Given jako reprezentant moderní BL mangy

Dlouho jsem přemýšlela, čím nakopnout novou spolupráci s Crew a zabralo víc času, než bych chtěla, ale nakonec rozhodnutí padlo na zcela očividnou volbu – Given. Given je fenomén Boys Love mangy a anime pro generaci Z a asi není lepší způsob, jak se posunout do nové éry než právě jejím českým překladem. Vzhledem k tomu, že úkol zněl jasně – udělat článek o prvním dílu, jsem se hluboce nadechla, pak to v sobě nechala kvasit tři měsíce, a nakonec jsem vypustila něco mezi velmi dobře nakvašeným kimči a dýmějovým morem. Tedy ne tak docela recenzi, jako spíš zamyšlení se nad tím, kde Given vlastně v rámci moderního BL stojí. Protože navzdory všemu, ono si stojí docela dost dobře.

O Given se dá říct hodně superlativů. Už dlouho je anime adaptace z roku 2019 nejlépe hodnoceným BL podle MALu, přičemž veškeré spin-offy a filmy se vždycky dostanou do prvních deseti míst. Podle MangaDexu je zároveň šestou nejčtenější BL mangou a sedmou nejlépe hodnocenou, což znamená, že je v žebříčku hned za Heaven Official's Blessing a před Grandmaster of Demonic Cultivation. I kdybyste o Given nikdy neslyšeli, tak vám musí být jasné, že jen málo věcí je schopné se narvat mezi tyhle dva velikány, které v jakémkoli hlasování zvýhodňují milionová čínská fanbase. Je to dílo, kterému se nevyhnete, pokud chcete mluvit o současné japonské BL produkci a jediný důvod, proč jsem se mu tady vyhýbala, je.... to že patřím k starým plechovkám z minulého milénia, který potřebují jít až na dno Ao3 i Fikbooku, aby byly ochotné číst něco bez sexu. Což Given je. Pochopitelně vyvstává otázka, jestli je Given fakt tak dobré a hodné svýho hype, protože ve světě BL není moc PG děl, které obstojí i před yaoi veterány, a na to je jednoduchá odpověď:

Jo.

Jo, je. 

Ale vezmu to od začátku.

Každá generace BL žánru měla hudební dílo, které reprezentovalo svou dobu. Důvod, proč holky láká číst o hudebních skupinách, asi nikdo nikdy neodhalí. Můžeme spekulovat, že jde o přirozené propojení toho, co teenageři milují – romanci a hudbu, ale empiricky to asi ověřit nepůjde. Faktem je, že nablýskaný a místy šílený svět boy bandů je lákavý, a to ať v reálném životě, nebo ve fikci, a i proto se na žebříčcích nejúspěšnější mangy a anime vždycky najde něco s hudební tématikou. Veterány pravděpodobně okamžitě napadne Gravitation, protože to byl trhák roku z přelomu tisíciletí, který spoustě lidem představil yaoi. 

Gravitation to všechny neduhy své doby – debilního protagonistu, příšernou kresbu, špatný humor a do toho Maki Murakami přidala i dódžinši sérii Gravitation Remix, aby se celá hysterie završila péčkem se špatnou anatomií a rejpíčkem. Přes to, že jsem sama pomocí Gravka konvertovala větší než malé množství dívek na fanynky BL a uznávám jeho historický význam, v současné době je manga sotva čitelná a anime nekoukatelné. U nás vyšlo v roce 2009 pod Zoner Pressem jako Gravitation – Přitažlivost a jeho popularita byla taková, že museli dělat dotisky, což byl bezprecedentní úspěch. 

Po Gravku přišlo Love Stage!!, o něco hudebně a animačně kvalitnější, ale neméně oblíbené. Sice spadá do generace BL po 2010, což mu zaručuje určité kvality, ale pořád se úplně nedokázalo vymanit z patosu yaoi žánru. Kromě infantilního humoru se příběh skládá z kombinace ověřených klišé včetně crossdressingu, nuceného konfliktu, nějakého toho obtěžování a pokud jste zapšklý daňový poplatník, tak u toho budete jen točit oči v sloup. Ne tolik jako u Gravitation, ale pořád dost. V Česku Love Stage!! oficiálně přeložené nebylo, ale do dneška drží přední příčky nejoblíbenějších BL sérií. 

Díky bohu tahle temná (a neskutečně populární) éra BL je už pryč. V současnosti se japonská BL produkce snaží posunout BL v rámci žánru do širšího záběru, který nevychází z kulturních a genderových stereotypů. Není to jen můj dojem, je to jeden ze závěrů, které zazněly na sympoziu „Problémy LGBTQ a BL“ na univerzitě Meidži v roce 2023. Mladá generace už nechce číst déčková porníčka. Alespoň ne mimo Ao3. A právě do téhle situace vstupuje jako jeden z hlavních hráčů právě Given.

Given je především hudební slice of life a drama o dospívání, a až pak LGBT manga. Nemá sklony se příliš snižovat k zavedeným klišé BL žánru, což z ní dělá komiks vhodný pro mnohem širší publikum, než by bylo „obyčejné“ BL.  Svým způsobem tak reprezentuje současnou BL éru, která se snaží nabízet homosexuální romance v rámci příběhů, které přesahují žánr romantické komedie – tedy éru, kterou de facto začalo Yuri on Ice. Huh? Jste překvapení, že se jim fakt povedlo zapsat do historie? Zároveň jde zcela proti potenciální kontroverzím, protože zobrazuje homosexuální vztah mezi dvěma dospívajícími citlivě, přístupně a poměrně realisticky, díky čemuž je oblíbená i u LGBT komunity. Nikoho proto nemůže překvapit, že se Crew rozhodlo zvolit Given jako první delší BL sérii, kterou budou v tuzemsku vydávat.

Premisa příběhu je zcela jednoduchá: Středoškolský student Uenojama je kytaristou v místní teenagerské hudební skupině. Jednoho dne potká ve škole tichého studenta Mafujua, který se chce naučit hrát na kytaru. Uenojama je zprvu zdráhavý, ale když uslyší, jak Mafuju zpívá, dokonce ho přizve do jejich skupiny jako vokalistu. Jenže jsou na střední, což je jeden z kruhů pekla, a Mafuju za sebou táhne víc tajemství a pomluv, než je obvyklé i pro teenagera. Některé jsou méně znepokojující, některé více a Uenojama je najednou vtažen do víru krize vlastní identity, když si začíná uvědomovat, že se do druhého kluka zamiloval. A to je v podstatě všechno, co vám nabídne první svazek. Což možná nezní jako moc, ale má to energii raketového startu.

