Ōoku

Článek o Óoku jsem odkládala hrozně dlouho, protože má hrozně moc adaptací a chtěla jsem je napřed vidět všechny, ale po přečtení mangy už jsem se neudržela. 

První věc, co musíte o Óoku vědět, je, že vám ji pravděpodobně lidi doporučovali špatně. On i oficiální trailer od Netflixu nedělá jejich anime adaptaci moc čest. Sama jsem tím vinna, protože je prostě vtipnější inzerovat ji jako reverse harem příběh, ale ve skutečnosti je Óoku harémovka asi tolik, jako je Vinland Saga anime pro valhalla wannabees.

Ta paralela jde ještě dál v tom smyslu, že jakmile začne farming arc, autor zahodí veškeré zábrany a je to čistý sociopolitický komentář, a to se pak těžko vstřebává, pokud jste se přišli prostě bavit středověkou romantikou, nebo akcí. Doufali jste v konzervativní četbu a najednou vám někdo servíruje názory na otroctví a genderové role. A ono to konzervativní je. Ale ne tak, jak jste čekali. Pokud k tomu nemáte moc zkušeností s díly složitějšími než Krteček a orel, nebo jste dokonce Američan, tak je neštěstí dokonáno. Zkrátka řečeno, některé mangy vyloženě trpí tím, že jim byla dána adaptace, protože nikdy neměly být určeny pro masové publikum. Óoku je jednou z nich. 

Berme to jako důkaz kvality.

Copernicus no Kokyuu

Kdysi dávno jsem naskočila na Furikův projekt, jehož cílem není nic jednoduššího než přečíst úplně všechny věci, co jsou na MALu a to po různých kategoriích. Já tolik času nemám, ale protože je Furík hodný chlapec, vybral mi z yaoi sekce ty díla u kterých si nechtěl prostřelit hlavu. Je jich asi dvacet, nebo tak něco a všechno jsou to krátké mangy. Už delší dobu se jimi probírám a zpracovávám do článku s krátkým přehledem a hodnocením typu 1 z 5, pro ty, co mají občas chuť si přečíst yaoi a nechtějí strávit celý den hledáním, nebo se nechtějí omezovat sekcemi na nHentai. Dokončení ještě dlouho potrvá, protože mám práci (čtěte: jsem líná jako veš a tryhardim Identity V), ale dneska jsem se rozhodla ze svého mlčení vystoupit a to kvůli 2 volume dlouhé manze od Asumiko Nakamury (Blanc, Doukyuusei), která si nezaslouží zapadnout mezi seznam ostatních yaoi mang.

Copernicus no Kokyuu

Svět bohužel byl, je a vždycky bude nastaven takovým způsobem, že se pod yaoi tagem budou skrývat mangy, které sice obsahují prvek homosexuality, a možná je tam dokonce explicitní gay aspekt nutný  k pochopení děje, ale ve výsledku je jejich označení jako yaoi zavádějící, pokud ne přímo dehonestující. Jedním z takových případů může být Devilman Crybaby, kde se BL značka používá víceméně jako meme, protože se nedá vyvrátit, ale zároveň ani zdaleka nevystihuje podstatu toho, co se tam děje. Coponicus No Kokyuu je manga, kterou yaoi tag taktéž příšerně simplifikuje, ale neexistuje způsob jak jinak ji katalogizovat. Ačkoliv poměrně značná část příběhu spočívá v semi-explicitním až explicitním znázornění sexuálních praktik, žánrově je to psychologické drama zasahující spíše do hororu, než do něčeho, co by se dalo klasifikovat jako yaoi, o BL nemluvě, protože se v ní nevyskytuje vlastně nic, co by termínu Boy Love mohlo odpovídat.

Coponicus No Kokyuu je drama zasazené do prostředí evropských cirkusů sedmdesátých let minulého století, kdy cirkusy procházely razantní změnou v samotném principu jejich organizace. Manga atmosféricky perfektně vystihuje stav dlouhodobé krize, kterou cirkusy v sedmdesátých letech procházely. Z prostředí, kostýmů a chování postav vyzařuje zanedbanost a zastaralost takovým způsobem, že se čtenář musí nutně a opakovaně pozastavit nad tím, jestli se autorka třeba nesekla a nechtěla uvést rok 1870. Bohužel, opak je pravdou. Přechod ze zastaralých rodinných cirkusů, které byly centrované kolem velmi úzkého kruhu účinkujících, kteří se do nich prakticky rodili a také v nich umírali, přišel poměrně pozdě v komparaci s vývojem světa okolo. Takhle obrovská cirkusová deprese se promítá do postav příběhu, které povětšinou začnou svůj život tragicky a pokud jej razantně nezmění, pak také tragicky skončí.

Hlavní hrdina, jehož jméno zmiňovat nebudu, protože jich za příběh vystřídá spoustu, je klaunem v cirkusu, který pomalu krachuje právě proto, že se doba mění a lidé se o návštěvy podobné zábavy přestávají zajímat. Principál cirkusu udržuje svou komunitu naživu spíše díky patronům cirkusu, kterým nabízí sexuální služby svých akrobatů, než díky prodeji lístků. Praktiky do kterých jsou vystupující nuceni po konci představení mají rozptyl od poměrně vanilkových dostaveníček, přes encyklopedickou příručku ‘BDSM - jak to nedělat,’ až po takové kousky, že někteří akrobati raději spáchají sebevraždu, než aby se ke své nepsané práci vrátili. Není překvapením, že všechny postavy v příběhu jsou zdeptané a dohnané na pokraj svých psychických sil, v některých případech až za ně. Hlavní hrdina je toho nejlepším příkladem, protože v podstatě začíná na dně. 

V roli klauna zaujímá nejnižší možné postavení v cirkuse, otloukánka ze kterého si všichni dělají legraci, přitom byl kdysi hvězdou představení jako trapezista. Při tragické nehodě, kdy zemřel jeho bratr, prakticky přišel o vůli žít, nebo se jakýmkoliv způsobem bránit zneužívání, a dalo by se čekat, že se ze své pozice může jen zvednout, nebo v ní zemřít. On sám si to po sebevraždě cirkusové hvězdy uvědomí a pokusí se uprchnout se svým patronem, ale ve skutečnosti se dostane jen z jednoho vězení do druhého a musí projít ještě mnoha zdrcujícími událostmi, než je schopen začít znovu žít.

Asumiko Nakamura je génius yaoi mangy. Pokud píše shonen ai, píše jej takovým způsobem, že v komparaci ji jinými BL díly nemají obdoby (Doukyuusei), a pokud se pustí do odvážnějšího projektu, dokáže se zcela vymanit z yaoi žánru a přetvořit i jeho klasická klišé v komplexní a smysluplný příběh. Copernicus no Kokyuuse ve své podstatě jako yaoi označit nedá, protože jeho centrem je muž, který sám o sobě není homosexuál, ačkoliv sledované události jeho života zahrnují homosexuální praktiky a vztahy. Smyslem celého příběhu není zisk lásky, či partnera, jak to většinou v rámci BL žánru bývá, a z čehož název Boy Love ve své podstatě vychází, ale nalezení vlastní identity a vůle žít. Epilog mangy pak působí symbolicky na několika úrovních; Hlavní hrdina v něm opouští cirkus v moderním oblečení, které v kontrastu s archaickými kostýmy, které nosil v průběhu celých dvou volume vypadají jako z jiného světa, a hlavně, s přítelkyní.

Pokud trváme na škatulkování, tak Copernicus no Kokyuu je při nejlepším drama s LGBT prvky, které ovšem využívá takové množství klasických yaoi tropů, že se literární původ autorky skrýt nemůže, a osobně usuzuji, že by si to ani nepřála. CnK je totiž něco, co by mohlo být perfektní formou yaoi mangy, tedy příběh, který si užijí všichni čtenáři bez ohledu na to, jestli přišli kvůli gaypornu, nebo psychologickému dramatu z cirkusového prostředí.

Ačkoliv díky opětovnému rozmachu BL novel a danmei se situace zlepšuje, v rámci oboru je bohužel stále neskutečně těžké najít díla, která jsou dobrá nejen na pornografické, ale i na narativní úrovni, což není vždy problémem toho, že primárně o texty zaměřené na vztahy, a ne na komplexnější příběh. Někdo může namítnout, že Asumiko Nakamura tady podvádí, protože se romance se prakticky nedotýká, ale ona podobným způsobem píše všechny svoje díla, viz. Doukyuusei. Její mangy představují ten chybějící článek mezi stereotypními yaoi a velkými blockbustery, které sice obsahují BL prvky, ale nikdo se neopováží je nazvat yaoi neironicky. Určitě si zaslouží víc pozornosti než Killing Stalking, MADK a jim podobné skupinové masturbace, které zpravidla prezentují yaoi gore pro účely yaoi gore a žádnou další hodnotu nemají. Samozřejmě, ne každému se chce u porna přemýšlet, ale i tento argument inspiruje palčivou otázku: Potřebuje yaoi žánr redemption arc, nebo yaoistky prostě potřebují lepší vkus?

