoho celkem tragického případu se Jün-lan seznám s mladým profesorem Šen Wejem (Shen Wei), který učí na místní univerzitě biologii.
Velmi rychle se ovšem ukáže, že onen profesor není až tak úplně člověk a v žádném případě ne mladý. Šen Wej je mimozemšťan, který po 10 000 letech v kómatu stráží přechod mezi světem lidí a podzemní dimenzí Dixing. Má k Jün-lanovi velmi silný vztah, protože Jün-lan jednou cestoval v čase přes červí díru, v hluboké minulosti asi na jeden den potkal Šen Weje a zachránil mu život. A to vlastně není ani úplně všechno.

Nikdo už asi nezjistíme, co přesně si cenzoři, nebo vlastní produkce seriálu mysleli, když tuhle kryptopíčovinu schválili k filmování a následnému puštění do éteru, ale výsledek fascinující. Producenti v touze přivést za každou cenu zpátky k životu čínskou queer tvorbu, přikročil k té nechutné formě nekromancie, kdy je objekt rituálního zprznění sice skutečně oživen, ale stává se z něj vyprázdněná karikatura sama sebe. Vytvořili ale precedent pro adaptaci státně nepohodlného díla tak, aby prošlo cenzurním řízením, a přesto pořád odkazovalo na původní narativ a inspirovalo diváky k jeho vyhledávání.

Tenhle seriál udělal z taktiky kompromisu to nejautentičtější svědectví o směšných praktikách čínského cenzurního řízení. Dotáhl impotentní státní diktát na samotný okraj jeho kapacit a pak se jí v záři reflektorů za hromového potlesku přihlížejících nechal na kameru znásilnit tím, že vyhověl úplně všem požadavkům, co na něj byly kladeny. Výsledek tak je nekonzistentní a narvaný nelogičnostmi, že je každému divákovi jasné, že scénáristé líbali boty, nechali si srát na hlavu i na papír a kopali na dveře nebohému úředníkovi cenzurnímu úřadu tak dlouho, až jejich text po mnoha změnách prošel, ačkoliv už se vůbec nepodobal tomu, co psali původně.

Ve výsledku Šen Wej konstantě mění obor, což asi nebude způsobeno současnou krizí, kdy nejsou prachy, takže všichni učí všechno. Ve světě bez magie se občas mihnou duchové a nikdo nedokáže vysvětlit proč. Všechno na příběhu přímo křičí spojitostí s čínskou mytologií, postavy se jmenují po bozích čínského pantheonu.
Vůbec tomu nepomohlo, že byl seriál i přes všechny změny po několika týdnech stažen a na několik měsíců zabanován (oficiální prohlášení bylo něco o nemoralitě, negativním vlivu na mládež, šíření pověrčivosti, ale všichni vědí, že to prostě bylo moc gay i bez gayů) a pak znova zveřejněn v editované verzi, kde byly mimo jiné odstraněny zmínky o tom, že se příběh odehrává na Zemi a celý děj se posunul do 35. století. Skoro by se zdálo, že ten seriál chce, aby si diváci v touze po pravdě otevřeli předlohu - která je velmi nesocialistická.

Guardian není příběhově, ani scenáristicky dobrá adaptace. Ve skutečnosti je tak špatná, že Priest, autorka originální předlohy, na ni napsala fix-it extra a pokud někdy budete něco adaptovat, tak tohle je přesně ta věc, co vám má ukázat, že jste to fakt zesrali. Ale nabitá odkazy na původní dílo. Z mnoha scén je zjevné, že produkční tým je tvořen fanoušky novely, kteří se snažili udělat všechno proto, aby ji dostali na plátno a má jedno velké nezanedbatelné plus: představitele protagonistů. Právě díky ústředním páru nich má seriál i jiné než čistě vědecké kvality.
Paj Jü (Bai Yu) a Ču I-lung (Zhu Yilong) jsou oba velmi dobří herci a to i na poměry mimo Čínu. Jejich interakce táhnou celý seriál a obzvláště jejich první scény jsou neskutečným zážitkem, protože oba četli předlohu a věděli, že ke svým postavám mají přistupovat jako k milencům. V podstatě všechny ikonické scény s nimi jsou jejich vlastní improvizace a každá jejich interakce je zážitek, který se po stáhnutí Addicted ze světa neměl opakovat.
Spaní v jedné posteli - Checked. Žárlivá scéna před jedinou ženskou protagonistkou - Checked. Seduktivní zpracování lízátka - Checked. Držení se za ruku v nebezpečí - Checked. Ikonická scéna s ošetřováním banálního zranění, při které Paj Jü ukazuje své nejlepší ztvárnění nadržené teenagerky a Ču I-lung má tak rudý uši, že je museli digitálně vybělit - Checked.

Právě díky protagonistům byla adaptace přijata s nadšením jak fanoušky originální novely, tak novými diváky a to i přes celkem zjevné problémy. Ve své době šlo o na internetu nejdiskutovanější čínské drama všech dob, což bylo podpořeno tunami a tunami fanouškovské tvorby.
Pod záštitou filozofie "memy jsou fejetony lidu" se z Guardianu stal kultovní seriál, který obohatil čínštinu o slovní spojení 社会主义兄弟情 (še-chuej ču-i siung-ti čching, pin. shèhuì zhǔyì xiōngdì qíng) tedy socialistické bratrství - výraz označující homosexuální pár o kterém všichni vědí, že jsou milenci, ale i kdybyste zrovna byli u výslechu KGB v záři jejich lampy pravdy, nic by vám nemohli dokázat. Což je vlastně celkem tragické, pokud vezmete v úvahu, že Guardian byl natočen jen dva roky po Addicted, ale otevřelo to cestu pozdějším velkorozpočtovým adaptacím jako The Untamed.

Socialistické bratrství je termín vycházející z celkem bolestivého post-ironismu, v případě Guardianu přímo nihilismu. Cenzurní změny jsou tady totiž vlastně dekonstrukce samotné podstaty příběhu: sledujeme klasické žánrové klišé o lásce hlavních protagonistů, kteří se věrně milují klidně tisíc let, přičemž projdou několika reinkarnacemi, než konečně skončí šťastně spolu. Jenže to se v té adaptaci nikdy nestane.
Protagonisté se pořád celkem zjevně milují, ale naráží na čínský cenzurní úřad, takže to nemohou nijak ventilovat. Aby producenti uchlácholili diváky, nebo dokonce vyjádřili svůj nesouhlas s cenzurou, tak na konci vytahují takovej Bratři Lví srdce bullshit, kdy hlavnímu páru jejich společný happyend nedopřejí a prostě je yeetnou z útesu se zprávou "Tak třeba v příštím kole to bude lepší." Tím se kompletně mění podstata toho chick flick tropu, který v první řadě má dávat lidem naději, když už v nic jinýho, tak v koncept neumírající lásky. Ani hovno. Simpovat 10 000 let nic neřeší. Nikdo nikoho nepolíbí. Naděje je mrtvá. Komunismus je hnusný peklo.

Obecně je Guardian věc, kterou se vyplatí vidět, když ne kvůli hlavním protagonistům, tak minimálně for science, historickou signifikaci, Ču I-lunga, který tady zvládl technicky vzato trojroli, a za podpory předlohy - pro představu, jak funguje čínský cenzurní aparát. Zcela na rovinu, novela je pro nečíňana kvůli konstantním referencím na čínskou mytologii poměrně těžké čtení. Zatím, co seriál je pocitově zařaditelný mezi věci jako Supernatural a Shadowhunters, webnovela Čen Chun spadá mnohem víc do žánru klasické fantasy a k tomu občas dropne do míst temných jako kafe, který si dáte v 10 večer, když máte zítra termín odevzdání absolventské práce.
Druhá polovina novely se skládá v podstatě jen z cest mezi kruhy čínského pekla (v seriálu vtipně adaptováno jako červí díra) a z konverzací s živými, či mrtvými čínskými bohy, kteří kdysi stvořili svět - což v podstatě znamená, že podobně jako Silmarillion, ji můžete prakticky číst jen s Wikipedií otevřenou na druhým monitoru, kde se snažíte každou třetí větu zjistit, kdo vlastně kurva mluví. Pokud ji ovšem nepřečtete, nedojde vám, že ten hlavní problém, který se čínská cenzura snaží odstranit, není homosexualita, ale obecný koncept nekonformní individuality a pochopitelně, jakýkoliv obraz negativních jevů ve společnosti.

