Kdybych měla rubl pokaždé, když se z teplé filmové série stal nástroj ruské propagandy, měla bych 2 rubly. Což je asi 30 halířů. Ale taky je divný, že se to stalo 2x a 80 let od sebe. Tohle je článek o ironii života, válce, propagandě, depresi, zločinech válečných i fandomových, karmickým dluhu a o tom, že jsem takovej yaoi dinosaurus, že si pamatuju, jak lidi, co teď dělají pro Putina, shipovali Hetalii. #venting
"Měl Razumovský pravdu?" reklama na Majora Groma v Moskvě, 2024
Protože Čína už není tak cool, populisticky se přesouvám k Moskvě a budu vám před obličej strkat ruské zrzky tak dlouho, dokud to neakceptujete, nenecháte se naočkovat Sputnikem a nepřijmete Putina jako právoplatného hustokrutosvětovládce. Tenhle článek by se asi dal napsat úplně bez politiky, ale absurdní počet výbuchů ve filmu by tuhle snahu jenom negoval. Tohle je článek o tom, jak moc jsem ochotná zemřít pro Sergeje Razumovského.
Disclaimer: Navzdory všemu, co tu zazní, tenhle článek nebyl placen v rublech.
Major Grom je jeden z nejpopulárnějších, pokud ne přímo ten nejpopulárnější, ruských komixů a pokud jste o něm nikdy neslyšeli, pravděpodobně to bude proto, že taky žádný moderní ruský komix neznáte. Jeho filmová verze byla poměrně napjatě očekávaná, protože slibovala vytažení moderní ruské kinematografie z toho bahna, ve kterém se nachází. Mělo jít o obrovský projekt, spásu ruské popkultury, spartakiádu 0.2, takže není absolutně žádné překvapení, že mimo Rusko se i lidé, kteří komixovou předlohu četli a sledují její autory na sociálních sítích, dozvěděli o existenci filmu až týden po jeho premiéře.
Ironická dehonestace stranou, následující dny, kdy nebyl rip, nebyly titulky a nebylo známé datum mezinárodní prémiéry, byly čisté utrpení, protože fakt, že Чумной Доктор dostal adaptaci, je malý zázrak, parusie, sprcha koťátek a světlo na konci temného tunelu ruské společnosti naznačující, že snad přece jen není vše ztraceno a naděje nebyla chyba. Čtrnáct let. Čtrnáct let jsem čekala na to až uvidím Walmart sexy Saurona a nakonec je nejen v mých snech, ale i v live action filmu. A je perfektní. Ale vezmu to od začátku.
Igor Grom není obyčejný ruský polda. Není obyčejný proto, že jako jeden z mála tak nějak chce dělat svou práci, nedá se uplatit a přesně to je jeho superschopnost. To a mlácení lidí. Jeho specialita je naběhnout v civilu přímo na místo, kde se zrovna páchá zločin, grázly zmlátit, a následky řešit později. Víc stereotypního superpoldu asi nenajdete. Bohužel, existuje sorta hajzlů, které ani on zbušit nemůže. Vyšší třída. Milionáři. Menšina zazobaných bastardů, kterým prochází prakticky cokoliv jen proto, že mají prachy a zákon je na ně krátký. Mohlo by se zdát, že tato situace je bezvýchodná a že se běžní lidé spravedlnosti nikdy nedočkají, ale pak se objeví borec v superobleku morového doktora s plamenometem, který začne upalovat milionáře zaživa a streamovat to na sociální sítě. Možná je pravda, že násilí asi úplně všechno nevyřeší, ale v tomhle případě se to skutečně jeví jako jediné řešení všudypřítomné korupce. Bohužel, i přes obrovský úspěch u ruské populace se pořád jedná o mimořádně brutální sérii vražd a Igor Grom je jediný, kdo má šanci toho psychopata najít v masce a zastavit.
Nemá cenu se sáhodlouze zabývat historií Bubble comics, nebo jejich kulturní signifikancí pro Rusko, technicky ať si to podchytí jiní. Bez dalšího napínání přejdeme rovnou k palčivé otázce, proč se tady na tomhle blogu a ke všemu v téhle době objevuje článek o ruském superhrdinském filmu, které většinou mají takovou naději na kvalitu jako severokorejská Godzilla, proč je do háje v lakonických popisech BL a proč některým z vás způsobují obrázky toho zrzka dejavu. Major Grom je queer komix.
Pokud patříte mezi nejzatvrzelejší skeptiky, tak ho nemusíte uznat jako otevřeně queer, ale jako LGBT friendly definitivně ano. A pokud i to dokážete zpochybňovat, tak vám prostě bude muset stačit, že Major Grom dokázal být zároveň homosexuální propaganda, pro-policejní a pravicová propaganda, ukázkový příklad mysoginie a toxických vztahů, dobré mediální reprezentace, špatné mediální reprezentace, varování mládeže před levicovým extremismem, liberální endokrinace, dezinformační nástroj pro kontrarevolucionáře bojující za svobodu slova na internetu a varování před hrůzami platformy VKontakte. Taky se mu na čas podařilo vyřešit rusko-ukrajinský konflikt, protože se všichni snažili připojit na ruskej Netflix přes VPN, aby se mohli kouknout a neměli čas protestovat.
První díly komixu začaly vycházet v roce 2012 a kvalita by se dala srovnat s komixy, které vychází v ABC, ačkoliv bych si troufla říct, že Pérák je na to o něco lépe. První díly kompletně kreslil Konstantin Tarasov, což ve zkratce znamená průměrnou až zastaralou kresbu, která v kombinaci s nevalným příběhem dělala z Majora Groma komix, který se sekl alespoň o dvě dekády. Hlavní hrdina, policejní major Grom, v něm působil jako hypermaskulinní idiot, který má rád pivo, spravedlnost a svou přítelkyni, všechno stejným dílem, a Sergej v roli hlavního záporáka měl vzezření slizkého pokryteckého zbohatlíka, jehož potencionální homosexuální sklony sloužily víceméně jen k zastrašování protagonisty, případně čtenáře. Prostě přesně to, co by se dalo čekat od Ruska. Nemůžu však ty první díly úplně odsoudit, protože nedokážu říct kolik z následných změn bylo účelně naplánováno již od začátku. Faktem je, že po několika dílech se do autorského týmu přidala Anastázia Kim, která je pod pseudonymem Phobs už velice dlouho známa jako prominentní fanartista a jejím největším zločinem a zároveň darem pro lidstvo jsou obrázky sexy Saurona a Melkora a ano, myslím přesně ten.
Phobs v Majoru Gromovi původně kreslila jen psychedelické snové sekvence, ale později převzala celou Sergejovu storyline, přičemž její kresba udělala z komixu to nejlepší, co se v moderním komixovém Rusku dá číst. A jako bonus proměnila Sergejův charakter z poměrně ploché gay napodobeniny Riddlera zkříženého se shitty Jokerem na funkční a dokonce sympatickou osobnost, ačkoliv mu zůstala fantaskní schizofrenie se kterou to v jednom bodě dotáhl tak daleko, že vyvolal sibiřského boha zkázy, nechal se posednout a rozpoutal Armageddon. V současné době Phobs píše velmi milý Sergejův spin off, který má sice zápletku hodnou Wattpadu, ale protože ho kreslí Natalia Zajdova, které se líbí zase trochu jiní chlapi, tak Sergej zase vypadá úplně jinak se na to moc hezky kouká.
Díky bohu, filmová adaptace šla zlatou střední cestou a příběh je tam o něco méně přitažený za vlasy než Sergej ve většině bitek. Ačkoliv trochu lituju, že nepoužili více z původního Sergeje, co míň fňukal a víc wrestloval negližé s nahý Igorem v bahně, testoval zbraně na bezdomovcích a kandidoval na prezidenta Ruska a přežil. I když jedinej důvod, proč tam nemohli narvat tuhle verzi, bylo, že neměli licence na My Dick Is Big od Little Big a tím pádem by neměli intro soundtrack pokaždé, když by se Sergej objevil. Přes všechny změny v příběhu si ale produkce zachovala poměrně důležitou výchozí pozici. Zřejmě věděli přesně, co jejích cílová skupina chce: Ten film není o Gromovi. Pokud chcete film o Igoru Gromovi, podívejte se na krátkometrážní snímek Major Grom z roku 2017. Major Grom: Plague Doctor je od začátku až do konce o Sergeji Razumovském.
Pokud se podíváte na film alespoň dvakrát, najednou zjistíte, že se celá story má trochu jinak než je původně předkládána. Morový doktor si nevybírá oběti čistě náhodně z řad milionářů, jeho zájmem jsou specificky lidé, kteří nějakým způsobem financují válku v Sýrii, se kterou má Doktor osobní problém.
V kombinaci s velmi otevřeně nekonformistickou osobností Sergeje, který za poměrně krátkou dobu nezávislých dialogů na plátně stihne dát callout úplně všem přes bolševikům po policajty, pak propaguje naprostou svobodu projevu na internetu, dostupnost vzdělávání a požaduje transparentnost justičního systému, a po celou tu dobu žije se svým nejlepším kamarádem, aniž by to někdo smysluplně vysvětlil. Konec konců celé úvodní titulky jsou specificky o něm a nemyslím si, že jejich juxtapozice s komediálním začátkem o Igorovi je neúmyslná. Mimochodem pokud nemáte podvědomí o ruském rocku, tak jde o cover Перемен od Kina (КИНО), což byla osmdesátková rocková skupina a tenhle konkrétní banger je velmi specificky asociován s reformami Michala Gorbačova a demokratizací společnosti. Je nepřekvapivé, že když ten film vyšel, tak první reviews byly doslova pojmenované "Je Major Grom proNavalnystická propaganda?" než se narativ, možná záměrně, změnil na "liberálové nechtějí, abyste tento film viděli, protože je o cool policajtovi" pod hashtagem #поддержитеМайораГрома. Ale nějak se lidi do kin dostat musí.
