Given jako reprezentant moderní BL mangy

Dlouho jsem přemýšlela, čím nakopnout novou spolupráci s Crwí a zabralo víc času, než bych chtěla, ale nakonec rozhodnutí padlo na zcela očividnou volbu – Given. Given je fenomén Boys love mangy a anime pro generaci Z a asi není lepší způsob, jak se posunout do nové éry než právě s jejím českým překladem. Vzhledem k tomu, že úkol zněl jasně – udělat článek o prvním dílu, jsem se hluboce nadechla, pak to v sobě nechala kvasit tři měsíce, a nakonec jsem vypustila něco mezi velmi dobře nakvašeným kimči a dýmějovým morem. Tedy ne tak docela recenzi, jako spíš zamyšlení se nad tím, kde Given vlastně v rámci moderního BL stojí. Protože, navzdory všemu, ono si stojí docela dost dobře.

O Given se dá říct hodně superlativů. Už dlouho je anime adaptace z roku 2019 nejlépe hodnoceným BL podle MALu, přičemž veškeré spin-offy a filmy se vždycky dostanou do prvních deseti míst. Podle MangaDexu je zároveň šestou nejčtenější BL mangu a sedmou nejlépe hodnocenou, což znamená, že je v žebříčku hned za Heaven Official's Blessing a před Grandmaster of Demonic Cultivation. I kdybyste o Given nikdy neslyšeli, tak vám musí být jasné, že jen málo věcí je schopné se narvat mezi tyhle dva velikány, které v jakémkoliv hlasování zvýhodňuje milionová čínská fanbase. Je to dílo, kterému se nevyhnete, pokud chcete mluvit o současné japonské BL produkci a jediný důvod, proč jsem se mu tady vyhýbala je.... to že patřím k starým plechovkám z minulého milénia, který potřebují jít až na dno Ao3 i Fikbooku, aby byly ochotné číst něco bez sexu. Což Given je. Pochopitelně vyvstává otázka, jestli je Given fakt tak dobré a hodné svýho hype, protože ve světě BL není moc PG děl, které obstojí i před yaoi veterány, a na to je jednoduchá odpověď:

Jo.

Jo, je. 

Ale vezmu to od začátku.

Každá generace BL žánru měla hudební dílo, které reprezentovalo svou dobu. Důvod, proč holky láká číst o hudebních skupinách, asi nikdo nikdy neodhalí. Můžeme spekulovat, že jde o přirozené propojení toho, co teenageři milují – romanci a hudbu, ale empiricky to asi ověřit nepůjde. Faktem je, že nablýskaný a místy šílený svět boy bandů je lákavý, a to ať v reálném životě, nebo ve fikci, a i proto se na žebříčcích nejúspěšnější mangy a anime vždycky najde něco s hudební tématikou. Veterány pravděpodobně okamžitě napadne Gravitation, protože to byl trhák roku z přelomu tisíciletí, který spoustě lidem představil yaoi. 

Gravitation to všechny neduhy své doby – debilního protagonistu, příšernou kresbu, špatný humor a do toho Maki Murakami přidala i dódžinši sérii Gravitation Remix, aby se celá hysterie završila péčkem se špatnou anatomií a rejpíčkem. Přes to, že jsem sama pomocí Gravka konvertovala větší než malé množství dívek na fanynky BL a uznávám jeho historický význam, v současné době je manga sotva čitelná a anime nekoukatelné. U nás vyšlo v roce 2009 pod Zoner Pressem jako Gravitation – Přitažlivost a jeho popularita byla taková, že museli dělat dotisky, což byl bezprecedentní úspěch. 

Po Gravku přišlo Love Stage!!, o něco hudebně a animačně kvalitnější, ale neméně oblíbené. Sice spadá do generace BL po 2010, což mu zaručuje určité kvality, ale pořád se úplně nedokázalo vymanit z patosu yaoi žánru. Kromě infantilního humoru se příběh skládá z kombinace ověřených klišé včetně crossdressingu, nuceného konfliktu, nějakého toho obtěžování a pokud jste zapšklý daňový poplatník, tak u toho budete jen točit oči v sloup. Ne tolik jako u Gravitation, ale pořád dost. V Česku Love Stage!! oficiálně přeložené nebylo, ale do dneška drží přední příčky nejoblíbenějších BL sérii. 

Díky bohu tahle temná (a neskutečně populární) éra BL je už pryč. V současnosti se japonská BL produkce snaží posunout BL v rámci žánru do širšího záběru, který nevychází z kulturních a genderových stereotypů. Není to jen můj dojem, je to jeden ze závěrů, která zazněly na sympoziu „Problémy LGBTQ a BL“ na univerzitě Meidži v roce 2023. Mladá generace už nechce číst déčková porníčka. Alespoň ne mimo Ao3. A právě do téhle situace vstupuje jako jeden z hlavních hráčů právě Given.

Given je především hudební slice of life a drama o dospívání, a až pak LGBT manga. Nemá sklony je příliš snižovat k zavedeným klišé BL žánru, což z ní dělá komiks vhodný pro mnohem širší publikum, než by bylo „obyčejné“ BL.  Svým způsobem tak reprezentuje současnou BL éru, která se snaží nabízet homosexuální romance v rámci příběhů, které přesahují žánr romantické komedie – tedy éru, kterou de facto začalo Yuri on Ice. Huh? Jste překvapení, že se jim fakt povedlo zapsat do historie? Zároveň jde zcela proti potenciální kontroverzím, protože zobrazuje homosexuální vztah mezi dvěma dospívajícími citlivě, přístupně a poměrně realisticky, díky čemuž je oblíbená i u LGBT komunity. Nikoho proto nemůže překvapit, že se Crew rozhodlo zvolit Given jako první delší BL sérii, kterou budou v tuzemsku vydávat.

Premisa příběhu je zcela jednoduchá: Středoškolský student Uenojama je kytaristou v místní teenagerské hudební skupině. Jednoho dne potká ve škole tichého studenta Mafujua, který se chce naučit hrát na kytaru. Uenojama je zprvu zdráhavý, ale když uslyší, jak Mafuju zpívá, dokonce ho přizve do jejich skupiny jako vokalistu. Jenže jsou na střední, což je jeden z kruhů pekla, a Mafuju za sebou táhne víc tajemství a pomluv, než je obvyklé i pro teenagera. Některé jsou méně znepokojující, některé více a Uenojama je najednou vtažen do víru krize vlastní identity, když si začíná uvědomovat, že se do druhého kluka zamiloval. A to je v podstatě všechno, co vám nabídne první svazek. Což možná nezní jako moc, ale má to energii raketového startu.