Nacuki Kizu, která mangu píše i kreslí, je mistryní romantického dramatu se zjevnou zálibou v mužích s dlouhými vlasy. Vzhledem k tomu, že je poměrně mladá, svou kariéru nastartovala celkem nepřekvapivě – kreslením omegaverse dódžinů na Haikyuu!! a Kuroko no Basket pod pseudonymem Gusari. V jejím případě se toto experimentování zjevně vyplatilo, protože si vypěstovala vlastní osobitý styl kresby i vyprávění ještě před tím, než vykopla do světa svou první originální sérii a v Given je proto těžké najít amatérské chyby typické pro začínající mangaky. V podstatě jde od prvního svazku o čistou profesionální práci, která je ve světě BL sice už obvyklejší, než bývala třeba před patnácti lety, ale pořád člověka potěší, když něco tak dobře provedeného čte.

Takže nakonec nezbývá nic než vynést verdikt: Přestože výtisk k tomuhle článku dodalo nakladatelství Crew a někdo může namítnout, že proto nejsem objektivní, nezbývá mi nic jiného než tyhle lidi poslat k šípku, protože Given objektivně JE mistrovský kousek svého žánru. Je to fakt dobrý. Je to strašně dobrý.

Příště můžeme dát něco, co dobrý není.

Kaze to Ki no Uta - esej Nak-ho Kima

Tenhle článek měl vyjít před Animefestem 2025, ale co se dá dělat. Termíny nejsou moje silná stránka. Okolnosti úplně nepřály mému volnému času a život je skutečně lajf, ale rozhodla jsem se, že o retro obsah česká jaoi komunita rozhodně nepřijde. V rámci BL produkce je právě retro mé asi nejoblíbenější ze všech, pokud tedy jde v roce 2025 kousky jako Kaze to Ki no Uta vůbec považovat za retro, a ne těžkou historii, která patří už spíš do rukou archeologů a muzeí. I přes mou absenci na AFku jsem si říkala, že Yaoi retro je skvělá příležitost k infodumpingu o historii BL a jeho kulturním impaktu, což je věc, na kterou jsem se chtěla zaměřit už dlouho - a pak najednou na mě známá hodila korejský review Kaze to Ki no Uta z počátku tisíciletí. Byl to naprostý jackpot.

Tenhle článek se týká právě toho review Kaze to Ki no Uta a proto není z mé hlavy. Rozhodla jsem se pro překlad překladu eseje z roku 2002 od korejského komiksového kritika Nak-ho Kima. Možná vám to zní celkem divoce, ale jako vždycky, mám jen dobré důvody. Má známá z Koreje, říkejme jí H., environmentalistka, vědkyně, politická aktivistka a jedna z mála žen, které se v Koreji považují za feministky (takže úplně normální uživatel yaoi serverů na Discordu) tuhle esej přeložila, protože měla pocit, že by se svět měl dozvědět o tom, co BL znamenalo pro korejskou společnost na přelomu tisíciletí. Když mi ji poslala, byla jsem nadšená jak obsahem, tak jazykovou stránkou tohohle review. Je to namyšlené, pompézní, arogantní, místy nesrozumitelné, staromódní, takže přesně ta věc, kterou potřebuji na svém blogu. Se vzrůstající oblibou korejského BL to může být i zdroj, který může pomoci nejen k pochopení samotného Kaze to Ki no Uta, ale i kontextu korejské BL kultury. 

Ōoku

Článek o Óoku jsem odkládala hrozně dlouho, protože má hrozně moc adaptací a chtěla jsem je napřed vidět všechny, ale po přečtení mangy už jsem se neudržela. 

První věc, co musíte o Óoku vědět, je, že vám ji pravděpodobně lidi doporučovali špatně. On i oficiální trailer od Netflixu nedělá jejich anime adaptaci moc čest. Sama jsem tím vinna, protože je prostě vtipnější inzerovat ji jako reverse harem příběh, ale ve skutečnosti je Óoku harémovka asi tolik, jako je Vinland Saga anime pro valhalla wannabees.

Ta paralela jde ještě dál v tom smyslu, že jakmile začne farming arc, autor zahodí veškeré zábrany a je to čistý sociopolitický komentář, a to se pak těžko vstřebává, pokud jste se přišli prostě bavit středověkou romantikou, nebo akcí. Doufali jste v konzervativní četbu a najednou vám někdo servíruje názory na otroctví a genderové role. A ono to konzervativní je. Ale ne tak, jak jste čekali. Pokud k tomu nemáte moc zkušeností s díly složitějšími než Krteček a orel, nebo jste dokonce Američan, tak je neštěstí dokonáno. Zkrátka řečeno, některé mangy vyloženě trpí tím, že jim byla dána adaptace, protože nikdy neměly být určeny pro masové publikum. Óoku je jednou z nich. 

Berme to jako důkaz kvality.

Motivace konzumentů BL v Česku

Bude to už 84 let, nebo tak něco. Omlouvám se, že jdu pozdě, nechtělo se mi a tak dále.

Protože se blíží Akicon na kterém - covid buď milostiv, pokud teda konečně bude - bych měla přednášet o yaoi statistice 2: elektrickém boogaloo, přišel konečně čas, abych sem hodila první výsledky yaoi dotazníku, který jsem rozhazovala na různé BL skupiny v průběhu jara 2022. 

A protože už jsme tady, tak to vezmeme jako článek o motivacích yaoi fanoušků obecně, protože svému velkému šoku zjišťuji, že mi na blogísku chybí spousta článků, které jsem si myslela, že jsem napsala, ale očividně jsou publikované jenom v mé hlavě. Nezjistila jsem to, dokud jsem je nepotřebovala přečíst. Inu. Pak chápu, proč mají lidé zkreslené představy o mé tvorbě. Já vlastně taky. 

Gay Frogs

Hahaha, já si fakt vzpomněla na přihlašovací údaje. Wow.

Neměla jsem v úmyslu se probírat ze stáze, dokud nebudou zase letenky do Chengdu za 15k, anebo dokud Hydra nebude potřebovat levnou pracovní sílu pro další con, ale protože je zase ten den v roce, kdy jsou všechny buzny na Pride v Praze místo toho, aby byli na internetech, tak jsem musela napsat článek, protože bych se jinak neměla komu svěřit. Chci říct, že je to článek z dobré vůle, 100% dělaný pro mé věrné čtenáře, blahblah, definitivně neprokrastinuju a neodkládám esej na 15 normostran, ať žije yaoi- Tohle musíte vidět. Kunihiko Ikuhara má nový anime! A je to bizár! A je to teplý! A není to shonen ai/yaoi!

Yuri on Ice je historie!

Je rok 2019 a tohle je Sarazanmai!