Dimitri Chebotarev, který hraje Olega, Sergejova nejlepšího přítele, pravděpodobně neúmyslně zmemoval hned první interview o filmu, kde asi dvacetkrát během minuty zopakoval slovní spojení "sexuální energie," když se snažil vysvětlit svůj přístup k roli, přičemž z něj padaly bomby jako "Neříkám, že jsou milenci. Ale (v jejich vztahu) musí být sexuální energie. Je to normální." a "To máte jak s mafiány. To taky nemůžete dělat bez sexuální energie." čímž v podstatě potvrdil, to, co víme od dob Fight Clubu: To, že jde o jednu a tu samou osobu neznamená, že spolu nespí.
I pokud neshipujete Olega a Sergeje (přičemž Dimitri očividně ano), pořád je faktem, že Sergej Razumovský je v originále homosexuálně kódovaný. Ačkoliv jeho vztah k Olegovi je implicitní, ze začátku má mnoho explicitních narážek na Groma, od kterých se později částečně upustilo buď proto, že byly jednoduše celkem homofobní, nebo naopak, protože tou dobou v Rusku začal platit zákon o "distribuci propagandy podporující netradiční sexuální vztahy" v rámci ochrany dětí a mládeže. Každopádně reference se do filmu dostaly a je jich požehnaně.
Mimochodem, distribuční práva na Majora Groma vlastní Disney. To ze Sergeje dělá prvního homosexuála v MCU. Nemáte zač.
Z technického hlediska jde o docela průměrný akční film, což je na ruské poměry zázrak, protože ruský filmy jsou jen o něco málo horší než Bollywood a pokud chcete protestovat, tak vás varuji předem: Nebojím se jako argument vytáhnout Guardians z roku 2017, kde se jeden borec doslova. měnil. v medvěda. Major Grom měl v tomhle hrozně velkou výhodu. Jeho produkce a herci byli a jsou vlastně úplně normální lidi, takže se rozhodli, že když Rusko není v roce 2021 schopný vytvořit dobrou CGI scénu, tak tam prostě nebude. A s touto myšlenou dali do Doktorova superobleku skutečné plamenomety, zavřeli historické centrum Petrohradu, doslova ho zapálili a řekli ostatním hercům, ať uskočí, kdyby to letělo na ně. Výsledkem jsou opravdu dobré a až realisticky krátké bitky, což je po desítkách hodin MCU vymývaček neskutečná úleva.
Pocitově je to trochu horší Marvel s tak absurdními dialogy, že zní realisticky, ale také jsem měla tu čest vidět nový Mortal Kombat a oproti němu je Major Grom na Oskara. Možná vás shlédnutí naočkuje Sputnikem a zvolí vaším jménem 3 americké prezidenty, ale taky je to podle jedinýho dobrýho komixu, kterej z Ruska kdy vzešel. Kanonicky gay záporák, kdo to v poslední době má? Takže čert vem, že tam bouchají věci, které nemají reálnou kapacitu explodovat. 8+/10. Je dobrý vědět, že něco takovýho vzniklo. Ženy nechtějí patnáctej queerbait seriál od Marvelu, ať dojí Lokiho, nebo ne. Ženy chtějí Major Grom 2: The Game. Již brzy na Netflixu.
Nehodlám Phobs shamit za to, že kreslí všechny postavy stejně, ale pro ilustraci toho clusterfucku se změnama kreslířů si můžete zkusit tipnout, na kterých obrázcích je Sergej Razumovský, na kterých Sauron a na kterých úplně někdo jiný. Ten chlap se prostě mění podle sexuálních preferencí kreslíře jako chameleon. ↓↓↓
Drama Winter Begonia vyšlo někdy v březnu 2020, ale už teď je známé instantní klasika a pravděpodobně jedno z nejlepších čínských dramat roku. Není se čemu divit, protože samotná předloha je považována za jedno z nejlépe psaných čínských BL, zasazení do japonské okupace a tematika pekingské opery okamžitě evokuje ve všech melancholických duších vzpomínky na výkon Leslieho Cheunga v kultovním Sbohem má konkubíno, a do produkce seriálu šlo tolik peněz, že minimálně ve velkoleposti nemohl zaostávat. A skutečně, Bin Bian Bu Shi Hai Tang Hong je jedno z nejpoetičtějších čínských dramat, krásné uvedení do krás tradičního čínského umění a učebnicový příklad nacionalistickýcho čínskýho patosu a slabikáře propagandy pro amatéry.
Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny. Po dlouhém zvažování a konzultaci s lidmi z asijských studií jsem se přiklonila k používání české transkripce, ačkoliv sama preferuji pinjin. Vycházím z toho, že většina čtenářů tohoto článku jsou Češi bez jakéhokoliv základu standardní čínštiny a pinjinu. Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem českátranskripce(pinyin/eng ) např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce.
Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung (鬓边不是海棠红 / Bin Bian Bu Shi Hai Tang Hong), což mimochodem znamená Zimní begonie asi tak, jako 陈情令 znamená The Untamed, bylo jedno z nejočekávanějších čínských dramat od roku 2018, kdy byla adaptace populární BL novely oznámena. V moři různorodých ne-gay adaptací gay novel, které se v Číně poslední dobou vyrojily, Winter Begonia vyniká mezi ostatními jednoduše proto, že vyvolává představu, že jde o skutečně umělecky zpracovaný příběh a ne jen o prvoplánovou konzumní záležitost, jak bývá v moderní socialistické produkci zvykem. Ona taková byla už původní webnovela, která je mnohými oceňována právě pro to, že to není "jen BL," ale skutečně pěkně napsaný román. Ani jedna z těch věcí není úplně pravda.
Winter Begonia je tabulkovým příkladem politické mediální manipulace. Ne, že by od čínského BL kdokoliv čekal nic jiného, ale v tohle případě stranický diktát neúmyslně dostal drama do roviny komedie, nebo spíše satiry. Už při uvedení dramatu na scénu se produkce vůbec netajila tím, že se rozhodli tohle konkrétní BL zfilmovat jednoduše proto, že je zasazené do prostředí pekingské opery. "Chceme přitáhnout pozornost mladých k tradiční čínské kultuře, které bohužel čínská opera moc nezajímá," říkali producenti, což u pozornějších lidí to v lednu vyvolalo tak kuckavý záchvat smíchu, že si museli jít udělat stěry na koronu. Uvést celý seriál takovým výrokem má zvláštní implikace. Zkrátka a dobře, Čína dala zelenou dašímu BL. Tentokrát je o hercích tradičního čínskýho divadla, protože vládě došlo, že jedinej způsob, jak vzbudit v mladých zájem o cokoliv tradičně čínskýho, je, do toho zakomponovat gayporno. Tím, že to nyní otevřeně přiznává, uzavírá kruh nejapné blbosti, do kterého vrhla sebe i své občany v roce 2016 banem homosexuality v médiích. Když ve slově gayporno, změníte 4 písmena a zbytek přidáte, dostanete Propaganda. Super. Každá zpráva, kterou z toho nejšílenějšího místa v pekle dostanu, je víc neuvěřitelná, než ta předchozí. To je skvělý.
Příběh Winter Begonie se odehrává ve třicátých letech minulého století v Pekingu, což je asi nejhorší možné období, které Čína kdy zažila. Nestabilní vláda konce mandžuské dynastie Čching, první válka s Japonskem, následná ztráta Tchaj-wanu a dlouhodobé vykořisťování země úplně všema, co šli okolo, zanechalo Čínu v chudobě a mizérii. Krátké období sjednocení pod Čankajšekem bylo okamžitě vystřídáno občanskou válkou s komunisty, čehož opět využili Japonci a v roce 1937 vpadli do Číny znova.
V tomhle bordelu, který si zachovává státní integritu jen proto, že území obývaný Čínany vlastně nikdo úplně nechce, se milionář Edwin Čcheng Feng-Tchaj (Cheng Fengtai) seznámí s charismatickým operním zpěvákem Šangem Si-Žuejem (Shang XiRui).
Feng-Tchaj je jeden z těch lidí, co změnou režimu prošli vlastně docela dobře. Jeho rodina patří k té poválečné třídě tvořené zkrachovalou buržoazií, která veškerý majetek, co měla po předcích, úspěšně promrdala, protože ho po staletí udržovalo jen úplatkářství, anální alpinismus a občasné půjčování dětí deviantním dvorním kastrátům. Jako mnozí, ani Feng-Tchajův fotřík po válce najednou netušil, komu má podržet, když se zrušily šlechtické tituly, zbankrotoval a pak raději umřel. Jeho žena se při myšlence práce rukama oběsila a zanechala za sebou tři nezletilé děti, které stejně povětšinou ani nebyly její.
Naštěstí Feng-Tchajova starší sestra byla dost duchapřítomná na to, aby se šla kurvit, takže její sourozenci neskončili někde v příkopě s fetkama, co se dostali ke skladům z opiových válek. Pak se ovšem rozhodla, že má života samoživitelky dost a buď její línej (tehdy nezletilej) bratr taky někomu nastaví prdel, nebo ať si najde manželku s dost velkým věnem na to, aby mohli zase vesele žrát stříbrnýma hůlkama. Bohužel nevěděla, kterej ze zbylých bohatých strejdů by měl zájem o chlapečky, tak ho donutila se oženit s o několik let starší venkovskou ženu s poměrně konzervativními názory a nechutně velkým majetkem.