Nacuki Kizu, která mangu píše i kreslím, je mistryní romantického dramatu se zjevnou zálibou v mužích s dlouhými vlasy. Vzhledem k tomu, že je poměrně mladá, svou kariéru nastartovala celkem nepřekvapivě – kreslením omegaverse dódžinů na Haikyuu!! a Kuroko no Basket pod pseudonymem Gusari. V jejím případě se toto experimentování zjevně vyplatilo, protože si vypěstovala vlastní osobitý styl kresby i vyprávění ještě před tím, než vykopla do světa svou první originální sérii a v Given je proto těžké najít amatérské chyby typické pro začínající mangaky. V podstatě jde od prvního svazku o čistou profesionální práci, která je ve světě BL sice už obvyklejší, než bývala třeba před patnácti lety, ale pořád člověka potěší, když něco tak dobře provedeného čte.

Takže nakonec nezbývá nic než vynést verdikt: Přesto, že výtisk k tomuhle článku dodalo nakladatelství Crew a někdo může namítnout, že proto nejsem objektivní, nezbývá mi nic jiného než tyhle lidi poslat k šípku, protože Given, že objektivně JE mistrovský kousek svého žánru. Je to fakt dobrý. Je to strašně dobrý.

Příště můžeme dát něco, co dobrý není.

Kaze to Ki no Uta - esej Nak-ho Kima

Tenhle článek měl vyjít před Animefestem 2025, ale co se dá dělat. Termíny nejsou moje silná stránka. Okolnosti úplně nepřály mému volnému času a život je skutečně lajf, ale rozhodla jsem se, že o retro obsah česká jaoi komunita rozhodně nepřijde. V rámci BL produkce je právě retro mé asi nejoblíbenější ze všech, pokud tedy jde v roce 2025 kousky jako Kaze to Ki no Uta vůbec považovat za retro, a ne těžkou historii, která patří už spíš do rukou archeologů a muzeí. I přes mou absenci na AFku jsem si říkala, že Yaoi retro je skvělá příležitost k infodumpingu o historii BL a jeho kulturním impaktu, což je věc, na kterou jsem se chtěla zaměřit už dlouho - a pak najednou na mě známá hodila korejský review Kaze to Ki no Uta z počátku tisíciletí. Byl to naprostý jackpot.

Tenhle článek se týká právě toho review Kaze to Ki no Uta a proto není z mé hlavy. Rozhodla jsem se o překlad překladu eseje z roku 2002 od korejského komiksového kritika Nak-ho Kima. Možná vám to zní celkem divoce, ale jako vždycky, mám jen dobré důvody. Má známá z Koreji, říkejme jí H., enviromentalistka, vědkyně, politická aktivistka a jedna z mála žen, které se v Koreji považují za feministky (takže úplně normální uživatel yaoi serverů na Discordu) tuhle esej přeložila, protože měla pocit, že by se svět měl dozvědět o tom, co BL znamenalo pro korejskou společnost na přelomu tisíciletí. Když mi ji poslala, byla jsem nadšená jak obsahem, tak jazykovou stránkou tohohle review. Je to namyšlené, pompézní, arogantní, místy nesrozumitelné, staromódní, takže přesně ta věc, kterou potřebuji na svém blogu. Se vzrůstající oblibou korejského BL to může být i zdroj, který může pomoci nejen k pochopení samotného Kaze to Ki no Uta, ale i kontextu korejské BL kultury. 

Heartless

Už to bude několik let, co jsem avizovala, že napíšu článek o yaoi mangách, které nejsou až takový odpad a dají se číst, i když zrovna nejste do yaoi. Možná si vzpomenete na článek o Copernicus no Kokyuu. To byla v seznamu, který pro mě udělal Adam první manga, která mě vzala tak, že jsem se rozhodla, že si zaslouží vlastní článek.

Ne, že by byl úplně čas pravý čas na to naskočit na ducha Vánoc a plnit sliby, ale Furda mě asi týden v kuse šťouchal, kde že ten článek je. A nenechal se ani odbýt tím, že tři roky jsou na helpdesku úplně běžná doba řešení jakékoliv zakázky. Takže ve zkratce: Tady je druhá yaoi manga, která si zaslouží pozornost a hlavně izolaci ve formě samostatného článku. Předem říkám, že většina článků tady není tématicky přístupná dětem a tady to platí dvojnásobně. Už jsme měli série o čínské politice a statistice, takže přikročíme k dalšímu tvrdě dospělýmu tématu a nepůjde o nic jinýho než o starý dobrý snuff porno. 

Rozmohl se takový krátkometrážní yaoi nešvar

Jedna baba povídala, že prej vyšlo nějaký nový yaoi a že je prej dobrý. Celkem to korespondovalo se zvýšením yaoi produkce, které už nějakou chvíli pozoruji, tak jsem v rámci prokrastinace otevřela MAL a ejhle, fakt je tam spousta nových titulů. Měla jsem chvíli euforie, kdy jsem si říkala, že na světě je naděje a skomírající japonský anime průmysl nebude možná převálcován čínskou megaprodukcí. Pak jsem se bohužel koukla blíž a zjistila, že s ekonomickým vzkříšením anime studií to tak žhavé nebude, protože na mě ze všech směrů blikalo “čínská produkce,” “online série” a - k mému zděšení - “Délka 10 dílů po šesti minutách.”

Pochopitelně jsem v té chvíli úplně zavrhla, že jsem se původně chtěla podívat na Sankaku Mado no Sotogawa wa Yoru, protože a hele, Titan’s Bride už je venku! A má šest minut, lol! Tak to chci vidě- Nechtěla jsem.

Nikdo to nechce vidět.

Ježíši.

A proto vznikl tenhle článek.