Šen Wej, který je v sérii embodimentem samotného zenu, je v originále spíš démon; napůl bůh, na půl masožravý přízrak, ne nepodobný ghůlovi. Byl stvořen se zbytkem svého druhu někde v hlubinách pekel, ze špíny a nenávisti. Je predátor, horší než duch, nebo zombie, protože na rozdíl od nich nemá duši. Tahle monstrozita jednak vede ke spoustě nebezpečně sexy situacím (nejhoršímu prvnímu skoro-sexu, který jsem kdy měla tu čest číst. Děkujeme Priest za realismus), ale zároveň ho to vylučuje jak z lidské, tak z nadpřirozené společnosti.
Podobně děvče z prvního případu není opuštěno rodiči z nějakého absurdního Popelkovského důvodu, ale protože její rodina porušila politiku jednoho dítěte a při Sofiině volbě dala jako miliony jiných čínských rodin přednost synovi. Ten stupidní plot s amatérským investigativním novinářem, který se snaží odhalovat korupci ve společnosti, ale místo toho jen nevědomky škodí lidu, se pochopitelně nestal.
A nakonec, Šen Wejův bratr, který je hlavním záporákem příběhu, nebyl nikdy unesen a považován za mrtvého -  Ach ano, hlavní zápletkou seriálu je nedorozumění mezi dvojčaty! Bere produkce konstruktivní kritiku?  jednoduše neprošel přirozeným výběrem, který provedl Kchun-lun, když sestoupil někam do hlubin země, aby si mezi odpadem společnosti picknul twinka na mazlení. Jie Cun (Ye Zun), v novele Kuej Mien (Gui Mian) nikdy nedostal jméno (oba předchozí názvy jsou celkem nevynalézavé tituly) a zůstal hnít v pekle, zapečený s ostatními démony na 10 000 let, zatím, co jeho identickému dvojčeti to upřímně bylo zatraceně jedno.

Sociální nerovnost a křivda spáchaná na těch, kteří s tím nemůžou nic dělat, je opakovaným tématem nejen Čen Chun, ale i spousty dalších čínských BL webnovel. Je asi zbytečné zmiňovat, že do adaptací se prakticky nedostanou a pokud ano, tak je jejich poselství pozměněné na tolik, aby čínskému divákovi připadalo, že vlastně alegoricky ztvárňují hrůzy reality hongkongských protestů (real shit). Ale to je asi postulát,  když se díváte na gayporno točený v totalitním státu.

* Jeden z důvodů pro odstranění nadpřirozena z mediálních narativů a mainstreamové kultury, je jednak typická komunistická nedůvěra k spiritualitě, protože lid by měl primárně naplňovat stát a pětiletka a ne nějaký duchovní píčoviny. 
Pak taky fakt, že duchové/přízraky/nemrtví jsou určitou kritikou společnosti. Tradičně se duchem stává člověk, kterému je spáchána nějaká křivda, nebo má nějaký nenaplněný cíl. Pokud připustíte existenci duchů, tak uznáváte, že mají důvod existovat a že je tedy ve společnosti něco špatně. Pokud se například jako duch vrátí oběť vraždy, jejíž vrah nebyl vypátrán, naznačuje to, že nemáte funkční policejní aparát. 
Navíc, Číňané byli jako národ ještě nedávno silně pověrčiví. Se zákazem duchů skutečně přišel předseda Mao, když se snažil odstranit poměrně nebezpečné pověry, které začínaly kanibalismem ve formě tradiční čínské medicíny a končily vykrádáním hrobů. Číňané věřili, že každého muže by měla doprovázet po smrti jeho žena a ještě ve druhé světové válce praktikovali posmrtné uzavření manželství, což mimochodem zobrazuje Winter Begonia. Jedna z praktik dalších posmrtného manželství spočívala v tom, že pokud zemřel nesezdaný muž, oženili jej s mrtvolou mladé ženy a symbolicky je pohřbili spolu. To by bylo morbidně romantické a celkem ok na emo levelu, kdyby ty mrtvoly nekradli z hrobů. Protože se teď Čína, jako následek politiky jednoho dítěte, potýká s poměrně genderově nevyváženou populací, není úplně vhodné lidem připomínat, že ještě před padesáti lety byla běžná praxe krást ženské z hrobů.

Winter Begonia: Trampoty stranického patosu

Drama Winter Begonia vyšlo někdy v březnu 2020, ale už teď je známé instantní klasika a pravděpodobně jedno z nejlepších čínských dramat roku. Není se čemu divit, protože samotná předloha je považována za jedno z nejlépe psaných čínských BL, zasazení do japonské okupace a tematika pekingské opery okamžitě evokuje ve všech melancholických duších vzpomínky na výkon Leslieho Cheunga v kultovním Sbohem má konkubíno, a do produkce seriálu šlo tolik peněz, že minimálně ve velkoleposti nemohl zaostávat. A skutečně, Bin Bian Bu Shi Hai Tang Hong je jedno z nejpoetičtějších čínských dramat, krásné uvedení do krás tradičního čínského umění a učebnicový příklad nacionalistickýcho čínskýho patosu a slabikáře propagandy pro amatéry.

Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny.
Po dlouhém zvažování a konzultaci s lidmi z asijských studií jsem se přiklonila k používání české transkripce, ačkoliv sama preferuji pinjin. Vycházím z toho, že většina čtenářů tohoto článku jsou Češi bez jakéhokoliv základu standardní čínštiny a pinjinu. Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem česká transkripce (pinyin/eng ) např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce. 


Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung (鬓边不是海棠红 / Bin Bian Bu Shi Hai Tang Hong), což mimochodem znamená Zimní begonie asi tak, jako 陈情令 znamená The Untamed, bylo jedno z nejočekávanějších čínských dramat od roku 2018, kdy byla adaptace populární BL novely oznámena. V moři různorodých ne-gay adaptací gay novel, které se v Číně poslední dobou vyrojily, Winter Begonia vyniká mezi ostatními jednoduše proto, že vyvolává představu, že jde o skutečně umělecky zpracovaný příběh a ne jen o prvoplánovou konzumní záležitost, jak bývá v moderní socialistické produkci zvykem. Ona taková byla už původní webnovela, která je mnohými oceňována právě pro to, že to není "jen BL," ale skutečně pěkně napsaný román. Ani jedna z těch věcí není úplně pravda.

Winter Begonia je tabulkovým příkladem politické mediální manipulace. Ne, že by od čínského BL kdokoliv čekal nic jiného, ale v tohle případě stranický diktát neúmyslně dostal drama do roviny komedie, nebo spíše satiry. Už při uvedení dramatu na scénu se produkce vůbec netajila tím, že se rozhodli tohle konkrétní BL zfilmovat jednoduše proto, že je zasazené do prostředí pekingské opery. "Chceme přitáhnout pozornost mladých k tradiční čínské kultuře, které bohužel čínská opera moc nezajímá," říkali producenti, což u pozornějších lidí to v lednu vyvolalo tak kuckavý záchvat smíchu, že si museli jít udělat stěry na koronu.
Uvést celý seriál takovým výrokem má zvláštní implikace. Zkrátka a dobře, Čína dala zelenou dašímu BL. Tentokrát je o hercích tradičního čínskýho divadla, protože vládě došlo, že jedinej způsob, jak vzbudit v mladých zájem o cokoliv tradičně čínskýho, je, do toho zakomponovat gayporno. Tím, že to nyní otevřeně přiznává, uzavírá kruh nejapné blbosti, do kterého vrhla sebe i své občany v roce 2016 banem homosexuality v médiích. Když ve slově gayporno, změníte 4 písmena a zbytek přidáte, dostanete Propaganda. Super. Každá zpráva, kterou z toho nejšílenějšího místa v pekle dostanu, je víc neuvěřitelná, než ta předchozí. To je skvělý.

Příběh Winter Begonie se odehrává ve třicátých letech minulého století v Pekingu, což je asi nejhorší možné období, které Čína kdy zažila. Nestabilní vláda konce mandžuské dynastie Čching, první válka s Japonskem, následná ztráta Tchaj-wanu a dlouhodobé vykořisťování země úplně všema, co šli okolo, zanechalo Čínu v chudobě a mizérii. Krátké období sjednocení pod Čankajšekem bylo okamžitě vystřídáno občanskou válkou s komunisty, čehož opět využili Japonci a v roce 1937 vpadli do Číny znova.
V tomhle bordelu, který si zachovává státní integritu jen proto, že území obývaný Čínany vlastně nikdo úplně nechce, se milionář Edwin Čcheng Feng-Tchaj (Cheng Fengtai) seznámí s charismatickým operním zpěvákem Šangem Si-Žuejem (Shang XiRui).

Feng-Tchaj je jeden z těch lidí, co změnou režimu prošli vlastně docela dobře. Jeho rodina patří k té poválečné třídě tvořené zkrachovalou buržoazií, která veškerý majetek, co měla po předcích, úspěšně promrdala, protože ho po staletí udržovalo jen úplatkářství, anální alpinismus a občasné půjčování dětí deviantním dvorním kastrátům. Jako mnozí, ani Feng-Tchajův fotřík po válce najednou netušil, komu má podržet, když se zrušily šlechtické tituly, zbankrotoval a pak raději umřel. Jeho žena se při myšlence práce rukama oběsila a zanechala za sebou tři nezletilé děti, které stejně povětšinou ani nebyly její.