Ač Feng-Tchaj se sňatkem souhlasil a svou starší manželku měl nakonec i docela rád, jejich dohodnuté manželství mu nebránilo v opíchání půlky Pekingu a po nějaké době i finálnímu a fatálnímu rozhodnutí, že by to třeba mohl strčit i do autistický negramotný drag queen, co vypadá jako jeho máma. A světe div se, v kontextu svrabu tehdejší čínské meziválečné společnosti plné ambiciozních kurev, fetek, arogantních buzíků, vyhaslých umělců, jejichž jedinou nadějí na falešný uspokojení byl jen sex a chlast, je to vlastně hrozně romantický.
Pokud si v dobré víře myslíte, že předchozí odstavce jsou nadsázka, protože není možný, aby čínská vláda viděla něco takovýho a řekla si "Hej, to je legit. Napereme do toho pár mega juanů!", zklamu vás. Tohle všechno se skutečně stane a to v průběhu první kapitoly. K tomu přidejte ještě nucenou prostituci, legalizované a normalizované mnohoženství, pár zmínek o incestu, všudypřítomné uplácení, korupce a vykořisťování nižší třídy a máte tak věrný obraz čínský společnosti, že ve chvíli, kdy se konečně dostanete k japonské okupaci, vám budou válečné zločiny vlastně připadat jako vysvobození.
V takovýmhle světě není překvapení, že ani jedna z postav vlastně není úplně sympatická. Feng-Tchaj je namyšlený, rozmazlený kretén. Jeho stará je žárlivá a zpátečnická vesnická mařka. Jeho starší sestra je nemilosrdná zlatokopecká mrcha, mladší skončí jako komunisty zblblá teroristka. Si-Žue je arogantní egoista s velmi vyhraněnými názory na úplně všechno, ale nejvíc na vztahy. Nejlíp z toho nakonec vyjdou lidi, co umřou pro své drahé, ale většině z nich stejně není nic odpuštěno.
Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung, ať už novela nebo seriál, mají z narativní stránky k dokonalosti hodně daleko. Předloha má sklony sklouzávat k tropům déčkovýho fan gayporna z roku 2008 a k nabokovsky dlouhým pasážím o sociálních problémech, s výraznou inklinací k surově feministickým myšlenkám o roli žen ve společnosti, které většinou mají středoškolačky před tím, než se jejich primitivní a pomstychtivostí hnaný idealismus zkultivuje. Jednoduše typické nezávazné psaní mladé ženské, co napůl prostě jen chce lajky a napůl chce, aby ji lidi poslouchali. Ironicky, přesně tahle hysterická a nespoutaná tvůrčí svoboda předlohy je jeden z faktorů, který dělá Winter Begonii unikátní.
Seriálová adaptace se pochopitelně z originálu pokusila vytřískat něco normálního, následkem čehož je spíše prezentuje jako meziválečné drama, než aby se jednoduše soustředilo na vztah hlavních hrdinů. Scénář, na kterém se mimochodem podílela sama autorka, umně využívá originální BL předlohu i se všemi jejími chybami a nestydatě je zapojuje do narativu jen proto, aby je mohl vzápětí zničit a úplně se vymanit z oblasti čínského danmei žánru.
Ono hodně vypovídá už jen původně kontroverzní obsazení herců ve středních letech do rolí původně dvacetiletých protagonistů, místo toho, aby se sáhlo do nekonečných řad mladých popových hvězdiček. Ani jeden z protagonistů definitivně není typický BL hrdina. Feng-Tchaj je ženatý muž s dítětem, který (alespoň v seriálu) bezpodmínečně respektuje svou ženu. Si-Žue není zrovna typický obraz milence bohatého businessmana. Zcela zjevně má poruchu autistického spektra, je negramotný, inklinuje k androgynitě, pokud ne přímo k genderové nebinaritě, a navrch má ještě spoustu psychických problémů. Oba hrdinové mají celkem blízko k mlácení lidí a dominanci ostatních. Jejich vlastní vztah je všechno, jen ne dichotomický, a to ačkoliv jeden z nich nosí šaty. Pokud někdy dostanete pocit, že jste konečně odhalili, který z hlavních protagonistů zaujímá ve vztahu kterou žánrově specifickou roli, se jejich dynamika obrátí a donutí vás zmateně běhat v kruhu, protože oni se snad střídaj a tohle se v asijským gaypornu nestává.
V rámci Boys Love žánru, Winter Begonia předbíhá svou dobu, právě proto, že ukazuje vztah dvou mužů ve středních letech, co jsou si zcela rovni na všech úrovních, kromě sociálního zázemí. Jejich životy jsou taky mnohem dospělejší než je v BL zvykem. Ačkoliv jsou jejich osudy silně propojeny, oba protagonisté si zachovávají silnou míru autonomie a jejich životní aspirace jsou, prakticky až do konce, prakticky nezávislé na tom druhém. Bohužel, i právě proto Winter Begonia nikdy nebude mít šanci být tak populární jako The Untamed, ačkoliv je produkována objektivně lépe. Většina divaček seriál po pár dílech dropne, protože protagonisté "jsou moc staří na BL." A pak je tady celá ta produkční mašinérie cenzurního úřadu správy komunistické strany.
Hlavním problémem Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung je, že není vůbec mířené na západní trh. Cílovkou jsou právě mladí Čínani, kteří k nelibosti strany překvapivě neprojevují žádnou touhu po konzumaci čehokoliv čínského. Proto byla původní velmi krátká webnovela, která by jinak zapadla mezi tunami podobných, vytažena na povrch a do její adaptace byly nality miliony. To má dobré i špatné stránky.
Pozitivní je, že velká podpora projektu umožnila adaptaci dotáhnout do vizuálního perfekcionismu. Mezi asijskými dramaty je Winter Begonia zcela unikání, protože je točená studiově. Už tak kouzelné prostředí pekingské opery je dotaženo do dokonalosti. Právě postavení celých ulic a prostor umožnilo tvůrcům vypiplat každou scénu do posledního detailu a výsledkem je pravděpodobně nejhezčí show, kterou můžete v současnosti v Asii vidět.
Umělé studiové osvětlení a namodralý flirt jednak skvěle dobarvují kostýmy, ale zároveň dotváří efekt depresivní, ale poněkud poetické zimy, což má pro období japonské okupace docela významnou symboliku. Navrch je celá série je točená účelně statickou širokoúhlou kamerou, která jednak vypadá neskutečně dobře při snímání divadelní scény, a navíc nehybná kamera vytváří efekt staršího/prvorepublikového snímku. Zároveň (naprosto netypicky) používá skutečné hlasy herců a místo dabérů.
Ten avizovaný méně příjemný aspekt se státního financování, je nevyhnutelné promítání socialistického diktátu do seriálu. Winter Begonia totiž dostala zelenou z mnoha důvodů. Jedním z nich je fakt, že původní webnovela je poměrně krátká, což při natažení série na více než padesát epizod udělalo prostor pro spoustu zmatených propagandistických sideplotů, které existují jen ke stranickému flexingu.
Na nebohého diváka tak náhodně útočí nabušená a zcela fiktivní středověká čínská architektura, kterou obdivuje pár bílých postav s příšerným dabingem, které si nevyžádal doslova nikdo ve vesmíru, náhodná kamea komunistických hrdinů proti-japonského odboje, osudy nebohých šestých manželek zkorumpovaných vojevůdců, a majitelé pozemků, jejichž jepičí životy vám ukazují, proč přesně byla kulturní revoluce, znárodnění nemovitostí a pověšení landlordů na lampy potřeba. V některých chvílích ani dechberoucí vizuál nestačí k tomu, aby pozornost diváka odvedl od vtíravých myšlenek typu "Proč se na to proboha dívám", "Co tu dělám, mámo pomoc!" a "To je taková sračka, že to snad psal Troška." Zkrátka a dobře Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung vyplatí vidět, když už ne pro estetiku, tak pro vědomí, že se komunistickej patos za všechny ty roky vůbec nezměnil.
A pak je tady plazivej čínskej nacionalismus. Hlavním důvodem k natočení Winter Begonie byla totiž již zmíněná popularizace tradiční čínské opery, a to zejména mezi mladými. Čínská propaganda už delší dobu zkoumá, jak nacpat do své mládeže, která by raději poslouchala kpop a čuměla na Avengers, protože jsou kruci normální lidi, co nejvíce nacionálního smýšlení, aniž by si všimli. Poslední dobou úspěšně sází na propagaci tradiční vnitronárodní kultury pomocí moderních, převážně internetových médií, počínaje uklidňujícími videi z (prakticky neexistujícího) tradičního venkova jako jsou třeba ty od Liziq, konče propagandistickými fotkami šťastných Číňanů užívajících si dovolenou v řepkových polích.
Stejně jako krásy řepky, i obrazy tradičních řemesel jsou založeny primárně na lži a spekulacích, protože Čína si v době kulturní revoluce úspěšně zničila v podstatě celou historii a půlku pamětihodností. Mezi tím málem, co zbylo, jsou umírající operní spolky a divadelní představení, na které zpravidla chodí už jen zatrpklí pamětníci a mladí studenti, kteří mají i po dvaceti letech pořád crush na Leslie Cheunga a jeho nezapomenutelný výkon ve Sbohem, má konkubíno.
I proto bylo natočení něčeho jako Winter Begonia nevyhnutelné. Sbohem, má konkubíno (Ba Wang Bie Ji) bylo totiž poslední a zároveň nejslavnější filmové vyobrazení čínské opery a shodou okolností vzniklo zcela mimo kontrolu čínské vlády. Ta pochopitelně nemá zájem na tom, aby její obyvatelé konzumovali jakýkoliv obsah, který nebyl vytvořen pod taktovkou jejích úřadů. Navíc Sbohem, má konkubíno obsahuje až příliš mnoho motivů, které by mohly donutit diváka přemýšlet, takže by bylo lepší, kdyby se na ten film zapomnělo úplně.