Yaoi, společnost a smrt

Slibovaná přednáška z Natsu, Aki a tak dál.Někdy v květnu mezi pláčem a státnicemi jsem oslavila 10 let yaoi blogískování. Jo, tenhle článek jsem psala půl roku.  Prostě už ta rychlost psaní není, co bývala. Každopádně krásné kulatiny. Dekáda yaoi je dost na důchod, řekla bych. Tady je remake přednášek a zároveň nejlepší overview yaoi komunity s ohledem na anime, který můžu podat. Pokud patříte k té menšině, co ještě čte psaný text je skoro rok 2019, bežte si pustit YT, je tenhle článek věnovaný vám.

Deadpool 2

Novej Deadpool je Marvelácká alternativa seinen mangy, která má hardcore yaoi spin-off doujin, vydaný pod pseudonymem, a všichni vědí, že to dělal autor, ale nikdo to nahlas neřekne. Jedinej důvod proč v potitulkové scéně není velkej gangbang Wadea s Vanessou, Cablem a Colossusem, je, že nesehnali tak velkej gauč. Ale do příště ho prej seženou, proto se třetí díl nebude jmenovat DP, ale TP. Budoucnost Marvelu není queer. Současnost Marvelu je queer a budoucnost jede na ředidle z Pepka.

The Shape of Water

Guillermo del Toro je muž, který zasvětil svůj život velmi osobitému boji s patriarchií, propagaci romance a liberálního pohádkového narativu. Film o ženě, která se zamiluje do nestvůry byl dalším logickým krokem v jeho filmografii. Jen všechny překvapilo, že to nebyl Hellboy, Silent Hill nebo další Pacific Rim. Vstup do roku 2018 se nese v duchu žen, které se nebojí jít za svým cílem a nikdo je za to nesoudí. A to je dobře.

Rick and Morty

A ze série "Nagat plní requesty třeba i 3 roky" se dostává na světlo nový zářez! (Tip: Kdybyste mi řekli, že to dělaj lidi, co jsou do  incest porna, tak by ten proces byl mnohem rychlejší.)

Svět se mění, spratci narození v roce 2000 jsou jen pár měsíců od dospělosti a poslední dobou se stává, že otevřete zprávy a pak nevíte, jestli jsou to fakt zprávy, nebo vágní popis epizody Griffinů.
Hranice mezi mezi realitou a internetem padla. Země se řítí do chaosu. Několik hodin před volbama jsou Rick and Morty memes jsou zneužívány všemi stranami politického kompasu s frekvencí tak intenzivní, že v Indonésii způsobila tři tsunami, přesto nikdo nedokáže s určitostí říct, na jaké straně ta show leží. Je to altright? Je to libleft? Je to ta prostřední část political chart meme, kde jsou středoškoláci, fanoušci Nightrunners a lidi, co nevědí, jak funguje politika? Ale to je vlastně jedno, protože to, co je na review důležité, je odpověď na otázku "Stojí ten seriál za to?"

Jo. Jo, stojí.

Death of the Outsider

Po velkém fiasku, kterým byl druhý díl Dishonored, se Bethesda, k lítosti nám, skalním fanouškům okultních veleryb, rozhodla, že stealth hrám s definovaným prostorem už odzvonilo. Zbyly dvě možnosti, buď lhát o sequelu tak dlouho, až už nebude jiná možnost, než přiznat, že fakt nic nebude, nebo to nějak důstojně ukončit. Vzhledem k tomu, že za ten rok už vychytali mouchy a teď by jim  Void Engine jen ležel ladem, tak se rozhodli tu rakev zatlouct v Serenity stylu.
Až na to, že Serenity mělo celkem přesvědčivej děj a konec, takže jo, i když to bylo hrozně uspěchaný a nezaplnilo to díru v našich srdcích, dá se považovat za docela důstojný odchod skvělé série. V Death of the Outsider jsou za 30$ fanfikce v sejfech, do kterých je peklo se dostat a Outsider charakterově umřel ještě předtím, než jsem se vůbec dostala do voidu, abych ho z milosti bodla.
Pokud nemáte zájem o infobaden summary prvních dvou her a jste tu jen kvůli DotD, přeskočte první tři odstavce.

The Handmaid's Tale

Na tenhle review jsem se chystala neskutečně dlouho, už proto, že tímhle oficiálně pokládám mé tradiční zaměření blogísku, které sice vymizelo časem samo, ale tohle je ten poslední hřebík do rakve. Tahle věc nemá nic společného s gaypornem. Je to didaktický postmoderní feminismus. Je mi to líto, ale od téhle chvíle není cesty zpátky. Už je tu jen Offred a velmi kontroverzní příběh, který vznikl shodou náhod v roce 1984, a od té doby reflektuje společnost způsobem, který a už tehdy se zdál moc přitažený za vlasy.

Dream Daddy: A Dad Dating Simulator

Po té, co jsme všichni hráli dating sim s okultistickýma holubama, neopunkovýma hackerama, koňma s lidským obličejem a cokoliv byl Blood Pool, internet vyrukoval s novou hrou dělanou přesně podle potřeb konzumentů. A Dad Dating Simulator, hra plná chlapů ve středních letech, špatných vtipů a ještě horších osmdesátkových referencí. Všechna čest stranou, tohle je definitivně otome game, po které skočíte jako Tomoko Kuroki po víkendu vyčerpávajících sociálních situací.
A jako bonus trocha kospir- CO JE TOHLE? PROČ. Proč všechny dating games vypadaj jako Repeat Stuff??? C̶̵̣̭̜̺̠̭̣ͅÓ̳͙̯̩̹͉̫͓ ̷̩̬̰̞͍̦̯̤̼̥̤̗̝̞̀͢͡J̩̬͔̦̝͎̪̖̳́͞Ę̸̜̺͚̠͈̮̞͉͇͈̹̟̀ ̵̟̪̜̩̺͚͟͠V͏̹͔͔̭̗͕̱̳ ̸̛̳̺̱̜̮̦̩̺͚̹͕̦̞̤̖͡T̶̨͙̦̝̪̬̤̯̦̬̠̜͓͇̥͈̫O̸͖̖̜̲̫̤͚̥͕͍̖͙̤̟͖̝̜͟ͅM͠҉̵̰̖̮̬̹ ҉̖̻͉͈̦͎͓͖͍͕̜̭͉͉̲̩͘͟S̶͎͓͈̝̞̀̀͟K̗̜̲̘͉̗͈͓̪̻̰̖͈͎͎͕̘͚͘͟͢Ḷ̛̣̰̫͓͇͕͠E̷͟҉̟̻̩̗̥͚̥͇̝̯̺̭̫̬͈̮͔̯P̸̴̦̳͖͓͈͍̻̻̘̜Ě̢̗̟̙̟͍͓̣͟͡͠

Varování: Článek je plný spoilerů

American Gods

Ve zkratce, Brian Fuller to zase dokázal a jeho seriál je opět jediná věc, kterou stojí za to sledovat na americké kabelovce. A teď trochu košatěji.