Naštěstí Feng-Tchajova starší sestra byla dost duchapřítomná na to, aby se šla kurvit, takže její sourozenci neskončili někde v příkopě s fetkama, co se dostali ke skladům z opiových válek. Pak se ovšem rozhodla, že má života samoživitelky dost a buď její línej (tehdy nezletilej) bratr taky někomu nastaví prdel, nebo ať si najde manželku s dost velkým věnem na to, aby mohli zase vesele žrát stříbrnýma hůlkama. Bohužel nevěděla, kterej ze zbylých bohatých strejdů by měl zájem o chlapečky, tak ho donutila se oženit s o několik let starší venkovskou ženu s poměrně konzervativními názory a nechutně velkým majetkem.
Ač Feng-Tchaj se sňatkem souhlasil a svou starší manželku měl nakonec i docela rád, jejich dohodnuté manželství mu nebránilo v opíchání půlky Pekingu a po nějaké době i finálnímu a fatálnímu rozhodnutí, že by to třeba mohl strčit i do autistický negramotný drag queen, co vypadá jako jeho máma. A světe div se, v kontextu svrabu tehdejší čínské meziválečné společnosti plné ambiciozních kurev, fetek, arogantních buzíků, vyhaslých umělců, jejichž jedinou nadějí na falešný uspokojení byl jen sex a chlast, je to vlastně hrozně romantický.

Pokud si v dobré víře myslíte, že předchozí odstavce jsou nadsázka, protože není možný, aby čínská vláda viděla něco takovýho a řekla si "Hej, to je legit. Napereme do toho pár mega juanů!", zklamu vás. Tohle všechno se skutečně stane a to v průběhu první kapitoly. K tomu přidejte ještě nucenou prostituci, legalizované a normalizované mnohoženství, pár zmínek o incestu, všudypřítomné uplácení, korupce a vykořisťování nižší třídy a máte tak věrný obraz čínský společnosti, že ve chvíli, kdy se konečně dostanete k japonské okupaci, vám budou válečné zločiny vlastně připadat jako vysvobození.
V takovýmhle světě není překvapení, že ani jedna z postav vlastně není úplně sympatická. Feng-Tchaj je namyšlený, rozmazlený kretén. Jeho stará je žárlivá a zpátečnická vesnická mařka. Jeho starší sestra je nemilosrdná zlatokopecká mrcha, mladší skončí jako komunisty zblblá teroristka. Si-Žue je arogantní egoista s velmi vyhraněnými názory na úplně všechno, ale nejvíc na vztahy. Nejlíp z toho nakonec vyjdou lidi, co umřou pro své drahé, ale většině z nich stejně není nic odpuštěno.

Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung, ať už novela nebo seriál, mají z narativní stránky k dokonalosti hodně daleko. Předloha má sklony sklouzávat k tropům déčkovýho fan gayporna z roku 2008 a k nabokovsky dlouhým pasážím o sociálních problémech, s výraznou inklinací k surově feministickým myšlenkám o roli žen ve společnosti, které většinou mají středoškolačky před tím, než se jejich primitivní a pomstychtivostí hnaný idealismus zkultivuje. Jednoduše typické nezávazné psaní mladé ženské, co napůl prostě jen chce lajky a napůl chce, aby ji lidi poslouchali. Ironicky, přesně tahle hysterická a nespoutaná tvůrčí svoboda předlohy je jeden z faktorů, který dělá Winter Begonii unikátní.

Seriálová adaptace se pochopitelně z originálu pokusila vytřískat něco normálního, následkem čehož je spíše prezentuje jako meziválečné drama, než aby se jednoduše soustředilo na vztah hlavních hrdinů. Scénář, na kterém se mimochodem podílela sama autorka, umně využívá originální BL předlohu i se všemi jejími chybami a nestydatě je zapojuje do narativu jen proto, aby je mohl vzápětí zničit a úplně se vymanit z oblasti čínského danmei žánru.
Ono hodně vypovídá už jen původně kontroverzní obsazení herců ve středních letech do rolí původně dvacetiletých protagonistů, místo toho, aby se sáhlo do nekonečných řad mladých popových hvězdiček. Ani jeden z protagonistů definitivně není typický BL hrdina. Feng-Tchaj je ženatý muž s dítětem, který (alespoň v seriálu) bezpodmínečně respektuje svou ženu. Si-Žue není zrovna typický obraz milence bohatého businessmana. Zcela zjevně má poruchu autistického spektra, je negramotný, inklinuje k androgynitě, pokud ne přímo k genderové nebinaritě, a navrch má ještě spoustu psychických problémů. Oba hrdinové mají celkem blízko k mlácení lidí a dominanci ostatních. Jejich vlastní vztah je všechno, jen ne dichotomický, a to ačkoliv jeden z nich nosí šaty. Pokud někdy dostanete pocit, že jste konečně odhalili, který z hlavních protagonistů zaujímá ve vztahu kterou žánrově specifickou roli, se jejich dynamika obrátí a donutí vás zmateně běhat v kruhu, protože oni se snad střídaj a tohle se v asijským gaypornu nestává.

V rámci Boys Love žánru, Winter Begonia předbíhá svou dobu, právě proto, že ukazuje vztah dvou mužů ve středních letech, co jsou si zcela rovni na všech úrovních, kromě sociálního zázemí. Jejich životy jsou taky mnohem dospělejší než je v BL zvykem. Ačkoliv jsou jejich osudy silně propojeny, oba protagonisté si zachovávají silnou míru autonomie a jejich životní aspirace jsou, prakticky až do konce, prakticky nezávislé na tom druhém. Bohužel, i právě proto Winter Begonia nikdy nebude mít šanci být tak populární jako The Untamed, ačkoliv je produkována objektivně lépe. Většina divaček seriál po pár dílech dropne, protože protagonisté "jsou moc staří na BL." A pak je tady celá ta produkční mašinérie cenzurního úřadu správy komunistické strany.

Hlavním problémem Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung je, že není vůbec mířené na západní trh. Cílovkou jsou právě mladí Čínani, kteří k nelibosti strany překvapivě neprojevují žádnou touhu po konzumaci čehokoliv čínského. Proto byla původní velmi krátká webnovela, která by jinak zapadla mezi tunami podobných, vytažena na povrch a do její adaptace byly nality miliony. To má dobré i špatné stránky.
Pozitivní je, že velká podpora projektu umožnila adaptaci dotáhnout do vizuálního perfekcionismu. Mezi asijskými dramaty je Winter Begonia zcela unikání, protože je točená studiově.  Už tak kouzelné prostředí pekingské opery je dotaženo do dokonalosti. Právě postavení celých ulic a prostor umožnilo tvůrcům vypiplat každou scénu do posledního detailu a výsledkem je pravděpodobně nejhezčí show, kterou můžete v současnosti v Asii vidět.

Umělé studiové osvětlení a namodralý flirt jednak skvěle dobarvují kostýmy, ale zároveň dotváří efekt depresivní, ale poněkud poetické zimy, což má pro období japonské okupace docela významnou symboliku. Navrch je celá série je točená účelně statickou širokoúhlou kamerou, která jednak vypadá neskutečně dobře při snímání divadelní scény, a navíc nehybná kamera vytváří efekt staršího/prvorepublikového snímku. Zároveň (naprosto netypicky) používá skutečné hlasy herců a místo dabérů.

Ten avizovaný méně příjemný aspekt se státního financování, je nevyhnutelné promítání socialistického diktátu do seriálu. Winter Begonia totiž dostala zelenou z mnoha důvodů. Jedním z nich je fakt, že původní webnovela je poměrně krátká, což při natažení série na více než padesát epizod udělalo prostor pro spoustu zmatených propagandistických sideplotů, které existují jen ke stranickému flexingu.

Na nebohého diváka tak náhodně útočí nabušená a zcela fiktivní středověká čínská architektura, kterou obdivuje pár bílých postav s příšerným dabingem, které si nevyžádal doslova nikdo ve vesmíru, náhodná kamea komunistických hrdinů proti-japonského odboje, osudy nebohých šestých manželek zkorumpovaných vojevůdců, a majitelé pozemků, jejichž jepičí životy vám ukazují, proč přesně byla kulturní revoluce, znárodnění nemovitostí a pověšení landlordů na lampy potřeba. V některých chvílích ani dechberoucí vizuál nestačí k tomu, aby pozornost diváka odvedl od vtíravých myšlenek typu "Proč se na to proboha dívám", "Co tu dělám, mámo pomoc!" a "To je taková sračka, že to snad psal Troška." Zkrátka a dobře Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung vyplatí vidět, když už ne pro estetiku, tak pro vědomí, že se komunistickej patos za všechny ty roky vůbec nezměnil.