Pokud s Ba Wang Bie Ji nejste seznámeni, jde o hongkongský snímek z roku 1993 sledující osud mladého homosexuálního herce pekingské opery, ztvárněného Leslie Cheungem, shodou okolností také zasazený do japonské okupace a následné kulturní revoluce. Lakonicky popsáno, v tomto tříhodinovém filmu má neurotický homosexuál v ženských šatech má střídavě problémy s feudály, nacionalisty, fašisty, komunisty a kurvama. (Pokud budete mít štěstí, tak se vám v pravém menu v lakonických popisech BL vygeneruje mimo jiné i tenhle film.) Ihned po vydání byl snímek naprosto nepřekvapivě v pevninské Číně zabanován a později povolena jen ve formě cenzurované verze. Dodnes je často kritizován kvůli násilí, sexu a vyobrazení Číny jako poměrně hnusnýho, šílenýho a fetišisticky exotickýho místa.
Je jen přirozené, že mezi obyvateli Hong Kongu je Ba Wang Bie Ji dodnes často považováno za nejlepší film historie a národní dědictví.
Osobně se srovnávání Winter Begonie a Sbohem, má konkubíno bráním zuby nehty, protože jakoukoliv důkladné porovnání těchto dvou snímků nevyhnutelně vede k odhalení určité degenerace kinematografie, která v honbě za konzumem zapomíná na jakoukoliv komplexitu díla a úspěšně nás uspokojuje všeobecně nudným a vyprázdněný polotovarem vyprávění, ve kterém hlubší význam neexistuje a jakákoli queer sexualita je pouhou interpretací hladovějících věřících. Jenže on se tomu srovnání bohužel člověk nakonec nevyhne.
Není to tak, že by Winter Begonia nepoužívala podobné prvky. Naopak, v mnoha scénách, ať už jde o stylizaci, témata, nebo herecký přístup, je inspirace tímhle kultovním filmem poměrně dost zjevná. Ale pochopitelně srovnávat veskrze umělecky vyvedený a do detailu vypiplaný film s asijským dramatem, které už ze své podstaty funguje primárně jako médium konzumu, je nefér pro obě strany. Sbohem má konkubíno je klasika, vrchol svého žánru, národní dědictví hongkongské filmografie a věčná připomínka génia a tragédie Leslie Cheunga.
Winter Begonia je sám o sobě výborný seriál. I přes mnohé připomínky jde o jedno z nejlepších BL dramat, které kdy Čína vyprodukovala a rozhodně stojí za shlédnutí. Pokud trpíte depresemi, záchvaty úzkosti nebo podobnými neduhy, Winter Begonia je přesně pro vás, protože se na konci se budete cítit ještě hůř. Jen v komparaci s Ba Wang Bie Ji vypadá spíš jako zmatené melodrama z první republiky, které vaše babička sleduje v sobotu večer posledních dvacet let a vy znechuceně odcházíte z obýváku, jen když vidíte reklamu. Winter Begonia je místy vágní, melancholická a smutná, ale to není nic ve srovnání se syrovou temnotou Sbohem, má konkubíno , která nic neodpouští, ukazuje bez přikrášlení a metafor lesk a bídu operních umělců, na které společnost po staletí nahlížela jako na dražší eskort a kteří tvořili tak nízkou společenskou kastu, že s nimi ani socialistická revoluce nepočítala. Tam, kde vám Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung dává naději, že by to možná mohlo skončit dobře, tam vás Konkubína bez milosti yeetne z 24. patra věžáku a vaši mrtvolu rozjezdí pendolinem jak Ivetku Bartošovou.
Mimochodem, jako všechna ostatní čínská tvorba, i Winter Begonia je na YouTube na kanále odpovídající čínské televize s oficiálními anglickými titulky. Ti odvážnější mohou zabrousit do sekce komentářů a podívat se, jak překvapivě dobře ta směšně průhledná propaganda funguje na Číňany a to i přesto, že mají přístup na YT. Taky si tam nadávaní do mrdek s obyvateli Hongkongu. Prostě hlína.
Legenda o Luo Siao-Chej (罗小黑战记, Luo Xiao Hei zhan ji) je kultovní čínská minisérie z roku
2011 inspirovaná poetickou tvorbou Hajao Mijazakiho a jemnou animací Studia Ghibli. Krátké pětiminutové flashové epizody byly vytvořeny podle koncepce iyashikei anime, tedy žánru jeho primární účelem je diváka uzdravit, uklidnit a naplnit vnitřní pohodou. Legenda o Luo Siao-Chej těží ze starověkých tradic čínské duchovní kultury a může být s přehledem považována za jeden z vrcholů pokusu převést relaxaci zenové meditace do animace.
Hlavním hrdinou je kočička, která spolu se svou nezletilou majitelkou zkoumá svět za jejich malou vesnicí a objevuje krásy přírody spirituality. Kromě malebných scenérií hlavní hrdinové nacházejí v hlubokých nedotčených lesích čínského venkova i tisíce let staré humanoidní nadpřirozené bytosti, kteří jsou ochotni obohatit už tak lyrickou výpravu seriálu buddhistickou polemikou dobrem a zlem, smyslem života a důležitostí mentální rovnováhy v neklidném moderním světě.
Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny. Po dlouhém zvažování a konzultaci s lidmi z asijských studií jsem se přiklonila k používání české transkripce, ačkoliv sama preferuji pinjin. Vycházím z toho, že většina čtenářů tohoto článku jsou Češi bez jakéhokoliv základu standardní čínštiny a pinjinu. Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem českátranskripce(pinyin/eng ) např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce.
The Legend of Hei (2019) je filmovej prequel z loňska, kde se ta kočka omylem přidá k environmentálním furry teroristům, kteří ji chtějí rituálně obětovat a tím uprostřed čínskýho velkoměsta otevřít černou díru. Geniální. Přesně takhle si představuju Erasmus v Irsku, nebo tak něco.
Pokud jste už v karanténě bingnuli všechny Mijazakiho filmy a v tomhle bodě už zbývá jen Naušika (a do té se vám nechce, protože pokud pustíte Naušiku, tak se po dvaceti minutách nebudete dívat vy na ni, ale ona na vás a poslední, co chcete, je přemýšlet nad hloubkami ekofeminismu,) soudruzi z Číny přišli s řešením.
Co takhle film, kterej má stejnou energii jako Studio Ghibli, ale jeho poselstvím je pravej opak? Co takhle film, ve kterém jsou všichni environmentalisté a technofobové inherentně špatní? A co takhle k tomu použít postavičku z oblíbené webové série, která s tím prvoplánově neměla nic společného?
Původní seriál o Siao-Chej (XiaoHei) je skutečně poměrně relaxační a estetickou záležitostí. První a zatím jediná série o šotkovi zaseklém v kočičím těle a jeho majitelce začala jako nezávislý projekt tehdy dvacetiletého producenta MTJJ a jeho týmu. I přes to, že šlo o hodně nízko-rozpočtovou a navíc čistě online záležitost, seriál si velmi rychle získal v celosvětovou oblibu a v současnosti jde o jeden z nejznámějších čínských animáků vůbec.
Série má celkem dvacet sedm pětiminutových epizod, které jsou nádhernou ukázkou toho, že i ve světě moderní animace, má flashová nízkonákladovka své krásy.
Série sází na poutavý minimalismus. Jednoduché prostředí, ale plynulé pohyby a rychlé změny kamery utváří podívanou, která není pro oči diváka náročná, ale není na ní nic levného, amatérského, nebo neuměleckého.
Seriál je ve své podstatě odlehčená, epizodická parodie, která otevřeně přiznává inspiraci Mijazakiho filmy a nejrůznějšími shonen anime, ale i přesto žádném případě nejde jen o další čínský bootleg. Spíš jde o příjemně nenáročnou podívanou, která zručně spojuje současnou čínskou popkulturu s tradicí a poukazuje na to, že když se tyto diametrálně odlišné strany dostanou do kontaktu, mohou dojít ke kompromisu.
Na jedné stranu máte hlavní protagonistku a její nejbližší rodinu, veskrze moderní osobnosti, vtipně redukované téměř až do stereotypu přiblblých lidí z velkoměsta, kteří očividně nikdy neviděli kočku, takže si neuvědomují, že má Siao-Chej zcela zjevně nadpřirozené schopnosti.
Na druhé straně máte stovky, ne-li tisíce let staré víly, které žijí primárně někde hluboko v lesích, ale zároveň jsou tak adaptabilní a domestikované, že používají smartphony a chodí na animecony balit cosplayerky.
Tohle nekonfliktní smíření dvou světů je pravděpodobně to, co odlišuje Luo Xiao Hei zhan ji od ostatních animáků a pokud hodně chcete, můžete ho považovat za svědectví o čínské moderní mentalitě. Přesto, že Siao-Chej je schopen i hodně cool akčních scén, opakujícím se tématem seriálu není boj, ale akceptace a pochopení. Seriál několikrát explicitně zaujme centristické morální stanovisko a otevřeně opakuje, že není možné přesně determinovat rozdíl mezi dobrem a zlem, nebo mezi technologií a tradicí. Na stejné vlně se nesou i "záporáci" série, které vlastně vůbec nejsou záporní a naprosto antiklimatické rozuzlení příběhu, které spoilerovat nebudu.
Jednoduše řečeno těch dvacet šest minidílů, které seriál má, jsou skutečně zenovým simulátorem moderního budhismu, jehož poselstvím je, že moderní myšlení, ateismus, technologie, nikomu nezabraňují snít.
A pak je tady ten prequel lmao.