American Gods byly neskutečně úspěšní už před tím, než ten seriál začal vůbec vycházet. Čekalo se na něj s asi tak zbožným přáním, jako se teď čeká na adaptaci Good Omens. Nikdo si pořádně nepamatoval kdy, jak a odkud se vzala informace, že ten seriál bude. Je dost pravděpodobné, že vám o něm řekl havran, nebo jste náhodou zaslechli konverzaci dvou temných postav v postranní uličce, které tam nebyly, když jste se jich chtěli zeptat na podrobnosti. V každém případě někteří lidé asi obětovali správná kuřata na správných místech, protože ten seriál je tady. A je to přesně taková pseudo-intelektuální kýčovitá wild ride, jakou byste od kombinace Gaiman -  Fuller čekali. Obecenstvo křičí, študáci vyhazují podprsenky a čepice, sluníčkáři spamují Tumblr a kritici netuší, co si mají myslet.

Když něco dělá Fuller můžete se spolehnout na to, že to bude vizuálně gurmánská záležitost a pokud nejste barvoslepí, tak dostanete při sledování několikrát orgasmus. A pokud mu dáte uměleckou svobodu, tak to dotáhne až do toho bodu, kde končí eyecandy a začíná muzikálový kýč. A taky, že tam bude fakt hodně penisů, což samo o sobě zní jako utopie. Jenže se ukazuje, že i tenhle zaručený recept na kvalitní dílo ne vždycky vychází, obzvlášť, když se vám do toho motá kuchařka popularity.

Faktem je, že pokud má někdo šanci správně uchopit adaptaci čehokoliv Gaimanoých knih, tak je to právě Fuller A ten člověk, co dělal trailer na The Evil Within 2 a obecně American Gods jako seriál nezklamali, ovšem některé momenty jsou tak neskutečně přetažené, že by je měli servírovat s varováním: "Alergen: A (Americké) - Pozor hrozí cringe." Ačkoliv si bohové určitě můžou dovoli být trochu bollywood overtop, na poslední epizodě se dá demonstrovat, k čemu vůbec slouží pozice režiséra. A proč by se lidí měli modlit za to, aby si do příští sezony Fuller sehnal někoho, kdo skutečně bude fungovat jako kontrola jeho umělecké impulzivity. Osobní názor. Spousta lidí si myslí, že scéna I am Odin je badass.

Což je další problém téhle série, Fuller hodlá knihu, která je více méně o ničem, natáhnout na tři série. To je celkem Hobitovina. Na druhou stranu mu to umožňuje všemožné alternace děje, které jsou v některých případech potřeba, ať už z politických důvodů, nebo kvůli tomu, že technologie už je někde jinde, než byla v roce 2001. Nejsem si jistá, jestli se mi ty změny líbí - Respektive některé se mi líbí moc. <vložte ten vtip o kalhotkách přilepených na strop> Salim. What a babe. Kvůli němu zařídím se zdi vrátka. A Technical Boy je teď Techfuck Boi, což znamená, že je celkem tapable. (Ironicky.) Kde je moje porno? Všechny origin stories jsou také pozitivum, protože Fuller si tam realizuje všechny umělecké ambice, od experimentálních barevných schémat až po loutkové divadlo. Co je na nich ale smutné, je jejich relativně snížená infromační hodnota a rating, který jsou vlastně společné pro celou sérii.

American Gods mají v rámci estetiky neskutečně boostlé všechny EXTRA momenty, kterých se jen bůh může dopustit, na úkor té plíživé znepokojivosti, kterou má knižní předloha a která k pohanským božstvům patří mnohem víc než předvádění se a performativní heroismus. Některé intermezza a dějové linie, které byly zcela vynechány, patřily k těm nejvíc nezapomenutelným. Stále doufám, že budou v dalších sezonách. Zároveň se scénář spíš soustředí na vysvětlování faktů, které by se daly považovat za obecně známé, nebo lehce odvoditelné, protože se očekává, že se na ten seriál budou dívat plebové. V době, kdy je zájem o paganismus je dost mainstream a fedora, to vypadá celkem zbytečně.
Takže pokud máte fakt rádi Gaimana a estetiku, ale nejde vám až tak o intelektuální stimulaci, nebo nedej bože, historickou přesnost, tak do toho. Pokud jste ale zatvrdlý, tradičně založený Evropan a fanoušek folk metalu a na sedadle spolujezdce vozíte templářskou helmu, tak mějte na paměti, že American Gods je seriál pro lidi, co sice mají rádi tradice, ale nikdy žádné neměli, takže je musí imitovat a běžte dělat kampaň o tom, že k pochopení Zaklínače, človek musí být takhle |  | blízko Polsku a to Netflix není.

A Series of Unfortunate Events

Pro těch pár lidí, o sem chodí kvůli něčemu jinému, než kvůli gaypornu.

Netflixová Řada nešťastných příhod je jedna z věcí, co projasňovala vizi roku 2017 už dlouhou dobu před její premiérou. Protože buďme upřímní, i pokud není knižní série vaše srdcovka, už jen představa Neila Patricka Harrise jako hraběte Olafa, je geniální. Tahle adaptace má ale mnohem víc kladů, takže pokud jste ji ještě neviděli, tak na co sakra čekáte? Na Apple Tree Yard? Zaručuji vám, že lepší už to nebude.

Osobně si nemyslím, že má smysl zápletku nějak blíže představovat, protože A Series of Unfortunate Events je jedna z věcí, kterou každé nespolečenský dítě četlo a kdybyste nebyli outsideři, tak nejste na mém blogu. Minimálně o ní všichni četli v ABC, nebo alespoň před třinácti lety viděli filmovou adaptaci s Jimem Carreym, která byla skutečně- nešťastná, ale stačila na to, aby celá generace spratků později nedůvěřivě zírala na učitelku biologie, která se jim snažila vysvětlit, že pijavice ve skutečnosti nemají 6 řad zubů a nežerou lidi.

Netflixová série se na rozdíl od té z roku 2004, pevně drží předlohy, pokud přímo nějaké věci nevylepšuje.* Daniel Handler si píše většinu scénáře sám, což samo o sobě dělá ze série nerdgamus, a hlavní režisér je Barry Sonnenfeld, takže pokud jste si říkali, že vám to vizuálně připomíná Pushing Daisies, tak máte velmi dobré asociace. Právě opuštění od staré dobré Burtonovské estetiky osobně považuji za největší pokrok, protože pruhy umřely v roce 2008 a fungovaly jen proto, že nikdo nevěděl, že výše zmíněný Tim, nemá absolutně žádné tušení jak fungují barvy.**
Vlastně jediný, kdo si na novou stylizaci veřejně stěžuje, jsou komentující na Youtube, protože to údajně zlehčuje situaci. Verze s Jimem Carreym byla lepší. A to asi mluví za vše.