Winter Begonia: Trampoty stranického patosu

Drama Winter Begonia vyšlo někdy v březnu 2020, ale už teď je známé instantní klasika a pravděpodobně jedno z nejlepších čínských dramat roku. Není se čemu divit, protože samotná předloha je považována za jedno z nejlépe psaných čínských BL, zasazení do japonské okupace a tematika pekingské opery okamžitě evokuje ve všech melancholických duších vzpomínky na výkon Leslieho Cheunga v kultovním Sbohem má konkubíno, a do produkce seriálu šlo tolik peněz, že minimálně ve velkoleposti nemohl zaostávat. A skutečně, Bin Bian Bu Shi Hai Tang Hong je jedno z nejpoetičtějších čínských dramat, krásné uvedení do krás tradičního čínského umění a učebnicový příklad nacionalistickýcho čínskýho patosu a slabikáře propagandy pro amatéry.

Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny.
Po dlouhém zvažování a konzultaci s lidmi z asijských studií jsem se přiklonila k používání české transkripce, ačkoliv sama preferuji pinjin. Vycházím z toho, že většina čtenářů tohoto článku jsou Češi bez jakéhokoliv základu standardní čínštiny a pinjinu. Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem česká transkripce (pinyin/eng ) např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce. 


Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung (鬓边不是海棠红 / Bin Bian Bu Shi Hai Tang Hong), což mimochodem znamená Zimní begonie asi tak, jako 陈情令 znamená The Untamed, bylo jedno z nejočekávanějších čínských dramat od roku 2018, kdy byla adaptace populární BL novely oznámena. V moři různorodých ne-gay adaptací gay novel, které se v Číně poslední dobou vyrojily, Winter Begonia vyniká mezi ostatními jednoduše proto, že vyvolává představu, že jde o skutečně umělecky zpracovaný příběh a ne jen o prvoplánovou konzumní záležitost, jak bývá v moderní socialistické produkci zvykem. Ona taková byla už původní webnovela, která je mnohými oceňována právě pro to, že to není "jen BL," ale skutečně pěkně napsaný román. Ani jedna z těch věcí není úplně pravda.

Winter Begonia je tabulkovým příkladem politické mediální manipulace. Ne, že by od čínského BL kdokoliv čekal nic jiného, ale v tohle případě stranický diktát neúmyslně dostal drama do roviny komedie, nebo spíše satiry. Už při uvedení dramatu na scénu se produkce vůbec netajila tím, že se rozhodli tohle konkrétní BL zfilmovat jednoduše proto, že je zasazené do prostředí pekingské opery. "Chceme přitáhnout pozornost mladých k tradiční čínské kultuře, které bohužel čínská opera moc nezajímá," říkali producenti, což u pozornějších lidí to v lednu vyvolalo tak kuckavý záchvat smíchu, že si museli jít udělat stěry na koronu.
Uvést celý seriál takovým výrokem má zvláštní implikace. Zkrátka a dobře, Čína dala zelenou dašímu BL. Tentokrát je o hercích tradičního čínskýho divadla, protože vládě došlo, že jedinej způsob, jak vzbudit v mladých zájem o cokoliv tradičně čínskýho, je, do toho zakomponovat gayporno. Tím, že to nyní otevřeně přiznává, uzavírá kruh nejapné blbosti, do kterého vrhla sebe i své občany v roce 2016 banem homosexuality v médiích. Když ve slově gayporno, změníte 4 písmena a zbytek přidáte, dostanete Propaganda. Super. Každá zpráva, kterou z toho nejšílenějšího místa v pekle dostanu, je víc neuvěřitelná, než ta předchozí. To je skvělý.

Příběh Winter Begonie se odehrává ve třicátých letech minulého století v Pekingu, což je asi nejhorší možné období, které Čína kdy zažila. Nestabilní vláda konce mandžuské dynastie Čching, první válka s Japonskem, následná ztráta Tchaj-wanu a dlouhodobé vykořisťování země úplně všema, co šli okolo, zanechalo Čínu v chudobě a mizérii. Krátké období sjednocení pod Čankajšekem bylo okamžitě vystřídáno občanskou válkou s komunisty, čehož opět využili Japonci a v roce 1937 vpadli do Číny znova.
V tomhle bordelu, který si zachovává státní integritu jen proto, že území obývaný Čínany vlastně nikdo úplně nechce, se milionář Edwin Čcheng Feng-Tchaj (Cheng Fengtai) seznámí s charismatickým operním zpěvákem Šangem Si-Žuejem (Shang XiRui).

Feng-Tchaj je jeden z těch lidí, co změnou režimu prošli vlastně docela dobře. Jeho rodina patří k té poválečné třídě tvořené zkrachovalou buržoazií, která veškerý majetek, co měla po předcích, úspěšně promrdala, protože ho po staletí udržovalo jen úplatkářství, anální alpinismus a občasné půjčování dětí deviantním dvorním kastrátům. Jako mnozí, ani Feng-Tchajův fotřík po válce najednou netušil, komu má podržet, když se zrušily šlechtické tituly, zbankrotoval a pak raději umřel. Jeho žena se při myšlence práce rukama oběsila a zanechala za sebou tři nezletilé děti, které stejně povětšinou ani nebyly její.

Naštěstí Feng-Tchajova starší sestra byla dost duchapřítomná na to, aby se šla kurvit, takže její sourozenci neskončili někde v příkopě s fetkama, co se dostali ke skladům z opiových válek. Pak se ovšem rozhodla, že má života samoživitelky dost a buď její línej (tehdy nezletilej) bratr taky někomu nastaví prdel, nebo ať si najde manželku s dost velkým věnem na to, aby mohli zase vesele žrát stříbrnýma hůlkama. Bohužel nevěděla, kterej ze zbylých bohatých strejdů by měl zájem o chlapečky, tak ho donutila se oženit s o několik let starší venkovskou ženu s poměrně konzervativními názory a nechutně velkým majetkem.
Ač Feng-Tchaj se sňatkem souhlasil a svou starší manželku měl nakonec i docela rád, jejich dohodnuté manželství mu nebránilo v opíchání půlky Pekingu a po nějaké době i finálnímu a fatálnímu rozhodnutí, že by to třeba mohl strčit i do autistický negramotný drag queen, co vypadá jako jeho máma. A světe div se, v kontextu svrabu tehdejší čínské meziválečné společnosti plné ambiciozních kurev, fetek, arogantních buzíků, vyhaslých umělců, jejichž jedinou nadějí na falešný uspokojení byl jen sex a chlast, je to vlastně hrozně romantický.

Pokud si v dobré víře myslíte, že předchozí odstavce jsou nadsázka, protože není možný, aby čínská vláda viděla něco takovýho a řekla si "Hej, to je legit. Napereme do toho pár mega juanů!", zklamu vás. Tohle všechno se skutečně stane a to v průběhu první kapitoly. K tomu přidejte ještě nucenou prostituci, legalizované a normalizované mnohoženství, pár zmínek o incestu, všudypřítomné uplácení, korupce a vykořisťování nižší třídy a máte tak věrný obraz čínský společnosti, že ve chvíli, kdy se konečně dostanete k japonské okupaci, vám budou válečné zločiny vlastně připadat jako vysvobození.

V takovýmhle světě není překvapení, že ani jedna z postav vlastně není úplně sympatická. Feng-Tchaj je namyšlený, rozmazlený kretén. Jeho stará je žárlivá a zpátečnická vesnická mařka. Jeho starší sestra je nemilosrdná zlatokopecká mrcha, mladší skončí jako komunisty zblblá teroristka. Si-Žue je arogantní egoista s velmi vyhraněnými názory na úplně všechno, ale nejvíc na vztahy. Nejlíp z toho nakonec vyjdou lidi, co umřou pro své drahé, ale většině z nich stejně není nic odpuštěno.

Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung, ať už novela nebo seriál, mají z narativní stránky k dokonalosti hodně daleko. Předloha má sklony sklouzávat k tropům déčkovýho fan gayporna z roku 2008 a k nabokovsky dlouhým pasážím o sociálních problémech, s výraznou inklinací k surově feministickým myšlenkám o roli žen ve společnosti, které většinou mají středoškolačky před tím, než se jejich primitivní a pomstychtivostí hnaný idealismus zkultivuje. Jednoduše typické nezávazné psaní mladé ženské, co napůl prostě jen chce lajky a napůl chce, aby ji lidi poslouchali. Ironicky, přesně tahle hysterická a nespoutaná tvůrčí svoboda předlohy je jeden z faktorů, který dělá Winter Begonii unikátní.