A pak je tady plazivej čínskej nacionalismus. Hlavním důvodem k natočení Winter Begonie byla totiž již zmíněná popularizace tradiční čínské opery, a to zejména mezi mladými. Čínská propaganda už delší dobu zkoumá, jak nacpat do své mládeže, která by raději poslouchala kpop a čuměla na Avengers, protože jsou kruci normální lidi, co nejvíce nacionálního smýšlení, aniž by si všimli. Poslední dobou úspěšně sází na propagaci tradiční vnitronárodní kultury pomocí moderních, převážně internetových médií, počínaje uklidňujícími videi z (prakticky neexistujícího) tradičního venkova jako jsou třeba ty od Liziq, konče propagandistickými fotkami šťastných Číňanů užívajících si dovolenou v řepkových polích.
Stejně jako krásy řepky, i obrazy tradičních řemesel jsou založeny primárně na lži a spekulacích, protože Čína si v době kulturní revoluce úspěšně zničila v podstatě celou historii a půlku pamětihodností. Mezi tím málem, co zbylo, jsou umírající operní spolky a divadelní představení, na které zpravidla chodí už jen zatrpklí pamětníci a mladí studenti, kteří mají i po dvaceti letech pořád crush na Leslie Cheunga a jeho nezapomenutelný výkon ve Sbohem, má konkubíno.
I proto bylo natočení něčeho jako Winter Begonia nevyhnutelné. Sbohem, má konkubíno (Ba Wang Bie Ji) bylo totiž poslední a zároveň nejslavnější filmové vyobrazení čínské opery a shodou okolností vzniklo zcela mimo kontrolu čínské vlády. Ta pochopitelně nemá zájem na tom, aby její obyvatelé konzumovali jakýkoliv obsah, který nebyl vytvořen pod taktovkou jejích úřadů. Navíc Sbohem, má konkubíno obsahuje až příliš mnoho motivů, které by mohly donutit diváka přemýšlet, takže by bylo lepší, kdyby se na ten film zapomnělo úplně.

Pokud s Ba Wang Bie Ji nejste seznámeni, jde o hongkongský snímek z roku 1993 sledující osud mladého homosexuálního herce pekingské opery, ztvárněného Leslie Cheungem, shodou okolností také zasazený do japonské okupace a následné kulturní revoluce. Lakonicky popsáno, v tomto tříhodinovém filmu má neurotický homosexuál v ženských šatech má střídavě problémy s feudály, nacionalisty, fašisty, komunisty a kurvama. (Pokud budete mít štěstí, tak se vám v pravém menu v lakonických popisech BL vygeneruje mimo jiné i tenhle film.) Ihned po vydání byl snímek naprosto nepřekvapivě v pevninské Číně zabanován a později povolena jen ve formě cenzurované verze. Dodnes je často kritizován kvůli násilí, sexu a vyobrazení Číny jako poměrně hnusnýho, šílenýho a fetišisticky exotickýho místa.
Je jen přirozené, že mezi obyvateli Hong Kongu je Ba Wang Bie Ji dodnes často považováno za nejlepší film historie a národní dědictví.
Osobně se srovnávání Winter Begonie a Sbohem, má konkubíno bráním zuby nehty, protože jakoukoliv důkladné porovnání těchto dvou snímků nevyhnutelně vede k odhalení určité degenerace kinematografie, která v honbě za konzumem zapomíná na jakoukoliv komplexitu díla a úspěšně nás uspokojuje všeobecně nudným a vyprázdněný polotovarem vyprávění, ve kterém hlubší význam neexistuje a jakákoli queer sexualita je pouhou interpretací hladovějících věřících. Jenže on se tomu srovnání bohužel člověk nakonec nevyhne.
Není to tak, že by Winter Begonia nepoužívala podobné prvky. Naopak, v mnoha scénách, ať už jde o stylizaci, témata, nebo herecký přístup, je inspirace tímhle kultovním filmem poměrně dost zjevná. Ale pochopitelně srovnávat veskrze umělecky vyvedený a do detailu vypiplaný film s asijským dramatem, které už ze své podstaty funguje primárně jako médium konzumu, je nefér pro obě strany. Sbohem má konkubíno je klasika, vrchol svého žánru, národní dědictví hongkongské filmografie a věčná připomínka génia a tragédie Leslie Cheunga.

Winter Begonia je sám o sobě výborný seriál. I přes mnohé připomínky jde o jedno z nejlepších BL dramat, které kdy Čína vyprodukovala a rozhodně stojí za shlédnutí. Pokud trpíte depresemi, záchvaty úzkosti nebo podobnými neduhy, Winter Begonia je přesně pro vás, protože se na konci se budete cítit ještě hůř. Jen v komparaci s Ba Wang Bie Ji vypadá spíš jako zmatené melodrama z první republiky, které vaše babička sleduje v sobotu večer posledních dvacet let a vy znechuceně odcházíte z obýváku, jen když vidíte reklamu. Winter Begonia je místy vágní, melancholická a smutná, ale to není nic ve srovnání se syrovou temnotou Sbohem, má konkubíno , která nic neodpouští, ukazuje bez přikrášlení a metafor lesk a bídu operních umělců, na které společnost po staletí nahlížela jako na dražší eskort a kteří tvořili tak nízkou společenskou kastu, že s nimi ani socialistická revoluce nepočítala. Tam, kde vám Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung dává naději, že by to možná mohlo skončit dobře, tam vás Konkubína bez milosti yeetne z 24. patra věžáku a vaši mrtvolu rozjezdí pendolinem jak Ivetku Bartošovou.

Mimochodem, jako všechna ostatní čínská tvorba, i Winter Begonia je na YouTube na kanále odpovídající čínské televize s oficiálními anglickými titulky. Ti odvážnější mohou zabrousit do sekce komentářů a podívat se, jak překvapivě dobře ta směšně průhledná propaganda funguje na Číňany a to i přesto, že mají přístup na YT. Taky si tam nadávaní do mrdek s obyvateli Hongkongu. Prostě hlína.

Velké čínské BL průsery

Animefest se konat nebude, korona koroní a protože není jasný, jestli nás ze dne na den nevyženou povinně do ulic, rozhodla jsem se, že je správný čas na vydání článku, ze kterýho měla být původně přednáška. Možná na ni někdy dojde. Možná ne. Kdo ví, na co budu mít náladu za rok.
Původně jsem chtěla napsat článek o Winter Begonia a pak někdy časem vydat tohle, ale nakonec to zabralo dýl než jsem čekala (k, prostě jsem dělala doslova všechno, jen ne článek) a jak to tak se žhavýma tématama bývá, někdo o tom napsal už přede mnou. Každopádně ten článek nevystihuje, jak moc velkej clusterfuck celá ta situace s Ao3 a Siao Čanen (Xiao Zhan) je. Taky mi to dává důvod popsat několik dalších bizardních historek o gaypornu a Číně, který sice nejsou taková shitshow jako Tiger King, ale s ním není komparovatelný nic. Dokonce ani čínská politika ne. 

Takže si zapněte pásy a přichystejte všechny buňky, který máte na produkci hormonu morbidní zvědavosti. Je ochutnávka velkých čínských BL afér, kterým se omylem podařilo přesáhnout hranice vlivu, které by měla undergroundová homoerotika pro ženy mít.

Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny.
Po dlouhém zvažování a konzultaci s lidmi z asijských studií jsem se přiklonila k používání české transkripce, ačkoliv sama preferuji pinjin. Vycházím z toho, že většina čtenářů tohoto článku jsou Češi bez jakéhokoliv základu standardní čínštiny a pinjinu. Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem česká transkripce (pinyin/eng )  např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce. 

Zmíněné postavy a události bohužel nejsou smyšlené. Ve článku padají sprostá slova, proto by jej nikdo neměl číst.

Nechci opakovat věci, co jsem říkala na Animefestní přednášce 2019, ani věci ze článku o Mo Dao Zu Shi a počítám, že pokud nevíte o situaci s fanfikcema a reprezentací homosexuality v čínských médiích absolutně vůbec nic (jak jste se dostali na tenhle blogísek, duh?) měl by vám stačit ten článek od Sinopsisu. Bohužel lidi se pořád situaci v Číně diví - nechápu proč, podle mě je historicky, statisticky, empiricky, dokonce i astronomicky dokázáno, že Čína není dobrý místo pro život. Ale někteří lidé jsou překvapení i tím, že Severní a Jižní Korea jsou dvě země a jen v jedné z nich vládne totalitní režim a v té druhé je kpop.

Bodový summary:

+ Čína má totalitní režim (Dobré ráno, světě.)
+ Čína má velmi striktní systém cenzury úplně všeho. Oficiální produkce podléhá víceméně klasickým komunistickým standardům. Pokud byste si vzali nějaký svazem schválený braky z šedesátých a moderní čínský drama, tak najdete učebnicový shody v tématech, obrazech, zákazech, atd.
+ Naprosto pochopitelně, samizdat je trestný. Pod samizdat spadá i vydávání BL a fanfikcí.
+ V oficiální čínské produkci nesmí být zobrazován (mimo jiné) sex, nahota, násilí a homosexualita. Ta restrikce homosexuality se poslední roky pořád upevňuje - viz. Weibo aféra z roku 2018, kdy se cenzoři pokusili zabanovat všechny zmínky o homosexualitě. Cílili dost zjevně na fanfikce, ale nějak nepomysleli na skutečné homosexuály, takže od banu museli po protestech veřejnosti ustoupit. Tady se hodí zmínit, že homosexualita není v Číně nelegální, ale také neexistuje žádný zákon o diskriminaci na základě sexuální orientace, takže chápete, že být teplej v Číně úplně Gucci není.
+ Pokud napíšete fanfikci se sexem, riskujete obvinění z morálního pohoršování a propagaci pornografie, ale většinou vám prostě jen smažou účet.
+ Čínský internet je celý kontrolovaný, protože spadá pod 防火長城  Fang-chuo Čchang-čcheng (Fánghuǒ Chángchéng) láskyplně přeloženou jako Velkou čínskou firewall. To je velmi sofistikovaný a systematický cenzurní systém, který funguje od raných devadesátek, ale ke skutečné digitální totalitě došlo až poté, co se do čela Informační kanceláře Státní rady v roce 2013 dostal Lu Wej (Lu Wei) a založil Čínskou správu kyberprostoru. Do té doby jste si mohli představovat čínskej internet jako normální internet s některýma stránkama zablokovanýma. Teď si představte spíš internet s několika stránkama povolenýma. 