Pokud někdo řekne, že se mu Netflixová ASOUE nezdá dost vážná, tak je otázkou, co vlastně sledoval. Nejen, že je v textu mnohem temnější, než filmová verze, ale dalo by se říct, že je dokonce mnohem znepokojivější, než knihy.
Nechtělo se mi tady Patricka Harrise blahořečit, protože bych musela zmínit i jak geniální je to mimino a už tak jsem dost gay, nemusíte ještě vědět, že mám doma malej svatostánek s Harrisovou fotkou a cvičím u něj denně jógu, ale nevyhnu se tomu. Jeho Count Olaf je to nejlepší, co se seriálu mohlo stát. Ten chlap nějak dokázal zahrát hraběte, mít u toho nejedno hudební číslo a nejen, že u toho nevypadá jako parodická postava, ten chlap je pořád celkem creepy.
Není možné s určitostí říct, jestli je to série vhodná pro dětského diváka. Tedy, je, protože není až tak explicitní, definitivně je velmi výchovná a většina děcek stejně nevidí, to, co nechce, ale dospělého diváka některé chvíle dokážou definitivně vyvést z míry. Důležitou roli tady pochopitelně hraje nostalgie, protože jak je možné, že vám to připadalo míň alarmující, když vám bylo deset.

Řada nešťastných příhod je přesně to, co odrostlá generace potřebovala, protože většina z nás nemá čas si znova přečíst všechny dětské knihy, které bychom číst chtěli. A member berries jsou prej ilegální, nebo tak něco. Pořád jsem nepřečetla poslední díl Artemise Fowla. A tohle si můžete za tři pracovní dny naprat do žíly a pak se dál vesele ukousávat ve vlastní mizérii.
Po dlouhé době Netflix original vytvořil něco, co si bez dlouhého přemýšlení zaslouží pět z pěti hvězdiček. Je těžké v seriálu najít problémy a když už tam jsou, tak je to čiré hnidopišství. Protože už dva týdny po premiéře je A Series of Unfortunate Events opěvovaná všemi kritiky, co na ni šáhli, byly potvrzeny dvě další série, takže důvody žít jsou teď hned tři. (2 série ASOUE a Death Stranding) Pokud u skriptu zůstane Daniel Handler pod dohledem a zbytek produkce se taky nezmění, tak by se nic katastrofálního stát nemělo a nás čeká několik nadějných let. Sice budou plně hrozných událostí, ale zase budou vypadat dobře.

A nakonec teaser, který ten hypen před necelým rokem začal, a který prý není oficiální, ale fandmade. Což je vlastně dobře, protože jsem trpěla představou, že ten divnej pocit, kterej ze Series of Unfortunate Events mám, je tam záměrně. Není, jsem to jen já, protože to nemám v hlavě v pořádku a moje Ao3 historie nikdy nesmí na veřejnost a pak ten člověk, co udělal tenhle trailer a připadalo mu jako dobrý nápad použít tak neskutečně prostříhané The Dresden Dolls, že- A víte co, pokud ten song neznáte, tak si ho ani nepouštějte. Takhle můžete žít v blahé iluzi, že jde o něco, co můžete dát do traileru k dětskému seriálu. Ale zase to vypadá hodně oficiálně- No, někdy lepší nevědět. Že ano.

* Henchperson of Indeterminate Gender being really fucking based. Charles skoro políbil S. Nechte ho někdo adoptovat ty děti a nepředstírejte, že je to hetero. KRONK!
** Dívat se na cokoliv, co vypadá jako Pushing Daisies, pod jakýmkoliv filtrem, je jako padesátiminutová prezentace fotek Eddieho Redmayna, který udělal pro Pradu. Když jsme u toho, zaplatím Sonnenfeldovi, nebo Fullerovi, když si vezmou štáb z PD a natočí cokoliv s Redmaynem. Už jen ta představa je esteticky dokonalá.

Yuri!!! on Ice

Přiznám se, že mám rozepsaných asi trilion článků, ale z nějakého důvodu se mi je nedaří dokončit a asi je všechny vyhodím, protože už nejsou aktuální, takže přijdete o spoustu recenzí. Ale chápu, že z tohohle se nevykecám. Takže tady to je.

Aristotle and Dante Discover the Secrets of the Universe

Jsem oficiálně musela založit tag Gayporno Garbage, abych oddělila knihy jako je tahle od ostatních ze sekce M/M romance.

Aristotle and Dante Discover the Secrets of the Universe

Benjamin Alire Sáenz

Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že budu časem ještě mrtvější, než jsem, tak se mu vysměju do obličeje. Ale už to tak asi bude. Současně se svou životní sílou ztrácím i smysl pro humor a tohle je vlastně review, který ilustruje, jak se ze mě stává nudný učitel.

Řeč bude o mexických imigrantech, dospívání a vůbec podobných tématech, které vlastně nikoho nezajímají, ale do seznamu povinné literatury na střední škole je pedagogové pořád cpou, jako by žáci neměli svýho vlastního teen angstu dost.

Deadpool

           Po letech trpělivého (to sotva) čekání se svět konečně dočkal Deadpoolova filmu, který jsme si všichni (většina) zasloužili. Jako všichni ostatní, kteří se nikdy neobtěžovali přečíst jedinej Deadpoolův komix (valná většina), jsem byla ohledně filmu skeptická, protože řekněme si to upřímně, v prvním traileru nebyl jedinej vtip, kterej už nebyl v Kameňáku (why).
Byla jsem dost unimpressed už od chvíle, co byl zveřejněn ten promo poster "Bad Ass, Smart Ass, Great Ass," protože Reynolds je fakt beta babe a wet dream většiny chlapů, ale tohle je první film (s Deadpoolem. X-Men Origins neexistuje, jediná dobrá věc byl leaked workprint), musely se zvládnout bicepsy a na workout zadku očividně nebyl čas. Všechny ty první Marvel singlovky jsou dost sad, snad kromě Iron Mana a Antmana.
Po prvních patnácti minutách filmu jsem byla nucena vzít zpět všechno, co jsem předpověděla na základě trailerů. Ten film má všechno.
Specificky pegging.

Jessica Jones

             Ne, pořád jsem neviděla Daredevil. Nemám na nic čas. V týdnu jsem se chtěla podívat na No Country for Old Men a nakonec to dopadlo tak, že jsem si to pouštěla po částech pomalu tři dny.
A pak jsem málem hodila počítač z okna, protože na to není kvalitní materiál a já kupuju jen bio produkty od farmářů, kteří 10% zisku investují do místního školství. Nepodporuju zlé kolumbijské drogové bosse.

