Jo, říkala jsem, že už žádný články o teplých Číňanech. Jo, říkala jsem, že už žádný přímo čehokoliv z čeho by mohla mít CCP peníze. Jo, sypu si popel na hlavu, bičuju se, velebnosti, 10x (slovy desetkrát) Otče náš, jenž si na nebesích— Ale prostě jsem si k Vánoční pohodě pustila Kill to Love a byla to tak divoká jízda, že mám kinetózu doteď. Tak to alespoň využijeme pro nějakou osvětu a demystifikaci ohledně čínské produkce. Něco oddechového, jako co je nového, kdy vyjde Immortality, kdo dvakrát vypadl z okna, s kým byl a za kolik to nakonec bylo. A tak dál.
Jsou to 3 dny od toho, co vyšel poslední blockbuster o hře, kde
hráči bojují se systémem a mezi sebou o privilegium přežít. A dva roky od toho,
kdy vyšel poslední dobrý. A 23 let od toho kdy vyšel poslední originální. V každém
případě je nová sezóna Alice in Borderland možná poslední šance házet hovna na
Netflix adaptace, takže si to nenechám ujít, ačkoliv to není BL. (A taky už
nikdo v mém okolí nechce poslouchat moje monology o Chishiyovi.)
Kovidová kulturní stagnace málem zapříčinila, že letos nebyl žádnej velkej fuck up na poli západních fandomů a málem to tak zůstalo. Bohužel, některá studia, přesto, že zjevně nemají co nabídnout, nedokázala držet nenulovou produkci a požehnala nás hned několika nebetyčnýma píčovinama - BBC Drákulou počínaje, Destielem konče. Zcela zjevně je i v roce 2020 jedinou existenciální jistotou západní televize queerbaiting a shitty plotlines, který připadají cool jen senilnímu poloplešatýmu borci, co vám bude bez roušky vykládat, jak ve světě na nějakou pandemii všichni serou a jak máte mít hlavně lásku na srdíčku, místo toho, aby si zaplatil svůj zkurvenej nákup a šel do prdele.
Právě proto, že posledním pořádným seriálovým počinem západně kódovaných zemí zůstává In The Flesh (RIP), je spousta lidí ochotná překousnout nějakých pár koncentračních táborů a všudypřítomnej maoistickej patos a naprat peníze do cenzurované verze gayporna pro ženské, protože hej, morální zábrany stranou - ony jsou i přes to, že byly promlety propagandistickými koly stranické mašinérie většinou dějově fakt lepší, než ty mrdky, co se vám snaží nacpat disneyžidoiluminátské spiknutí masožravých mravenců.
Prostě se vydělalo dost peněz na to, aby se Šen Čching-čchiou přestal točit v mikrovlnce.
Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny.
Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem českátranskripce (pinyin/eng ) např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce.
Někdy v začátkem podzimu začala vycházet adaptace Scum Villain's Self-Saving System, což je mezi novelama od Mo Siang Tchung-Siou takovej malej potrat. Zatím, co z Grandmaster of Demonic Cultivation se vyždímalo asi 7 adaptací a pořád se dojí další, na Heaven Official's Blessing promo kyblíky z KFC se stály davy, ženy omdlévaly na dehydrataci při sekundovým pohledu na Chua Čchenga (Hua Cheng) na seně a strana byla ochotna na seriál obětovat 10 milionů Číňan- juanů, Scumbag System tak nějak nechtěl nikdo.
Nyní už je první sezona úspěšně za námi, takže můžeme na rovinu říct, že pokud se adaptaci něco podařilo vystihnout, je to obecné zanedbávání původní předlohy. Žen ča fan-pchaj c'-ťiou si-tchung (人渣反派自救系统) je oproti svým sestrám překvapivě opomíjená, možná proto, že originál je plný gayporna a násilí, což úspěšně triggeruje hned několik světových mocností zároveň a asi všechna náboženství. Ona celá premisa příběhu není moc populistická; Hlavní hrdina je generický weeb a trol, který se zadusí při psaní negativní recenze na knihu, kterou považuje za píčovinu, protože hlavní hrdina v ní opíchá moc ženských. Za trest budiž jeho limbem převtělení (CZ)/isekainutí(JP)/imminutí(CN)/wiedergeborenutí(DE)/jakkoliv tomu říkáte to oné novely, kde je opíchán hlavním hrdinou.
Překvapivě, co se může jevit jako prvoplánová záminka k rozpoutání dub-con, semi-gore fuckfestu, v praxi není až tak stupidní. Pokud má smysl mezi gaypornem hledat něco jako úctyhodného představitele postmoderní literatury, Scum Villain's Self-Saving System tím určitě je. S příběhy od Mo Siang Tchung-Siou se v podstatě nedá šlápnout vedle a i její nejslabší novela má výborné postavy, zábavný děj a poměrně chytrou zápletku. MSTS je jedna z předních čínských BL autorek právě proto, že "nepíše jen BL," což je čínský způsob, jak říct, že pokud vaše kritické myšlení dosahuje schopností absolventa základní školy, zjistíte, že ta story s sobě má poměrně zajímavé (nejen státní aparátem schválené morální) pointy. SVSSS je v tomhle typický příklad BL novely, která dává autorce prostor pro sebevyjádření pomocí víceméně opovrhovaného média. Díky tomu, že se nikdo nechce moc šťourat v romantické chujovině pro slepičí ženský mozek a ať si holky dělaj co chtěj, je gayporno (nejen) v Asii poměrně zajímavý fejetonistický žánr. Ale konec filozofie.
Scum Villain's Self-Saving System je sebeironická parodie, která se vyžívá v dekonstrukci nejen vlastního žáru, ale i sebe sama. Začne předpokladem, že původní klasická Krabat story o učedníkovi, který je šikanován svým mistrem a nakonec mu nakope prdel a získá harém sexy ženských, je píčovnina na entou, a že nedobrovolně reinkarnovaný protagonista musí dát příběhu nějakou komplexitu. Zbytek příběhu je v podstatě kontinuální terorizování OP, aby mu došlo, jak moc špatná jeho interpretace byla, což může a nemusí být reakce na to, že SVSSS vycházel v podobném čase jako Mo tao cu š', s příležitostným vyvražďováním Lu-e Ping-chova harému.
Ano, má to své chyby. Ale v žádném případě nejde o nějakého nedomrlého sourozence ostatních novel od MSTS, který by měl být zavřený někde v podkroví s Biblí, krucifixem a přáním, ať se pro Boha nikdy omylem nerozmnoží. Ale protože hold satira není pro každýho, ani po obrovském úspěchu The Untamed si Čína nelajzla narvat velkej budget do adaptace něčeho takovýho a raději to ojebala na všech polích produkce.
Je nutné říct, že od dob počátků čínské 3D animace jejich technologie skutečně pokročila, takže se teď musíme vyrovnávat s vizuální demonstrací pouze sedmi kruhů pekla místo osmi. Pořád je ale poznat, jak moc na háku všichni Scum Villain's Self-Saving System mají. Všechny peníze šly zcela zjevně do obličeje hlavních hrdinů. Doslova nikdo jiný nemá mimické polygony. Pozadí jsou prostě naklonovaný figury. Něco jako Hobbit. Fyzika oblečení je nulová. Kola u vozu se netočí. Ping-che má jen jeden model, kterej zvětšují v dobré víře, že děti jsou vlastně jen komprimace jejich dospělé formy. Očekávaný výdělek tak hrozně na píču, že veškerej marketing jde na vložky. Blbořiťství seriálu vrcholí posledním dílem, kdy si někdo z dabingu nevypnul zvuky na mobilu a je slyšet pípání jeho zpráv. Ale mohlo by být asi hůř.
Peak čínské 3D animace, cca 2010.
Naproti tomu od prvního dílu Tchien Kuan Cch' Fu (Tiān Guān Cì Fú, 天官赐福, Heaven Official’s Blessing) bylo jasné, že je Tencent ochoten utratit půlku státního rozpočtu, protože má před sebou instantní kult. Není se čemu divit, HoB je pravděpodobně nejoblíbenější novela (a nejdelší) od Mo Siang Tchung-Siou a podstatě je považována za BL Silmarillion. Tencent funguje asi stejně transparentně, jako albánský drogový kartel, takže dojil, dojí a dojit bude, což ale také znamená, že se BL dostává budgetu a jakém se jiným dílům ani nezdá. Do adaptace se vkládají velké naděje už proto, že originál neobsahuje sex, takže má větší šanci projít cenzurou bez větších úprav. Pokud byste měli do něčeho vrazit své hypotetické peníze, tak HoB je jasná volba. Už proto, že velmi dlouho nebylo zfilmováno dobré shonen ai, na které by se dalo dívat jen proto, že je to prostě strašně krásný.