První věc, kterou musíte o loňském filmu o Siao-Chej vědět je, že po animační stránce je dokonalý. Jde o jednu z vizuálně nejlepších věcí, kterou můžete v současnosti vidět. Dechberoucí vizuál přírody v okamžiku střídaný neskutečně detailním vyobrazení čínského velkoměsta, plynulé pohyby postav a dynamičnost akčních scén vedla k tomu, že se o Legendě o Luo Siao-Chej mluví jako o jednom "z nejlepších Ghibli filmů bez Ghibli" v posledních letech.
Druhá věc, kterou musíte vědět je, že je tenhle projekt všechno, jen ne nezávislý. Ale to asi dojde každému divákovi, který měl zkušenost s původním seriálem, protože pochybuju, že by byl kdokoliv schopen takové úrovně kognitivní disonance, že by razantní změny v celém konceptu příběhu Siao-Chej nevnímal.
Přesto, že MTJJ a jeho tým pořád stáli za produkcí filmu, zjevně se jim nepodařilo prorvat přes cenzurní úřad scénář zachovávající polemičnost flashové série, nebo nechtěli riskovat a výsledek je- naprosto hysterický. Úžasný. Geniální. Něco jako když Mao Ce-Tung zahájil operace Ocelová pec do každé rodiny. Něco jako, když vláda řekla, že si všichni povinně musí ušít roušku a zapomněla, že nejsou otevřený obchody s látkama. Jinej naprosto dystopickej bulshit, kterej vás donutí rvát si vlasy a u toho řvát smíchy.
Malý Siao-Chej se po ztrátě svého leda toulá po temných ulicích velkoměsta, přesně jako Krteček v tom díle o kapitalistické technototalitě, průmyslu a pomíjivosti naděje v robotickou inteligenci, která je tak apatická, že nikomu nepomůže. Na rozdíl od Krtečka je Siao-Chej z ulic dokud ho nezachráněn jinou nadpřirozenou entitou. Charismatický a nechvalně známým Feng-Sim (FengXi) a jeho bandou směšně sexy elfích teroristů, kteří sice nenávidí lidi, ale z nějakého důvodu z pravidla neukazují svou zvířecí formu. (To se sice hodí, pokud jste zrovna dokoukali Beastars a potřebujete se na furry škále přesunout zpátky do sociálně akceptovatelných rovin, ale člověka to přivádí k otázce, jak přesně funguje jejich doktrína.)
Feng-Si taky viděl Krtečka, ale rozhodl se, že sabotáže fabrik a házení molotovem po továrnících nestačí. Jediným způsobem, jak zachránit životní prostředí, je plošná genocida Číňanů. Jednoduše s partyzánštinou je konec. Je na čase rozpoutat totální válku. A pak mu přijde pod ruc- packy (?) maličký Siao-Chej s potenciálem vymazat ze světa území s hustotou zalidnění Československa. Jen tohle je pohádka a Feng-Si by nikdy nezabil malé dítě- Díky bohu Siao-Chej je asi dvanáct, tak je to pohoda.
Naneštěstí pro stromy, než Feng-Si dokáže dokončit svůj grooming opuštěného a důvěřivého dítěte, Siao-Chej je unesen Wu Sienem (Wu Xian), člověkem s nadpřirozenými schopnostmi tak silnými, že už po staletí nahání strach všem elfům. Začíná spor o zázračné dítě na jehož jedné straně stojí lidské monstrum a na druhé Scoia'Tael (Tohle je keltská irština a na rozdíl od čínštiny nedává její výslovnost smysl. Prostě udělejte zvuk a doufejte, že se trefíte.)
Už jsem několikrát mluvila o tom, jak moc čínská ofiko produkce nemá úplně ráda morální nejednoznačnost a otevřené konce a Legenda o Luo Siao-Chej je perfektní příklad toho, jak moc tenhle přístup může změnit poselství média. Bohužel se nikdy nedozvíme, jak moc odlišně měl film vypadat před tím, než se do něj pustil úřad pro cenzuru. Jsem celkem ochotná věřit, že loňská adaptace nebude až tak daleko od uměleckého záměru, vzhledem k tomu, co se děje v komixovém spinoffu Wu Siena. Na druhou stranu ten film je v otázce dichotomie dobra a zla v podstatě v přímém rozporu s trailerem.
Tuhle změnu mohla způsobit spoustu důvodů na škále od A - vymývání mozků protože komunismus - do B - potřeba předkládat mase diváků jednoduše pochopitelný text protože konzumerismus. Velkofilm, kde budete mít jednoznačné odpovědi a cool akční scény s výbuchy se mnohem líp prodá, než příběh, kde si protagonista a antagonista svoje spory jednoduše vyříkají, nedej bože dojdu k závěru, že obě strany mají pointu. Ironií situace to u Luo Siao-Chej vytvořilo naprosto geniální anti-enviromentalistický film, který divákovi předkládá stručná fakta.
1. Feng-Si je terorista.
2. Feng-Si je zlý člověk.
3. Všichni enviromentalisti jsou reakcionáři.
4. Progres je přirozený a můžete si zvolit jen adaptaci, nebo izolaci.
5. Jediný, koho můžeme vinit z efektu motýlích křídel, je ten netopýr, co tenhle bordel začal.
Pouštět dětem tenhle film dětem v kombinaci se skutečnou Ghibli tvorbou, je pravděpodobně nejlepší způsob, jak jim vysvětlit terminus technicus "různí autoři mají různé názory, áno." Ve své podstatě si Siao-Chej zachovává původní myšlenku, protože se dá interpretovat jako protiklad současného trendu cpát úplně všude morální ambivalenci a ekologismus, takže vlastně... dosahuje rovnováhy... Což ovšem nic nemění na tom, že si po shlédnutí budete zase a opět pokládat otázku, jestli je Čína vlastně vůbec skutečná a nejde jenom o skupinovou halucinaci z chemtrails.
V každém případě je to film, který se vyplatí vidět a to nejen kvůli animaci a kvůli tomu, že Wu Sien je hot. Po dekádách sledování koncentrovanýho brainwashe o tom, jak bychom se měli všichni vrátit na stromy, je vidět něco z druhé strany minimálně osvěžující.
Možná se brzo objevím s dalším čínským gaypornem. Chápete. Kdybyste třeba ještě neměli Číny plný zuby.
Hellblade je jedna z těch her o kterých veřejnost podvědomě ví, ale nikdo to nikdy nehrál. Je to škoda, protože v roce 2017 už bychom měli být smíření s tím, že videohry jsou plnohodnotné narativní médium, přesto nás EA a Bethesda celý rok přesvědčovali, že hrajeme hry čistě proto, abychom hráli hry. Hellblade je hra, která už teď pracuje s herním narativem tak, jak bych to v nejoptimističtějším rozpoložení čekala od Kojimy za pět let, a jejím hlavním poselstvím je zašeptat hráči do ucha "Hej, kámo, víš, že hraješ sračky?" Tohle není hra. Tohle je interaktivní příběh plně využívající možnost jeho hratelnosti, vizuálu a identifikace hráče s postavou, k přenosu myšlenky, která je závažnější, než většina zápletek, na které jsme zvyklí z mainsteamových médií.
Na to, kolik mám vždycky přes léto plánů, je nějak nezvládám naplňovat. Takže asi budu pokračovat v loňské tradici a za celý léto sem přidám jen jeden review. Knižní review. Tisícistránkové knihy silně založené na řecké filologii. A pak se budu divit, že to nikdo nečte, nekomentuje a vlastně to ani nikoho nezajímá. Ale někdy na začátku tohoto roku mě náhodní kolemjdoucí žádali o více knižních recenzí. Tak to svádím na ně.
Fufufufufuuuh, už dlouho se mi nestalo, že bych byla u čtení knihy tolik rozpolcená. Většina knih je buď dobrá, nebo špatná a nemusí se nad jejich zařazením moc dlouho přemýšlet. Johannes Cabal je ovšem- Johannes Cabal. Což je v některých kulturách synonymem pro problematický.
Na jednu stranu má tahle kniha všechno, co bych jen mohla od příběhu chtít (což znamená blonďatého nekromancera. Život mě naučil nebýt příliš náročná,) na druhou stranu ani malebné zasazení a mírně nezdravé množství cynismu nedokáže zakrýt fakt, že autor má jen chabé představy o tom jak fungují dějové zvraty, morální ponaučení a komplexní postavy.
Jestli si myslíte, že jsem si tu knihu koupila je kvůli tomuhle cosplayi, tak máte pravdu.
Johannes Cabal se vlastním aktivním přičiněním dostane do velkého průšvihu. Kdysi prodal svou duši a teď by ji chtěl zpátky. Takže se vsadí se Satanem a jako předmět sázky dostane pojízdný karneval, jehož účelem je svádět lidi k hříchu a věčnému zatracení. Johannes zapřáhne pár zombií, démonů, rarachů a svého hezčího bratra Horsta a vyrazí na zběsilou pouť plnou šibeniční zábavy.
Celý ten koncept je ze začátku velmi slibný. Dva bratři s pochybnou motivací a morálním hranicemi z extra-natahovacího žužu jsou na railtripu a hledají hříšníky v takové rychlosti, že z jejich side kicků odpadávají kusy jejich hnijících těl. Velmi zajímavé.
Podle jedné z legend Johnatan Howard uzavřel smlouvu s ďáblem, podle které mu má doručit neznámé množství duší. Ke svému úkolu přistoupil velmi rafinovaně a napsal knihu, která ve čtenářích vzbuzuje voyeristickou touhu po čtení homoerotických fanfikcí zahrnujících nekrofilně-vampiristický incest. Výborný nápad, pane spisovateli, jenže má duše je zatracena už delší dobu.