             Takže když jsem měla asi 2 hodiny na vydechnutí, mezi konstruktivní činnosti a konstruováním další činnosti, řekla jsem si, že si stáhnu Jessicu Jones. Je tam ženská hrdina a David Tennant a ten shit se stáhl docela rychle, takže fajn, jeden díl ještě stihnu. Nebo dva. Nebo třináct! TŘINÁCT!!!! Komu co namlouvám? Stejně nemám život. Tennant!Kilgrave!

The rapist we do NOT want!

But the rapist we deserve!

Byla to velmi poučná zkušenost v mém životě a důležitá lekce v životě Tumblru.

             Jessica Jones je nový seriál od Marvelu, založený na předloze z Marvel MAX, což je R-rated série. Pokud nevíte, co si pod tím představit, tak je to prostě verze, která je bližší těm fanfikcích, které žerete, ale na veřejnosti to nepřiznáte.
             Nebudu vám nic namlouvat, pustila jsem si seriál kvůli tomu, že mi řekli, ať se na conu v případě nouze prostě vrhnu mezi odpadky a tvrdím, že cosplayuju Jessicu Jones. Jsem člověk se sklony k sebeprojekci. Jestli taky preferujete postavy se kterými se můžete ztotožnit a shodou okolností jste odpad společnosti, cynický kreten se sklony k alkoholismu a vaše jediná zábava je tipovat, koho vaše apatie nasere příští týden, je Jessica hlavní postava přímo pro vás.

             Jessica je bývalá superhrdinka, která se živí jako soukromá vyšetřovatelka. Dropla hrdinskou kariéru po té, co ji osm měsíců ovládal psychopat Kilgrave. Teď se vyrovnává se svým PTSD a většinu její pracovní náplně tvoří focení nevěrných manželek žárlivých chlapů.
Všechno je v kelu až do chvíle, kdy za ní přijdou zoufalí rodiče studentky, které se ztratila za velice zvláštních okolností. Od té chvíle jde všechno do ještě větší stoky. Sledovat její plazení se životem je jako dívat se na Watamote po patnácti letech, kde byla Tomoko právě propuštěna z léčebny pro závislé na krystalickém metamfetaminu.

             Což není vlastně vůbec zvláštní, vzhledem k tomu, že Jessičína minulost zahrnuje Kilgrava. Většina lidí se shoduje, že Kilgrave je asi ten nejděsivější záporák, kterého za poslední dobu viděli v televizi. Je to ten chlap o kterém říkáte vtipy typu "Viděl jsem ho s novou babou, jak je to možný. Asi má ten sklep hezky vymalovanej, nebo tak něco." a všichni se jim smějí, protože to vlastně není vůbec vtipný. Jméno toho chlapa je ve slovníku pod hesly 'misogynie,' 'domácí násilí' a 'Herr Buttplug von Cuntstadt.'
Jeho speech "Nemůžu vědět, kdy někoho znásilním a kdy ne." vás nenechá užit si klidný a nerušený spánek. A celou dobu je u toho hot. Připomíná mi ambivalentní boner, co jsem jako děcko měla z Davida Bowieho v Labyrintu.
Kilgrave je oficiálně psychopat, ale upřímně, použila bych spíš terminus technicus Naprostej magor. Díváte se na něj a říkáte si, co se doprdele mohlo v jeho dětství, tak strašně pokazit?  Určitě jsou i horší věci, ale upřímně, já si dokážu představit jen jednu. Kdybych si měla vybrat mezi Masonem Vergerem a Kilgravem, jdu s Kilgravem. A v mezičase se pokusím udělat si lobotomii čínskýma hůlkama.

             Slyšela jsem o Jessice Jones pár historek a ty mě přesvědčily tak akorát o tom, že ji nechám být, protože nemusím číst všechno. Upřímně, kdo by chtěl číst další story o ženské hrdince, která je na každé druhé stránce znásilněná, protože jinak by její tragická story vypadala jako fňukání rozmazleného spratka, protože otroctví samotné není dost dark. Ne, že bych to třeba nedělala ve svých fanfikcích, ale srsly, jsou to fanfikce a Marku Sextone, jsi kreten a kdybych na tvůj projev ohledně komixu Mad Max mohla natáhnout kalhotky, tak to udělám, protože na takovou píčovinu by se neměl nikdo dívat. 
Jessica Jones je jiná. Jessica Jones je lepší.

             Když jsem viděla prvních pár dílů, byla jsem nadšená, ale něco mi tam nesedělo. Jessica Jones. Komix napsaný chlapem. A ten shit je uvěřitelnej a fakt dobrej, ale co je sakra špatně s těma sex scénama.
Vážně, jsou jako fanfikce u kterých protáčíte oči, protože víte, že je napsal zapálený teenager s neskutečně wild sexuální fantasií. Ne, že by nejsilnější myšlenka, kterou jsem si odnesla z premiéry The Winter Soldier, nebyla: "Holy shit, jestli teď nepřijdu domů a nenajdu porno, ve kterým Bucky a Steve rozbijí postel, tak má u mě internet oficiálně utrum.*" Ale když to vidíte v seriálu, říkáte si "Yo, man, to je dost Twilight shit." A pak se ukázalo, že screenwriter seriálu je Melissa Rosenberg. Případ uzavřen.

             Ten seriál je všechno, co Tumblr vždycky v teorii chtěl, ale teď se s tím nemůže vyrovnat. Většina přítomných jsou naprosto perfektně napsané ženské postavy. Trish je ve všech směrech dokonalá. Naproti tomu všichni přítomní muži jsou atraktivní kreteni.
Možná Simpsonův původní účel byl zlomit někomu srdce, ale upřímně, všichni jsme to čekali.  Co se dá čekat od chlapa, který vypadá jako levná Tesco verze Chrise Evanse, že jo. Jen pořád čekám na ověření mého podezdění, že IGH je akronym pro InkoGnito Hydra. Až najdu člověka, kterýho napadlo, vytvořit twisted verzi Cap Ameriky, pošlu mu kytky. I mean holy shit. He's trash, I need 10. 

            David Tennant je naprosto flawless. Je to přesně ten slizkej creepy stalker, před kterým vás matka nikdy nevarovala, protože ta myšlenka byla příliš i na ni. Je ztělesněním všech creepy situací, které vás v životě potkaly a důvodu, proč tolik lidí raději v Dishonored demonstrativně bodne Lady Boyle do hrudníku, než aby si ji Brisby odvezl. Kilgrave je wet dream koncept, který jste nikdy nechtěli vidět zrealizovaný. Jako tvůrci kdyby vzali všechny nejnevhodnější imagine, které kdy byly napsané, přidali k nim klišé fanfic plots, oblíkli je do směšného fialového saka a pak z nich udělali noční můru. Ten chlap mě přišel z posledního kruhu pekla strašit za všechnu mou aktivitu na Hydra Trash Party.