Seriálová adaptace se pochopitelně z originálu pokusila vytřískat něco normálního, následkem čehož je spíše prezentuje jako meziválečné drama, než aby se jednoduše soustředilo na vztah hlavních hrdinů. Scénář, na kterém se mimochodem podílela sama autorka, umně využívá originální BL předlohu i se všemi jejími chybami a nestydatě je zapojuje do narativu jen proto, aby je mohl vzápětí zničit a úplně se vymanit z oblasti čínského danmei žánru.
Ono hodně vypovídá už jen původně kontroverzní obsazení herců ve středních letech do rolí původně dvacetiletých protagonistů, místo toho, aby se sáhlo do nekonečných řad mladých popových hvězdiček. Ani jeden z protagonistů definitivně není typický BL hrdina. Feng-Tchaj je ženatý muž s dítětem, který (alespoň v seriálu) bezpodmínečně respektuje svou ženu. Si-Žue není zrovna typický obraz milence bohatého businessmana. Zcela zjevně má poruchu autistického spektra, je negramotný, inklinuje k androgynitě, pokud ne přímo k genderové nebinaritě, a navrch má ještě spoustu psychických problémů. Oba hrdinové mají celkem blízko k mlácení lidí a dominanci ostatních. Jejich vlastní vztah je všechno, jen ne dichotomický, a to ačkoliv jeden z nich nosí šaty. Pokud někdy dostanete pocit, že jste konečně odhalili, který z hlavních protagonistů zaujímá ve vztahu kterou žánrově specifickou roli, se jejich dynamika obrátí a donutí vás zmateně běhat v kruhu, protože oni se snad střídaj a tohle se v asijským gaypornu nestává.

V rámci Boys Love žánru, Winter Begonia předbíhá svou dobu, právě proto, že ukazuje vztah dvou mužů ve středních letech, co jsou si zcela rovni na všech úrovních, kromě sociálního zázemí. Jejich životy jsou taky mnohem dospělejší než je v BL zvykem. Ačkoliv jsou jejich osudy silně propojeny, oba protagonisté si zachovávají silnou míru autonomie a jejich životní aspirace jsou, prakticky až do konce, prakticky nezávislé na tom druhém. Bohužel, i právě proto Winter Begonia nikdy nebude mít šanci být tak populární jako The Untamed, ačkoliv je produkována objektivně lépe. Většina divaček seriál po pár dílech dropne, protože protagonisté "jsou moc staří na BL." A pak je tady celá ta produkční mašinérie cenzurního úřadu správy komunistické strany.

Hlavním problémem Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung je, že není vůbec mířené na západní trh. Cílovkou jsou právě mladí Čínani, kteří k nelibosti strany překvapivě neprojevují žádnou touhu po konzumaci čehokoliv čínského. Proto byla původní velmi krátká webnovela, která by jinak zapadla mezi tunami podobných, vytažena na povrch a do její adaptace byly nality miliony. To má dobré i špatné stránky.
Pozitivní je, že velká podpora projektu umožnila adaptaci dotáhnout do vizuálního perfekcionismu. Mezi asijskými dramaty je Winter Begonia zcela unikání, protože je točená studiově.  Už tak kouzelné prostředí pekingské opery je dotaženo do dokonalosti. Právě postavení celých ulic a prostor umožnilo tvůrcům vypiplat každou scénu do posledního detailu a výsledkem je pravděpodobně nejhezčí show, kterou můžete v současnosti v Asii vidět.

Umělé studiové osvětlení a namodralý flirt jednak skvěle dobarvují kostýmy, ale zároveň dotváří efekt depresivní, ale poněkud poetické zimy, což má pro období japonské okupace docela významnou symboliku. Navrch je celá série je točená účelně statickou širokoúhlou kamerou, která jednak vypadá neskutečně dobře při snímání divadelní scény, a navíc nehybná kamera vytváří efekt staršího/prvorepublikového snímku. Zároveň (naprosto netypicky) používá skutečné hlasy herců a místo dabérů.

Ten avizovaný méně příjemný aspekt se státního financování, je nevyhnutelné promítání socialistického diktátu do seriálu. Winter Begonia totiž dostala zelenou z mnoha důvodů. Jedním z nich je fakt, že původní webnovela je poměrně krátká, což při natažení série na více než padesát epizod udělalo prostor pro spoustu zmatených propagandistických sideplotů, které existují jen ke stranickému flexingu.

Na nebohého diváka tak náhodně útočí nabušená a zcela fiktivní středověká čínská architektura, kterou obdivuje pár bílých postav s příšerným dabingem, které si nevyžádal doslova nikdo ve vesmíru, náhodná kamea komunistických hrdinů proti-japonského odboje, osudy nebohých šestých manželek zkorumpovaných vojevůdců, a majitelé pozemků, jejichž jepičí životy vám ukazují, proč přesně byla kulturní revoluce, znárodnění nemovitostí a pověšení landlordů na lampy potřeba. V některých chvílích ani dechberoucí vizuál nestačí k tomu, aby pozornost diváka odvedl od vtíravých myšlenek typu "Proč se na to proboha dívám", "Co tu dělám, mámo pomoc!" a "To je taková sračka, že to snad psal Troška." Zkrátka a dobře Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung vyplatí vidět, když už ne pro estetiku, tak pro vědomí, že se komunistickej patos za všechny ty roky vůbec nezměnil.

A pak je tady plazivej čínskej nacionalismus. Hlavním důvodem k natočení Winter Begonie byla totiž již zmíněná popularizace tradiční čínské opery, a to zejména mezi mladými. Čínská propaganda už delší dobu zkoumá, jak nacpat do své mládeže, která by raději poslouchala kpop a čuměla na Avengers, protože jsou kruci normální lidi, co nejvíce nacionálního smýšlení, aniž by si všimli. Poslední dobou úspěšně sází na propagaci tradiční vnitronárodní kultury pomocí moderních, převážně internetových médií, počínaje uklidňujícími videi z (prakticky neexistujícího) tradičního venkova jako jsou třeba ty od Liziq, konče propagandistickými fotkami šťastných Číňanů užívajících si dovolenou v řepkových polích.
Stejně jako krásy řepky, i obrazy tradičních řemesel jsou založeny primárně na lži a spekulacích, protože Čína si v době kulturní revoluce úspěšně zničila v podstatě celou historii a půlku pamětihodností. Mezi tím málem, co zbylo, jsou umírající operní spolky a divadelní představení, na které zpravidla chodí už jen zatrpklí pamětníci a mladí studenti, kteří mají i po dvaceti letech pořád crush na Leslie Cheunga a jeho nezapomenutelný výkon ve Sbohem, má konkubíno.
I proto bylo natočení něčeho jako Winter Begonia nevyhnutelné. Sbohem, má konkubíno (Ba Wang Bie Ji) bylo totiž poslední a zároveň nejslavnější filmové vyobrazení čínské opery a shodou okolností vzniklo zcela mimo kontrolu čínské vlády. Ta pochopitelně nemá zájem na tom, aby její obyvatelé konzumovali jakýkoliv obsah, který nebyl vytvořen pod taktovkou jejích úřadů. Navíc Sbohem, má konkubíno obsahuje až příliš mnoho motivů, které by mohly donutit diváka přemýšlet, takže by bylo lepší, kdyby se na ten film zapomnělo úplně.

Pokud s Ba Wang Bie Ji nejste seznámeni, jde o hongkongský snímek z roku 1993 sledující osud mladého homosexuálního herce pekingské opery, ztvárněného Leslie Cheungem, shodou okolností také zasazený do japonské okupace a následné kulturní revoluce. Lakonicky popsáno, v tomto tříhodinovém filmu má neurotický homosexuál v ženských šatech má střídavě problémy s feudály, nacionalisty, fašisty, komunisty a kurvama. (Pokud budete mít štěstí, tak se vám v pravém menu v lakonických popisech BL vygeneruje mimo jiné i tenhle film.) Ihned po vydání byl snímek naprosto nepřekvapivě v pevninské Číně zabanován a později povolena jen ve formě cenzurované verze. Dodnes je často kritizován kvůli násilí, sexu a vyobrazení Číny jako poměrně hnusnýho, šílenýho a fetišisticky exotickýho místa.
Je jen přirozené, že mezi obyvateli Hong Kongu je Ba Wang Bie Ji dodnes často považováno za nejlepší film historie a národní dědictví.

Osobně se srovnávání Winter Begonie a Sbohem, má konkubíno bráním zuby nehty, protože jakoukoliv důkladné porovnání těchto dvou snímků nevyhnutelně vede k odhalení určité degenerace kinematografie, která v honbě za konzumem zapomíná na jakoukoliv komplexitu díla a úspěšně nás uspokojuje všeobecně nudným a vyprázdněný polotovarem vyprávění, ve kterém hlubší význam neexistuje a jakákoli queer sexualita je pouhou interpretací hladovějících věřících. Jenže on se tomu srovnání bohužel člověk nakonec nevyhne.
Není to tak, že by Winter Begonia nepoužívala podobné prvky. Naopak, v mnoha scénách, ať už jde o stylizaci, témata, nebo herecký přístup, je inspirace tímhle kultovním filmem poměrně dost zjevná. Ale pochopitelně srovnávat veskrze umělecky vyvedený a do detailu vypiplaný film s asijským dramatem, které už ze své podstaty funguje primárně jako médium konzumu, je nefér pro obě strany. Sbohem má konkubíno je klasika, vrchol svého žánru, národní dědictví hongkongské filmografie a věčná připomínka génia a tragédie Leslie Cheunga.