Takže koncepčně výborné. Bohužel, při vlastním čtení se vám začnou v hlavě srovnávat nejasnosti hned na několika frontách. Pokud jste vnímavý čtenář běžnějšího kalibru, všimněte si, že Johannes Cabal má někoho, kdo úmyslně vyhledává společnost mrtvol, je asi tak zábavný, jako zkouška z konstrukce vodních turbín a v jeho životě na něj šahal jen jeho opilý strejda (a i ten si to velmi rychle rozmyslel,) podezřele hodně sex-appealu. Jeho sexualita se zasekla někde mezi bodem absolutní nuly (Stav: Můj bratr mi řekl “Nevšímej si toho homoerotického podtextu” a olízl mě.) a 100, přičemž na stovce se chová jako patnáctiletý pionýr zanechaný bez dozoru v dámské šatně. Což je u dospělého a odměřeného muže, který má v záložním kariérním plánu pohřební ústav, nebo obecní politiku dost neuvěřitelné.
Ti dekadentnější čtenáři budou mít výhrady k jiným aspektům jeho osobnosti. Například k jeho primárním motivacím. Jeho naprostá absence empatie je očividně následkem chybějící duše, tedy až do chvíle, kdy se ukáže, že není. Sice jeho vnitřní motivace vysvětluje jeho nelogické chování, ale taky je tak neuvěřitelně nudná, že mě to přivádí k bodu dva; Existují dobré důvody, proč se stát nekromancerem a Johannes vypadá, že by je mohl mít všechny- je bývalý doktor, jeho celá rodina je mrtvá, on ztratil víru v medicínu a jeho vlastní bratr se kvůli jeho neschopnosti stal upírem. To je neskutečně dobrý důvod jak ke krizi osobnosti, kterou Johannes prodělává, tak k neetickým experimentům na mrtvolách. Ale pak se jeho skutečné důvody odhalí a jsou tak triviální, že z toho máte chuť protočit oči takovým způsobem, že se vám kontaktní čočky nalepí na mozek. Sečteno, podtrženo Johannes Cabal, i přes to, že čas od času někomu pomůže, není sympatický chlap. Jsou lidi, co vám řeknou, že Hiro není líbivé dítě a o nesympatičnosti Artemise Fowla se vedou kroniky hned v několika šifrách, ale v porovnání s Johannesem jsou oba zmírnění i přes svou aroganci, pocit superiority a homicidní sklony prostě k zulíbání. Možná to má něco do činění s jejich sebedestruktivními sklony ve chvílích absolutní nouze, což Johannes, i přes jeho znepokojující vnitřní monology a mesiášský komplex, postrádá. Bohužel, to přidává jeho charakteru na plochosti a celá jeho osobnost v kombinaci s dramatickou back story připomíná OCčko romance z Wattpadu a zjevné, že si základ téhle story Jonathan Howard vymyslel už na střední.
Abychom se vyhnuli nedorozumění, ta kniha není v žádném případě špatná. Je napsána tak zábavně cynickým stylem, že při podrobení textu psychoanalýze vám pravděpodobně vyjde, že je autor latentní nekrofil s přitahován jeho mrtvou matkou, která je zároveň jeho bratr. Pochopitelně, po té, co přečtěte Jonathana Strange a pana Norella už si žádnou fantasy nikdy neužijete po stylistické stránce, ale i tak je Nekromancer Johannes Cabal nadprůměr. O to smutnější je naprosto zadrbaný vývoj postav a autorův nice guy přístup k ženám.
Johannes Cabal je jen dobrý konstrukt na místě, kde se mohla stvořit legenda. Jeho sexy bratr Horst je úplně to samé. Na místě morálně založeného upíra se standardy je Mirek Dušín ve fedoře a to, co by mělo asi vypadat jako eticky správný postup, zní spíš jako iracionální selfinsert fanfickce uživatele Redditu na včerejší večer v baru, kde se té holky nezastal a ona mu pak ve snu nedala. Nevím, jestli budu pokračovat ve čtení zbytku série. Ty dobré části, což je většina knihy, jsou neskutečný trip. Přesto Jonathan Howard udělal hned několik zásadních chyb; jednak zabil Horsta, čímž zničil možnost dalších plodných dialogů mezi bratry, což byl jeden z faktorů, který posouval knihu na solidních 4/5 v kategorii nenáročných fantasy a taky přidělil příliš velkou váhu ženským postavám, aniž by jim dal vlastní prostor. Lady ze Shallot měla víc vlastních motivací. Johannes by si přál přijít na to, jak vrátit mrtvým lidem plné vědomí a někde v tom procesu získat manželku, což je dost v rozporu s charakterizací ženských postav v tomto vesmíru, protože jsou tak artifikální, že ten vtip o rozdílu mezi nekromantem a nekromancerem ztrácí pointu.
Pochopitelně Howard není Orson Scott (Meh, nigga.) ani František Kotleta (vole, vážně.) ale nabízí další odnož kategorie “Co jsou to ženské? My nevíme.” Are you a good person, Caleb? Na druhou stranu pokud nejste ztracení hnidopichové a nepřečtetli jste tolik esejí o komplexním vývoji protagonistů, feministických teorií a tedy si dokážete narrativ užít jako prózu bez hloubkové obdukce, tak vám to může být vlastně jedno.
Možná skočím rovnou na čtvrtý díl, kdy se Horst vrátí. Třeba si Howard uvědomil, že sourozenecký vztah mu jde konstruovat mnohem lépe, než romance s láskou na první pohled.
Vážně netuším, co konstruktivního bych mohla nejen na úvod napsat, aby to nebyl pláč, nářek, reference, další nářek a historická přednáška, takže povím historku. V rámci duševní osvěty a státnic jsem si chtěla v knihovně půjčit Paradise Lost od Miltona, ale ukázalo se, že ani knihovnice neví, kam vlastně zmizel. Zjevně zmizel někam do propadliště dějin a na jeho místě byla Madeline Miller, The Song of Achilles. Je něco symbolického na tom, že když si jdu půjčit nejslavnější fanfikci na Bibli, je nahrazena nejslavnější homo fanfikci na Ilias. Taky jsem v průběhu svého působení dostala na Achilleovu píseň tolik requestů, že je nemůžu ignorovat.
Osobně si myslím, že většina z mých pravidelných čtenářů už to četla, takže plním jen své závazky vůči lidem, kteří mají z knihy neutěšené pocity a nemají si o nich s kým povídat. Ale od toho tu jsem[1]. Na druhou stranu, kdyby sem někdo zabloudil bez zde průměrného stupně znalostí antických homosexuálních aktivit, což je téma, kterému se velké množství dospívajících dívek zapáleně věnuje na střední škole, projděme si fakta. Achilles a Patrokles jsou homo. Zapomeňte na všechno, co jste slyšeli o "cti" a "pomstě za smrt bratra." To by museli být Lannisteři. Jediný, kdo byl pro Achilla a Patrokla napříč staletími víc homo, než samotní Achilles a Patrokles, je Alexander Veliký a jestli jste neviděli ten film s Jaredem Letem, co jste sakra za generaci. Nikdo o tom pochopitelně nemluví, protože muži si při natažené achilovce raději vzpomenou na hypermaskulinní obraz téměř nezranitelného poloboha, než na epickou gay romanci, která jeho konec skutečně zapříčinila. Prej pata. Prf.
Patrokla poslali jako dítě do vyhnanství a tam, ve výchově krále Pelea, potkal prince Achillea. Syna bohyně Thetis, předurčeného stát se nejlepším válečníkem. Patrokles nikdy nemluví o lásce na první pohled, ale asi není na něm, aby to rozhodl. Patrokles vypráví o tom, jak s Achillem vyrůstal, o jejich dospívání, životě, nerozlučném přátelství a lásce. (A o tom, jak moc ho děsí Achillova matka.) To, že je příběh z pohledu Patrokla, i když je centrován na Achilla, je na celé knize asi to nejkouzelnější, protože Patrokles je ve své předstírané průměrnosti nevinnost sama. Nějakou dobu jsem mu skutečně žrala, že to nízké sebevědomí má zaslouženě, ale nakonec se podezření potvrdilo. Achilles je vedle Patrokla jen ukřičená blondýna. Patroklův charakter je pochopitelně dobově dost problematický, ale nechme nás, ženy, snít o dobrých mužích v průběhu věků.
"He was worth ten of you. Ten!"
Spousta recenzentů označuje The Song of Achilles za "sexy" román. Ale ve skutečnosti je to celé jemné, až roztomilé, a to tak moc, že i nejzatvrzelejší stará panna začne při představě těch dvou prepubertálních telat v jeskyni vyluzovat takové dívčí zvuky, jako třeba hihňání. Celý příběh je tak neskutečně krásný, že váš vtáhne, i když se bráníte, protože víte, že to celé skončí tragicky. Přísahám, že na posledních stranách té knihy jsou zaschlé slzy. Pokud jste při každém “What did Hector ever do to me?” nezaujali pomyslnou pozici Thetis - děsivě shlížející na všechny z vrchu, přes pomyslnou záplavu Samařiných vlasů, a tiše soudící, protože to je jediné, co můžete dělat - jste buď nedůvtipní, nebo velmi špatně informovaní. Myslím, že i Patroklovi to v jistém momentu muselo dojít. Brisēís to věděla určitě.
Madeline Miller si zaslouží potlesk za to, že se jí podařilo publikovat fanfikci, a co víc, dobrou. Je to neskutečně krásný příběh a skvěle se čte. Takže, jestli jste na můj popud vzali do ruky Jonathana Strange a teď, po dvou měsících, jste na straně osmdesát a a zachvacuje vás hysterie, dejte si na to Achilleovu píseň, já ji zvládla za den. Jestli si potřebujete v rychlosti projet fakta o Trojské válce není asi lepší alternativa. Pokud nepotřebujete, stejně byste si to měli přečíst, protože Achilles a Patrokles jsou jeden z nejznámějších queer párů v historii všeho. Lepší verzi jejich příběhu asi neseženete. Zanechá ve vás hořkosladký pocit a neskutečnou chuť na fíky.