Stejně jako komixová adaptace, i seriál je vizuálně dokonalý. Tchien Kuan Cch' Fu má neskutečné štěstí na produkce a už teď je zjevné, že donghua bude patřit animačně k něm nejlepším, co Čína kdy vytvořila. Na rovinu, je to lepší než Mo Tao, které po první sezoně narazilo na rozpočtové problémy a začalo se zadrhávat. Navíc, v tomto případě obraz odpovídá obsahu. HoB je balzám na duši ve všech ohledech. Celý příběh se točí kolem klasického BL tropu o věčné lásce a jeho hlavní pointa je, že pokud budete 800 let simpit boha, tak si vás nakonec vezme.
Cynický meme stranou, pokud existuje žánrové klišé, které se nikdy nepřejí, tak je to právě (téměř)tisíciletí věrné jednostranné lásky, protože v záplavě všech těch lákavých story typu Killing Stalking, jsou příběhy o bezelstné zamilovanosti nečekanou oázou a zenovým chrámem blaženosti. A skutečně, posledních pár minut prvního dílu mi sklidilo pole, zalilo kytky, pohrabalo mi píseček a přikrylo mě dečkou.
Takže je lepší pustit si shitskou 3D animaci na úrovni Shrek is Live, Shrek is Love, kde vás bude ze všech stran bombardovat sex appeal protagonistů a ničit vám progres v No Nut November, nebo se podívat na perfekcionistické takřka křesťanské anime, který můžete ukázat všem od SJW po babičku, nikoho to neurazí a každý díl se rovná alespoň jedné jóga session? Věřte ve zdravou rovnováhu a pusťte si obě, nic lepšího stejně není.
V roce 2016 čínská vláda vydala několik zásadních cenzurních opatření, které de facto znamenaly konečné řešení LGBT otázky ve vnitrostátních mediích. Seriál Šang-jin (Shàngyǐn, 上瘾) známý též pod anglickým názvem Addicted měl být pravděpodobně vstupem do nové éry čínské kinematografie, což se mu sice povedlo, ale zcela určitě ne tak jak čekal.
Místo toho, aby Addicted svou nevídanou popularitou a explicitními homosexuálními scénami spustil vlnu uvolňování mediální cenzury, dokázal dvanácti epizodami nakrknout cenzory tak moc, že seriál zrušili, smazali, zakázali hercům hlavních protagonistů se k sobě přiblížit na pět metrů a v jakémkoliv čínském médiu se od té doby nesmí objevit homosexuální postavy.
Trvalo několik let než se někdo další v pevninské Číně pokusil adaptovat BL novelu, tentokrát na to ovšem šli chytřeji - se sklopenou hlavou, ocasem staženým a ochotou udělat úplně cokoliv, co po nich bude cenzurní úřad chtít, i když to bude sebevětší píčovina.
镇魂Guardian
Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny. Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem českátranskripce (pinyin/eng ) např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce.
Seriál Čen Chun (Zhèn Hún, 镇魂) angl. Guardian v současné době podstatě už vstoupil do legend a memísků někam mezi velikány ironické komediální kinematografie jako jsou V paprscích slunce a Ztratili jsme Stalina. Byl to první velký pokus o obnovení adaptací nešťastného čínského BL žánru, poté, co ho Addicted neúmyslně avšak dokonale zabil. V touze po znovuzrození gay romance pro ženy se produkce Guardianu rozhodla přikročit k defensivní taktice totální submise.
Nešlo jenom o prosté obechcání cenzurních orgánů čínské televize a propašování gay romance pod záštitou bromance do oficiální mainstreamové produkce. Ačkoliv je přepracování explicitně homoromantického textu jako běžného příběhu homosociálního přátelství samo o sobě zombifikací původní předlohy, v Guardianovi zašli s cenzurou ještě dál. Podstata vztahu hlavních protagonistů je totiž tak nějak poslední věc, se kterou má čínskej cenzurní systém problém. Novela Čen Chu je doslova narvaná elementy, které nemůžete ukázat v čínské televizi.
Originální Čen Chu novela je klasické BL klišé o lásce, která přesahuje hranice časoprostoru i smrti. Zatím, co ve zbytku světa si na Honó no Mirage už málo kdo vzpomene, v čínských BL se reinkarnace objevuje prakticky pořád. Tisíckrát opakovaná zápletka o dvou milencích z nichž jeden tragicky zemře a druhý se rozhodne ho hledat skrze nesčetné reinkarnace, než je jim dovoleno skončit šťastně spolu, pořád ženské publikum v Číně neomrzela a asi ani neomrzí. Avšak cenzoři v Číně jsou jiného názoru.
Hlavní protagonista, Čao Jün-lan (Zhao Yunlan), vede speciálního policejní oddělení zaměřené na vyšetřování paranormálních jevů. Spolu s se svým týmem který se skládá z mluvící kočky, hada měnícího se v ženu, ducha, zombie, buddhistického mnicha a jednoho (jednoho) průměrného člověka, řeší případy lidožravých monster, démonů, zombií a kdoví jaké havěti, která utekla z Pekla. Při vyšetřování jednoho obzvláště tragického případu se Jün-lan seznám s mladým profesorem Šen Wejem (Shen Wei), který učí na místní univerzitě čínskou literaturu.
Velmi rychle se ovšem ukáže, že onen profesor není až tak úplně člověk a v žádném případě ne mladý. Šen Wej je králem duchů, polobůh, který už přes 10 000 let stráží Peklo a k tomu jako vedlejšák dává pozor na Čao Jün-lana a všechny jeho předchozí reinkarnace. Jün-lan je totiž převtělením starověkého boha Kchun-luna (Kunlun), kterého Šen Wej celý svůj nesmrtelný život věrně miluje. A to jsou dohromady asi tak VŠECHNY věci, co nesmíte v čínské televizi ukázat.
Ačkoliv nikdo nedokáže říct, jak přesně čínská cenzura funguje, protože upřímně... nefunguje, existuje několik poměrně jasných zákonem daných pravidel:
1. Čína nemá žádný rating systém. To znamená, že cokoliv, co natočíte, musí vypadat tak, aby jste to byli schopni pustit v sobotu ráno mezi dílem My z Kačerova a nějakým kataklyzmatickým pokusem o comeback poinýrské ikony Ťiang Šan-ťiao a mohlo to vidět pětileté dítě. To není dobrá vyhlídka pro horor, nebo druhou sezonu Addicted. Kromě jasného zákazu zobrazení násilí, tam spadá i cokoliv, co se blíží spíš erotice než romantice. Někteří autoři v rámci přehnané ochrany sebe sama odmítají zobrazovat, nebo popisovat jakoukoliv část lidského těla pod krkem.
2. Žádnej gay shit. Prostě. Prostě žádnej gay shit. Buzeranty v telce nechceme. Polsko style. Taky nic moc pro adaptaci BL.
3. Reinkarnace je docela citlivý téma. Od roku 2007 je v Číně výnosem č. 5 úřadu pro vládní náboženské záležitosti oficiálně zakázáno se reinkarnovat bez povolení příslušného aparátu. Tenhle zákon má primárně zabránit tomu, aby nějakej dalajláma hlásal, že Čína okupuje Tibet. V každém případě Kchun-lun je svatá hora, takže si definitivně nevyplnil adekvátní papíry. Další mínus pro seriál.
4. Zákaz kritiky společnosti. Ve státu, kde jsou si všechna zvířátka rovna, nemůžou být sociální problémy.
5. Existuje zákon, který zakazuje zobrazování nadpřirozena a náboženských (pověrčivých) elementů v čemkoliv, co se odehrává v moderní Číně. Pokud chcete mít ve svém fantasy duchy a démony, musíte děj zasadit před vznik moderní Číny, tedy před druhou světovou válkou a kulturní revolucí. Urban fantasy? Ale hovno. Všichni vědí, že předseda Mao všechny strašidla vymlátil a od tý doby neexistují.*
Blíž už se nedostanem, soudruzi. Tohle musí stačit.