Hlavním milníkem byl ban Googlu a všech stránek, které mají Google account login. (Pozn.: Je zajímavé, že čínské stránky vytvořené pro import, jako iQIYI vám Google login povolí. Pravděpodobně chtějí váš Google Pay a ledvinu. Riziko povolání.) Pod vedením Lu Weje došlo k těm prvním lovům na yaoistky a jejich zavírání za psaní gayporna, on si u toho dost nahrabal, chodil se kurvit a pak geniální performanci svýho života zakončil tím, že se dostal do středu Si Ťin-pchingových (Xí JìnPíng) protikorupčních čistek a zavřeli ho za hraní golfu. Bohužel jeho plán nastolení naprosté internetové totality tím neskončil.
+ Je důležitý si uvědomit, že většina Číňanů VPN nemá a nepoužívá, protože abyste měli VPN, museli byste ji napřed nějak dostat. Ještě tak pět let zpátky se ještě vozili z Taiwanu na flashkách jako instalační soubory. Prostě středověk. Pokud máte cesty mimo Čínu, nebo dobré přátele, tak máte reálnou šanci si VPN obstarat a pak ji můžete vesele používat tak týden, než ji vláda sundá. Existují placené VPN, které fungují, ale nejsou stabilní a jsou tak drahé, že se člověku dlouhodobě žijícímu v Číně nevyplatí. Ačkoliv je používání VPN celkem otevřený téma (do bodu, kdy vám při nákupu dat operátor rovnou řekne, co si musíte koupit, aby vám jela,) pořád je reálně možné, že vám při namátkové kontrole na ulici veřejná bezpečnost bude chtít zkontrolovat mobil. 
+ Prostě internet v Číně je zkurveně zkurvenej.

Takže dystopickej setting máme postavenej a jdeme na tři masakrální BL pecky, které pohnuly čínskou společností a neautorizovanou nálož narcisitické propagace mých OC memes.

1. Hongkongské protesty a Alexter, 2014

Alexter aféra z protestů v HK není sama o sobě moc historicky signifikantní, ale definitivně přispěla k podvědomí o yaoi/danmei/slashi/vyberte si, jak chcete říkat gaypornu. Protesty se žlutýma deštníkama za svobodný Hongkong už většině z vás asi úspěšně vypadly z hlavy a i kdyby ne, tak o jakékoliv spojitosti s BL média nikdy nemluvila. Politická situace, která k protestům vedla byla složitá a následky trvají do teď, takže se o její vysvětlení úplně pokoušet nebudu, ale čínská vláda ohrozila autonomii Hong Kongu tím, že se pokusila prosadit zákon o schvalování kandidátů na pozici výkonného ředitele Hongkongu.

To vedlo k sérii protestů organizovaným prodemokratickým studentským hnutím, které vyvrcholily tím, že studenti na 79 dní obsadili a zablokovali centrum Hongkongu. Děla se spousta hnusnejch věcí, jako mlácení a kropení studentů slzným sprejem, potlačování protestantů vodními děly, hromadné zatýkání a tak dál. Prostě nic, co nečekáte. V čele protestů stála hongkongská studentská federace vedená několik mladými muži, mezi kterými byli Alex Čou Jung-kchang (Alex Chow Yong-kan) a Lester Šum (Lester Shum.) A tady se dostává ke slovu gayporno. 

Hnutí vzbuzovalo sympatie u spousty hongkongských studentů v podstatě od samého začátku, ale i tak bylo potřeba ho propagovat. Hong Kong má na rozdíl od pevninské Číny přístup k neomezenému internetu a tedy i k Facebooku. Ne, že by ho lidé z HK moc používali, valná většina i přes relativní autonomii Hong Kongu tíhne k čínským platformám, jednoduše proto, že nabízejí více obsahu v čínštině. Ale protože jde o online platformu, kterou čínská vláda zatím nevlastní, nabízel se jako ideální pro účely propagace a organizace protestů. Lidé angažovaní v organizace protestů tedy kontaktovali stránky a skupiny, které sdružovali velké množství hongkongčanů a požádali je o spolupráci s propagací. Shodou okolností v roce 2014 byla většina mladých hongkongských občanů na Facebooku kvůli- hádáte správně - gaypornu. 

Použít gayporno k propagaci politického názoru není nic nového. Historicky po celém světě existují desítky ne-li stovky případů toho, kdy byla homosexualita použitá k diskreditaci určité osobnosti. bez ohledu na její skutečnou orientaci, a nejsou výjimkou díla, které jsou explicitní až fetišisticky detailní pornografie. A to ani nemám na mysli ten hrozně cursed kontent, co vylezl z karantény. Ovšem použít BL k pozitivní propagaci, případně sebepropagaci, je definitivně záležitost posledních let.
Jednoduše, hongkongští aktivisté požádali tehdejší BL komunity, které se z pravidla skládají z mladých žen a studentek, jestli by se nezapojili do protestů. A oni se zapojili. 

Jestli si organizátoři propagaci představovali přímo takhle už asi nikdo nezjistí, každopádně to fungovala. Vlna vytváření a spamování BL stránek shippingem Alexe Alex Čou Jung-kchanga a Lestera Šuma přitáhla pozornost lidí z celého světa a jejich oficiální shipping fanpage má pořád téměř 30,000 lajků, přičemž v době největší slávy ji sledovalo 50 tisíc lidí. Pochopitelně nešlo zdaleka jen o shipping roztomilých studentských leadrů na úrovni červené knihovny. BL stránky prostřednictvím Alexteru informovaly o novinkách ohledně protestů, politiky a dalších plánech hnutí a prokázaly, že jsou plnohodnotné médium pro promo hnutí.

Je docela možné, že vlna Aexteru byla inspirovaná taiwanskými protesty, které toho roku na jaře dali vzniknout intenzivnímu shippingu Čchen Wej-tchinga (Chen Wei-ting) a Lin Fej-fan (Lin Fei-fan.) V každém případě BL se ve státech východní Asie nikdy od politiky úplně neodprosilo, ačkoliv Číňanky s oblibou ve vlastní obraně tvrdí opak. Sami Alex Čou a Lester Šum reagovali na shipping svých osob pozitivně a dokonce se společně později zúčastnili hongkongské Pride za hongkongskou studentskou federaci. To si získalo další sympatie (nejen) u BL fanoušků a jedna z Alexter fanpages zveřejnila příspěvek o tom, že pro budoucnost Hong Kongu jsou "Práva homosexuálů stejně důležitá jako demokracie."

Protesty v roce 2014 vedly k zablokování Instagramu v celé pevninské Číně a utvrzení internetové cenzury. Alexterem se pořád občas shitpostí, protože protesty v Hong Kongu vlastně nikdy nepřestaly. Alex Čou byl v roce 2017 za organizaci protestů odsouzen k osmi měsícům vězení a o rok později nominován na Novelovu cenu za svůj prodemokratický aktivismus. I tak jde spíš o mile zábavnou historku a důkaz něčeho jako občanské uvědomělosti yaoistek? Možnosti integrace aktivismu do subkultury, protože se ji nepodaří oficiálně hned tak podchytit? Použití fanouškovského média jako pozitivní propagace? Nevím? Ať to bylo cokoliv v komparaci s tím, co přijde je to vlastně hrozně nezáživná story.

2. "227 Incident" - Xiao Zhan vs. Ao3, 2020

Představte si, že jste mladá, nudná, ve všem naprosto průměrná fanynka BL žijící v Číně. To je samo o sobě celkem na píču, protože vás každou chvíli může navštívit státní policie pod nějakou debilní záminkou, kterou by si ale našli i bez gayporna, takže si vesele pěstujete adrenalinové čtení dál. Další markantní rozdíl mezi Čínou a tuzemskem je, že zatím, co v Česku se v podstatě nikdy nic neděje, v Číně se většinou děje úplně všechno. Zároveň. Je konec ledna 2020. Vláda vás uklidňuje, že má všechno pod kontrolou. Média mluví o tom, jak se žádná data nezakrývají. Vaše babička nějak kašle. Prostě výstražný znamení všude. Občas si říkáte, že tahle země musí celá ležet na indiánským pohřebišti a každej obyvatel musí být přímej potomek někoho, kdo ty mrtvoly hned po provedené plošné genocidě, pochcal, protože se vám pořád dějí hrozný věci.