Kyojinzoku no Hanayome

Kouichi Mizuki je nadějný hráč basketbalu, kterýmu zrovna začalo zkouškový. Přemýšlí o tom, že by si konečně sehnal gf a vypadnul z bytu svýho strejdy, když v tom se najednou objeví v úplně jiném světě a král titánů mu oznámí, že na základě proroctví se Mizuki stane jeho nevěstou. Mizuki na to že ne. Král titánů na to, že jo. Mizuki povídá “Ale já nejsem teplej.” Král titánů mu odpoví “Ale budeš.” Načež s Mizukim jebne o postel a Mizuki dělá “Nee, to se tam nevejde!” a král titánů na to “Ale vejde.” Křup - a je to. A pak spolu žijí šťastně až do smrti. To vše v šesti minutách včetně openingu.

Podobnost s Helmutem opravářem komínů je čistě náhodná.

Na něco takového prostě není moc, co říct. Nový trend dělání krátkometrážních adaptacích v rámci BL produkce je pravděpodobně nejbolestivější důkaz toho, jak moc ochotná jsou studia svoje diváky metaforicky opíchat do prdele za pouhé přání, aby se jejich oblíbená yaoi manga dostala na plátno. Je to celkem jako ta známá situace s opičí prackou, kdy tu adaptaci dostanete odkývanou, ale taky k ní máte nulový budget, tři lidi, dva týdny a očekává se, že s tím vybudujete celý gayporno kravín, kde budete dojit yaoistek jako byste chtěli zachránit ekonomiku KLDR.

Náhodná kolemjdoucí fudžoši, co si to pak pustí, protože Kyojinzoku no Hanayome manga byla celkem zajímavá, bude jenom nevěřícně zírat na obrazovku a smát se absurditě celého toho konceptu šestiminutové série. Obecně to má nádech alegorie, která má běžného diváka naučit, proč je předehra důležitá, nebo tak něco. Pokusit se narvat seznámení, rozvoj vztahu a sex do šesti minut i s titulky je sice úctyhodně odvážné, ale i ten nejliberálnější divák ve výsledku stejně bude myslet na to, že, sakra, i Quincyho sex scéna v Nu:Carnival má minut šestnáct, takže tady se ho někdo snaží ojebat z boku.

Nakyslou třešničkou na tomhle rozmraženém dortu z Alberta je už pak jen furry rejpíček v sedmý epizodě, ke kterému se nikdy nikdo nevrátí a vlastně to nebylo tak hrozný, protože se zrovna oteplilo, takže hlavní hrdina začal hárat, a celá záležitost prostě vyšumí do nicoty stejně jako jeho vzdělání a avizovaná heterosexualita. Ne nadarmo mají tyhle krátkometrážní anime na MALu ještě horší hodnocení než Boku no Pico.

Prostě ne. Nemusíme být tak inkluzivní, abychom i yaoi anime měli integrovaný. I kdyby Titan's Bride mělo papíry na poruchu učení, dám tomu 4/10, ale nebude to za snahu, spíš za sentiment.

Zato Evelogia. Evelogia je kurva banger.

Maou Evelogia ni Mi wo Sasage yo

Jste wage slaves? Děláte pět dní v týdnu od osmi do pěti a pak jste rádi, že si o víkendu vyžehlíte? Jste vysokoškoláci, co se v sedm večer dopotácí na kolej, do půlnoci děláte debilní protokoly na další ráno a máte čas tak akorát na to, abyste si palicí přivodili šestihodinové kóma, kterému říkáte spánek? Jste hráč Genshinu, který mezi grindem stíhá tak akorát obtěžovat skautíky, co se vám pokusili prodat sušenky? Tak je tady anime právě pro vás! Jen šest minut na díl! A v každém se píchá, takže neztrácejte čas blbostma a jděte rovnou na věc! Je to jako celostopážové yaoi, ale komprimované tak, abyste s ním nemuseli ztrácet čas! Skvělé! Úžasné! Geniální!

Náš hrdina Gozu je přesně to, co chcete ve svým yaoi vidět. Konstantně nadržený, sotva atraktivně vypadající idiot s jednou mozkovou buňkou, sklony k násilí a sentimentem pro videohry. Takže jak říkají geronti: Naprostý chad. Tenhle ten zatracený bastard se stihnul v průběhu prvních třech minut prvního dílu zabít, isekainout se do videohry, sbalit shota verzi záporáka, nechat se jím opíchat, a dokonce došlo i na obligátní, falešně zpívaný opening! Myslíte si, že přehráním? Dovolte mi argumentativní memísek:

Tohle eskalovalo jako videoklip Rammsteinů

Nukleární! Zatím, co Číňani ve svým BL ztráceli čas kultivací a ezopíčovinama, Japonci si zjevně leštili meč.

Gozu je to nejhorší z nás. Jeho okamžité reakce na vlastní smrt je zcela nezaujaté “Hah, fér,” zatím, co jeho reakce na atraktivní, overpowered dítě - ano, opakuji dítě, protože přesně tak Evelogiu popíše - je entusiastické “Jakože nebudu lhát, píchal bych.” A následně to udělá, protože tohle je gayporno a ne Twitter. Thirsty fucker. Náhodná kolemjdoucí fudžoši už si začíná zvykat a komentuje dění na monitoru jako “Oh shit this porn is bangin yo!”

A teď bez obalu sarkasmu, který je na téhle stránce hygienickou nutností; krátkometrážní BL série nemusí být úplně špatné.

Původně vznikly jako bonusy k slavným sériím a podpora online web sérií a krátkých komixů od nezávislých (s rezervou) autorů, kteří by se jinak nikdy zanimování svých děl nedočkali. To je určitě záslužná činnost. Bystřejším z vás už to možná připomíná jisté samizdatové praktiky, takže vás nebudu napínat; Ano, ze začátku šlo o jeden z nejpopulárnějších způsobů produkce BL v Číně. Například taková série Xiao Lu He Xiao Lan (Beryl and Sapphire, 2018) začala jako krátkometrážní projekt jediné autorky, a nakonec se těšila takové popularitě, že to dotáhla na neuvěřitelných 72 epizod po osmi minutách.

Japonci tady tak trochu naskočili na již rozjetý vagón a někdy jim to vyšlo lépe, někdy skončili rozmazlí na kolejích. Vlastně většinou. Pokud si chcete udělat radost ekologům zmenšením populace a vystřelit si mozek z hlavy, argumentativní gif je z Marudase Kintarou (2020).