Sečteno, podtrženo, pokud byste chtěli prorvat čínskou cenzurní mašinou nějakou BL adaptaci po tom clusterfucku s Addicted, určitě byste si vybrali doslova cokoliv, jen ne Čen Chun. A právě fakt, že je novela Čen Chu v současné Číně prakticky neadaptovatelná a přesto adaptována byla, dělá ze seriálu jednak jeden z velkých milníku čínského BL fandomu. Produkční tým Guardianu, banda naprostých magorů, se totiž prostě laxně otočil na bok a stylem domestikované mařky zmožené patriarchátem řekli cenzurnímu úřadu "Dělej si co chceš, mně je to vlastně jedno. Ale ve výsledku bude stejně po mým."
Hlavní protagonista, Čao Jün-lan (Zhao Yunlan), vede speciálního policejní oddělení zaměřené na vyšetřování paranormálních jevů. Spolu s se svým týmem který se skládá z mimozemšťana ve formě mluvící kočky, mimozemšťana ve formě hada měnícího se v ženu, mimozemšťana, inženýra, průměrného člověka a jednoho (jednoho) ducha, řeší případy zločinů s prvky paranormálních jevům, které spáchala mimozemská rasa mutantů, která utekla z alternativní dimenze v podzemí. Při vyšetřování jednoho celkem tragického případu se Jün-lan seznám s mladým profesorem Šen Wejem (Shen Wei), který učí na místní univerzitě biologii.
Velmi rychle se ovšem ukáže, že onen profesor není až tak úplně člověk a v žádném případě ne mladý. Šen Wej je mimozemšťan, který po 10 000 letech v kómatu stráží přechod mezi světem lidí a podzemní dimenzí Dixing. Má k Jün-lanovi velmi silný vztah, protože Jün-lan jednou cestoval v čase přes červí díru, v hluboké minulosti asi na jeden den potkal Šen Weje a zachránil mu život. A to vlastně není ani úplně všechno.
Nikdo už asi nezjistíme, co přesně si cenzoři, nebo vlastní produkce seriálu mysleli, když tuhle kryptopíčovinu schválili k filmování a následnému puštění do éteru, ale výsledek fascinující. Producenti v touze přivést za každou cenu zpátky k životu čínskou queer tvorbu, přikročil k té nechutné formě nekromancie, kdy je objekt rituálního zprznění sice skutečně oživen, ale stává se z něj vyprázdněná karikatura sama sebe. Vytvořili ale precedent pro adaptaci státně nepohodlného díla tak, aby prošlo cenzurním řízením, a přesto pořád odkazovalo na původní narativ a inspirovalo diváky k jeho vyhledávání.
Tenhle seriál udělal z taktiky kompromisu to nejautentičtější svědectví o směšných praktikách čínského cenzurního řízení. Dotáhl impotentní státní diktát na samotný okraj jeho kapacit a pak se jím, v záři reflektorů za hromového potlesku přihlížejících, nechal na kameru znásilnit tím, že vyhověl úplně všem požadavkům, co na něj byly kladeny. Výsledek tak je nekonzistentní a narvaný nelogičnostmi, že je každému divákovi jasné, že scénáristé líbali boty, nechali si srát na hlavu i na papír a kopali na dveře nebohému úředníkovi cenzurnímu úřadu tak dlouho, až jejich text po mnoha změnách prošel, ačkoliv už se vůbec nepodobal tomu, co psali původně.
Ve výsledku Šen Wej konstantě mění obor, což asi nebude způsobeno současnou krizí, kdy nejsou prachy, takže všichni učí všechno. Ve světě bez magie se občas mihnou duchové a nikdo nedokáže vysvětlit proč. Všechno na příběhu přímo křičí spojitostí s čínskou mytologií, postavy se jmenují po bozích čínského pantheonu.
Vůbec tomu nepomohlo, že byl seriál i přes všechny změny po několika týdnech stažen a na několik měsíců zabanován (oficiální prohlášení bylo něco o nemoralitě, negativním vlivu na mládež, šíření pověrčivosti, ale všichni vědí, že to prostě bylo moc gay i bez gayů) a pak znova zveřejněn v editované verzi, kde byly mimo jiné odstraněny zmínky o tom, že se příběh odehrává na Zemi a celý děj se posunul do 35. století. Skoro by se zdálo, že ten seriál chce, aby si diváci v touze po pravdě otevřeli předlohu - která je velmi nesocialistická.
Guardian není příběhově, ani scenáristicky dobrá adaptace. Ve skutečnosti je tak špatná, že Priest, autorka originální předlohy, na ni napsala fix-it extra a pokud někdy budete něco adaptovat, tak tohle je přesně ta věc, co vám má ukázat, že jste to fakt zesrali. Ale nabitá odkazy na původní dílo. Z mnoha scén je zjevné, že produkční tým je tvořen fanoušky novely, kteří se snažili udělat všechno proto, aby ji dostali na plátno a má jedno velké nezanedbatelné plus: představitele protagonistů. Právě díky ústředním páru nich má seriál i jiné než čistě vědecké kvality.
Paj Jü (Bai Yu) a Ču I-lung (Zhu Yilong) jsou oba velmi dobří herci a to i na poměry mimo Čínu. Jejich interakce táhnou celý seriál a obzvláště jejich první scény jsou neskutečným zážitkem, protože oba četli předlohu a věděli, že ke svým postavám mají přistupovat jako k milencům. V podstatě všechny ikonické scény s nimi jsou jejich vlastní improvizace a každá jejich interakce je zážitek, který se po stáhnutí Addicted ze světa neměl opakovat.
Spaní v jedné posteli - Checked. Žárlivá scéna před jedinou ženskou protagonistkou - Checked. Seduktivní zpracování lízátka - Checked. Držení se za ruku v nebezpečí - Checked. Ikonická scéna s ošetřováním banálního zranění, při které Paj Jü ukazuje své nejlepší ztvárnění nadržené teenagerky a Ču I-lung má tak rudý uši, že je museli digitálně vybělit - Checked.
Právě díky protagonistům byla adaptace přijata s nadšením jak fanoušky originální novely, tak novými diváky a to i přes celkem zjevné problémy. Ve své době šlo o na internetu nejdiskutovanější čínské drama všech dob, což bylo podpořeno tunami a tunami fanouškovské tvorby.
Pod záštitou filozofie "memy jsou fejetony lidu" se z Guardianu stal kultovní seriál, který obohatil čínštinu o slovní spojení 社会主义兄弟情 (še-chuej ču-i siung-ti čching, pin. shèhuì zhǔyì xiōngdì qíng) tedy socialistické bratrství - výraz označující homosexuální pár o kterém všichni vědí, že jsou milenci, ale i kdybyste zrovna byli u výslechu KGB v záři jejich lampy pravdy, nic by vám nemohli dokázat. Což je vlastně celkem tragické, pokud vezmete v úvahu, že Guardian byl natočen jen dva roky po Addicted, ale otevřelo to cestu pozdějším velkorozpočtovým adaptacím jako The Untamed.
Socialistické bratrství je termín vycházející z celkem bolestivého post-ironismu, v případě Guardianu přímo nihilismu. Cenzurní změny jsou tady totiž vlastně dekonstrukce samotné podstaty příběhu: sledujeme klasické žánrové klišé o lásce hlavních protagonistů, kteří se věrně milují klidně tisíc let, přičemž projdou několika reinkarnacemi, než konečně skončí šťastně spolu. Jenže to se v té adaptaci nikdy nestane.
Protagonisté se pořád celkem zjevně milují, ale naráží na čínský cenzurní úřad, takže to nemohou nijak ventilovat. Aby producenti uchlácholili diváky, nebo dokonce vyjádřili svůj nesouhlas s cenzurou, tak na konci vytahují takovej Bratři Lví srdce bullshit, kdy hlavnímu páru jejich společný happyend nedopřejí a prostě je yeetnou z útesu se zprávou "Tak třeba v příštím kole to bude lepší." Tím se kompletně mění podstata toho chick flick tropu, který v první řadě má dávat lidem naději, když už v nic jinýho, tak v koncept neumírající lásky. Ani hovno. Simpovat 10 000 let nic neřeší. Nikdo nikoho nepolíbí. Naděje je mrtvá. Komunismus je hnusný peklo.