            Chápu, že žádná postava, na kterou nemůžete aplikovat "Ale Kájo!" není zajímavá, ale byly chvíle, kdy jsem si říkala "Prosím, ať je jedinej. Jedinej chlap v tomhle příběhu safe." Mám potřebu postupně vzít něžně do dlaní hlavy všech postav a zařvat jim growlingem Mashy Arkhipové do obličeje "ALE KÁJO!!!"
Život Jessicy Jones je tak neskutečně fucked up, že jeho sledování vyžaduje, abyste měli jednu půlku obrazovky vyhrazenou pro video se seriálem a druhou k projíždění obrázků roztomilých kočiček.
Pokud chcete vidět něco zábavnějšího než SHIELD, zabít 13 hodin života a ještě víc zahořknout, tak se na Jessicu musíte podívat. Kromě toho je neskutečně zábavné sledovat Tumblerky, které si rvou vlasy, protože obličej Tennanta se nehodí, do jejich rapist konceptu.
Závěrem: Jessica Jones je super. Ale pořád si myslím, že Nathan Young by to zvládl líp.

* Pořád ho nemám, takže jestli v potitulkové scéně Civil War neprorazí Bucky a Steve postelí stěnu Tonyho ložnice, oficiálně odcházím do penze.

Mr. Robot

          Už se hodně dlouho nestalo, že by mě nějaký seriál nadchl tak, abych kvůli němu chtěla zůstat vzhůru do svítání. Jsem člověk, který potřebuje svých devět hodin spánku a pak je stejně nervózní. Vlastně jsem byla poslední dobou přesvědčená, že mě zase dostihl BACA syndrom a já se budu muset z nudy vychlastat, nebo za chvíli budu, jako někteří mí známí, číst z nudy kompletní wiki page holandského ústavu pro postižené Alzheimerem.
          Po tom, co jsem si do pozadí k výrobě cosplaye pustila novou sérii American Horror Story a pak se regulérně chtěla střelit brokovnicí do hlavy, protože PROBOHA, to je ještě větší sranec, než všechny předchozí série dohromady, jsem se rozhodla nedělat Zagorku a konečně si pustit Mr. Robot.
O půlnoci jsem to vypla, protože mám život a tak. A pak jsem ještě ve tři ráno zírala do stropu a myslela na to, jak si musím pustit další díl, nebo spíš, jak musím s notebookem v ruce rozkopnout dveře třídy s pokřikem "Hoši! Autismus zdarma! Víc autismu než na katedře aplikované informatiky! Pro všechny! Pojďte se dívat! Je to lepší než meth! AAAAAA!"

          Hintzu mě na sérii lákal už v létě, že prý je tady konečně série, kde programování vypadá realisticky, nikdo tam neběhá s flash diskem a neřve, že na něm má algoritmus, který zničí svět, hlavní hrdina je nerd a vůbec, je to fajn. Já ještě neviděla ani druhou sérii Halt and Catch Fire, za což se stydím, a vlastně jediná IT related věc, kterou jsem v poslední době měla čas shlédnout, byl Steve Jobs vs Bill Gates v Epic Rap Battles of History. Yeah. Hintzu možná měl být specifičtější a říct, že je tam Rami Malek a je to vlastně Hannibal, jen, místo fancy jídla, je tam fancy hacking. Jen jsou všichni mnohem víc šílení, než Will Graham a Hannibal kdy byli. A to jedí lidi.

          Elliot vypadá jako běžný nadprůměrný uživatel internetu. Introvert, sciofobní, možná autista. Programátor. V jeho bytě zapomněli udělat díry na okna.

Člověk, který se nemůže srovnat s tím, že zbytek světa není v klinické depresi a nepropadá záchvatům cynismu.  Myslí si, že je speciální, protože dokáže otevřít thready na 4chanu. Je na morfinu. Vinní společnost z kolektivní idiocie a přál by si, aby někdo udělal sociální revoluci, protože demokracie neexistuje a všechny ty Facebooky by zrušil.
          Aby si vynahradil frustraci ze sociální interakce, stalkuje lidi na internetech.
Naštěstí je taky skutečně geniální hacker, protože jinak by se tahle story mohla odehrávat ve sklepě vašeho paneláku. Jeho největším nepřítelem a důvodem, proč nesnáší korporace, je společnost Evil Corp, protože mu kdysi zabila otce.

Také jeho mentální stav, který pár lidí popsalo jako "Jo, je to nerd. Nerad mluví s lidma a když přijde na párty, tak 10 minut stojí přede dveřma, než se otočí a jde domů." se ukázal být pokročilou formou schizofrenie.  Katrinah Josephina shit. ale o tom později.
Jednoho dne kontaktuje Elliota hackerská skupina FSociety, která chce E Corp zničit a potřebují hackera. Svět, který byl už tak na dně, metaforicky nasedne na důlní vozík a začne se řítit do hlubin pekla. A nikdo, vůbec nikdo, nezůstane hetero příčetný.

<po třech dílech>

"Mr. Robot je to, co mohl byt Hannibal kdyby story nepsal Fuller ale Michael Wray."

"I don't really see the patern..?"

          Vážně dlouho jsem přemýšlela, jak můžu legitimně procpat tenhle seriál na blogísek, protože je sice relevantní mému studijnímu oboru, ale ne tomuhle blogu a pak přišel Tyller do gay baru. Tenhle seriál je na tomhle blogu velmi relevantní. Nebudu vám namlouvat, že Elliot a Tyller jsou, nebo budou kanon, ale technicky vzato, Elliot je snad jediná postava, která není otevřeně queer.
inak jsou všichni gay as fuck. Hannibal je fancy canibal queer opera, která časem ztratila story na úkor subtextu. Mr. Robot je prolezlý od začátku až do konce queer postavami, ale celé je vlastně to další důsledek davové psychózy, které postavy prožívají. (Vlastně bych možná měla spíš používat paralery s Orange is New Black, nebo Dexterem, ale já mám zrovna NBC Hannibala po ruce, takže smůla pro Mr. Robot.)

          Příběh časem trochu upadá, protože první díly nasadily příčku moc vysoko a scénáristé se to prostě snažili dohnat mindfuckem. Většina hlavních postav má issues na svých issues a vážně, co je sakra špatně s Tyllerem. Všichni máme rádi psychotické seveřany a přepracované manažery, ale ten chlap to dotáhl na úplně nový level. Vážně netuším, co je jeho problém, ale konečně mi někdo ilustroval 99 důvodů, proč Hannibal Lecter není de facto šílený.
O Elliotovi nemluvím, ten se totiž rozhodl brát morfin na schízu a tím končím rozbor. I když v pár chvílích jsem přemýšlela, že možná dojím tu ovesnou kaši, do které mi spadly akrylky, protože bych pak možná mohla pochopit, co se v tom seriále sakra děje. Konec konců, bylo mi řečeno, že pokud chci analyzovat trancendentalismus, tak se mám zhulit a pak dělat jógu, Mr. Robot by neměl být horší, než Thoreau. Chápu proč fandom vypadá tak, jak vypadá.
Vlastně ta teorie, že Tyrell je vlastně vyhalucinovaná forma akvarijní rybičky, je dost legit.