Zajímavé je, že se produkce japonských krátkometrážních BL zjevně zvyšuje. Pravděpodobně jde o důsledek animátorské krize, která v Japonsku probíhá a touze získat za malé divadlo s ještě menším kašpárkem, co nejvíc peněz, ale na druhou stranu to objektivně zvedlo produkci yaoi anime. Podle MALu jen loni (2021) vyšlo v Japonsku 8 BL anime, což když srovnáme s tím, že ro roku 2010 jsme jich měli nějakých 70 (roky 1981–2010). Z těchto osmi titulů je celá polovina krátkometrážní série a v předchozích pár letech to vypadalo podobně, přičemž se do toho ještě motala produkce Číny a Koreji.

V roce 2021 vyšlo 8 BL anime a z toho 50 % bylo krátkometrážních. V roce 2020 to bylo 11 BL a z nich pouze 36 % krátkometrážních. 2019 vyšlo jen 5 BL, ale za to byly až na jedno krátkometrážní úplně všechny, tj. 80 %. V roce 2018 ovšem MAL uvádí 13 (slovy 13!) BL anime, z nichž 46 % bylo krátkometrážních. 69 % celkového počtu BL v tom roce však vyprodukovala Čína. Což je jednak nice, druhak je to spousta čísel, co vám nic neřekne, takže je čas tuhle část článku prostě přeskočit, nebo, pokud se chcete ve volném čase věnovat statistice, se podívat na tabulku, kterou si tady odkládám, jenom proto, že si myslím, že se mi bude jednou hodit.

Tyhle data jsem vytáhla z MALu, takže mají několik nevýhod. Zaprvé jsem si celkem jistá, že tam chybí čínská a korejská BL za poslední roky. Zadruhé jsem nešla dál než do roku 2018 a přitom uznávám, že některá krátkometrážní BL anime se objevila už v roce 2016 - nejvýznamnější asi Gakuen Handsome Special, ale na to člověk musí být specificky naladěný (brát drogy) a to já zrovna nejsem (dealer se mi přes koronu odstěhoval do Prahy), takže GHS mi může. Zatřetí MAL má poměrně specifický způsob tagování, který se ovšem výrazně změnil poté, co začali důsledně projíždět tagy v Boys Love kategorii, protože v temných časech se tam objevovaly i anime, co měly s BL pramálo společného. Díky novému systému teď třeba Mo Dao Zu Shi v seznamu nenajdete. Ale taky není tam Redo of Healer, takže to není tak špatný.

Ty hlavní závěry z toho ale vycucat můžeme. V současné době tvoří krátkometrážní BL prakticky polovinu veškeré BL produkce. V mnoha případech už ani nejde o bonusy k sériím s dlouhou stopáží, ale o originální díla produkovaná tímhle… poměrně odbytým způsobem. Otázka je, jestli je to fakt jenom důsledek toho, že je BL anime víc, protože jsou pořád vydávány i normální série, a dokonce je jich víc než před deseti lety, nebo jestli je to znak toho, že fudžoši anime průmysl už definitivně zabil a teď je jich hroby jen kobercově bombarduje hovny společně se cvičenou armádou holubů.

Faktem však zůstává, že některé krátkometrážní BL, byť se to zdá nepravděpodobné, skutečně stojí za to. Ano, Titan's Bride je příšerná. Práce s časovým prostorem je mírně řečeno nešťastná, zápletka kvůli tomu vypadá debilně a opravdu se z té mangy dalo vytřískat mnohem více, což jenom umocňuje celkovou tragédii toho hovna. Přinejlepším se člověk zasměje, což je celkem málo.

Naproti tomu Maou Evelogia ni Mi wo Sasage yo už trochu ví, co dělá. Byť to do dokonalosti má asi tak daleko jako rýže v KFC do asijské kuchyně. Animace nestojí za nic, díky rychlosti postupu v příběhu se postavy chovají jak na kokainu, dialogy jsou příšerné a celková zápletka je sotva ok. Přesto je poměrně charismatická záležitost se silným humorem, který přebije i velmi zjevný fakt, že producenti před tím nikdy nedělali nic jiného než hentai. Vlastně se dá říct, že je to tak špatné, až je to dobré. Možná jsem ovlivněná tím, že Evelogia je *kašli kašli* de facto shota. Sorry jako, ale všichni máme rádi světlovlasý twinky v sukních. Když to zastavilo Kennyho Ackermana, zastaví to lavinu, tak jak se mám bránit já, Ježiši. Dejte staré ženské pokoj.

Neironicky doufám, že bude druhá série, protože Gozu je přes svůj naprostý kreténismus celkem relatable a Evelogia si zaslouží dokončit svou cestu do zatracení. U Titan's Bride tuhle potřebu fakt nemám.

A teď k snímku, které celé tohle šílenství po low budget krátkometrážkách odstartoval, protože ohohoho, je to něco.

Hyperventilation

Dva bývalí spolužáci se po letech setkávají na srazu absolventů. Jeden je chronicky nemocný. Druhý býval třídní president. Jejich společná minulost je dožene.

To nejlepší jsem si nechala nakonec schválně, protože Hyperventilation je hodně jiné, než předchozí dvě anime. Vlastně by si zasloužilo vlastní článek, ale psát celý článek o něčem, co má dvacet minut zní až moc jako školní esej.

Hyperventilation je typický a nejlepší příklad té druhé strany krátkometrážních BL. Je důkazem, že na velikosti nezáleží, a i šest epizod po třech minutách může stvořit naprosto kultovní příběh. Zároveň vzniklo zcela nezávisle na velkých producentech. Není to nic většího, než zanimovaný korejský webtoon. A je to naprosto geniální.

Hyperventilation je jedno z těch anime, co vám bez jakéhokoliv zjevného důvodu zcela změní vnímání určitého typu příběhu a budete se k němu v myšlenkách opakovaně vracet, prostě proto, že to bylo tak hezké. Je to vrchol animovaného minimalismu – a to tak ladně podaného, že divákovi ani nedojde, že se šetřilo se všude, kde vás napadne. Kresba je krásná. Hudba naprosto geniální. Voice acting je taky perfektní. Pokud se nad tím nezamyslíte, nedojde vám, že je to dělané na koleně bez podpory a že všechny ty opakující se scény, statické postavy, recyklace záběrů, přechody do jednobarevných ploch, nebo fakt, že protagonista řekne tak pět slov, jsou důsledkem absence financí. Protože je to vlastně irelevantní.