A taky tam Achilles docela dlouho nosí šaty.
[1] Zadruhé mám pocit, že jak jsem dlouho nedělala průzkum trhu, míjím se záběrem a nevím, jak na tom vlastně mí drazí čtenáři jsou. Prosím, hlasujte v anketě. Odstupňovala jsem ji podle toho, jak jsem v životě víc a víc propadala beznaději.
Chtěla jsem být hustej hipster a napsat review knihy dřív, než vyjde série, protože jsem snob a ráda se dívám na lidi z vrchu, bohužel, celá historka se má takhle: Jonathana Strange a pana Norrella jsem spoustu let odkládala, protože jsem měla dost vágní doporučení jen z několika zdrojů[1]. A pak jsem jednoho dne prohledávala antikvariát a našla tam jeden výtisk za nějakých 80 korun[2], bože díky, protože teď už to zase má seriálovej obal a velmi rychle jsem pochopila, proč jde o dost neznámou knihu i přes její nesporné kvality. A pochopitelně ji teď nemám u sebe, takže vám nemůžu dodat zábavné citace, abych názorně ukázala, jak moc velká je to hlína.
Ještě před pár měsíci, byla ta kniha sotva zmíněná na Wikipedii, fandom měla tak neviditelný, že pravděpodobně pořád používal korespondenčních metodu výměny povídek přes holuby, nebo hůř, email a pak jen tohle (I screamed.) Nejde ani tak o to, že průměrná čtenářka nemá každý den chuť číst fantasy o dvou starých chlapech. Je to historická fantasy, psaná v pre-viktoriánském stylu s neskutečným množstvím poznámek pod čarou, která obsahují kvanta dalšího přiloženého textu v cynicky akademické angličtině.
Nestihla jsem ji dočíst, ale to je vlastně jedno, alespoň budete ušetřeni mého kvíkání. Chci hlavně mluvit o BBC one sérii, která sotva začala a je stravitelnější než kniha, takže doufám, že se mi podaří najít nějaký jiný sofistikovaný trash, který se mnou bude plakat nad dalším obskurním fandomem.
[1] Tato doporučení vypadala přibližně takhle: "Susanna Clarke mě jednou praštila svou knihou. Bylo to super." - Neil Gaiman [2] V té chvíli jsou taky zjistila, že ani Jonathan Strange, ani Mr. Norrell není jméno autora, ale ve skutečnosti knihu napsala Susanna Clarke, uvedená drobným písmem pod obrázkem havrana, ale na mou obhajobu, kdo sakra mohl předpokládat, že žena napíše fantasy, která nebude mít Young Adult labbel.
Alternativní trailer. Obzvlášť mám ráda tu část, kdy pan Norrell sumonne OP elfa, aby oživil mrtvé a říká "Ok, everything is safe. Everything is safe."
Napřed jsem nevěděla, co si o seriálu myslet a omlouvám se všem lidem, kteří byli přítomni mému livebloggingu, když jsem se dívala na live přenos. Byla jsem asi tak overexcited, jako při sledování posledního dílu třetí série BBC Sherlocka. Až na to, že v retrospektivě říkám, že tenhle seriál si to alespoň zasloužil. Byla jsem mírně zklamaná z absence high English, která se tam sice čas od času objeví, aby zabila všechny případné plebejce u obrazovek, ale jinak ji (dost pochopitelně) není možné narvat do dialogů a bez vypravěče se tím ztrácí půlka atmosféry. 200 stran knihy narvali do prvních deseti minut (celý seriál má mít jen 7 dílů) a například smrt Strangeova otce tím utrpěla značné rány a teprve při druhém shlédnutí jsem zachytila, že tam většinu okolností jeho náhlého úmrtí vysvětlují, ale jsem si jistá, že náhodní kolemjdoucí budou pěkně zmatení.
Byla jsem trochu zděšená, když jsem viděla první fotky a zjistila jsem, že má představa postav byla úplně někde jinde, než představa tvůrců seriálu. Jsem přesvědčená, že Jonathan Strange byl v určitém období zrzavý a Norrellovi jsem v rámci zachování vlastní příčetnosti ubrala asi 20 let, ale v prvních pěti minutách seriálu jsem přehodnotila, co jsem přehodnotila a pak jen tiše křičela, protože Eddie Marsan je tak výborný a maličký a fufatý a nikdy jsem si neuvědomila, jak moc je Gilbert Norrell v sociálních situacích v háji, dokud jsem ho neviděla na párty. Jednou se někdo na Tumblru ptal, proč lidi čtou tu knihu, když tam není v podstatě všechny ženské postavy jsou jen podpůrné charaktery (tru, it's a male only adventure) a ty, co tam jsou potřebují zachránit (Co s tím pořád máte?) Je to pravda. Ale nejvíc zachránit potřebuje pan Norrell. <na tomto místě bylo více mých empatických pocitů, ohledně toho jak je Norrell maličký a potřebuje ochranu, knihy a Childermasse, ale pak jsem si uvědomila, co moje známá udělá, až si tohle přečte a rovnou říkám: Ne. Zamítá se. Ani to nezkoušej, Jestli něco budu cosplayovat, bude to The Gentleman With Thistledown Hair, protože chci ten kabát.>
Pokud existuje cena pro 9 000/10 cast, nominujte Childermasse. Nedokážu to vyjádřit lépe, než to udělali lidé přede mnou; "Childermass was just Childermass." Je perfektní. Dokonalý. Přesně takový jaký chcete, aby váš Childermass byl. Jestli se tahle série ukáže být Eragonem (bože ne), Childermass bude Murtaghův případ. Při žádosti o remake, který by se nacházel v mezích slušnosti, bude u požadavků poznámka "Zachovejte Childermasse. Childermass je dobrej." Childermass je postava, jejích photoset má na Tumblru víc notes než trailer a má k tomu důvod. Ten chlap je živoucí personifikace kvalitní knihy.
Měla jsem málem infarkt, když jsem zjistila, že The Gentleman With Thistledown Hair bude Marc Warren. Marc Warren je- docela atraktivní herec. Hrál Jonathana Teatime-a v Hogfatherovi od Terry Prachetta a kdo se nechytá, ať se vrátí k Harrymu Potterovi, nebo Divergence, nebo k tak něčemu. Jednoduše, ten chlap vypadá dobře i ve směšné bílé paruce, tak jsem si říkala, že The Gentlemana určitě zvládnou, protože je jeden z mála elfů/víl/?? kteří se v příběhu objeví a je popsán jako "tall, handsome, (with) a particularly pale and lustrous skin (...)" a vůbec, mezi všemi těmi starými gentlemany 60+ je příjemným oživením, i když asi ukradne bratra a odtáhne si ho do labyrintu. A pak jsem viděla promo fotky. BBC, kde se sakra stala chyba? [3] BBC, co je tohle sakra za kabát? Navíc celou dobu dramaticky mluví do plechovky a pak mu hlas přeskočí na Časnačaje a já málem umřela. Nechci říkat, že z jeho Teatime hlasu nemám weirdest boner, ale tady jsem to fakt nečekala. Celá ta scéna mi nějak nesedla. Kde je Norrellova špatná latina? Upozornil někdo herečku Lady Pole na to, že de facto není posedlá?
Na druhou stranu, tohle je asi tak jediná věc, kterou bych prvnímu dílu vytkla. Pokud jsem to zapomněla zmínit, tak ano, venku jen jeden díl, takže se mé hodnocení ještě může změnit. Ale jednak pochybuji, že budu mít čas o tom napsat článek později a Jonathan Strange and Mr. Norrell není věc, kterou bych nechala zapadnout do hlubin času. A taky, pokud budou ostatní díly alespoň tak dobré jako ten první, má duše bude mít klid. Pusťte si to. Stará dobrá britská fantasy a žádné vulgární americké frašky. V neděli večer na BBC one: Alternativní Napoleonské války se starými kouzly. Udělejte to pro sebe. Místo toho, co už sledovat nechcete.
[3] I když možná správná změna po elfech Peter Jacksona, protože teď nedávno jsem se děcka zeptala, proč si nesmí brát jídlo od víl a spratek nevěděl. Vlastně to nevěděl nikdo v okolí pěti metrů. Nevzdělaní plebejci, co je ve školách učí. Ať stráví zbytek svých dnů mytím nádobí, nebo randěním s Neaphamelem, mně je to jedno . [o] Taggováno bromance. Protože jsou tam na sebe všichni tak nalepení, že by mě to možná znepokojovalo, kdybych mi bylo pořád 13, četla jsem Pána Prstenů, ještě pořádně neuměla anglicky a český fanfikce tehdy nebyly až tak explicitní, takže žádné z postav v LotR se nějaká velká újma nestala. Chudák Mr. Norrell to říct nemůže. To porno je v high English a má poznámky pod čarou, jsou Vánoce!
Valentýn, dámy a pánové. Valentýn, vodnářský svátek vodnářsky umístěn do měsíce ve znamení vodnáře.
Tak jsem si říkala, že opráším něco srdíčkového. For irony and shit. Valentýnská haiku: By Nagat I suck at dating.
Well, at relations at all.
Can you write me porn?
Nakonec jsem se rozhodla, že udělám znovu článek o Labyrintu, protože recenze tu kdysi byla, ale záhadně se ztratila. Ale nikdy není pozdě legendu oživit, obzvlášť proto, že je to jedna z oněch nostalgických záležitostí, ke kterým se člověk začne na stará kolena upínat, aby si dokázal, jak uncool je.
Jednoduše řečeno jde o jednoho z mých prvních crush (Konkrétně druhého. Třetí byl Floop ze Spy Kids a ten první byl ještě trapnější. Tenhle článek bude plný trapných historek.)