Je vám to celkem šumák, protože jsou zimní prázdniny a navíc vás z přemýšlení po semestru bolí hlava, takže zalezete na internet. Venku je stejně odpornej smog, takže kdo by tam lezl.
Jako miliony dalších ženských v Číně jste fans The Untamed a Siao Čana a najednou najednou jste uprostřed standardního fandomovýho wanku. Na Weibu na sebe řvou capslockem, doxují se a nadávají si do blbých kurev. Zcela zjevně nějaká kočka napsala fanfikci, kde je Siao Čan (Xiao Zhan) transbaba a Wang I-Po (Wang YiBo) její středoškolskej milenec. Je to na Ao3 a Lofteru (čínskej Tumblr) a má dokonce fanart. Lidi volají po lynči a píšou manifesty o moralitě fanfikce. Prostě klasickej pátek na jakýmkoliv fandomovým diskurzu.
Úplně na to nemáte názor, protože nemáte ani tušení o co přesně v tý povídce jde, když to má být gayporno a na fanartu je baba s xichtem vašeho sdíleného manžela, ale podle toho shitstormu to fakt vypadá jako kontroverzní téma, takže čekáte, co udělají ostatní, abyste náhodou nezaujali špatnou pozici.
Na scénu vstupuje guru, vaše modla, semi-idol stojící mezi Siao Čanem a váma. Správkyně fanpage. Jde okamžitě do otevřeného konfliktu s autorkou té fanfikce. Otevírá vám oči a vy konečně chápete. Je jedno, jak je ta povídka kvalitní, nebo o co v ní jde. Vytváření nemorálního obsahu poškozuje Siao Čana a pokud všichni fanoušci tu fanfikci nenahlásí cenzurnímu úřadu jako pohoršující, může to být interpretováno jako obraz fandomu a Siao Čana samotného.
Možná vás na tři vteřiny napadne podvratná myšlenka odporující ideologii diskuze jako "To zní jako totální hovadina," "obě strany mají v něčem pravdu," nebo hůř "V Číně přece panuje mezi občany nepsaná nedonašečská politika. Nahlašovat cokoliv autoritám je zvěrstvo. A máma bude zklamaná. Proč si to prostě jenom nevyříkáme?" ale poté, co se k diskurzu připojí ještě více vlivných osobností fandomu, jen kývete hlavou. Ano. Je nutné o situaci uvažovat ortodoxním a všeobecně přijatelným způsobem. Váš mozek absorbuje každé slovo vaší Bohyně jako houba naskakující seznam úspěchů velké kulturní revoluce. Ta kočka byla tak blbá, že svůj transfetiš tahala na Weibu na veřejnost a propagovala svou fanfikci na veřejně přístupné fanpage. To je morálně nepřípustné. Je to zločin vyšší třídy.  

Některé soudružky adminky připomínají děsivá fakta z minulých skandálů celebrit, a ne všechny jejich argumenty jsou úplně vymaštěný. Ano, v minulosti byly případy toho, kdy lidem skončila kariéra jen kvůli pomluvám z homosexuality, které značně pramenily z příliš aktivního fandomu. Takže přesto, že Siao Čan a Wang I-Po jsou, jako stovky asijských celebrit, svými vlastními společnostmi placeni za to, že se objevují spolu na akcích, jejich PR cíleně propaguje idealizovaný obraz jejich přátelského vztahu a snaží se vydělat na fanservisu, tak spojení jejich osoby s podobně kontroverzním kontentem by mohlo být fatální. To je celkem výjeb, ale tohle je Čína. Na podobný mrdky je tady člověk zvyklej.

Rozžhavená diskuze pokračuje několik dní v kuse a do jedoucí machinace ze zapojují další a další hlasy. V současné době máte dost důkazů na prokázání morální zkaženost autorky. Další lidé ve fanklubu přidávají své názory. Když pomineme celkem jasné feministické/fetišistické inklinace zmíněné fanfikce, tak fakt, že I-Po není ve fanfikci zletilý, je sám o sobě dost průser. Spousta autorek byla v minulosti zavřena právě za to, že psaly underage. Čistě hypoteticky, pokud by se dokázalo, že Siao Čan o něčem takovém věděl a tu fanfikci nenahlásil, mohlo by to být interpretováno jako souhlas s jejím obsahem, z čehož by měl problémy. 
Přepadne vás strach. To se nesmí stát! To by nebylo správné!
Takže budete jen sedět a zírat, když ostatní bojují za zachování cti vašeho celebrity husbanda? Jistě, že ne. Je vaší občanskou a fanynkovskou povinností takovouhle verbež nahlásit. Jsme ve válce s transfikcema a vždy jsme byli. Správkyně fanpage sdílí odkaz na cenzurní úřad, kde můžete pohoršující obsah nahlásit. Ať žije OP deset tisíc let!
Tak to nahlásíte. Stejně nemáte, co jinýho dělat, takže nad tím moc nepřemýšlíte. Pošlete report Ideopolicii, zflamujete pár lidí, napíšete status "Všichni úchylové, co stanují takový nechutnosti jako chlapoženský by se měli zabít." a s pocitem zadostiučinění jdete spát. Vy a milion dalších lidí.
Ráno se vzbudíte a ta povídka tam není.
Vlastně tam není celý Ao3.
Po chvíli zírání do prázdna na Page Not Found vám dojde, že to není jen obyčejný výpadek.
Otevřete Weibo a pak už si pamatujete jen jedinou myšlenku.
A do píči.

Fotka z Animefestu 2020, Nagatina přednáška

Pro ty, co u toho nebyli, je těžký pochopit, jak moc velkej bordel dal prakticky přes noc vzniknout de facto největší fandomové katastrofě v čínské historii. Ti lidi byli už měsíc zavření v karanténě. Netušili pořádně, co se děje. Čínská vláda každej den zveřejňovala podezřele nízká čísla nakažených s podezřele konstantním exponenciálním přírůstkem. Ao3 byla jediná rozšířenější stránka mimo přímou kontrolu čínských státních složek. Pro spoustu dívek to byla jediná forma svobodné realizace.  
Následující vlna sebevražd nemohla překvapit nikoho, kdo dával trochu pozor. 
Okamžitě po sundání Ao3 několik dívek, z nichž většina vlastně neměla nic společnýho s tím fandomovým wankem, spáchala sebevraždu, protože "už neměly pro co žít." To je fér.
Některé se podařilo zachránit a kolik se jich skutečně zabilo nikdo neví, protože čínská vláda tyhle čísla nezveřejňuje.
Vedoucí fanklubu se poměrně rychle omluvily a rezignovaly na svoje pozice. Moc platný jim to nebylo.
Díky plošné karanténě nevznikly žádné fyzicky viditelné nepokoje, ale okamžitě začalo několik online hnutí ve formě shitpostingu za svobodu internetu, většina z nich probíhala sdílením Tiananmen memes na čínské platformy, konkrétně tohohle videa.
Aféra se roztáhla na Twitter, Reddit a západní internet, přičemž spousta lidí - včetně jeho fanoušků - začala ze situace přímo obviňovat Siao Čana. Protože kdo jinej by měl kontrolovat jeho fandom, než on.

Na všech sociálních sítích se objevily konspirace o tom, že celou tu situaci vyvolal Siao Čan osobně, ať už přes prostředníky, nebo prostě svou nepřítomností. Provázely to hesla jako "DOBREJ SIAO ČAN JE MRTVEJ SIAO ČAN" a "BOJKOTUJI JEHO SHOW - CO JSI PRO SVOBODU DNES UDĚLAL TY?", raidy na filmové databáze za účelem umělého snižování hodnocení každého seriálu, kde se kdy objevil, a posílání výhrůžek smrtí přímo jemu a jeho rodině. A to vše za nadšeného povzbuzování západního internetu, protože většinou byly vypouštěny pouze zkreslené informace o situaci za zdí a pokud jde o komunisty bodající se navzájem, vždycky je západní internet jen krok od hyenismu.

Nutno říct, že čínská vláda a cenzurní složky se pokoušeli situaci uklidnit v podstatě od prvního okamžiku, několikrát zdůrazňující, že zabanování Ao3 nebylo vůbec vyvoláno reporty fanoušků Siao Čana, ale dlouho plánovanou akcí v rámci zpřísnění restrikcí na internetu. Faktem je, že ty reporty tam byly a mohly jít řádově do statisíců. Zároveň celá ta hádka byla do velké míry veřejná a cenzoři skutečně stáhli zmíněnou fanfikci jak z Ao3, tak z Lofteru. Miliony lidí tak přišli o přístup k Ao3 a dalším stránkám jen několik hodin poté, co sledovali s popkornem virtuální zápas ve fekáliích, kterej byl vtipnej, dokud nepřesáhl hranice fandomu, kterého se týkal. Jako v každým totalitním státu nejvíc práce na cenzuře odvedli běžní občané. Masově se nahlašovali fanfikce. Masově se nahlašovali lidi, co nahlašovali. Nahlašovali se všechny zmínky o nahlašování, všechny memísky, konspirace, anti-konspirace, lidi, co prostě šli okolo, a nakonec i cokoliv, co souviselo se Siao Čanem. Najednou byl bullshit jeho fanklubu problém celé Číny a masy ukřivděných lidí měli jasno, kdo za jejich utrpení může.
Takže udělali, co považovali za nutné. Žádný žijeme ve společnosti a ban na 30 dní. Normální obyčejný hnusný peklo. 