V průběhu šesti dílů, z nichž každý má tři minuty je odvyprávěn příběh o lásce tak bravurně, že když konečně dojde na sex scénu, tak vůbec nevyzní uspěchaně nebo nemístně. Pocitově to anime nemá dvacet minut, ale minimálně hodinu a jeho efekt trvá ještě déle.

Předchozí krátkometrážní BL jsou při nejlepším komedie. Hyperventilation je plnohodnotné a komplexní romantické drama, které se nějakým zázrakem vleze do krabičky od zápalek. Jako v originálním webtoonu, i v minisérii z každého framu doslova vyzařuje láska a garantuji vám, že se k němu budete vracet. Protože občas je jednoduché gesto přesně to, co potřebujete.

Nu:Carnival (a revoluce v BL gamingu)

V těchto těžkých časech, kterým předcházely těžké časy a které budou následovány [tato část článku byla odstraněna redakcí z důvodu spoilerů], je důležité se soustředit na věci, které mají smysl. Jako na porno. A gatcha hry. A copium.

Nu:Carnival je nová mobilní BL hra, která byla na zemi seslána nikoliv z nebes, ale z podobně mýtického místa: z Tchaj-wanu. A oproti jiným, notoricky známým a zažitým BL hrám je naprosto revoluční prostě proto, že sleduje moderní trendy. V rámci BL her je to revoluce. V rámci hentai her už ne tolik, ale ironicky nejde o úplně komparovatelné množiny, protože yaoi hry se tradičně od obyčejných pornoher distancují.

Tohle by mohl být krátký článek o tom, jak jsem viděla trailer na Nu:Carnival a moje mozková buňka se nejen aktivovala, ale dokonce celková její výpočetní kapacita byla okamžitě využitá na generování nezměrného nadšení, protože oooooho, panenko Marja, Josefe a Páně, konečně přišla yaoi revoluce a BL hry mě nechají interaktivně přirážet klikáním!!!! ...což je přesně to, co se nestalo a místo toho musím grindit. Ale taky jsem nikdy nenapsala článek o BL hrách obecně, takže zneužiji situaci k rychlému přehledu historie yaoi gamingu. Protože je to stejně nejlepší pro ilustraci toho, v čem je Nu:Carnival tak revoluční.

BL hry jsou většinou chápány jako odnož otome her, tedy her nevalné kvality a impaktu, které slouží primárně k emočně-sexuální stimulaci životem frustrovaných hráček a vysávání jejich peněženek. Zatím, co fanbase klasických otome her je ještě považována za relativně tvárné zboží, se kterým se ještě při troše dobré vůle dá pracovat na repopulaci Japonska, BL hry jsou zaměřené už jen na fudžoši - tedy spodinu společnosti, která přispívá společnosti už jen utrácením peněz a možná pasivním generováním slizu. Není upřímně důvod takovouhle sortu krmit ničím jiným než recyklovaným granulátem. Což se dělo několik posledních dekád.

Chcete krmit yaoistku? Vizuální novela bude stačit.

První BL hra, která prorazila na západ nebyla žádná jiná než (nyní již historický klenot) Enzai: Falsely Accused od Langmaoru. Díky tomu, že byla šlo o první mezinárodně úspěšnou yaoi hru, určila směr, kterým se BL hry ubíraly v podstatě do dnes, Důvody jejího úspěchu byly zcela očividné. Enzai je dodnes známé pro mírně nadprůměrnou story, dobově příšernou kresbou a praktickou nemožností získat dobrý konec bez detailního návodu (ačkoliv ten poslední bod možná bude spíš o mé neschopnosti volit koherentní odpovědi.) Každopádně ve své době šlo o převrat ve hrách zaměřených na ženy.

Enzai byla úplně první BL hra, která se vymanila z genericky sakurového shoujo patosu a raději vsadila na téma násilí, krve a zoufalství. Což byl nepochybně jeden z důvodů jejího ohromného úspěchu, protože tradiční yaoistky jsou známé proto, že si podvědomě myslí, že by si to chlap neměl nechat dělat do zadku dobrovolně. Což je v pořádku, za to může společnost. Enzai ani zdaleka nebyla první otome hra, která zahrnovala homosexualitu. Devadesátky byly zlatá éra klasického yaoi a naprosto přirozeně se to promítalo i do dostupných videoher, protože na fudžoši se vždycky dobře vydělávalo. Yaoistky dřely bídu s nouzí, takže se jim dal nabídnout i kontent, který nebyl příliš kvalitní. 

Z technického hlediska je Enzai je čistá VN, což znamená, že jakákoliv gameplay je limitována právě na volbu dialogů vázaných na různé linky, za které je člověk odměněn částečně ozvučenými obrázky. Ty se dají sehnat i v necenzurované verzi, ale i tak není moc o co stát. Kresba je hodně metaforicky řečeno stylizovaná (nemyslím jen obecný vizuál, který je prostě blast from past, i když to aspoň není originální Higuraši, ale přímo zobrazení genitálií, které jsou jen malý krok od světelných mečů). Navíc se Enzai drží sebemrskačského standardu původních yaoi a snaží se hráče aktivně trestat za to, že si chce zapíchat. Takže pokud ji hrajete s úmyslem dostat se k sex scénám, tak přinejlepším umřete.

Letos bude Enzai: Falsely Accused slavit 20 let od vydání a v rámci snuff-porna s ubohými sirotky je to pořád vrchol žánru- Bohužel, vzhledem k současné politické náladě obklopující BL se nikdy nedočkáme remaku. Jestli je to ve výsledku dobře nebo špatně je předmětem diskuse.

Začátek milénia byl zlatou érou BL her a bylo jich vydáno opravdu hodně, ale nikdy se jim nepodařilo dostat do obecného podvědomí a většina se překladu dočkává až v současnosti (pokud vůbec.) Jediným potenciálním konkurentem Enzai bylo Gakuen Heaven, které bylo poprvé vydáno v roce 2002 a pak na něm bylo studio SPRAY! schopno žít několik následujících dekád.