Prožívám své poslední teenagerovské dny, ale už začínám být sentimentální, yaaay! Let's sing magic song about murdering an infant.
Jim Henson's Labyrinth
Labyrint je fantasy film z roku 1986, o produkci se postaral George Lucas a hlavního záporáka hraje David Bowie. Klasická představa ráje. Příběh je poměrně známý, takže ho moc rozpitvávat nebudu. Navíc opravdu chci, abyste si to pustili. Sarah je obyčejné děvče, které rádo čte knížky, hraje si s kostýmy a opravdu ji otravuje, když musí hlídat svého uřvaného malého bratra. Ale na rozdíl od nás, obyčejných nerdek uvězněných ve světě krví spřízněných fakanů, Sarah je oblíbenkyní krále skřetů. Takže, když jednoho dne ztratí se svým bráškou nervy a vyřvává, aby si ho skřítci odnesli, oni to udělají.
Jenže Sarah má svého bratra ráda. Anebo za něj aspoň cítí zodpovědnost. Pokud máte mladší sourozence, co vám znepříjemňují život svou existencí, chápete, jaký je v tom rozdíl. A tak požádá Jaretha, aby jí dítě vrátil. Ten svolí za podmínky, že si pro něj přijde do hradu za kouzelným labyrintem.
V základě jde o milejší alternativu Polednice, kde je místo staré baby sexy chlap v legínách.
***
Pokud jste ten film neviděli, o hodně jste přišli. I když je spíš záležitostí dětí narozených před 95 a už tehdy byl zatraceně starý.
Jestli nemáte až tak hipstersky vyvinutý cit pro staré efekty, doporučuji se podívat na making of, protože hned pochopíte jejich kouzlo.
Ve filmu nebyly použity prakticky žádné digitální efekty. Všechny loutky byly mechanické, nebo v nich byli lidé, a co se týče závěrečné scény na schodišti, Bowie opravdu visel hlavou dolů. Ten lak na vlasy musel být úžasný.
Řekla jsem generace do 95ho, ale vlastně ani mí vrstevníci ten film neznají. Já se na něj dívala jako potěr u babičky, která to měla na kazetě. Omfg, víte, co je to VHS, smradi? Chlap, co mi sepisuje životopis, se snaží dopídit, kolik let mi asi mohlo být, když jsem Jaretha nevnímala jako sexuální objekt, ale jen jako velmi neobvykle pohledný záporný charakter. Upřímně, we just don't know, ale muselo to být fakt dávno.
Pak jsem na ten film zapomněla a po letech vydolovala ho z paměti, až když ho zmínil frontman jedné nejmenované hudební skupiny heh, ty temné časy. Pochopitelně jsem strašně moc chtěla vidět, když ho má rád ON. Což bylo fakt vtipné, protože jsem věděla jen, že se to jmenuje Labyrint a ze zápletky jsem měla jen "holka projde bludištěm, aby zachránila brášku, je tam spousta skřítků a končí to divnýma schodama."
Pochopitelně mé vyhledávací skilly byly tehdy na úrovni civilistů a angličtina neexistovala pokud nešlo o nějaký hluboce emotivní šlágr o Evanescence. Ano, komu to ještě nedošlo, dotýkáme se tu časů Nagatiny emofáze, takže jsem skončila u Faunova labyrintu.
Přibližně u porodu Oféliiny mi začalo docházet, že tohle asi nebude film, na který jsem se mohla dívat jako malej sígr.
Později jsem tu kazetu opravdu u babičky našla – zaprášenou v poličce ve fakt vysoký skříni. Byla to adventure jak sviňa, protože pro náctiletýho primáta je adventure všechno, co se dělá bez vědomí dospělých, a navíc, jsem pro tu kazetu musela vylézt na tu skříň. Málem jsem se zabila. Dodává to tý story takový rozkošný nádech romantiky. Ach, Jarethe, co bych pro tebe neudělala.
Výsledkem celého kaskadérského vystoupení bylo, že jsem tu kazetu pustila, a zjistila, že ji někdo přehrál.
Chvíli jsem se nevěřícně dívala na Prci Prci Prcičky, když se objevila má teta, chvíli se zmateně koukala na televizi a pak na mě spiklenecky zamrkala, "I ty jedna. Já to nikomu nepovím, klidně se dívej."
Od té doby nesnáším komedie a koláče ve filmech.
Raději se vrátím k původnímu tématu.
Láska k Labyrintu má tři fáze. Tedy, do ostatních jsem se ještě nedostala.
(Nejen)Nagatiny reakce na Jaretha v průběhu věků:
Nagat 8 let:Ten pán je zlý. Krade děti. Ale něco je tam špatně.
Většina žen se shoduje na tom, že jako už děcka si přáli, aby Sarah skončila s Jarethem. Chápete, když už vám jako dítěti připadá správné, že hlavní hrdinka bude mít vztah s hlavním záporákem, protože mezi nimi vycítíte to neuvěřitelné napětí, je někde chyba. Možná, že právě generace vychovaná na tomhle filmu, tvoří základ Tumblru. Dávalo by to smysl. Nechci vědět, co budou naše děti.
God fucking damn it sarah what the hell is wrong with you! David fucking Bowie wants to be your slave and you say no! Go get your head examined!
Nagat 15 let:OMFG on je jen nepochopený! xD Moje postel je támhle!!!
Všechny jsme byly jako děti smutné, protože Jareth vypadal na konci smutný. Měl Sarah rád. Chtěl ji udržet v Labyrintu dost dlouho na to, aby se ho naučila milovat a aby s ním zůstala. A i když prohlédla všechna kouzla a dostala se nakonec, a to vše jen kvůli dítěti, on ji měl pořád rád.
Ale Sarah mu řekla "You Have No Power Over Me"(nemáš nade mnou žádnou moc), čímž mu dala jedny z nejkrutějších kopaček v historii fantasy filmografie. Škoda. Ale aspoň je teď volný pro mě! Hahah! Jarethe! Mám tu fakana! Pojď si pro něj!
20 let:Ten chlap je zlý. Krade děti. Moje postel je pořád na stejném místě.
Jareth měl Sarah možná rád. Ale možná ji chtěl jen udržet v labyrintu. Na konci jeho řeč zní, jako by byl manipulativní parchant. A pokud ji opravdu miloval, jak to na začátku Sarah říká, jeho dating skills jsou opravdu na úrovni.
Teda, ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo. Je vůbec možné, aby byl David Bowie tak zatraceně sexy? A nejen to, on ještě POŘÁD vypadá dobře. Mělo by to být ilegální.
Do háje s tebou, Bowie. S tebou i s tvou zatracenou sexy heterochromií. And heterochromia is in reference to your eyes, which I have to say are stunning. One green, one blue. It's a mutation. It's a very groovy mutation. I've got news for you. You are a mutant. How is this seduction technique working, I'll tell you in the morning.
Všechny děti ponechané bez dozoru, budou dány králi skřítků.
Většina žen, co znám, by klidně obětovali vlastní dítě za Jaretha. Naskýtá se otázka, co s těma všema spratkama, bude dělat.
Jdi se bodnout, Edwarde, král skřetů má větší moc než ty. A na to mu stačil jedinej film a ještě tam unesl dítě.
Return to Labyrinth
Teď k těm méně veselým záležitostem.
Velice dlouho lidé toužili po pokračování Labyrintu, kde by byla Sarah s Jarethem, protože jejich sexual tension je neuvěřitelná.
A někdo se rozhodl, že teda pokračování udělá. A nakreslil tuhle mangu.
Když jsem ji četla naposledy, bylo venku jen jedno volume, byla licencovaná, nedala se prakticky sehnat a byla špatná. Teď jsou venku volume 4, první dvě se dají číst online a špatný je to pořád. Proč by to někdo dělal. A ani k yaoi nám to nedopomohlo.
Několik let po událostech filmu z Tobyho vyrostl naprosto stejný ubožák, jako jsme my. Sarah mu nikdy neřekla, co se stalo, a on tráví svůj život velmi spokojeně. Tedy ve vlastní špíně, obklopen videohrami. Pak se cosi semele a Toby se dostane do labyrintu, kde už ho všichni čekají, protože se má stát novým králem.
Kde je sakra Jareth?
Labyrint se změnil. Teď je narvaný bishinkama s japonskými jmény, navzdory faktu, že ta manga neviděla Japonsko ani z letadla. Všichni jsou tam poměrně lidští, špatně nakreslení a snaží se z Tobyho udělat krále, což se projevuje hlavně tím, že mu celé 4 volume rostou vlasy.
A kde je sakra Jareth?
Pak, podle review náctiletých otaku, je to strašný mindfuck, Sarah řeší svůj vztah k Jarethovi, pak to nějak vyřeší, on to nějak vyřeší, stejně nebudou spolu a je naprosto zjevné, že někdo tu mangu chtěl, co nejrychleji ukončit.
Otázkou je: Kde je sakra NÁŠ Jareth? Asi nějde běhá po konech. Damn, tenhle cosplay je sooo fine.
Aby toho nebylo málo, po manga fiasku, dostane Labyrint ještě prequel v podobě grafického románu o Jarethovi.
Jarethovi by mělo být v knize asi čtrnáct let a do labyrintu ho přivede čarodějnice. Přísahala bych, že jsem tu story už četla a jmenovala se Howl's moving castle. Komiks bude mapovat jeho dospívání a bude vysvětleno, jak se vlastně stal králem. Tvůrci předem upozorňují na fakt, že konec bude tragický, protože Sarah měla happyend, tedy Jareth ho mít nemůže. Vypadá to, že se můžeme jen modlit za to, aby to v konečném výsledku bylo aspoň o něco méně tragické, než ta manga.