Obecně je Guardian věc, kterou se vyplatí vidět, když ne kvůli hlavním protagonistům, tak minimálně for science, historickou signifikaci, Ču I-lunga, který tady zvládl technicky vzato trojroli, a za podpory předlohy - pro představu, jak funguje čínský cenzurní aparát. Zcela na rovinu, novela je pro nečíňana kvůli konstantním referencím na čínskou mytologii poměrně těžké čtení. Zatím, co seriál je pocitově zařaditelný mezi věci jako Supernatural a Shadowhunters, webnovela Čen Chun spadá mnohem víc do žánru klasické fantasy a k tomu občas dropne do míst temných jako kafe, který si dáte v 10 večer, když máte zítra termín odevzdání absolventské práce.
Druhá polovina novely se skládá v podstatě jen z cest mezi kruhy čínského pekla (v seriálu vtipně adaptováno jako červí díra) a z konverzací s živými, či mrtvými čínskými bohy, kteří kdysi stvořili svět - což v podstatě znamená, že podobně jako Silmarillion, ji můžete prakticky číst jen s Wikipedií otevřenou na druhým monitoru, kde se snažíte každou třetí větu zjistit, kdo vlastně kurva mluví. Pokud ji ovšem nepřečtete, nedojde vám, že ten hlavní problém, který se čínská cenzura snaží odstranit, není homosexualita, ale obecný koncept nekonformní individuality a pochopitelně, jakýkoliv obraz negativních jevů ve společnosti.
Šen Wej, který je v sérii embodimentem samotného zenu, je v originále spíš démon; napůl bůh, na půl masožravý přízrak, ne nepodobný ghůlovi. Byl stvořen se zbytkem svého druhu někde v hlubinách pekel, ze špíny a nenávisti. Je predátor, horší než duch, nebo zombie, protože na rozdíl od nich nemá duši. Tahle monstrozita jednak vede ke spoustě nebezpečně sexy situacím (nejhoršímu prvnímu skoro-sexu, který jsem kdy měla tu čest číst. Děkujeme Priest za realismus), ale zároveň ho to vylučuje jak z lidské, tak z nadpřirozené společnosti.
Podobně děvče z prvního případu není opuštěno rodiči z nějakého absurdního Popelkovského důvodu, ale protože její rodina porušila politiku jednoho dítěte a při Sofiině volbě dala jako miliony jiných čínských rodin přednost synovi. Ten stupidní plot s amatérským investigativním novinářem, který se snaží odhalovat korupci ve společnosti, ale místo toho jen nevědomky škodí lidu, se pochopitelně nestal.
A nakonec, Šen Wejův bratr, který je hlavním záporákem příběhu, nebyl nikdy unesen a považován za mrtvého - Ach ano, hlavní zápletkou seriálu je nedorozumění mezi dvojčaty! Bere produkce konstruktivní kritiku? jednoduše neprošel přirozeným výběrem, který provedl Kchun-lun, když sestoupil někam do hlubin země, aby si mezi odpadem společnosti picknul twinka na mazlení. Jie Cun (Ye Zun), v novele Kuej Mien (Gui Mian) nikdy nedostal jméno (oba předchozí názvy jsou celkem nevynalézavé tituly) a zůstal hnít v pekle, zapečený s ostatními démony na 10 000 let, zatím, co jeho identickému dvojčeti to upřímně bylo zatraceně jedno.
Sociální nerovnost a křivda spáchaná na těch, kteří s tím nemůžou nic dělat, je opakovaným tématem nejen Čen Chun, ale i spousty dalších čínských BL webnovel. Je asi zbytečné zmiňovat, že do adaptací se prakticky nedostanou a pokud ano, tak je jejich poselství pozměněné na tolik, aby čínskému divákovi připadalo, že vlastně alegoricky ztvárňují hrůzy reality hongkongských protestů (real shit). Ale to je asi postulát, když se díváte na gayporno točený v totalitním státu.
* Jeden z důvodů pro odstranění nadpřirozena z mediálních narativů a mainstreamové kultury, je jednak typická komunistická nedůvěra k spiritualitě, protože lid by měl primárně naplňovat stát a pětiletka a ne nějaký duchovní píčoviny. Pak taky fakt, že duchové/přízraky/nemrtví jsou určitou kritikou společnosti. Tradičně se duchem stává člověk, kterému je spáchána nějaká křivda, nebo má nějaký nenaplněný cíl. Pokud připustíte existenci duchů, tak uznáváte, že mají důvod existovat a že je tedy ve společnosti něco špatně. Pokud se například jako duch vrátí oběť vraždy, jejíž vrah nebyl vypátrán, naznačuje to, že nemáte funkční policejní aparát. Navíc, Číňané byli jako národ ještě nedávno silně pověrčiví. Se zákazem duchů skutečně přišel předseda Mao, když se snažil odstranit poměrně nebezpečné pověry, které začínaly kanibalismem ve formě tradiční čínské medicíny a končily vykrádáním hrobů. Číňané věřili, že každého muže by měla doprovázet po smrti jeho žena a ještě ve druhé světové válce praktikovali posmrtné uzavření manželství, což mimochodem zobrazuje Winter Begonia. Jedna z praktik dalších posmrtného manželství spočívala v tom, že pokud zemřel nesezdaný muž, oženili jej s mrtvolou mladé ženy a symbolicky je pohřbili spolu. To by bylo morbidně romantické a celkem ok na emo levelu, kdyby ty mrtvoly nekradli z hrobů. Protože se teď Čína, jako následek politiky jednoho dítěte, potýká s poměrně genderově nevyváženou populací, není úplně vhodné lidem připomínat, že ještě před padesáti lety byla běžná praxe krást ženské z hrobů.
Drama Winter Begonia vyšlo někdy v březnu 2020, ale už teď je známé instantní klasika a pravděpodobně jedno z nejlepších čínských dramat roku. Není se čemu divit, protože samotná předloha je považována za jedno z nejlépe psaných čínských BL, zasazení do japonské okupace a tematika pekingské opery okamžitě evokuje ve všech melancholických duších vzpomínky na výkon Leslieho Cheunga v kultovním Sbohem má konkubíno, a do produkce seriálu šlo tolik peněz, že minimálně ve velkoleposti nemohl zaostávat. A skutečně, Bin Bian Bu Shi Hai Tang Hong je jedno z nejpoetičtějších čínských dramat, krásné uvedení do krás tradičního čínského umění a učebnicový příklad nacionalistickýcho čínskýho patosu a slabikáře propagandy pro amatéry.
Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny. Po dlouhém zvažování a konzultaci s lidmi z asijských studií jsem se přiklonila k používání české transkripce, ačkoliv sama preferuji pinjin. Vycházím z toho, že většina čtenářů tohoto článku jsou Češi bez jakéhokoliv základu standardní čínštiny a pinjinu. Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem českátranskripce(pinyin/eng ) např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce.
Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung (鬓边不是海棠红 / Bin Bian Bu Shi Hai Tang Hong), což mimochodem znamená Zimní begonie asi tak, jako 陈情令 znamená The Untamed, bylo jedno z nejočekávanějších čínských dramat od roku 2018, kdy byla adaptace populární BL novely oznámena. V moři různorodých ne-gay adaptací gay novel, které se v Číně poslední dobou vyrojily, Winter Begonia vyniká mezi ostatními jednoduše proto, že vyvolává představu, že jde o skutečně umělecky zpracovaný příběh a ne jen o prvoplánovou konzumní záležitost, jak bývá v moderní socialistické produkci zvykem. Ona taková byla už původní webnovela, která je mnohými oceňována právě pro to, že to není "jen BL," ale skutečně pěkně napsaný román. Ani jedna z těch věcí není úplně pravda.