Winter Begonia je sám o sobě výborný seriál. I přes mnohé připomínky jde o jedno z nejlepších BL dramat, které kdy Čína vyprodukovala a rozhodně stojí za shlédnutí. Pokud trpíte depresemi, záchvaty úzkosti nebo podobnými neduhy, Winter Begonia je přesně pro vás, protože se na konci se budete cítit ještě hůř. Jen v komparaci s Ba Wang Bie Ji vypadá spíš jako zmatené melodrama z první republiky, které vaše babička sleduje v sobotu večer posledních dvacet let a vy znechuceně odcházíte z obýváku, jen když vidíte reklamu. Winter Begonia je místy vágní, melancholická a smutná, ale to není nic ve srovnání se syrovou temnotou Sbohem, má konkubíno , která nic neodpouští, ukazuje bez přikrášlení a metafor lesk a bídu operních umělců, na které společnost po staletí nahlížela jako na dražší eskort a kteří tvořili tak nízkou společenskou kastu, že s nimi ani socialistická revoluce nepočítala. Tam, kde vám Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung dává naději, že by to možná mohlo skončit dobře, tam vás Konkubína bez milosti yeetne z 24. patra věžáku a vaši mrtvolu rozjezdí pendolinem jak Ivetku Bartošovou.

Mimochodem, jako všechna ostatní čínská tvorba, i Winter Begonia je na YouTube na kanále odpovídající čínské televize s oficiálními anglickými titulky. Ti odvážnější mohou zabrousit do sekce komentářů a podívat se, jak překvapivě dobře ta směšně průhledná propaganda funguje na Číňany a to i přesto, že mají přístup na YT. Taky si tam nadávaní do mrdek s obyvateli Hongkongu. Prostě hlína.

Peaky Blinders

Bois are back in tooown~

Poslouchala jsem příliš mnoho Nicka Cava a z toho Youtube usoudilo, že mě bude definitivně zajímat Peaky Blinders, takže mi začalo cpát obličej Cilliana Murphyho úplně všude, ale ne tak, jak bych chtěla. Protože je okurková sezona, ani Kim Čong Un nemá, co dělat, pořádnou gangsterku už jsem neviděla miliardu let a Netflix teď vydává jen věci, které profesionálně hodnotím jako "mmm, ok," tak jsem si dala říct. Stáhla jsem nárazově všechny tři série, jako sedmičku červenýho, a ničeho nelituju. Pokud jste to už viděli, tak je to na 99% proto, že tam hrají úplně všichni. A pokud ne, tak si to pusťte. Protože tam hrají úplně všichni.

The Song of Achilles

          Vážně netuším, co konstruktivního bych mohla nejen na úvod napsat, aby to nebyl pláč, nářek, reference, další nářek a historická přednáška, takže povím historku. V rámci duševní osvěty a státnic jsem si chtěla v knihovně půjčit Paradise Lost od Miltona, ale ukázalo se, že ani knihovnice neví, kam vlastně zmizel. Zjevně zmizel někam do propadliště dějin a na jeho místě byla Madeline Miller, The Song of Achilles. Je něco symbolického na tom, že když si jdu půjčit nejslavnější fanfikci na Bibli, je nahrazena nejslavnější homo fanfikci na Ilias. Taky jsem v průběhu svého působení dostala na Achilleovu píseň tolik requestů, že je nemůžu ignorovat.

          Osobně si myslím, že většina z mých pravidelných čtenářů už to četla, takže plním jen své závazky vůči lidem, kteří mají z knihy neutěšené pocity a nemají si o nich s kým povídat. Ale od toho tu jsem[1]. Na druhou stranu, kdyby sem někdo zabloudil bez zde průměrného stupně znalostí antických homosexuálních aktivit, což je téma, kterému se velké množství dospívajících dívek zapáleně věnuje na střední škole, projděme si fakta. Achilles a Patrokles jsou homo. Zapomeňte na všechno, co jste slyšeli o "cti" a "pomstě za smrt bratra." To by museli být Lannisteři. Jediný, kdo byl pro Achilla a Patrokla napříč staletími víc homo, než samotní Achilles a Patrokles, je Alexander Veliký a jestli jste neviděli ten film s Jaredem Letem, co jste sakra za generaci. Nikdo o tom pochopitelně nemluví, protože muži si při natažené achilovce raději vzpomenou na hypermaskulinní obraz téměř nezranitelného poloboha, než na epickou gay romanci, která jeho konec skutečně zapříčinila. Prej pata. Prf. 

           Patrokla poslali jako dítě do vyhnanství a tam, ve výchově krále Pelea, potkal prince Achillea. Syna bohyně Thetis, předurčeného stát se nejlepším válečníkem. Patrokles nikdy nemluví o lásce na první pohled, ale asi není na něm, aby to rozhodl. Patrokles vypráví o tom, jak s Achillem vyrůstal, o jejich dospívání, životě, nerozlučném přátelství a lásce. (A o tom, jak moc ho děsí Achillova matka.) To, že je příběh z pohledu Patrokla, i když je centrován na Achilla, je na celé knize asi to nejkouzelnější, protože Patrokles je ve své předstírané průměrnosti nevinnost sama. Nějakou dobu jsem mu skutečně žrala, že to nízké sebevědomí má zaslouženě, ale nakonec se podezření potvrdilo. Achilles je vedle Patrokla jen ukřičená blondýna. Patroklův charakter je pochopitelně dobově dost problematický, ale nechme nás, ženy, snít o dobrých mužích v průběhu věků. 

"He was worth ten of you. Ten!"

           Spousta recenzentů označuje The Song of Achilles za "sexy" román. Ale ve skutečnosti je to celé jemné, až roztomilé, a to tak moc, že i nejzatvrzelejší stará panna začne při představě těch dvou prepubertálních telat v jeskyni vyluzovat takové dívčí zvuky, jako třeba hihňání. Celý příběh je tak  neskutečně krásný, že váš vtáhne, i když se bráníte, protože víte, že to celé skončí tragicky. Přísahám, že na posledních stranách té knihy jsou zaschlé slzy. Pokud jste při každém “What did Hector ever do to me?” nezaujali pomyslnou pozici Thetis - děsivě shlížející na všechny z vrchu, přes pomyslnou záplavu Samařiných vlasů, a tiše soudící, protože to je jediné, co můžete dělat - jste buď nedůvtipní, nebo velmi špatně informovaní. Myslím, že i Patroklovi to v jistém momentu muselo dojít. Brisēís to věděla určitě. 

           Madeline Miller si zaslouží potlesk za to, že se jí podařilo publikovat fanfikci, a co víc, dobrou. Je to neskutečně krásný příběh a skvěle se čte. Takže, jestli jste na můj popud vzali do ruky Jonathana Strange a teď, po dvou měsících, jste na straně osmdesát a a zachvacuje vás hysterie, dejte si na to Achilleovu píseň, já ji zvládla za den. Jestli si potřebujete v rychlosti projet fakta o Trojské válce není asi lepší alternativa. Pokud nepotřebujete, stejně byste si to měli přečíst, protože Achilles a Patrokles jsou jeden z nejznámějších queer párů v historii všeho. Lepší verzi jejich příběhu asi neseženete. Zanechá ve vás hořkosladký pocit a neskutečnou chuť na fíky.

A taky tam Achilles docela dlouho nosí šaty.

[1] Zadruhé mám pocit, že jak jsem dlouho nedělala průzkum trhu, míjím se záběrem a nevím, jak na tom vlastně mí drazí čtenáři jsou. Prosím, hlasujte v anketě. Odstupňovala jsem ji podle toho, jak jsem v životě víc a víc propadala beznaději.

TURИ

           Vzhledem ke zvýšenému množství postů s uniformami a queer history, který teď rebloguji na Tumblru, jste to možná čekali. Bůh žehnej fandomu Jonathana Strange, že mě přivedl na stopu téhle série. Pokud v blízké době budete skládat zkoušku z Americké války za nezávislost a máte, stejně jako já, dost omezené znalosti, co se týče tohoto konfliktu, není nic jednoduššího, než se podívat na AMC seriál. Místy sice ukazuje dost alternativní realitu, ale na základ to stačí. A taky pochopíte, proč vlastně nemáte v učebnicích místo "Británie měla armádu, ale Američané měli George Washingtona," nějaké podrobnější vysvětlení výsledku války. Ono totiž neexistuje.