Bohužel, Gakuen Heaven se na západě proslavilo spíš jako seriál (a manga a novely a kdovícoještě) než jako herní série, takže se nikdy oficiálního vydání v angličtině nedočkala. Poměrně malý zájem západního trhu se podařilo zvrátit až vydáním druhého dílu Gakuen Heaven 2 ~Double Scramble!~ v roce 2015, ale to předbíháme jak historicky, tak technicky. Původní Gakuen Heaven byla mládeži přístupná vizuální novela, která nebyla v podstatě nic jiného než dating simulátor, ale v té chvíli už bylo jasné, že se BL hry budou vyvíjet jiným směrem než k harémovkám. Prostě proto, že o fluff v první dekádě tohoto tisíciletí nebyl zájem.

Po Enzai přišlo Zettai Fukuju Meirei od stejného vydavatele a další spousta her, které se držely stejného principu. Šlo o čistě dialogové vizuální novely s omezeným dabingem, sex scény se z pravidla držely statických obrázků, po kterých se maximálně občas pohnula kamera a samozřejmě všechny úspěšné hry musely mít v sobě bolest, smrt a utrpení. Většina těch úspěšnějších dostala anime adaptace, což lid budoucnosti zbavilo neskutečných muk u pokusu narvat emulátor do Win11. Každopádně v té chvíli bylo na poli yaoi her již rozhodnuto; následující dekády byly BL hry omezeny na vizuální novely a dating sims, čímž se dokonale separovali od možnosti dalšího vývoje a defacto i žánru eroge (h-games), které mnohem dříve dokázaly zasáhnout do žánru RPGs, nebo logických her, případně v rámci gameplaye zahrnovaly interaktivní mini hry. S tím se u yaoi her nikdo neobtěžoval.

Radikální obrat: Vizuální novela, která nevypadá jako prdel!

Dalším milníkem BL gamingu byl rok 2005, kdy vyšlo Togainu no Chi od Nitro+CHiRAL. Přesto, že po technické stránce nešlo o nic složitějšího, než bylo Enzai, Togainu no Chi představovalo převrat BL žánru po začátku milénia. Mělo silný příběh, ikonické postavy, na svou dobu výbornou kresbu, částečný dabing a trefilo se vydáním do chvíle, kdy se BL žánr obecně začal dostávat do obecného povědomí fanoušků anime, tedy do chvíle, kdy rapidně přibývalo fanynek yaoi. A taky vyšlo na PlayStation 2, což ho udělalo jednoduše dostupným.

Togainu no Chi bylo masivně populární a stále je považováno za nejlepší BL hru všech dob. V originále je hra cenzurovaná (byť je nyní dostupná s necenzurovanou verzí), přesto nabídla spoustu pro hráče atraktivních prvků jako třeba - hádáte správně - bolest, smrt a utrpení. A to je vlastně všechno. V rámci mnoha konců si hráč může zvolit mezi znásilněním, mučením, BDSM, fyzickým i psychickým zmrzačením a v neposlední řadě vraždou; prostě to, co holky chtějí. Je naprosto zjevné, že téhle hře se nedalo konkurovat.

Togainu no Chi vyvolalo velkou vlnu zájmu o BL vizuální novely a díky tomu, že vývojářské VN enginy se stávaly mnohem uživatelsky přístupnějšími, tak i záplavu fanouškovských a amatérských BL her. Zároveň katapultovalo svoje domácí studio Nitro+CHiRAL na vrchol veškeré produkce BL her a od té doby drží na BL gaming trhu v podstatě monopol. Pro zajímavost demonstruji v tabulce, kterým japonským BL hrám se podařilo získat oficiální anglický překlad. Nejsou v ní všechny BL hry, jenom ty od důležitých studií (tj. zahrnující, ale neomezující se na všechny s oficiálním překladem), přesto poměrně dobře demonstruje impakt Nitro+CHiRAL studia a hlavní milníky vydávání yaoi her. 

Hra	Studio	Rok	Anglický fan-překlad	Oficiální vydání v ENG
Enzai -Falsely Accused	Langmaor	2002	ano ✓	2006
Gakuen Heaven	SPRAY	2002	ano ✓
Silver Chaos	Vivid Color	2002	ano ✓
Togainu no Chi	Nitro+CHiRAL	2005		2020
Absolute Obedience	Langmaor	2005	ano ✓
Lamento: Beyond the Void	Nitro+CHiRAL	2006	ano ✓
Chiral Mori	Nitro+CHiRAL	2008	ano ✓
Sweet Pool	Nitro+CHiRAL	2008		2018
Steal!	SPRAY	2009	ano ✓
Dramatical Murder	Nitro+CHiRAL	2012	ano ✓	2018/2021
Gakuen Heaven 2 ~Double Scramble!~	SPRAY	2015	ano ✓	2018
No, Thank You!!!	Pa-Rade	2015
Hashihime of the Old Book Town	Pa-Rade	2019	ano ✓
Room No.9	Pa-Rade	2020		2020
Slow Damage	Nitro+CHiRAL	2021

Prakticky až do roku 2015 Nitro+CHiRAL nemělo na trhu konkurenta. Zároveň se nikdy nezbavilo image studia, které se specializuje na temnější hry. Obecně se jejich tvorba dá charakterizovat jako výtah z toho, co musí mít statisticky úspěšné yaoi - rape, underage/teen postavu, smrt rodičů, špatnej lubrikant a psa. Ačkoliv vydali i BL která nabízela méně kontroverzní témata jako Lamento: Beyond the Void - moc roztomilá věc s kočkokluky, nebo Chiral Mori - PG rated BL, kdybyste chtěli hrát s dětma. Samozřejmě ani jedna z těchto her nedosáhla velikosti Togainu no Chi, takže se vývojáři vrátili k něčemu, co tušili, že yaoisky, tedy lidi, co se vyžívají v obřích WTF, nightmare fuel a hororu, budou chtít masově hrát. A to byl Sweet Pool. 