Winter Begonia je tabulkovým příkladem politické mediální manipulace. Ne, že by od čínského BL kdokoliv čekal nic jiného, ale v tohle případě stranický diktát neúmyslně dostal drama do roviny komedie, nebo spíše satiry. Už při uvedení dramatu na scénu se produkce vůbec netajila tím, že se rozhodli tohle konkrétní BL zfilmovat jednoduše proto, že je zasazené do prostředí pekingské opery. "Chceme přitáhnout pozornost mladých k tradiční čínské kultuře, které bohužel čínská opera moc nezajímá," říkali producenti, což u pozornějších lidí to v lednu vyvolalo tak kuckavý záchvat smíchu, že si museli jít udělat stěry na koronu. Uvést celý seriál takovým výrokem má zvláštní implikace. Zkrátka a dobře, Čína dala zelenou dašímu BL. Tentokrát je o hercích tradičního čínskýho divadla, protože vládě došlo, že jedinej způsob, jak vzbudit v mladých zájem o cokoliv tradičně čínskýho, je, do toho zakomponovat gayporno. Tím, že to nyní otevřeně přiznává, uzavírá kruh nejapné blbosti, do kterého vrhla sebe i své občany v roce 2016 banem homosexuality v médiích. Když ve slově gayporno, změníte 4 písmena a zbytek přidáte, dostanete Propaganda. Super. Každá zpráva, kterou z toho nejšílenějšího místa v pekle dostanu, je víc neuvěřitelná, než ta předchozí. To je skvělý.
Příběh Winter Begonie se odehrává ve třicátých letech minulého století v Pekingu, což je asi nejhorší možné období, které Čína kdy zažila. Nestabilní vláda konce mandžuské dynastie Čching, první válka s Japonskem, následná ztráta Tchaj-wanu a dlouhodobé vykořisťování země úplně všema, co šli okolo, zanechalo Čínu v chudobě a mizérii. Krátké období sjednocení pod Čankajšekem bylo okamžitě vystřídáno občanskou válkou s komunisty, čehož opět využili Japonci a v roce 1937 vpadli do Číny znova.
V tomhle bordelu, který si zachovává státní integritu jen proto, že území obývaný Čínany vlastně nikdo úplně nechce, se milionář Edwin Čcheng Feng-Tchaj (Cheng Fengtai) seznámí s charismatickým operním zpěvákem Šangem Si-Žuejem (Shang XiRui).
Feng-Tchaj je jeden z těch lidí, co změnou režimu prošli vlastně docela dobře. Jeho rodina patří k té poválečné třídě tvořené zkrachovalou buržoazií, která veškerý majetek, co měla po předcích, úspěšně promrdala, protože ho po staletí udržovalo jen úplatkářství, anální alpinismus a občasné půjčování dětí deviantním dvorním kastrátům. Jako mnozí, ani Feng-Tchajův fotřík po válce najednou netušil, komu má podržet, když se zrušily šlechtické tituly, zbankrotoval a pak raději umřel. Jeho žena se při myšlence práce rukama oběsila a zanechala za sebou tři nezletilé děti, které stejně povětšinou ani nebyly její.
Naštěstí Feng-Tchajova starší sestra byla dost duchapřítomná na to, aby se šla kurvit, takže její sourozenci neskončili někde v příkopě s fetkama, co se dostali ke skladům z opiových válek. Pak se ovšem rozhodla, že má života samoživitelky dost a buď její línej (tehdy nezletilej) bratr taky někomu nastaví prdel, nebo ať si najde manželku s dost velkým věnem na to, aby mohli zase vesele žrát stříbrnýma hůlkama. Bohužel nevěděla, kterej ze zbylých bohatých strejdů by měl zájem o chlapečky, tak ho donutila se oženit s o několik let starší venkovskou ženu s poměrně konzervativními názory a nechutně velkým majetkem.
Ač Feng-Tchaj se sňatkem souhlasil a svou starší manželku měl nakonec i docela rád, jejich dohodnuté manželství mu nebránilo v opíchání půlky Pekingu a po nějaké době i finálnímu a fatálnímu rozhodnutí, že by to třeba mohl strčit i do autistický negramotný drag queen, co vypadá jako jeho máma. A světe div se, v kontextu svrabu tehdejší čínské meziválečné společnosti plné ambiciozních kurev, fetek, arogantních buzíků, vyhaslých umělců, jejichž jedinou nadějí na falešný uspokojení byl jen sex a chlast, je to vlastně hrozně romantický.
Pokud si v dobré víře myslíte, že předchozí odstavce jsou nadsázka, protože není možný, aby čínská vláda viděla něco takovýho a řekla si "Hej, to je legit. Napereme do toho pár mega juanů!", zklamu vás. Tohle všechno se skutečně stane a to v průběhu první kapitoly. K tomu přidejte ještě nucenou prostituci, legalizované a normalizované mnohoženství, pár zmínek o incestu, všudypřítomné uplácení, korupce a vykořisťování nižší třídy a máte tak věrný obraz čínský společnosti, že ve chvíli, kdy se konečně dostanete k japonské okupaci, vám budou válečné zločiny vlastně připadat jako vysvobození.
V takovýmhle světě není překvapení, že ani jedna z postav vlastně není úplně sympatická. Feng-Tchaj je namyšlený, rozmazlený kretén. Jeho stará je žárlivá a zpátečnická vesnická mařka. Jeho starší sestra je nemilosrdná zlatokopecká mrcha, mladší skončí jako komunisty zblblá teroristka. Si-Žue je arogantní egoista s velmi vyhraněnými názory na úplně všechno, ale nejvíc na vztahy. Nejlíp z toho nakonec vyjdou lidi, co umřou pro své drahé, ale většině z nich stejně není nic odpuštěno.
Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung, ať už novela nebo seriál, mají z narativní stránky k dokonalosti hodně daleko. Předloha má sklony sklouzávat k tropům déčkovýho fan gayporna z roku 2008 a k nabokovsky dlouhým pasážím o sociálních problémech, s výraznou inklinací k surově feministickým myšlenkám o roli žen ve společnosti, které většinou mají středoškolačky před tím, než se jejich primitivní a pomstychtivostí hnaný idealismus zkultivuje. Jednoduše typické nezávazné psaní mladé ženské, co napůl prostě jen chce lajky a napůl chce, aby ji lidi poslouchali. Ironicky, přesně tahle hysterická a nespoutaná tvůrčí svoboda předlohy je jeden z faktorů, který dělá Winter Begonii unikátní.
Seriálová adaptace se pochopitelně z originálu pokusila vytřískat něco normálního, následkem čehož je spíše prezentuje jako meziválečné drama, než aby se jednoduše soustředilo na vztah hlavních hrdinů. Scénář, na kterém se mimochodem podílela sama autorka, umně využívá originální BL předlohu i se všemi jejími chybami a nestydatě je zapojuje do narativu jen proto, aby je mohl vzápětí zničit a úplně se vymanit z oblasti čínského danmei žánru.
Ono hodně vypovídá už jen původně kontroverzní obsazení herců ve středních letech do rolí původně dvacetiletých protagonistů, místo toho, aby se sáhlo do nekonečných řad mladých popových hvězdiček. Ani jeden z protagonistů definitivně není typický BL hrdina. Feng-Tchaj je ženatý muž s dítětem, který (alespoň v seriálu) bezpodmínečně respektuje svou ženu. Si-Žue není zrovna typický obraz milence bohatého businessmana. Zcela zjevně má poruchu autistického spektra, je negramotný, inklinuje k androgynitě, pokud ne přímo k genderové nebinaritě, a navrch má ještě spoustu psychických problémů. Oba hrdinové mají celkem blízko k mlácení lidí a dominanci ostatních. Jejich vlastní vztah je všechno, jen ne dichotomický, a to ačkoliv jeden z nich nosí šaty. Pokud někdy dostanete pocit, že jste konečně odhalili, který z hlavních protagonistů zaujímá ve vztahu kterou žánrově specifickou roli, se jejich dynamika obrátí a donutí vás zmateně běhat v kruhu, protože oni se snad střídaj a tohle se v asijským gaypornu nestává.
V rámci Boys Love žánru, Winter Begonia předbíhá svou dobu, právě proto, že ukazuje vztah dvou mužů ve středních letech, co jsou si zcela rovni na všech úrovních, kromě sociálního zázemí. Jejich životy jsou taky mnohem dospělejší než je v BL zvykem. Ačkoliv jsou jejich osudy silně propojeny, oba protagonisté si zachovávají silnou míru autonomie a jejich životní aspirace jsou, prakticky až do konce, prakticky nezávislé na tom druhém. Bohužel, i právě proto Winter Begonia nikdy nebude mít šanci být tak populární jako The Untamed, ačkoliv je produkována objektivně lépe. Většina divaček seriál po pár dílech dropne, protože protagonisté "jsou moc staří na BL." A pak je tady celá ta produkční mašinérie cenzurního úřadu správy komunistické strany.