Než si budete lámat hlavu nad tím, jak retardovaní Čínani musí být (jsou), když si myslí, že za jejich vlastní masovou hysterii a činy musí nutně být někdo zodpovědný, hodí se popsat, jak funguje komercializovaná idol culture. Doufám, že jste si říkali, že to tady už musí nutně končit, protože už debilnější to být nemůže. Ne! Slibuji, že než dojdeme do konce, nebude to sice takovej bizár jako Tiger King, ale Twin Peaks to dá určitě.

Tohle není věc jen fandomu Siao Čana, jde o zcela standardní praktiku v moderní fandomové kultuře, především v Asii. Komercializace konzumentů je naprosto logický tah u spousty společností, které se specializují na výrobu hnojiv, duševní a emoční exploataci a intelektuální paralýzu mladistvých žen a dívek, jejichž touha po jakémkoliv vnitřním naplnění a pocitu sounáležitosti dává prostor ke vzniku sektářských praktik a globálnímu miliardovému fenoménu depersonalizovaných masturbačních pomůcek v podobě idolů. 

Nejde o ojedinělou situaci v zábavním průmyslu, takže nebudu poukazovat na žádnou konkrétní skupinu, abych vyzdvihla učebnicové příklady. Použijeme naprosto fiktivní zasazení a neexistující osobnosti. Takže dejme tomu, že jste kpop fans. Já vím. Ale dejte tomu šanci. 
Jste kpop fans. Yaoistkám to půjde samo od sebe. BTS army budou prostě dělat to, co vždycky. Pokud nejste dobří v autosugesci, tak prostě předstírejte, že Rammstein byli celou dobu korejskej boyband. A nebo, že je v kpopu víc plamenometů, to je jedno.
Jako fanynka kpopu máte celkem nabitý pracovní týden. Vaším životem je takřka fanatická fixace na jednu hudební skupinu, ideálně jednu konkrétní celebritu. Tahle celebrita je váš osobní bůžek, vaše modla, fetiš požívající vaší náboženské úcty a její uctívání konzumuje většinu vašeho času.

Rozhodnete se spojit se s dalšími jedinci se kterými vás spojuje slepá oddanost tomuto bezduchému objektu a rozhodnete se pro mnoha z velkých skupin na internetových fórech, chatech a sociálních sítích, o kterých víte, že pořádají skupinové onanie nad nejnovějším debilním rozmazaným videem, které ona modla zveřejnila na TikToku. Okamžitě po příchodu je vám přidělena role. Buď oficiálně, nebo nebo se prostě stane, to je jedno. Ve všech podobných skupinách platí přísná hierarchie. Admini, lidé, kteří přispívají kontentem (ať je originální tvorbu, nebo pouze informační) a řadoví členi. Všichni nepsaně vědí, kam kdo patří prostě tím, že stránky pravidelně navštěvují.
V základu jste fanoušek. Vaším životním účelem je fandění, tedy podpora vybraného média. K tomu to cejchu si můžete přibrat spoustu dalších titulů, které utvrdí vaši pozici v komunitě. Můžete tvořit obsah. Můžete sledovat vašeho idola na všech možných profilech a repostovat jeho fotky ve vteřině, kdy je postne. Vaše aktivity budou náležitě oceněny zbytkem komunity, což vede k pocitu zadostiučinění a naplnění, což produkuje serotonin. Můžete být zodpovědní za vyhledávání každé zmínky o vašem miláčkovi na jakémkoliv koutu internetu - ať pozitivní, či negativní - a následnému ohlášení tohoto článku ze účelem povolání armády noshledů, kteří tuto stránku zaspamují pozitivními komentáři o vašem sdíleném hubbym. A tak dál. Jednoduše od chvíle, kdy se do podobné skupiny aktivně přidáte jste součástí komunity, která má jediný účel. Idolatrii.
A mediální společnosti vědí naprosto přesně. jak takové situace využít.

Mnoho fanklubů jsou v současnosti do určité míry vedeny lidmi, kteří mají přímou spojitost se společností, ke které daný idol patří. Nedělají to oficiálně. Nezveřejňují svá pravá jména, nebo pozici. Ale jsou zodpovědní za systematické informování fan-komunity novinkami, postováním "leaklých" fotek z backstage a natáčení, podporou fanouškovské propagace a komercializací zápalu našeho fanatického davu. Fanoušci jsou věrní. Fanoušci si mezi sebou nekladou složité otázky.

Po troše zpracování tahle dutá masa v dobré víře věří, že bezpodmínečně nutně musí koupit tričko, boty, debilní džus, který v reklamně jejich idol propaguje. Jsou ochotni akceptovat tvrzení, že pokud bude zjevné, že jeho přítomnost zvýší zisky partnerské společnosti, i společnost vlastnící tohoto idola bude mít víc peněz. A ty sice ten idol nikdy neuvidí, ale jeho vlastníci budou vědět o tom, jakou má jeho slave contract hodnotu.
Vůbec nevadí, že pokud tyhle neprůstřelné argumenty řekněte komukoliv, kdo nestrávil hodiny ve vaší online armádě, vypadá, že má chuť si vzít konev na kytky, zalít si hlavu, pomazat se olejem a pak běhat nahý kolem sirotčince, dokud policejní složky jeho utrpení neukončí. Váš ochočený dav je schopen koupit 33 milionů digitálních kopií skladby a udělat z ní nejprodávanější banger v historii. 

Tahle slepá oddanost vede ke vzniku milionů samozvaných hrdinů s vymletým mozkem, kteří se stávají kolečky v miliardovém stroji na peníze. Nechci žádnej fandom úplně stavět do pozice odporných krvežíznivých nemyslících bestií, bezmyšlenkovitých hmyzích predátorů, kteří jsou kolektivně závislí na jednom kolektivně sdíleném mozku a pokud urazíte jejich modlu, tak se přes vás přeženou jak vlna, sežerou vše živé, nakazí vaše stáda, promění vodu v krev a zabijí vašeho prvorozeného- Ale všichni víme, jaký (nejen) teenagerky jsou. Počkejte, až se dohmátnou tohohle. Je pochopitelné, že při takovém množství lidí, kteří tvoří v podstatě špatně kontrolovanou homogenní masu, stačí málo k tomu, aby se jako prázdné, nemyslící schránky s řevem hnali do boje pod vlajkou se xichtem svýho masturbátoru. 

A to je přesně to, co se tady stalo.

Takže koho logicky obviníte ze selhání? Matky těch dětí, co začaly vyšilovat? Společnost, která dovolila, aby se jejich dcery zfanatizovali mediálním průmyslem? Průmysl, který na tom těží miliardy? Samotné studio? Ne!

Pokud by šlo o nějakou c-pop/k-pop hvězdičku, kterou ve třinácti matka prodala, nikdy pořádně nešla do školy a teď ve svých dvaceti má pořád nepřítomně skelné oči mrtvé ryby, když s úsměvem říká něco stylu "3 roky mi nezaplatili, ale věřím, že ty peníze jednou dostanu!", tak by všichni možná mávli rukou. "Jo, to je to tupý dítě. To má neštěstí dost. Budeme vinit společnost a mediální průmysl." Ale situace se Siao Čanem je speciální v jediné věci. Siao Čan není úplně blbej. 

Zdroj byl smazán.

Jeho kariéra je do velké míry značně autonomní, přestože ho vlastní Tencent, má pod ním svoje vlastní studio a tým. K tomu má vystudovanou vysokou školu (a to skutečnou vysokou školu ne Pekingskou FAMU, známou pro to, že nabírá hrozně tupý lidi, ani ne Pekingskej pajďák ze kterýho je druhá půlka The Untamed herců) a má odmakáno několik let jako grafik. Už jen to, naznačuje, že se v mediálním průmyslu pravděpodobně orientuje lépe, než 80% čínské populace, včetně jeho řadových fanynek. Pochopitelně se můžeme jen dohadovat do jaké míry osobně stojí za vnitřní manipulací svého fanklubu, kolik uměle nasazených lidí patří jemu a kolik se zodpovídá přímo Tencentu. V žádném případě to neznamená, že je doopravdy zodpovědný za činy vygumovaných a hysterických onanistů. Ale bohatě to stačilo na to, aby se Siao Čan stal terčem neskutečného množství kyberšikany, cíleného stalkingu a masového nahlašování veškerých digitálních aktivit, které kdy udělal. 
Jeho studio se za situaci omluvilo poměrně rychle. Siao Čanovi to trvalo několik měsíců, ale jak chcete odpovědět na výhrůžky smrtí ve chvíli, kdy ani nevíte, co se kurva děje a všude řádí korona.