          Sam Esmail by měl být zmíněn ve vašich modlitbách, protože jako jeden z mála scénáristů pochopil několik zásadních principů internetu. Existuje něco jako hacker culture. Hacker typer si můžete dovolit na používat jen, pokud na praktikum robotiky přijde komise EU a vám nepřišlo dost akreditovaných studentů, takže musíte udělat Potěmkinovu vesnici z prváků. Při psaní scénáře konzultujte odborníky. A konečně. 96% populace je heterosexuální. Na internetu není hetero vlastně nikdo.
          Mr. Robot můžete sledovat jako další seriál s drama a surprise buttsex tension, nebo jako člověk, který ví, že existuje něco jako Tor, nebo alespoň, že Facebook ukládá ve svých datacentrech neskutečné množství zbytečných informací, která jen čekají na to, až si je někdo vezme. Ten seriál je nejvíc legit hackerská story, kterou znám, přesto, že je Elliot hezký a jeho mikina je vypraná. Teda, ještě jsem neviděla Who Am I - No System Is Safe. Ale tam je zase Tom Shilling, takže-
A nebo vás technologie nebere, takže si prostě můžete zase pustit Winter Soldier. To je taky v pořádku.

<season finale>

"...I finally see the patern."

Hannibal (Season 3)

         Srazil mě vlak a polil mě krví a čokoládou. Skutálela jsem se přes trní šípků do bezedné jámy, kterou Bryan Fuller otevřel, aby nám přinesl nám zvrácené požehnání přímo od Satana, ale nezavřel tu zatracenou Pandořinu skříňku včas. Má duše, zjizvená sadismem, sodomií a spektakulární rozežraností, se smaží v posledním kruhu pekla a nic už ji nemůže zachránit.
Poslední řada NBC Hannibala je horská dráha z hříchu, estetiky a koncentrátu What The Actual Fuck. Vyveze vás nad vrchol všeho a pak vás hodí dolů z útesu a orchestr složený z cikád, kastrovaných koček a píšťalek, které používají tělocvikáři, nedokáže vystihnout výšku zvuku, kterým ve vás bude všechno ječet.

Alternativní názvy tohoto článku: 

Milujou se, kámo.

Draci v yaoi.
I'm going to Hell. So, at this point, it's go big or go home.

         Říct Brianu Fullerovi, že tohle bude pravděpodobně poslední sezona Hannibala, byla největší chyba, kterou NBC kdy udělalo, pokud jejich záměrem bylo sérii nějak tiše a rozumně ukončit. Bryan Fuller je totiž muž, kterému nezáleží na většině a teď očividně neměl, co ztratit. Vítejte ve světě, kde si scénárista dělá, co chce. Hannibal miluje Willa. Will je posedlý Hannibalem. Alana a Margot se vezmou a mají dítě. Je to nádherné.

"Rozpoutejte peklo pro konzervativní republikánce."
- Bryan Fuller po té, co mu řekli, že mu ruší show.

         Hned od začátku jsou všichni naprosto srozuměni s tím, že Hannibal je do Willa zamilovaný. Jestli je to romantický zájem, nebo ne, je úplně irelevantní. Teď už ani nejde o to zjistit, jestli je ta série gay nebo ne. Oficiálně je to queer as fuck, teď zbývá vyřešit, co s tím. Co sakra dělat s tím. když je do vás zamilovaný kanibal a sám jste značně psychicky nevyrovnaný. Will naprosto rezignoval na pozici kladného hrdiny. Má ten nejtěžší případ Stockholmského syndromu a jeho primární záměr je dostat se k Hannibalovi. Odpouští mu i věci, které se odpustit nedají a dělá všechno proto, aby mohli být spolu. Vlastně je to docela pochopitelný postup. Všichni přece milujeme ty, kteří nás čtyřiašedesátkrát bodnou do hrudníku. Je třetí sezona a už nic není metafora. Když vám někdo řekne, že vás miluje tak moc, že vám otevře hlavu cirkulárkou, je lepší tomu věřit.

"You called us murder husbands." "You did run off to Europe together."

         Nebudu předstírat, že začátek sezony není zmatený. Hannibalovu zatčení předcházela spousta situací z nichž si nic nepamatuji a celou dobu jsem měla pocit, že sleduji zfilmovanou impresionistickou báseň s tématikou platonické homosexuality a kanibalismu. Střih nedává smyl. Dialogy nedávají smysl. Mysleli jste, že Hudba ticha je divná a unikátní? V Hannibalovi by mohli místo dialogů recitovat haiku a nebyl by v tom rozdíl, MOŽNÁ ŽE RECITUJÍ HAIKU co já vím. Ale Jakmile se rozjede Red Dragon, je z toho utrhnutý výtah řítící se do pekla.

Reichenbach fall shit.

         Hannibal bývá špatně označován jako kriminální drama, nebo dokonce horor, ale ve skutečnosti je to seriál pro reinkarnace prokletých básníků a lidi, kteří jsou rádi, když jim někdo vyrve srdce krkem, před jejich očima ho rozdrtí a u toho promítá obrazy hezkých polonahých mužů. Protože Hannibal má asi nejlepší cast pro výzkum female gaze. Váš přítel nikdy nebude vypadat tak sexy, jako Will Graham, když má noční můru a celá série by mohla být shrnuta scénou z předposledního dílu: Dva nazí atraktivní chlapi se líbají a jeden u toho sežere jazyk toho druhého. NBC Hannibal nespadá do škály Hot or Not. Tohle měřítko si speciálně pro Hannibala muselo vyvinout speciální odnož, která se neslučuje s mateřskou škálou a je definovaná jako "????????????"

         Tahle show je trip. Dejte si ji rychle za sebou a v sedmém díle budete mít takovou krizi, že jen budete vnímat soundtrack a kývat se dopředu a dozadu. Nesnažte se pochopit vztahy v téhle sérii, ani vztahy obecně. Nezabývejte se psychologií, protože jediné, co potřebujete vědět, je, že všichni jsou naprosto v prdeli.
V roce 2012 byla za nejdivnější fanfikci prohlášena povídka na X-Meny s Hannibalem Lecterem. V roce 2015 jsou Hannibal a Will Graham kanonický pár a jde o jeden z nejlepších okamžiků v dějinách americké televize.  Ze všech vašich potencionální OTP to, které se stalo canon, je kanibal a jeho oblíbená hračka. Gratuluji vám k vašim životním volbám.
A teď mě omluvte.
Jdu si sežrat nohu.