Hlavním problémem Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung je, že není vůbec mířené na západní trh. Cílovkou jsou právě mladí Čínani, kteří k nelibosti strany překvapivě neprojevují žádnou touhu po konzumaci čehokoliv čínského. Proto byla původní velmi krátká webnovela, která by jinak zapadla mezi tunami podobných, vytažena na povrch a do její adaptace byly nality miliony. To má dobré i špatné stránky.
Pozitivní je, že velká podpora projektu umožnila adaptaci dotáhnout do vizuálního perfekcionismu. Mezi asijskými dramaty je Winter Begonia zcela unikání, protože je točená studiově. Už tak kouzelné prostředí pekingské opery je dotaženo do dokonalosti. Právě postavení celých ulic a prostor umožnilo tvůrcům vypiplat každou scénu do posledního detailu a výsledkem je pravděpodobně nejhezčí show, kterou můžete v současnosti v Asii vidět.
Umělé studiové osvětlení a namodralý flirt jednak skvěle dobarvují kostýmy, ale zároveň dotváří efekt depresivní, ale poněkud poetické zimy, což má pro období japonské okupace docela významnou symboliku. Navrch je celá série je točená účelně statickou širokoúhlou kamerou, která jednak vypadá neskutečně dobře při snímání divadelní scény, a navíc nehybná kamera vytváří efekt staršího/prvorepublikového snímku. Zároveň (naprosto netypicky) používá skutečné hlasy herců a místo dabérů.
Ten avizovaný méně příjemný aspekt se státního financování, je nevyhnutelné promítání socialistického diktátu do seriálu. Winter Begonia totiž dostala zelenou z mnoha důvodů. Jedním z nich je fakt, že původní webnovela je poměrně krátká, což při natažení série na více než padesát epizod udělalo prostor pro spoustu zmatených propagandistických sideplotů, které existují jen ke stranickému flexingu.
Na nebohého diváka tak náhodně útočí nabušená a zcela fiktivní středověká čínská architektura, kterou obdivuje pár bílých postav s příšerným dabingem, které si nevyžádal doslova nikdo ve vesmíru, náhodná kamea komunistických hrdinů proti-japonského odboje, osudy nebohých šestých manželek zkorumpovaných vojevůdců, a majitelé pozemků, jejichž jepičí životy vám ukazují, proč přesně byla kulturní revoluce, znárodnění nemovitostí a pověšení landlordů na lampy potřeba. V některých chvílích ani dechberoucí vizuál nestačí k tomu, aby pozornost diváka odvedl od vtíravých myšlenek typu "Proč se na to proboha dívám", "Co tu dělám, mámo pomoc!" a "To je taková sračka, že to snad psal Troška." Zkrátka a dobře Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung vyplatí vidět, když už ne pro estetiku, tak pro vědomí, že se komunistickej patos za všechny ty roky vůbec nezměnil.
A pak je tady plazivej čínskej nacionalismus. Hlavním důvodem k natočení Winter Begonie byla totiž již zmíněná popularizace tradiční čínské opery, a to zejména mezi mladými. Čínská propaganda už delší dobu zkoumá, jak nacpat do své mládeže, která by raději poslouchala kpop a čuměla na Avengers, protože jsou kruci normální lidi, co nejvíce nacionálního smýšlení, aniž by si všimli. Poslední dobou úspěšně sází na propagaci tradiční vnitronárodní kultury pomocí moderních, převážně internetových médií, počínaje uklidňujícími videi z (prakticky neexistujícího) tradičního venkova jako jsou třeba ty od Liziq, konče propagandistickými fotkami šťastných Číňanů užívajících si dovolenou v řepkových polích.
Stejně jako krásy řepky, i obrazy tradičních řemesel jsou založeny primárně na lži a spekulacích, protože Čína si v době kulturní revoluce úspěšně zničila v podstatě celou historii a půlku pamětihodností. Mezi tím málem, co zbylo, jsou umírající operní spolky a divadelní představení, na které zpravidla chodí už jen zatrpklí pamětníci a mladí studenti, kteří mají i po dvaceti letech pořád crush na Leslie Cheunga a jeho nezapomenutelný výkon ve Sbohem, má konkubíno.
I proto bylo natočení něčeho jako Winter Begonia nevyhnutelné. Sbohem, má konkubíno (Ba Wang Bie Ji) bylo totiž poslední a zároveň nejslavnější filmové vyobrazení čínské opery a shodou okolností vzniklo zcela mimo kontrolu čínské vlády. Ta pochopitelně nemá zájem na tom, aby její obyvatelé konzumovali jakýkoliv obsah, který nebyl vytvořen pod taktovkou jejích úřadů. Navíc Sbohem, má konkubíno obsahuje až příliš mnoho motivů, které by mohly donutit diváka přemýšlet, takže by bylo lepší, kdyby se na ten film zapomnělo úplně.
Pokud s Ba Wang Bie Ji nejste seznámeni, jde o hongkongský snímek z roku 1993 sledující osud mladého homosexuálního herce pekingské opery, ztvárněného Leslie Cheungem, shodou okolností také zasazený do japonské okupace a následné kulturní revoluce. Lakonicky popsáno, v tomto tříhodinovém filmu má neurotický homosexuál v ženských šatech má střídavě problémy s feudály, nacionalisty, fašisty, komunisty a kurvama. (Pokud budete mít štěstí, tak se vám v pravém menu v lakonických popisech BL vygeneruje mimo jiné i tenhle film.) Ihned po vydání byl snímek naprosto nepřekvapivě v pevninské Číně zabanován a později povolena jen ve formě cenzurované verze. Dodnes je často kritizován kvůli násilí, sexu a vyobrazení Číny jako poměrně hnusnýho, šílenýho a fetišisticky exotickýho místa.
Je jen přirozené, že mezi obyvateli Hong Kongu je Ba Wang Bie Ji dodnes často považováno za nejlepší film historie a národní dědictví.
Osobně se srovnávání Winter Begonie a Sbohem, má konkubíno bráním zuby nehty, protože jakoukoliv důkladné porovnání těchto dvou snímků nevyhnutelně vede k odhalení určité degenerace kinematografie, která v honbě za konzumem zapomíná na jakoukoliv komplexitu díla a úspěšně nás uspokojuje všeobecně nudným a vyprázdněný polotovarem vyprávění, ve kterém hlubší význam neexistuje a jakákoli queer sexualita je pouhou interpretací hladovějících věřících. Jenže on se tomu srovnání bohužel člověk nakonec nevyhne.
Není to tak, že by Winter Begonia nepoužívala podobné prvky. Naopak, v mnoha scénách, ať už jde o stylizaci, témata, nebo herecký přístup, je inspirace tímhle kultovním filmem poměrně dost zjevná. Ale pochopitelně srovnávat veskrze umělecky vyvedený a do detailu vypiplaný film s asijským dramatem, které už ze své podstaty funguje primárně jako médium konzumu, je nefér pro obě strany. Sbohem má konkubíno je klasika, vrchol svého žánru, národní dědictví hongkongské filmografie a věčná připomínka génia a tragédie Leslie Cheunga.
Winter Begonia je sám o sobě výborný seriál. I přes mnohé připomínky jde o jedno z nejlepších BL dramat, které kdy Čína vyprodukovala a rozhodně stojí za shlédnutí. Pokud trpíte depresemi, záchvaty úzkosti nebo podobnými neduhy, Winter Begonia je přesně pro vás, protože se na konci se budete cítit ještě hůř. Jen v komparaci s Ba Wang Bie Ji vypadá spíš jako zmatené melodrama z první republiky, které vaše babička sleduje v sobotu večer posledních dvacet let a vy znechuceně odcházíte z obýváku, jen když vidíte reklamu. Winter Begonia je místy vágní, melancholická a smutná, ale to není nic ve srovnání se syrovou temnotou Sbohem, má konkubíno , která nic neodpouští, ukazuje bez přikrášlení a metafor lesk a bídu operních umělců, na které společnost po staletí nahlížela jako na dražší eskort a kteří tvořili tak nízkou společenskou kastu, že s nimi ani socialistická revoluce nepočítala. Tam, kde vám Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung dává naději, že by to možná mohlo skončit dobře, tam vás Konkubína bez milosti yeetne z 24. patra věžáku a vaši mrtvolu rozjezdí pendolinem jak Ivetku Bartošovou.