Sometimes when I watch Turn I wonder how we won the war
- didsomebodysaypancakes

TURN: Washington's Spies AMC

           Turn je jedna z nejlépe napsaných sérií, co jsem poslední dobou viděla a je neuvěřitelně nedoceněná. Pravděpodobně se nikdy nedočkáme třetí série, což je k pláči. (Hlavně, že NBC má práva na Kroniku Královraha. Bojím, bojím.) Jak jsem řekla, odehrává se za Americké války za nezávislost, soustředí se na Culperův kruh, tedy Washingtonův špionážní systém a je to 80% koncentrát americké propagandy a ponorek, but consider this! ... George Washington.

           Hlavní dejme tomu hrdina je Abraham Woodhull, který má buď neskutečnou smůlu, nebo je jediný člověk v historii, kterému funguje koncept karmy. Cokoliv špatného udělá, to se mu bumerangovým efektem vrátí přímo do xichtu a vy nakonec ani nevíte, jestli ho litovat, protože jeho činy jsou z morálního hlediska velmi sporné.
Na začátku chtěl prostě zaplatit své dluhy a žít si spokojeně na farmě se svým zelím a taky ženou, ale narazil na staré známé, kteří mu dali nabídku, která se neodmítá a on skončil jako Washingtonův špeh. Postupem času si ve svém městečku vytvoří celý špionážní klub skládající se z jeho ex-crush, kamaráda, služebné, lehce psychopatické manželky, chlapa, který ho nesnáší a vůbec, celá tahle společnost perfektně vystihuje podstatu celého amerického odboje: "Já tady vlastně vůbec být nechci, ale dělám to pro Washingtona." (A taky proto, že naše zelí terorizuje banda Britů.)

           Zakladatelem téhle první americké špionážní sítě je Benjamin Tallmadge. V současnosti rozkošné zmatené ucho, které si šetří svou lásku na Washingtona, takže si ho lidé napřed dobírají proto, že je panic a později proto, že asi spí s generálem. Je vzorem americké cti a odvahy a tohle tajemství je ukryté v jeho rtech, protože není náhodou, že při bližším pohledu z určitých úhlů, vypadá jako dítě Chrise Evanse a Lee Pace. Ale má chlapec smůlu, Lafayette je pořád hezčí. Jeho největším životním problémem je, že miluje papá Washingtona víc, než Washington miluje jeho, ale pokud najedete na Wikiipedii, která je plná spoilerů, zjistíte, že se to časem srovná. A "časem" se čte "Benedict Arnold."

           Američané válku lamí od začátku do konce a jediná výhoda, kterou mají na své straně, je Papá Washington. Washington jednou potkal markýze de Lafayetta a ten mu řekl, že je hezký. Když zabijete Washingtona, vyhrajete válku. Když nezabijete Washingtona, tak si vymyslí vlastní národ a uplácá si armádu z náhodných obyvatel, která ho bude následovat jako ocásek, protože George Washington je Tom Hardy 18. století, nebo tak něco. Neexistuje "být gay" pro George Washingtona, protože všichni jsou gay pro George Washingtona. Markýz de Lafayette pojmenoval svého syna George Washington. Benjamin Tallmadge taky. Anna Strong taktéž. Pravděpodobně to byla generace plná Washingtonů, ale nemějme jim to za zlé. Viděli jste ho? Viděli jste jeho kabát? Damn. The voice, my god.[1]

"OMG v Turn se konečně objevil Washington a je tak sexy, hhh."
"Přestávám se divit, že nemáš chlapa."  "Náhodou, George Washington není až tak nerealistický nárok." "Suuuure." "Hele. Reprezentuje všechno, co od chlapa očekávám. Liberty. Freedom. Independence." "No jo, máš to hold těžký, když jsem zadanej."

           Pokud jsem vás do teď nepřesvědčila o tom, abyste se na sérii podívali a zvážili jste, že AMC Washington bude vždycky víc hot než kterýkoliv jiný Washington (srsly, do it. Do it for Washington.) zvažte i tohle: Markýz de Lafayette. Markýz de Lafayette líbající Washingtona. Washington líbající Laffayetta večer na rozloučenou, protože my nevíme, co těch několik hodin ve stanu dělali, ale Lafayette byl zjevně velmi přesvědčivý. Aliance s Francií je na spadnutí.
Musím se přiznat, že Lafayette byl důvod, proč jsem si seriál vůbec pustila. Je tak rozkošný. A když uteče dá se chytit.[2] Pak se ukázalo, že je jen v jednom díle druhé série. Pokud bude třetí řada, bude víc Lafayetta, takže proste bohy, aby byla. Do it for his baby face.

           Na nepřátelské straně k vidění: Žabí princ, lák na okurky, Tom Hiddleston, vítěz všech ročníků Hunger Games a ten král, nad kterým pan Norrell pokrčil rameny.
Vedle Charlese Leeho a Benedicta Arnolda (jejichž pomlouvání by bylo na dlouhou dobu, stejně jako jsem neprávem vyškrtla Caleba, u jehož scén by měl výnosem kongresu povinně hrát v pozadí soundtrack Pirátů z Karibiku), je největší kreten na kontinentu John Simcoe. Jeho jediná kladná vlastnost je jeho výška a je to asi jediný člověk na světě, který vypadá ještě hůř bez ohyzdné bílé paruky. mezi jeho životní úspěchy patří několik vražd, kterými se ztrapnil, welšský akcent, špatné básně, doktorát z arogance a nasazení směšných čepic na jednotku rangerů. Někdo by mu měl vzít nože a dát mu tuhle knihu. Jen ho vidím, chce se mi zvracet a pak ho políbit. A pak si vyčistit pusu savem.

           Na rozdíl od Simcocka, Major Hewlett je rozkošná skořic- je velmi milý muž, asi jediná bezelstná postava a musí být ochráneň za každou cenu. Mluvím na tebe Abrahame. Petice za to, aby šel Abe pryč z domu a všichni tam spokojeně žili s Pepíčkem. Podepsáno Annou, Abrahamovým otcem a po chvíli přemlouvání i Abrahamovou ženou. Hraje ho Pepíček aka Burn Gorman aka ten herec, co vypadá, jako by jeho obličej někdo derivoval, jeho rty maloval předškolák a výsledek je z nějakého důvodu super a mně připadá podivně atraktivní. swoon Ovšem pokud jste spíše fanoušky konvenčnější krásy; Major John Andre. Spymaster. S copem plným tajemství a brilantní Peggy Shippen.
           Jeho účes Legolase/Padawana války za nezávislost je tak ohyzdný a kontroverzní, že si vysloužil několik článků "mohl ten chlap něco takového vážně nosit?" Seriously ten účes vypadá, jako bych ho navrhla já. Přitom nejjednodušší vysvětlení historikové nezmiňují: André už své vlasy neovládá. Jeho cop plánuje, nezávisle na majorovi, atentát na Washingtona. A pokud vás nepřesvědčí britský špion, který vypadá, jako Tom Hiddleston, už to vzdávám.
            Mimochodem, vážně si neověřujte fakta o postavách na wikipedii. Je to plné spoilerů. Simhoe ani tak neumře, jako se stane národním hrdinou Kanady. S týdenním zpožděním přeji všem hezký den nezávislosti, musela jsem to napřed celé dokoukat. Abych teď mohla plakat nad představou, že série nikdy nebude dokončena. Není to dokonalá show; chce to míň ponorek a víc Lafayetta, ale narozdíl od Supernatural, Turn by mohlo mít deset sérií a jsem si jistá, že bych je zkoukla všechny.

EDIT. 16.7.2015:
TŘETÍ SEZONA BUDE!

[1] Omluvte mou profesní degeneraci. Jak by řekla má učitelka americké historie:  "Všichni mají své chyby. Thomas Jefferson vlastnil otroky. ...... Ah... Thomas Jefferson." Je to v oboru.
[2] Šternberk confirmed to be the Trashtown once and again. Jsou to 4 hodiny vycházkovým tempem, pane bože. Edit.: Při vážné diskuzi s bandou podnapilých mladíků z vojenské útvaru Štěpánov jsme se nad nad krýglem shodli, že utíkat z Olomouce na Šternberk je závažná chyba a obecně špatný strategický tah, pokud jste v Rakousko-Uhersku a chcete do Francie. Když půjdete na Litovel, dostanete se na území pod německou správou, ale s převážně českým obyvatelstvem a i když vás určitě stejně chytí, můžete alespoň vysockovat pivo zdarma.

Jonathan Strange and Mr. Norrell

           Chtěla jsem být hustej hipster a napsat review knihy dřív, než vyjde série, protože jsem snob a ráda se dívám na lidi z vrchu, bohužel, celá historka se má takhle: Jonathana Strange a pana Norrella jsem spoustu let odkládala, protože jsem měla dost vágní doporučení jen z několika zdrojů[1]. A pak jsem jednoho dne prohledávala antikvariát a našla tam jeden výtisk za nějakých 80 korun[2], bože díky, protože teď už to zase má seriálovej obal a velmi rychle jsem pochopila, proč jde o dost neznámou knihu i přes její nesporné kvality. A pochopitelně ji teď nemám u sebe, takže vám nemůžu dodat zábavné citace, abych názorně ukázala, jak moc velká je to hlína.