Ironií situace je, že ty trubky měly v některých argumentech pravdu. Do podobné slepé uličky se můžete v Číně s fanfikcema (i přesto, že jsou o vás bez vás) dostat kvůli čemukoliv - autorský práva, pornografie, propagace homosexuality- našlo by se cokoliv. Je to chyba v systému. Několika systémů. Naprosto absurdní situace, ironická paralela procesu s Oscarem Wildem, kdy nahlášení a nenahlášení něčeho banálního vede k obvinění a sérii tragédií a naprostých absurdností, že sami komunisti kteří tento systém založili, musí situaci zastavit, protože vyeskaluje do výšin satiry a sebe i režim naprosto zesměšní za zuřivého jásotu médií, které si svůj podíl nahrabou, ať se situace vyvine jakkoliv. Upřímně, bylo jen otázkou času, než se něco podobného stane.

Celý incident (bože doufejme) vyvrcholil před několika týdny, kdy se čínský oficiální press rozhodl jednat a odpovědět na zoufalé výkřiky společnost, kterou v posledních měsících zužoval nejen totálně vyřešený koronavirus, ale i plošný amok prakticky všech mladistvých. Na pokyn oficiálů, pod dohledem informační kanceláře Čínské státní rady, vydala v hlavních čínských novinách několikastránkový speciál o fanfikcích, jejich legalitě a vůbec o tom, co se děje. To je docela velká věc pro čínskou společnost, která do té doby nikdy o fanfikcích nemluvila, i pro fandom, protože to definitivně přesahuje komfortní hranice online subkultury.

Představte si, že se jednoho krásnýho rána probudíte, jdete to kuchyně, tam sedí vaše babička a čte MF Dnes, kde je dvacetistránkovej speciál o tom, co je to fanfikce, Ao3, proč někdo považoval za nutné nakreslit Tomáše Kluse jako transku a proč se kvůli tomu lidi začali zabíjet.
I bez dalšího kontextu je tahle situace sama o sobě celkem důvod se zabít.

Vzhledem k závažnosti situace to ale bylo to nejlepší, co mohla vláda udělat. V zájmu zachování zdraví svých mladistvých a příčetnosti všech ostatních vydali poměrně objektivně psaný speciál novin, které jsou v Číně distribuovány do všech oficiálních státních organizací a kanceláří. Pak oficiální Weibo informačního/cenzurního úřadu zveřejnilo post s tímhle speciálem a informací, že ho toho dne rozesílají, aby úplně všichni státní příslušníci věděli, co se děje. Ten post někdo nahlásil.

A to je ono. Cenzoři to brali s humorem. Postnuli na vedlejší účet zprávu o nahlášení s hashtagem "naštěstí trochu rozumíme zákonům," ale spoustě Číňanů v té chvíli explodovala hlava, protože tím dosáhli vrcholu stupidity. 

Nutno říct, že Mo Tao Cu Š' (Mo Dao Zu Shi) fandom má v Číně celkem pověst BL Narutardů, takže je docela možné, že by situace někde jinde takhle nedopadla. Na druhou stranu, jakej jinej fandom by to měl být, než fandom okolo knihy která několikrát opakovaně varuje před dopady davové hysterie a lidmi, kteří zneužívají psychologie davu. A to je poezie.

Mimochodem pokud byste si chtěli přečíst povídku (není vůbec špatná,) která ukončila BL svobodu Číny, tak je archivovaná tady. A pro fajnšmejkry má i komentáře.  

3. 2gether a Milktea aliance, 2020
Už jsme mluvili o problémech s Hong Kongem i s pevninskou Čínou, takže je na čase přesunout se do dalších (ne)psaných čínských kolonií, ale nemějte strach, oproti vyčerpávající situaci se Siao Čanem je historka s Milktea memes vlastně hrozná hlína. Někdy v půlce dubna se spustil na asijských internetech poprask kvůli herci z thajského BL seriálu a jeho přítelkyni. 

Možná jste 2gether viděli, možná ne, to je jedno. V Asii je neskutečně populární, protože ho produkuje Thajsko a ne Čína, která navzdory tomu, co píše ve svých plánech na pětiletku, úplně nesměřuje do plně automatizovaného, luxusního gay vesmírného komunismu. 2gether je ale svobodný thajský projekt, takže si tam můžou protagonisté dělat, co chtějí, včetně explicitního ojídání obličejů, což mu zajišťuje celkem hezký hodnocení na většině pornblogů. A právě popularita napříč zeměmi dala vzniknout nejnovějšímu meme diskurzu a meme boji za nezávislost jihovýchodní Asie.

Vachirawit Chiva-aree, který hraje jednoho z hlavních protagonistů, má podobně slavnou přítelkyni, která je modelka a celkem zjevně protičínsky založená. Tahle kočka retweetla post o tom, jak je koronavirus z Wuchanu a její přítel to lajknul. Spoustu lidí to naštvalo a všeobecně se to považovalo za chybný krok. Pokud jste se dočetli až sem, tak víte, co poctivý čínský občan udělá, když ho něco podobného triggerne. Jako jednota pracujících Ferdů čínští občané vyhrabali tři roky starý Tweet téhle modelky, kde měla čínsky stylizovanou fotku. Vachirawit Chiva-aree ji komentoval nějakýma srdíčkama a komentářem "Vypadáš jako krásná Číňanka.", načež ona odpověděla "Ne. Je to tchajvanský styl."
Pokud Číňany uráží něco víc než připomínka, že 99% epidemií v historii lidstva pocházelo z jižní Číny, tak je to tajwanský separatismus.

Zcela zjevně čínskej občan může sledovat gayporno (v Číně nelegální) a být na Twitteru (v Číně nelegální) a přitom být pro jednotnou Čínu, takže se masově začali dovolávat omluvy od toho herce a jeho přítelkyně. Unifikovali se, spojili jako transforrmeři a pro vítězství byli ochotni udělat cokoliv. „Nevím, čím se bude bojovat ve čtvrté světové válce, ale ve třetí to budou flamy a memy." nechal se slyšet Ain Xtain, pravděpodobně pořád rozžhavenej ze situace s Siao Čanem. Ale protože šlo o mezinárodní platformu, tak místo vyvolání kyberválky a omluv se čínští patrioti dočkali akorát tak posměchu. 

Spousta lidí podporovala Číňany v nahlášení separatistického příspěvku i hlavních aktérů, přičemž Do. It. fráze většinou doprovázela otázka "A ví Xi, že se tady díváš na gayporno?" Celá situace se brzy proměnila v online válku poté, co Thajci zahájili protiútok a na "Your country is poor." odpověděli "Your country is Pooh." a byl z toho mezinárodní incident.

Být šikanovaný Číňany vzbuzuje nesporné sympatie napříč národy, takže pár hodin po začátku meme ofenzívy vzniklo thajsko-tchajvansko-honkongské spojenectví nazvané MilkTea aliance. Maskot v podobě přeslazeného tapiokového sajrajtu, kterej tak nějak odpovídá našemu mléčnému bubble tea, byl vybrán proto svou oblibu ve zmíněných zemích. Principiálně to funguje jako vtip. Kdo je vaše oblíbená postava čínské historie? Proč právě předseda Mao? Co má Taiwan, HK a Thajsko společného? A) protičínský separatismus B) mají rádi gayporno C) Mají rádi milktea. 

Vrcholem memepartizánštiny byl návrh nového tchajvanského pasu z konce dubna. Ten v současnosti na přebalu zobrazuje státní symbol a úřední název Čínská republika, z něhož není dostatečně patrné, že jde o jinou Čínu než Čínskou lidovou republiku. Což je technicky v pořádku, protože platí politika jednotné Číny. Proto si od roku 2015 podle vzoru separatistického aktivisty Denise Čena spousta občanů přelepuje pas nálepkami Taiwanská Republika, čímž ale pas znehodnocují.  

Tchajvanský politik, liberální demokrat a známý memelord Čuo Žung-tchaj (Cho Jung-tai) na dubnovém setkání vlády vznesl požadavek na změnu pasu, protože vzhledem ke koronavirové situaci je vhodné, aby bylo jasné, odkud přesně občané pochází. Následně předvedl tři návrhy pasů. První byl v podstatě identický s dosavadním pasem. Druhý měl na sobě nápis Tchajvanský pas - Čínská republika a obrázek tchajvanského ostrova. Třetí měl jenom obrázek milktea a nápis Tchajvanský pas.

Z výrazu přísedící politicky na fotce můžete poznat, že naprosto přesně ví, co se děje, i že to celý vlastně začalo gaypornem. 

Takže to by byl asi nejdelší článek v historii tohoto blogísku. Pevně věřím tomu, že vám chvíli potrvá, než se prokoušete sedmnácti stránkama textu o tom, jak moc je Asie šílená. Pac a pusu. Příště se sejdeme zase u gayporna, nebo hejtění kpopu.
Jinak jo, tenhle článek je tady proto, že ahahaha, mi nechtějí potvrdit přerušení studia, což je jedinej způsob, jak bych se mohla na svou čínskou univerzitu vrátit, po té, co mě evakuovali. A že to byla tak zapráskaná investice, jak nákup pozemků v Pompejích. I may as well. I may as well-