Mimochodem, jako všechna ostatní čínská tvorba, i Winter Begonia je na YouTube na kanále odpovídající čínské televize s oficiálními anglickými titulky. Ti odvážnější mohou zabrousit do sekce komentářů a podívat se, jak překvapivě dobře ta směšně průhledná propaganda funguje na Číňany a to i přesto, že mají přístup na YT. Taky si tam nadávaní do mrdek s obyvateli Hongkongu. Prostě hlína.
Wej Wu-Sien (Wei WuXian) by pravděpodobně měl dost problémů i kdyby byl jen sirotek, homosexuál a nekromancer. Ale on je i Číňan.
Jako obvykle, se dobrý romantický zápletky rodí na místech, kde je nikdo nečekal.
Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny. Po dlouhém zvažování a konzultaci s lidmi z asijských studií jsem se přiklonila k používání české transkripce, ačkoliv sama preferuji pinjin. Vycházím z toho, že většina čtenářů tohoto článku jsou Češi bez jakéhokoliv základu standardní čínštiny a pinjinu. Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem českátranskripce(pinyin/eng ) např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce. Mimo to je tenhle článek tak směšně dlouhý, že má podkapitoly. Taky obsahuje cizí slova, která jsem líná vysvětlovat, a komárožidozednářské konspirace
.
Yaoi žánr se za poslední léta vyvinul za hranice toho, co se od něj dalo očekávat. V současné době si užívá vrcholu, kdy je na internetu komerčně dost populární na to, aby se autoři snažili o co nejlepší kvalitu mezi konkurencí, ale zároveň dostatečně zprofanovaný tak, aby po něm skočili mainstreamové korporace. To se ale dost možná brzy změní. Protože právě teď Čína úspěšně solí z pravděpodobně nejpřehypovanější série seriálů tohoto roku napříč kontinenty.
Hahaha, já si fakt vzpomněla na přihlašovací údaje. Wow.
Neměla jsem v úmyslu se probírat ze stáze, dokud nebudou
zase letenky do Chengdu za 15k, anebo dokud Hydra nebude potřebovat levnou pracovní
sílu pro další con, ale protože je zase ten den v roce, kdy jsou všechny
buzny na Pride v Praze místo toho, aby byli na internetech, tak jsem musela
napsat článek, protože bych se jinak neměla komu svěřit. Chci říct, že je to článek
z dobré vůle, 100% dělaný pro mé věrné čtenáře, blahblah, definitivně neprokrastinuju a neodkládám esej na 15 normostran, ať žije yaoi- Tohle
musíte vidět. Kunihiko Ikuhara má nový anime! A je to bizár!A je to teplý! A není
to shonen ai/yaoi!
A ze série "Nagat plní requesty třeba i 3 roky" se dostává na světlo nový zářez! (Tip: Kdybyste mi řekli, že to dělaj lidi, co jsou do incest porna, tak by ten proces byl mnohem rychlejší.)
Svět se mění, spratci narození v roce 2000 jsou jen pár měsíců od dospělosti a poslední dobou se stává, že otevřete zprávy a pak nevíte, jestli jsou to fakt zprávy, nebo vágní popis epizody Griffinů.
Hranice mezi mezi realitou a internetem padla. Země se řítí do chaosu. Několik hodin před volbama jsou Rick and Morty memes jsou zneužívány všemi stranami politického kompasu s frekvencí tak intenzivní, že v Indonésii způsobila tři tsunami, přesto nikdo nedokáže s určitostí říct, na jaké straně ta show leží. Je to altright? Je to libleft? Je to ta prostřední část political chart meme, kde jsou středoškoláci, fanoušci Nightrunners a lidi, co nevědí, jak funguje politika? Ale to je vlastně jedno, protože to, co je na review důležité, je odpověď na otázku "Stojí ten seriál za to?"
Poslouchala jsem příliš mnoho Nicka Cava a z toho Youtube usoudilo, že mě bude definitivně zajímat Peaky Blinders, takže mi začalo cpát obličej Cilliana Murphyho úplně všude, ale ne tak, jak bych chtěla. Protože je okurková sezona, ani Kim Čong Un nemá, co dělat, pořádnou gangsterku už jsem neviděla miliardu let a Netflix teď vydává jen věci, které profesionálně hodnotím jako "mmm, ok," tak jsem si dala říct. Stáhla jsem nárazově všechny tři série, jako sedmičku červenýho, a ničeho nelituju. Pokud jste to už viděli, tak je to na 99% proto, že tam hrají úplně všichni. A pokud ne, tak si to pusťte. Protože tam hrají úplně všichni.
Na tenhle review jsem se chystala neskutečně dlouho, už proto, že tímhle oficiálně pokládám mé tradiční zaměření blogísku, které sice vymizelo časem samo, ale tohle je ten poslední hřebík do rakve. Tahle věc nemá nic společného s gaypornem. Je to didaktický postmoderní feminismus. Je mi to líto, ale od téhle chvíle není cesty zpátky. Už je tu jen Offred a velmi kontroverzní příběh, který vznikl shodou náhod v roce 1984, a od té doby reflektuje společnost způsobem, který a už tehdy se zdál moc přitažený za vlasy.
Ve zkratce, Brian Fuller to zase dokázal a jeho seriál je opět jediná věc, kterou stojí za to sledovat na americké kabelovce. A teď trochu košatěji.
American Gods byly neskutečně úspěšní už před tím, než ten seriál začal vůbec vycházet. Čekalo se na něj s asi tak zbožným přáním, jako se teď čeká na adaptaci Good Omens. Nikdo si pořádně nepamatoval kdy, jak a odkud se vzala informace, že ten seriál bude. Je dost pravděpodobné, že vám o něm řekl havran, nebo jste náhodou zaslechli konverzaci dvou temných postav v postranní uličce, které tam nebyly, když jste se jich chtěli zeptat na podrobnosti. V každém případě někteří lidé asi obětovali správná kuřata na správných místech, protože ten seriál je tady. A je to přesně taková pseudo-intelektuální kýčovitá wild ride, jakou byste od kombinace Gaiman - Fuller čekali. Obecenstvo křičí, študáci vyhazují podprsenky a čepice, sluníčkáři spamují Tumblr a kritici netuší, co si mají myslet.
Když něco dělá Fuller můžete se spolehnout na to, že to bude vizuálně gurmánská záležitost a pokud nejste barvoslepí, tak dostanete při sledování několikrát orgasmus. A pokud mu dáte uměleckou svobodu, tak to dotáhne až do toho bodu, kde končí eyecandy a začíná muzikálový kýč. A taky, že tam bude fakt hodně penisů, což samo o sobě zní jako utopie. Jenže se ukazuje, že i tenhle zaručený recept na kvalitní dílo ne vždycky vychází, obzvlášť, když se vám do toho motá kuchařka popularity.
Faktem je, že pokud má někdo šanci správně uchopit adaptaci čehokoliv Gaimanoých knih, tak je to právě Fuller A ten člověk, co dělal trailer na The Evil Within 2 a obecně American Gods jako seriál nezklamali, ovšem některé momenty jsou tak neskutečně přetažené, že by je měli servírovat s varováním: "Alergen: A (Americké) - Pozor hrozí cringe." Ačkoliv si bohové určitě můžou dovoli být trochu bollywood overtop, na poslední epizodě se dá demonstrovat, k čemu vůbec slouží pozice režiséra. A proč by se lidí měli modlit za to, aby si do příští sezony Fuller sehnal někoho, kdo skutečně bude fungovat jako kontrola jeho umělecké impulzivity. Osobní názor. Spousta lidí si myslí, že scéna I am Odin je badass.
Což je další problém téhle série, Fuller hodlá knihu, která je více méně o ničem, natáhnout na tři série. To je celkem Hobitovina. Na druhou stranu mu to umožňuje všemožné alternace děje, které jsou v některých případech potřeba, ať už z politických důvodů, nebo kvůli tomu, že technologie už je někde jinde, než byla v roce 2001. Nejsem si jistá, jestli se mi ty změny líbí - Respektive některé se mi líbí moc. <vložte ten vtip o kalhotkách přilepených na strop> Salim. What a babe. Kvůli němu zařídím se zdi vrátka. A Technical Boy je teď Techfuck Boi, což znamená, že je celkem tapable. (Ironicky.) Kde je moje porno? Všechny origin stories jsou také pozitivum, protože Fuller si tam realizuje všechny umělecké ambice, od experimentálních barevných schémat až po loutkové divadlo. Co je na nich ale smutné, je jejich relativně snížená infromační hodnota a rating, který jsou vlastně společné pro celou sérii.