           Ještě před pár měsíci, byla ta kniha sotva zmíněná na Wikipedii, fandom měla tak neviditelný, že pravděpodobně pořád používal korespondenčních metodu výměny povídek přes holuby, nebo hůř, email a pak jen tohle (I screamed.) Nejde ani tak o to, že průměrná čtenářka nemá každý den chuť číst fantasy o dvou starých chlapech. Je to historická fantasy, psaná v pre-viktoriánském stylu s neskutečným množstvím poznámek pod čarou, která obsahují kvanta dalšího přiloženého textu v cynicky akademické angličtině.
           Nestihla jsem ji dočíst, ale to je vlastně jedno, alespoň budete ušetřeni mého kvíkání. Chci hlavně mluvit o BBC one sérii, která sotva začala a je stravitelnější než kniha, takže doufám, že se mi podaří najít nějaký jiný sofistikovaný trash, který se mnou bude plakat nad dalším obskurním fandomem.

[1] Tato doporučení vypadala přibližně takhle: "Susanna Clarke mě jednou praštila svou knihou. Bylo to super." - Neil Gaiman
[2] V té chvíli jsou taky zjistila, že ani Jonathan Strange, ani Mr. Norrell není jméno autora, ale ve skutečnosti knihu napsala Susanna Clarke, uvedená drobným písmem pod obrázkem havrana, ale na mou obhajobu, kdo sakra mohl předpokládat, že žena napíše fantasy, která nebude mít Young Adult labbel. 

Alternativní trailer.
Obzvlášť mám ráda tu část, kdy pan Norrell sumonne OP elfa, aby oživil mrtvé a říká
"Ok, everything is safe. Everything is safe."

           Napřed jsem nevěděla, co si o seriálu myslet a omlouvám se všem lidem, kteří byli přítomni mému livebloggingu, když jsem se dívala na live přenos. Byla jsem asi tak overexcited, jako při sledování posledního dílu třetí série BBC Sherlocka. Až na to, že v retrospektivě říkám, že tenhle seriál si to alespoň zasloužil. Byla jsem mírně zklamaná z absence high English, která se tam sice čas od času objeví, aby zabila všechny případné plebejce u obrazovek, ale jinak ji (dost pochopitelně) není možné narvat do dialogů a bez vypravěče se tím ztrácí půlka atmosféry. 200 stran knihy narvali do prvních deseti minut (celý seriál má mít jen 7 dílů) a například smrt Strangeova otce tím utrpěla značné rány a teprve při druhém shlédnutí jsem zachytila, že tam většinu okolností jeho náhlého úmrtí vysvětlují, ale jsem si jistá, že náhodní kolemjdoucí budou pěkně zmatení.

           Byla jsem trochu zděšená, když jsem viděla první fotky a zjistila jsem, že má představa postav byla úplně někde jinde, než představa tvůrců seriálu. Jsem přesvědčená, že Jonathan Strange byl v určitém období zrzavý a Norrellovi jsem v rámci zachování vlastní příčetnosti ubrala asi 20 let, ale v prvních pěti minutách seriálu jsem přehodnotila, co jsem přehodnotila a pak jen tiše křičela, protože Eddie Marsan je tak výborný a maličký a fufatý a nikdy jsem si neuvědomila, jak moc je Gilbert Norrell v sociálních situacích v háji, dokud jsem ho neviděla na párty. Jednou se někdo na Tumblru ptal, proč lidi čtou tu knihu, když tam není v podstatě všechny ženské postavy jsou jen podpůrné charaktery (tru, it's a male only adventure) a ty, co tam jsou potřebují zachránit (Co s tím pořád máte?) Je to pravda. Ale nejvíc zachránit potřebuje pan Norrell. <na tomto místě bylo více mých empatických pocitů, ohledně toho jak je Norrell maličký a potřebuje ochranu, knihy a Childermasse, ale pak jsem si uvědomila, co moje známá udělá, až si tohle přečte a rovnou říkám: Ne. Zamítá se. Ani to nezkoušej, Jestli něco budu cosplayovat, bude to The Gentleman With Thistledown Hair, protože chci ten kabát.>

           Pokud existuje cena pro 9 000/10 cast, nominujte Childermasse. Nedokážu to vyjádřit lépe, než to udělali lidé přede mnou; "Childermass was just Childermass." Je perfektní. Dokonalý. Přesně takový jaký chcete, aby váš Childermass byl. Jestli se tahle série ukáže být Eragonem (bože ne), Childermass bude Murtaghův případ. Při žádosti o remake, který by se nacházel v mezích slušnosti, bude u požadavků poznámka "Zachovejte Childermasse. Childermass je dobrej." Childermass je postava, jejích photoset má na Tumblru víc notes než trailer a má k tomu důvod. Ten chlap je živoucí personifikace kvalitní knihy.

"It was then where i remembered what happened,

I had a most unusual dream, 

I fell in love with a Raven King 

and he fell in love with me."
We all did, gurl.

           Měla jsem málem infarkt, když jsem zjistila, že The Gentleman With Thistledown Hair bude Marc Warren. Marc Warren je- docela atraktivní herec. Hrál Jonathana Teatime-a v Hogfatherovi od Terry Prachetta a kdo se nechytá, ať se vrátí k Harrymu Potterovi, nebo Divergence, nebo k tak něčemu.
Jednoduše, ten chlap vypadá dobře i ve směšné bílé paruce, tak jsem si říkala, že The Gentlemana určitě zvládnou, protože je jeden z mála elfů/víl/?? kteří se v příběhu objeví a je popsán jako "tall, handsome, (with) a particularly pale and lustrous skin (...)" a vůbec, mezi všemi těmi starými gentlemany 60+ je příjemným oživením, i když asi ukradne bratra a odtáhne si ho do labyrintu. A pak jsem viděla promo fotky. BBC, kde se sakra stala chyba? [3] BBC, co je tohle sakra za kabát? Navíc celou dobu dramaticky mluví do plechovky a pak mu hlas přeskočí na Časnačaje a já málem umřela. Nechci říkat, že z jeho Teatime hlasu nemám weirdest boner, ale tady jsem to fakt nečekala. Celá ta scéna mi nějak nesedla. Kde je Norrellova špatná latina? Upozornil někdo herečku Lady Pole na to, že de facto není posedlá?

            Na druhou stranu, tohle je asi tak jediná věc, kterou bych prvnímu dílu vytkla. Pokud jsem to zapomněla zmínit, tak ano, venku jen jeden díl, takže se mé hodnocení ještě může změnit. Ale jednak pochybuji, že budu mít čas o tom napsat článek později a Jonathan Strange and Mr. Norrell není věc, kterou bych nechala zapadnout do hlubin času. A taky, pokud budou ostatní díly alespoň tak dobré jako ten první, má duše bude mít klid. Pusťte si to. Stará dobrá britská fantasy a žádné vulgární americké frašky. V neděli večer na BBC one: Alternativní Napoleonské války se starými kouzly. Udělejte to pro sebe. Místo toho, co už sledovat nechcete.

[3] I když možná správná změna po elfech Peter Jacksona, protože teď nedávno jsem se děcka zeptala, proč si nesmí brát jídlo od víl a spratek nevěděl. Vlastně to nevěděl nikdo v okolí pěti metrů. Nevzdělaní plebejci, co je ve školách učí. Ať stráví zbytek svých dnů mytím nádobí, nebo randěním s Neaphamelem, mně je to jedno
.
[o] Taggováno bromance. Protože jsou tam na sebe všichni tak nalepení, že by mě to možná znepokojovalo, kdybych mi bylo pořád 13, četla jsem Pána Prstenů, ještě pořádně neuměla anglicky a český fanfikce tehdy nebyly až tak explicitní, takže žádné z postav v LotR se nějaká velká újma nestala. Chudák Mr. Norrell to říct nemůže. To porno je v high English a má poznámky pod čarou, jsou Vánoce!

Legenda o Černém orgovi

Byli jsme varováni předem!

Bylo jednou jedno království. Umístění... No, něco mezi horami a lesy, obklopeno řekami a prostě tak nějak uprostřed. A v tom království vládl přísný, ale hodný král Dril. Poddaní si často stěžovali, protože to se od poddaných vyžaduje. Ale jinak byli všichni spokojení.
Bohužel přišel čas, kdy se starý král odebral na odpočinek a předal vládu prvnímu lamerovi, který šel okolo.
Tento nový král pocházel ze země za vysokými horami, která je ještě divočejší než moravské pláně. Ze začátku to vypadalo, že je nový Král jen tlučhuba a jinak bude všechno při starém. Ale již brzy se z něj vyklubal skutečný hrůzovládce, který vyždímal z poddaných poslední zlaté. Všichni poddaní totiž chodili každý den do Paláce a ten byl zatraceně daleko, takže všechno utratili za Plechové oře. Sami sebe pak natankovali za 100,- kč. Víc peněz neměli. Lidé mu tedy začali Hrůzovládci říkat Žitler.