Sweet Pool čekal na anglický překlad celých deset let a pokud jste to hráli, tak asi nemusím vysvětlovat proč. Osobně na to mám jenom živý válečný flashbacky, který zahrnují krev tekoucí po obrazovce a kladení masových vajec (?). Nebudu lhát, ve své podstatě šlo taky o revoluční hru. Díky bohu na ni však nikdo nenavázal a i studio Nitro+CHiRAL se pak uklidnilo, takže do dnešního dne zůstává vrcholem hororového BL žánru; respektive celkem překračuje žánrové hranice, protože v tom mišmaši násilí, psychózy, znásilnění, kanibalismu a krvavé řeže, co se tam děje, je nějaká homosexualita irelevantní. A jako bonus ta hra předpověděla příchod omegaverse, i když to udělala svým naprosto naprosto vyšinutým způsobem, který nemá v BL novelách precedens.

Těžko říct, co se tehdy developerům CHiRALu tehdy honilo hlavou a krevním řečištěm (amfetamin?). Pravděpodobně se zkušebně vydali stejným směrem jako druhá odnož Nitroplus, Zizz Studio, tedy v podstatě developerský bratr, který pět let před tím vydal velmi úspěšnou hororovou eroge VN (hetero erotická VN) Saya no Uta. Sweet Pool měl ale graficky mnohem kvalitněji zpracovaný vizuál, což přispělo k tomu, že hra ve výsledku vyzněla mnohem divněji a brutálněji. Dodnes sbírá ceny za největší japonská WTF a podobně. Jinak šlo stále o klasicky statickou vizuální novelu s částečným dabingem, a navíc valná většina +18 ratingu se tady týká násilí, sex samotný je na konci dne celkem nedůležitý. 

Obecně v průběhu let 2008-12 došlo k úpadku zájmu o BL hry a ani Steal!, první explicitní dating vizuální novela od SPRAY, se nedočkala úspěchu. Pak však konečně Nitro+CHiRAL došlo, že svět nepotřebuje v rámci katarze pasivně sledovat anime fuckboye jak si vzájemně nekonsensuálně cpou do zakrvácených řitních otvorů objekty tvrdosti diamantu a podobné velehnusy a v roce 2012 vytasili se hrou, která určovala nový směr BL her; Dramatical Murder.

DRAMAtical Murder vyšlo na vzestupu internetového věku, takže se na rozdíl od svých předchůdců dostalo do povědomí online veřejnosti napříč žánry. Předtím se o BL hry zajímaly tak akorát yaoistky a pár zvědavých otaku se sadomasochistickosudicidními sklony – takže ta samá sorta lidí, co sledovala Boku no Pico v rámci adrenalinových sportů. Ale Dramatical Murder přišlo do společnosti, která se aktivně chtěla zapojovat do gayporna a sexualizace anime bišíků bez zbytečných morálních zábran. Takže zatím, co se předchozí marketing BL her soustředil spíše na decentní předkládání daného počinu jako tematickou otome hru, která vlastně nemusí zajímat nikoho kromě cílové skupiny, proma Dramatical Murder byly úplně jinej banger.

Aoba se nechá nakládat jak okurky; tak vypadá svoboda!

Obrovská popularita Dramatical Murder ale nebyla způsobená jen obecnou náladou společnosti, která nám při pobytu na internetech trochu zgayfreakovatěla. Vývojářům BL her totiž léta páně 2015 došlo, že by možná bylo vhodné designovat BL hry tak, aby byly reálně hratelné. Dramatical Murder prorazilo pomyslné zdi kolem BL vizuálních novel, které byly pro větší dobro drženy v izolaci od zbytku světa a přesvědčeně odmítaly jakoukoliv evoluci, a přineslo do BL gamingu interaktivní RPG prvky a minihry. To znamenalo naprostý převrat. Od té chvíle se BL vizuální novely daly skutečně považovat za hry a ne za povídky s obrázky. Upřímně tento vývoj byl přirozeným následkem rozvoje technologií, které implementaci interaktivních prvku do her zjednodušily. Ve stejném roce vyšlo i Gakuen Heaven 2 ~Double Scramble!~, které má minihry, do povědomí se však dostalo primárně Dramatical Murder. Prostě proto, že má porno.

Pochopitelně, pokud jde o fanouškovské hry, tam byla situace trochu jiná. Amatérská tvorba je tradičně mnohem odvážnější, než oficiálně vydaný kontent a pro BL hry to platí taky. Fanouškovské hry zahrnovaly RPG prvky mnohem dříve než v roce 2015, byly lépe vizuálně zpracované a nedržely se zavedených žánrů a často představovaly to nejlepší z fejetonů lidu na internetech už kolem přelomu prvního desetiletí. Asi nejlepší příklad fan BL hry (byť čisté vizuální novely), která byla na svou dobu překvapivě kvalitní, je D.Nd : Poisoned; výborná dódžin hra na Death Note, která vyšla v roce 2008 a pořád je dobře hratelná. Nebo Hannigram hra, která na to, že vznikla za pět dní, nevypadala vůbec zle.

V rámci různých fandomů značné množství vizuálních novel s mechanikou pixelových PRG, kterým se povětšinou nedostalo překladu. Bohužel, protože trpím depresivní amnesií, tak mě napadá jen White Tombstone, hra na Identity V z roku 2020. Nic před tím rokem si nepamatuju, protože mám vymazáno. Smolík. Taky jsem sem fakt moc chtěla strčit obrázek Aesopa.

Pokud jde o pionýrštější a kontroverznější herní mechaniky, tak v rámci fanouškovské tvorby vyšlo dokonce již před rokem 2015 pár čistých eroge her, jejichž pointa není nic jiného než v rámci jednoduché flash hře dovést zobrazeného muže k orgasmu, čert vem nějakou dějovou linku. *Kašli kašli* Bioshock Infinite - The Raw End of the Deal

Pochopitelně kvalita amatérských her ne vždy předčila oficiální vývoj; masové rozšíření Ren:Py a dalších enginů způsobilo, že se spousta lidí pokoušela tvořit vlastní hry a až celkové zrušení Flashe zachránilo na nějakou dobu internet od toho, aby fudžoši vytvářely hovna s kadencí králíka. Bohužel, Dream Daddy to zase spustil jak epidemii turbo tyfu, ale to je materiál na jiný článek.

Děkujeme Hetalia fandomu za kontribuci a posíláme klíčenku.