American Gods mají v rámci estetiky neskutečně boostlé všechny EXTRA momenty, kterých se jen bůh může dopustit, na úkor té plíživé znepokojivosti, kterou má knižní předloha a která k pohanským božstvům patří mnohem víc než předvádění se a performativní heroismus. Některé intermezza a dějové linie, které byly zcela vynechány, patřily k těm nejvíc nezapomenutelným. Stále doufám, že budou v dalších sezonách. Zároveň se scénář spíš soustředí na vysvětlování faktů, které by se daly považovat za obecně známé, nebo lehce odvoditelné, protože se očekává, že se na ten seriál budou dívat plebové. V době, kdy je zájem o paganismus je dost mainstream a fedora, to vypadá celkem zbytečně.
Takže pokud máte fakt rádi Gaimana a estetiku, ale nejde vám až tak o intelektuální stimulaci, nebo nedej bože, historickou přesnost, tak do toho. Pokud jste ale zatvrdlý, tradičně založený Evropan a fanoušek folk metalu a na sedadle spolujezdce vozíte templářskou helmu, tak mějte na paměti, že American Gods je seriál pro lidi, co sice mají rádi tradice, ale nikdy žádné neměli, takže je musí imitovat a běžte dělat kampaň o tom, že k pochopení Zaklínače, človek musí být takhle | | blízko Polsku a to Netflix není.
Pro těch pár lidí, o sem chodí kvůli něčemu jinému, než kvůli gaypornu.
Netflixová Řada nešťastných příhod je jedna z věcí, co projasňovala vizi roku 2017 už dlouhou dobu před její premiérou. Protože buďme upřímní, i pokud není knižní série vaše srdcovka, už jen představa Neila Patricka Harrise jako hraběte Olafa, je geniální. Tahle adaptace má ale mnohem víc kladů, takže pokud jste ji ještě neviděli, tak na co sakra čekáte? Na Apple Tree Yard? Zaručuji vám, že lepší už to nebude.
Osobně si nemyslím, že má smysl zápletku nějak blíže představovat, protože A Series of Unfortunate Events je jedna z věcí, kterou každé nespolečenský dítě četlo a kdybyste nebyli outsideři, tak nejste na mém blogu. Minimálně o ní všichni četli v ABC, nebo alespoň před třinácti lety viděli filmovou adaptaci s Jimem Carreym, která byla skutečně- nešťastná, ale stačila na to, aby celá generace spratků později nedůvěřivě zírala na učitelku biologie, která se jim snažila vysvětlit, že pijavice ve skutečnosti nemají 6 řad zubů a nežerou lidi.
Netflixová série se na rozdíl od té z roku 2004, pevně drží předlohy, pokud přímo nějaké věci nevylepšuje.* Daniel Handler si píše většinu scénáře sám, což samo o sobě dělá ze série nerdgamus, a hlavní režisér je Barry Sonnenfeld, takže pokud jste si říkali, že vám to vizuálně připomíná Pushing Daisies, tak máte velmi dobré asociace. Právě opuštění od staré dobré Burtonovské estetiky osobně považuji za největší pokrok, protože pruhy umřely v roce 2008 a fungovaly jen proto, že nikdo nevěděl, že výše zmíněný Tim, nemá absolutně žádné tušení jak fungují barvy.**
Vlastně jediný, kdo si na novou stylizaci veřejně stěžuje, jsou komentující na Youtube, protože to údajně zlehčuje situaci. Verze s Jimem Carreym byla lepší. A to asi mluví za vše.
Pokud někdo řekne, že se mu Netflixová ASOUE nezdá dost vážná, tak je otázkou, co vlastně sledoval. Nejen, že je v textu mnohem temnější, než filmová verze, ale dalo by se říct, že je dokonce mnohem znepokojivější, než knihy. Nechtělo se mi tady Patricka Harrise blahořečit, protože bych musela zmínit i jak geniální je to mimino a už tak jsem dost gay, nemusíte ještě vědět, že mám doma malej svatostánek s Harrisovou fotkou a cvičím u něj denně jógu, ale nevyhnu se tomu. Jeho Count Olaf je to nejlepší, co se seriálu mohlo stát. Ten chlap nějak dokázal zahrát hraběte, mít u toho nejedno hudební číslo a nejen, že u toho nevypadá jako parodická postava, ten chlap je pořád celkem creepy.
Není možné s určitostí říct, jestli je to série vhodná pro dětského diváka. Tedy, je, protože není až tak explicitní, definitivně je velmi výchovná a většina děcek stejně nevidí, to, co nechce, ale dospělého diváka některé chvíle dokážou definitivně vyvést z míry. Důležitou roli tady pochopitelně hraje nostalgie, protože jak je možné, že vám to připadalo míň alarmující, když vám bylo deset.
Řada nešťastných příhod je přesně to, co odrostlá generace potřebovala, protože většina z nás nemá čas si znova přečíst všechny dětské knihy, které bychom číst chtěli. A member berries jsou prej ilegální, nebo tak něco. Pořád jsem nepřečetla poslední díl Artemise Fowla. A tohle si můžete za tři pracovní dny naprat do žíly a pak se dál vesele ukousávat ve vlastní mizérii. Po dlouhé době Netflix original vytvořil něco, co si bez dlouhého přemýšlení zaslouží pět z pěti hvězdiček. Je těžké v seriálu najít problémy a když už tam jsou, tak je to čiré hnidopišství. Protože už dva týdny po premiéře je A Series of Unfortunate Events opěvovaná všemi kritiky, co na ni šáhli, byly potvrzeny dvě další série, takže důvody žít jsou teď hned tři. (2 série ASOUE a Death Stranding) Pokud u skriptu zůstane Daniel Handler pod dohledem a zbytek produkce se taky nezmění, tak by se nic katastrofálního stát nemělo a nás čeká několik nadějných let. Sice budou plně hrozných událostí, ale zase budou vypadat dobře.
A nakonec teaser, který ten hypen před necelým rokem začal, a který prý není oficiální, ale fandmade. Což je vlastně dobře, protože jsem trpěla představou, že ten divnej pocit, kterej ze Series of Unfortunate Events mám, je tam záměrně. Není, jsem to jen já, protože to nemám v hlavě v pořádku a moje Ao3 historie nikdy nesmí na veřejnost a pak ten člověk, co udělal tenhle trailer a připadalo mu jako dobrý nápad použít tak neskutečně prostříhané The Dresden Dolls, že- A víte co, pokud ten song neznáte, tak si ho ani nepouštějte. Takhle můžete žít v blahé iluzi, že jde o něco, co můžete dát do traileru k dětskému seriálu. Ale zase to vypadá hodně oficiálně- No, někdy lepší nevědět. Že ano.
* Henchperson of Indeterminate Gender being really fucking based. Charles skoro políbil S. Nechte ho někdo adoptovat ty děti a nepředstírejte, že je to hetero. KRONK! ** Dívat se na cokoliv, co vypadá jako Pushing Daisies, pod jakýmkoliv filtrem, je jako padesátiminutová prezentace fotek Eddieho Redmayna, který udělal pro Pradu. Když jsme u toho, zaplatím Sonnenfeldovi, nebo Fullerovi, když si vezmou štáb z PD a natočí cokoliv s Redmaynem. Už jen ta představa je esteticky dokonalá.
Tak na začátek, já to TJLC příznivcům fakt přála. A to nejen proto, že jsem fanatičtější organizovanou skupinu neviděla od doby, co se moje rodné město jmenovalo Mährisch-Sternberg a lidi nadšeně hailovali na náměstí na výročním sjezdu sudetoněmecké strany. On skutečně není jedinej důvod, proč my Johnlock neměl být kanon a vlastně spíš na opak. Sherlock Holmes je tak výborný akademický materiál, že jednoho dne do toho musí někdo praštit, aby řekl to, co všichni stejně už sto let víme. Ale dnes to nebude. Hodina vlků a roztříštěných štítů, kdy se Věk cishet lidí zhroutí. Ale dnes to nebude. Dnes budeme boj-kotovat Moffatovi show- Nebo napíšeme post na Tumblru- Nebo tak něco.