***
Žitler se obklopil krutými Orgy. Tyto nelítostné poskoky ulovil ve Vlčích horách. Nutno říct, že se na stranu Hrůzovládce přidali dobrovolně a díky své nekompromisnosti získali titul Oranžoví.
Kastovní systém hlásal, že Žitler musí zachovat i rádce původního krále. Ti dostali titul Červení. Jenže být Červeným bylo prakticky, jako být ničím. Byli odsunuti do temných malých místností, zvaných Přednáškové sály, kde nikomu nebyli na očích.

Poslední z Žitlerových poskoků se jmenovali Modří. Byli to obyčejní lidé, kteří se přidali k Žitlerovi dobrovolně, pod vidinou zisku. Jenže když zjistili, jak špinavá práce pro Hrůzovládce je, bylo už pozdě se rozmýšlet. Žitler totiž také zavedl zákon Padajících fekálií a ty nakonec dopadly nejvíc na Modré a na poddané.
Modří pak vypadali jako Mephisto Pheles.

Fronta na lístky.

A tak obyvatelsko strádalo.
Většina zločinů Žitlera a Oranžových nebyla nikdy odhalena. Ale s království to zachvěli vypadalo jako na veřejných záchodcích v Rusku. A to nejen pro to, že chyběl toaletní papír. Nejlépe situaci vystihl jistý bard, který, při pohledu na zem na dámských hajzlících, prohlásil: "Tak to je kentus."
Lidé museli stát obrovské fronty na banány lístky do onoho Paláce. Ikdyž to bylo i za starého krále. A nakonec se pomalu do Paláce ani nevešli.
Žitler dovedl do království lidi, kteří tam neměli co dělat. Říkali tomu Fantasy a Scifi sekce.

Životní prostor v KC Zahrada.
Jen hetalistům se povedlo dostat na balkón, protože se jich lidé vážně bojí.

A tehdy se objevil Hrdina. Mohl to být kdokoliv. Měl ženu, nemanželské děti s člověkem, kterého sotva znal, jako většina poddaných byl mistrem převleků a vůbec byl úplně normální.
Říkal se Černý Org. Začínal tak, že bránil spánek svých přátel, ale nakonec se dostal až k otevřenému boji proti Oranžovým. Nebyl to sice vzorový kladný superhrdina, protože byl dost sebestředný a často vyděšený, ale minimálně sabotoval práci Pštitele.
Pštitel byl jeden z Oranžových. Měl tendenci říkat "PŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠT!" a dokázal to tak hlasitě, že všechny vzbudil. Nutno poznamenat, že Pštitel NEBYL ZLÝ. Jen pštil ty lidi, co byli potichu. A tak Černý Org vypěstoval japonskou odrůdu tentacle kaktusu se jménem Řiťopich a věnoval ji Pštitelovi.
Náš Hrdina brzy získal sympatie obyvatelstva a na vrcholu své kariéry měl víc moci než Žitler.
Pak zabavil pánské sprchy a věnoval je potřebným.
A nakonec zapálil Žitlerovi barák za použití ufa.
Toho už si král bohužel všiml, a tak tak Černý Org musel zmizet z království. Ale stále je přítomen v každém poddaném, protože všichni mají moc svrhnout Hrůzovládce.
 

KONEC

House of Five Leaves

Po velmi jednoduchém No.6, které sice ze začátku hodně nabízelo, ale nakonec nic nedalo, mě postihla druhá vlna podzimní nostalgie.
Toť období, kdy se válím ve spadaným listí pod naší ořešákem, a doufám, že mi to klestí ve vlasech ladí. *letmý pohled ven* 27°C, slunečno v říjnu? Kde je mé milované prostředí, jako z Kigeki?
Takže jsem vypla Gintamu a přemýšlela, jak zabiju čas, než vyjde Hotarubi no Mori e.
Pochmurných anime je spousta, ale nechtělo se mi vylézat z naladění japonský pozdní středověk...totiž z doby Eda. Znamenalo by to probudit se a začít dělat na další kapitole mé práce o historii Japonska. A žádný hetalista si v depresi netroufne šťourat do let 1937-1945.

Takže jsem prolítla seznam "ke shlédnutí" a pustila jsem si jediné anime, u kterého nebyla značka "yaoi".
Trefa.

Sarai-ya Goyō

Už je to hodně dlouho, co jsem viděla anime, kde nevystupují chlapci, ale muži. Možná na názoru, že muži vymřeli s posledním samurajem, něco bude.
Tady ale stále žijí a ještě k tomu jsou hlavními postavami.

Hlavní hrdina je ronin Akitsu Masanosuke. Jeho problémem je, že... hm... řekněme si to na rovinu. Je zženštilý. Je sice vysoký, silný a na první pohled je pořádný mužský, ale jeho problémem je plachá a citlivá povaha. A kdo by chtěl zaměstnávat samuraje, který se bojí lidí, má rád kočky a stará se o děti? Ještě k tomu má hlas Daisukeho Namikawi. Daisuke je skvělý seiyu. Jeden z nejlepších. Umí udělat mužský hlas a nikdy se nesnížil k dabování yaoi (šeptanda praví, že prej to má zakázané od manželky). Ale když jsi vzpomenete, že jeho nejslavnější postavou je Itálie, tak je zase jen uke.
A tak je Masanosuke vyhazován z jedný práce za druhou.

Když jednou takhle sedí na ulici a přemýšlí, co dělat, přijde k němu nějaký Yaichi a nabídne mu práci. Jenže Masa-san ji přijme dřív, než si ověří, o co jde. A řekněme, že Yaichiho práce má do legálního podnikání daleko.
Yaichi je už od pohledu charismatický, tajemný zvláštní a velice sexy. Pak pootevře rty a vy uslyšíte hlas Takahira Sakuraie. V tu chvíli začíná Daisukeho hlas hrát druhé housle. Daisuje je úžasný. Ale Takahiro fenomenální.
Ta prostitutka to řekla sice na plnou hubu, ale lépe se to vystihnout nedá. "Holky se mohou přetrhnout, aby se dostaly do jeho postele. Ahhh! Chci aby se se mnou taky miloval!"
Je docela vyčnívající postava.

V celém depresivním zamlženém a temném Edu, plném Japonců, je Yaichi bělovlasý démon s modrýma očima a to prosím pěkně v růžovém kimonu.
-dějepisná vložka- Samurajové měli zakázáno oblékat se barevně a výstředně. Což vedlo tak nějak k názoru, že muži mají být oblečeni tmavě a barvy patří ženám. Starší ženy zase něměli potřebu upoutávat na sebe moc pozornosti a jejich dcery je kopírovaly... Výsledkem bylo, že v celém Japonsku byly barevně oblečeni jen umělci, prostitutky a Yaichi.

"a o com to je?" "h...hh? Ehm... un.... Echt. Už zase."

Důvod, proč se House of Five Leaves dostal na můj seznam, byla kresba.
Možná , že animace není až tak plynulá, jak by mohla být, ale ty barvy, tvary a...nosy...
Slyšela jsem názor, že autorka mangy neumí kreslit. Osobně si myslím, že je to ta největší blbost, jakou jsem kdy ohledně Sarai-ya Goyō četla. A to jsem projela i pár povídek. Tohle JE  krásné. Jen to není typický manga styl. Spíš, musím se přiznat ke své hanbě, připomíná mumínky. Fajn, můžete říkat, že Masa-sanův xicht vypadá jako přejetá žába, ale já vidím obdobu Šňupálka a přijde mi hezký.
Jsem zvyklá na chlapečky s obrovskýma sparklícíma očima a jejich starší bratry, kteří sice mají oči menší, ale za to září celí. Přesto můžu bez výčitek svědomí říct, že tihle chlapi jsou mnohem sladší. I když jsou matní a nevýrazní.

Zetsuboushi

Pak přišla hudba. Teda, hned po openingu a před endingem.
Hlas Daisukeho, sladěný s hlasem Takahira, a to celé podtrhnuto krásnou hudbou. To způsobilo mým ušním bubínkům záchvat hysterického štěstí a endorfiny vyplavené z ušních kanálků zapříčinily, že se mé ušní boltce ještě teď třesou v orgasmu.

Za třetí... Jsou tu krásné charaktery a... Fanservis. Ano, originál dělala žena. Poznáte to.
P.S.: Ještě nejsem na konci. Ale po Té scéně na hřbitově... těšánko.

Ner-Tamin

*fapfapfap*

Název: House of Five Leaves (さらい屋五葉 Sarai-ya Goyō)
Autor: Natsume Ono
Délka: 12 dílů (20 minut)
Žánr: Seinen (To pěkné seinen)
Hodnocení: Jsem okouzlená. Dala bych 10 milionů.
Objektivní hodnocení snad doplním později.