Od chvíle, kdy vyšlo Dramatical Murder můžeme tedy BL hry chápat nejen jako statické vizuální novely, ale jako příběhovky, které mají interaktivní části, jsou plně dabované, mají dobrý příběh a i přesto, že jsou v nich sex scény zpravidla řešené nepohyblivými arty, poskytují plnohodnotný herní zážitek. Od té doby se bohužel nic významného nezměnilo, kromě té chvíle, kdy se Japonsko uchýlilo k degeneraci a odsoudilo ke zhoubě, protože se rozhodlo následovat dominantní trend v yaoi sféře a vydali Omega Vampire na Nintendo Switch.

..............

To nebudu komentovat.

A tak to bylo až do konce února tohoto roku, kdy zaostávající svět BL gamingu zachránil Nu:Carnival! A s ním nastala nová éra, protože gayporno gatcha vlastně peak evoluce!

BL byla vždycky pračka na peníze a jedinej důvod, proč se po několik dekád BL gaming vlastně nikam neposunul bylo, že fudžoši byly rády, že mohly zaplatit peníze za jakýkoliv obsah, i když v podstatě šlo o časem překonané mrdky. I ten blbej Omega Vampire stojí 60$. Za omegaversi by měli vývojáři platit hráčům doprdele. Přitom nikdy nešlo o nic jiného než o vizuální novely, jejichž konzumace je bohužel prakticky vždycky pasivní. A do této frustrující situace najednou přichází dosud neznámé tchajwanské studio a jako mesiáš přináší mobilní (!) gatcha (!) hru, jejímž hlavním obsahem je prostě porno (!). Jak avangardní!

Gayporno hra, ve které platíte za to, abyste vytáhli anime borce a mohli ho opíchat, je naprosto geniální podnikatelský plán sám od sebe. A to ani nezmiňuji, že většina postav Nu:Carnival nápadně připomíná mužské postavy jiné populární čínské hry. Ta je ovšem z mainlandu, takže hráče maximálně sexuálně deprimuje. Do toho přidejte fakt, že hra na mobil přece jenom zahrnuje přímý kontakt s dotykovým displejem, který v tomto případě posunuje hranice hráčského zážitku až k pocitu intimity. A máte hru, která naprostým obratem ve vývoji BL gamingu, protože yaoistka která tohle vidí okamžitě opustí od všech těch sexuálně-represivních masochistických tendencí, které do ní po dekády drilloval japonský standard BL gamingu a řekne si Ano. Tohle je ten čas, kdy si při honění urvu péro.

Nu:Carnival je hra, která nemá problém přiznat, že to, co její cílovka reálně chce, je píchat chlapy a už ji moc nezajímá, co k tomu vlastně vede. Její příběh není nějaká elaborovaná zápletka, v rámci které umře alespoň půlka postav při pokusu o svrhnutí zkorumpovaného patriarchy a hráč se chce na konci zabít z emocionálního vyčerpání. To by bylo vlastně celkem špatný pro byznys. Ne, Nu:Carnival je isekai o návrháři erotických pomůcek, který se s několika buttplugy v kapsách najednou ocitne ve fantasy středověku plném kouzel a sexuálně frustrovaných mužů. A v rámci očištění světa od magického zla, je všechny opíchá. Co víc si člověk může přát?

Z technického hlediska Nu:Carnival je gatcha turn based RPG ve kterém 10% času hrajete příběhové questy, 30% času grindíte coiny a itemy na zlepšování vašich postav a tedy i šancí projít zmíněnou story. Překvapivě, systém boje je docela elaborovaný. Respektive samotná herní mechanika není nic složitého, ale dá se s ní na určité úrovni pracovat. Představte si sexy Pokémony. Ne, Machopa ne. Přibližně od čtvrté kapitoly příběhu je již nutné pracovat na sestavení týmu a použití jejich schopností, přičemž mít SSR postavy je objektivně výhoda. Těch zbývajících 60% času pravděpodobně strávíte zvyšováním “intimity” s ostatními postavami, kterou potřebujete pro otevření sex scén, protože buďme upřímní, proto to lidi hrají.

Sex scén je pro každou postavu hned několik. Ovšem, abyste je unlockli, tak tu postavu napřed musíte získat. Protože je to gatcha.

Následují nic neříkající technické detaily:

Abyste unlockli sex scény v rámci story, potřebujete SSR verzi dané postavy. U všech postav pak můžete levelovat Intimacy, což je vztah k dané postavě a při dosažení určitých úrovní odemknete bonusové scény pro tu postavu, které většinou rozšiřují její osobní lore. SSR postavy vám nabídnou celkem dvě sexscény, z nichž jedna je zopakování scény ze story a druhá je unikátní. U SR postav můžete taktéž odemknout unikátní sexscénu, ale vyžaduje mnohem větší Intimacy level. R nemá žádnou sex scénu.

Tldr.: Prostě to chce vaše prachy. 

Zadarmo nejste schopni získat všechny postavy, pokud nemáte více účtů, anebo nemáte neuvěřitelné štěstí. Bez postavy si nezapícháte. A když už si zapícháte s postavou, kterou máte, musíte strávit hodiny grindem, abyste si mohli zapíchat znova. A nebo platit. Jednoduché jako facka.

Oldschoolovým gamerům se tenhle systém asi líbit nebude, ale rozhodně je to pokrok v mechanikách BL her a pravděpodobně nový směr, kterým se budou ubírat. Jednoduše proto, že vizuální novely jsou sice fajn, ale omezovat na ně celý žánr není lukrativní. A moderní gaming už dlouho vypadá jinak.

Nu:Carnival světlo v neskutečně dlouhém tunelu gay VN, který se zdál bezvýchodný, ale teď konečně má svět BL her co nabídnout i těm, kterým se nekonečné klikání na dialog přejedlo už před deseti lety. Teď můžete klikat přímo na těla borců, co se u toho budou svlíkat a odměnou za to dostanete 16 (ŠESTNÁCT) minut dlouhou plně dabovanou a necenzurovanou sex scénu.

Pořád to není hra, co mě nechá interaktivně přirážet za spojení pěti gemů v Candy Crush, ale už se do stavu absolutní nirvány zjevně blížíme.