Hetalia: Axis Powers

Shrňme všechno, co víme a doplňme článek.

Hetalia: Axis Powers -volný překlad:
Axis Powers je v čr známá, jako "Osa Berlín-Řím-Tokio"
...Zavrtejte ve své hlavě-Jedná se o pakt v 2.sv
A Hetalia je z japonského "hetare"=zbytečný a "Italia"=Itálie

Hetalie je anime parodující známé (i neznámé) události obou světových válek. V Koreji ho zakázali, čímž mu udělali tu nejlepší reklamu. Místo zemí vystupují postavy s odpovídajícími charaktery Hlavním hrdinou je... Dá se vůbec Itálie nazvat hlavním a hrdinou? Pokud vezmeme v úvahu, k čemu byla Itálie ve válce Ose a později Spojencům... Jestliže jste ještě nedošli do deváté třídy, milé děti, tak Itálie byla ve válce na-uh-na okrasu.

Takové šílenosti, jako byl webkomix Hetalie se mohl chytit jen jediný muž. Bob Shirohata.
Pokud netušíte, kdo to je, věřte mi, že jste od něj něco viděli. To je prosím ten chlap, co udělal Gravitation. A tehdy Hetalie ztratila zařazení "shonen".
První díl se měl vysílat na Kids Station a to 24 ledna 2009. K odvysílání nikdy nedošlo.

 Soudní proces s Axis Powers Hetalia, aneb "proto si celý svět myslí, že jsou Korejci volové"

Korejci si vzali Hetalii až příliš osobně a požadovali její zakázání. "...zhoršení diplomatických vztahů..." označili komediální seriál za zločin.
Čímž pochopitelně udělali Hetalii tak neuvěřitelnou reklamu, že se o nevýznamných pětiminutových skečích, dozvěděli lidé až za oceánem.

Situace byla nakonec vyřešena tak, že se Hetalie nevysílala v TV, ale jen přes internet a mobily. Korea byla vymazána, když se tu nějaké fragmenty objevují a koreofily velice baví, hledat je.

Co se týče historického kontexu anime, ze začátku šlo podle komixu, a to jen s malými úpravami (většinou šlo o cenzuru).
Ovšem později stála Itálie u Německa čím dál blíž... blííííž... blíííííííííííííííííííííííž. Až to bylo úplně v prdeli.
Fajn, až tam to nedošlo, ale veškeré historické události skončili na opuštěném ostrově u táboráku a Pruska v keři v zahradě Rakouska.

Ve World Series se nedá o historii ani mluvit. Když šlo o politický vtip, stal se zázrak. Většina dílů je postavena na národních zvycích a levných vtipech.
Kolik Poláků je potřeba na vyměnění žárovky?
A jakou velikost kondomů koupíte v Rusku?

Tenhle nenáročný humor a spousta hezounů na skladě, přitáhl i ty, které nikdo pořádně nechtěl... mladé yaoifanynky.

Peklo začalo tehdy.

Animace AP: Hetalia je dobrá. Tak dobrá, jak jen se dá.

Ohledně kvality scénářů týče, není naprosto co vytknout. Vzhledem k tomu, že má anime 5 minut, jeden by řekl, že to bude taková malá krátká blbůstka... ale ouha. Scénáristé byly schopni narvat do pěti minut až 5 příběhů a divák nemá šanci na první shlédnutí pochytit všechno.
Což ovšem podle mě vůbec nevadí. Alespoň se to tak rychle neokouká.

Pokud anime Hetalie něco dalo světu, kromě zástupů dívek, tak je to nezapomenutelný dabing.
Daisuke Namikawa, naprosto božský sezuj a neméně talentovaný zpěvák, dostal s rolí Itálie i životní cejch. Ačkoliv jeho reálný hlas je zcela jiný, každý ho bude znát nejvíce pod osobou mladého naivního a věčně rozesmátého Itala, obzvlášť díky jedinému slovu. "Pastaaaaaa !"

Osobně Hetalii doporučuji jako tahák: 

          Za prvé: Spolužáci budou zírat a vy po nich můžete řvát, že jsou naprosto vymatlaní, když neví kdo všechno patřil ke spojencům
          Za druhé: Učitelka bude zírat, když jí řeknete přesný rok, kdy Francie a Anglie vytvořili pakt. A věřte, že právě tuhle scénu si zapamatujete.
          A za třetí: Vy budete zírat, protože zjistíte, že 2. sv je vlastně děsná prdel.

Postavy:
Severní Itálie (vlastním jménem Feliciano Vargas)
Dětská a zbabělá. Navzdory tomu je jeho dědečkem slavný Řím=idol všech zemí. Právě kvůli tomu se Itálie hodně zemí bojí, ale většinou hodně rychle pochopí, že Feli je jednoduše... naprosto vysmahlej. Má obrovskou zásobu bílých vlajek, nízký práh bolesti a bratra- Jižní Itálii. Myslí asi na 3 věci umění, pizzu a špagety. Tvrdí o sobě, že je hen malý slabý chlapec a určitě nebude legrace ho zastřelit. Taky je ještě panic, což nám poví hned při prvním setkání.

Německo (Ludwig)
Modrooký blonďák v uniformě. Má rád pořádek a disciplínu, je velmi silný, přísný na své vojáky, ale jakýmsi nedopatřením si vytvořil blízký vztah k Itálii a spoustu věcí jí toleruje (snad kvůli tomu dědečkovi Římu, nebo ji má prostě rád). Stále Feliciana tahá z průšvihů. Kromě toho má rád klobásy a na uklidnění pije pivo. Když se k němu Itálie chtěla ve 2. sv přidat, slušně se vyděsil a raději ji vykopl zpátky na poloostrov, ale ona se vrátila. Tím lépe pro nás.

Japonsko (Kiku Honda)
Vážný mladík obdivující Německo. Neuvěřitelný dříč a vynálezce (většina jeho vynálezů nakonec skončí transformací na robota, ale snahu má...), vychoval ho starší bratr- Čína. Japonsko je velmi drzé vůči Číně, ale nezkušené v komunikaci s ostatními zeměmi. Občas chce ze zoufalství spáchat seppuku, ale většinou ho zachrání Itálie (paradoxně je to právě ona, kdo ho dohání k zoufalství). A taky věří v duchy.

Amerika (Alfred F. Jones)
Pokud je Itálie vůl, Amerika jí konkuruje. Vlastně pardon... Amerika je Hrdina a dává to hlasitě najevo. Rozdává práci, požírá hamburgery a nejtěžším úkolem pro něj bylo najít na mapě Japonsko (to máš těžký chlapče když držíš mapu USA...) Bojí se ufa a takových těch duchařských fotografií, je věčný optimista, ale navzdory tomu, že je idiot, je velice silný.

Spojené království (Artur Kirkland)
Vychoval USA, pije čaj a má hrozný obočí... Někdy až cynický a velice lehce se opije. Je jemně infantilní.... Vlastně hodně. Povídá si s vílami a podobným hmyzem a pomáhají mu myši, jednorožci, ptáčci a podobně. Nejvíc se mstí svým nepřátelům tím, že je prokleje.

Rusko (Ivan Braginsky)
Velmi vysoký chlap s dětským obličejem. Nosí kabát a šálu, je velice silný, chlastá vodku , má rád slunečnice a miluje Litvu. Ostatní národy ho nemají moc rády. Vypadá jako mírumilovný kluk, ale když se naštve, změňte planetu. Ivan má tvz. Medvědí xicht. Tím nemyslím ten z Mrazíka. Znamená to, že dokud vás neroztrhá, nepoznáte, jestli je naštvaný. Je velmi krutý, říká "Kolkolkolkolkol" a pokud někoho miluje, tak ho citově vydírá. Je přesvědčen, že jednou budou všichni Rusko a někdy je vidět s trubkou v ruce.

Francie (Francis)
Pořád říká, že je silná, přitom se opírá o Napoleona, Janu z Arku... Ale moc silná není. Hádá se s Anglií a má neustále sexuální narážky na všechno. Má vousy, protože si myslí, že je s nimi mužnější a vždy má u sebe růži.

Čína (Yao)
Velmi pověrčivý a nábožensky založený týpek s copánkem. Je velmi veeeeelmi starý. Vychoval většinu asijských států a mateřské sklony má pořád ("A co kdybyste se přestali prát, sedli si a dali si sušenku?"). Miluje Hello Kitty a většinu vět zakončuje –aru, což je parodie na čínský přízvuk.

A teď to nejzajímavější (tedy hned po tom že to zakázali) seriál má 26 dílů po.... PĚTI MINUTÁCH! Tak děcka do toho a půl je hotovo...

Hodnocení: ** ** (10 z 10)

Žánr: -parodie
          -válečné
          -politické

Délka: 26 dílů po 5-ti minutách (pozn: bude 2. řada)Editováno. Nakonec jsou řady tři a dílů je spousta.
Název: Hetalia: Axis PowersAutor: Hidekaz Himaruya