Luo Xiao Hei Zhan Ji

Legenda o Luo Siao-Chej (罗小黑战记, Luo Xiao Hei zhan ji) je kultovní čínská minisérie z roku 2011 inspirovaná poetickou tvorbou Hajao Mijazakiho a jemnou animací Studia Ghibli. Krátké pětiminutové flashové epizody byly vytvořeny podle koncepce iyashikei anime, tedy žánru jeho primární účelem je diváka uzdravit, uklidnit a naplnit vnitřní pohodou. Legenda o Luo Siao-Chej těží ze starověkých tradic čínské duchovní kultury a může být s přehledem považována za jeden z vrcholů pokusu převést relaxaci zenové meditace do animace.
Hlavním hrdinou je kočička, která spolu se svou nezletilou majitelkou zkoumá svět za jejich malou vesnicí a objevuje krásy přírody spirituality. Kromě malebných scenérií hlavní hrdinové nacházejí v hlubokých nedotčených lesích čínského venkova i tisíce let staré humanoidní nadpřirozené bytosti, kteří jsou ochotni obohatit už tak lyrickou výpravu seriálu buddhistickou polemikou dobrem a zlem, smyslem života a důležitostí mentální rovnováhy v neklidném moderním světě.

Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny.
Po dlouhém zvažování a konzultaci s lidmi z asijských studií jsem se přiklonila k používání české transkripce, ačkoliv sama preferuji pinjin. Vycházím z toho, že většina čtenářů tohoto článku jsou Češi bez jakéhokoliv základu standardní čínštiny a pinjinu. Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem česká transkripce (pinyin/eng )  např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce. 

The Legend of Hei (2019) je filmovej prequel z loňska, kde se ta kočka omylem přidá k environmentálním furry teroristům, kteří ji chtějí rituálně obětovat a tím uprostřed čínskýho velkoměsta otevřít černou díru. Geniální. Přesně takhle si představuju Erasmus v Irsku, nebo tak něco.

Pokud jste už v karanténě bingnuli všechny Mijazakiho filmy a v tomhle bodě už zbývá jen Naušika (a do té se vám nechce, protože pokud pustíte Naušiku, tak se po dvaceti minutách nebudete dívat vy na ni, ale ona na vás a poslední, co chcete, je přemýšlet nad hloubkami ekofeminismu,) soudruzi z Číny přišli s řešením.
Co takhle film, kterej má stejnou energii jako Studio Ghibli, ale jeho poselstvím je pravej opak? Co takhle film, ve kterém jsou všichni environmentalisté a technofobové inherentně špatní? A co takhle k tomu použít postavičku z oblíbené webové série, která s tím prvoplánově neměla nic společného?

Původní seriál o Siao-Chej (XiaoHei) je skutečně poměrně relaxační a estetickou záležitostí. První a zatím jediná série o šotkovi zaseklém v kočičím těle a jeho majitelce začala jako nezávislý projekt tehdy dvacetiletého producenta MTJJ a jeho týmu. I přes to, že šlo o hodně nízko-rozpočtovou a navíc čistě online záležitost, seriál si velmi rychle získal v celosvětovou oblibu a v současnosti jde o jeden z nejznámějších čínských animáků vůbec.
Série má celkem dvacet sedm pětiminutových epizod, které jsou nádhernou ukázkou toho, že i ve světě moderní animace, má flashová nízkonákladovka své krásy.
Série sází na poutavý minimalismus. Jednoduché prostředí, ale plynulé pohyby a rychlé změny kamery utváří podívanou, která není pro oči diváka náročná, ale není na ní nic levného, amatérského, nebo neuměleckého.

Seriál je ve své podstatě odlehčená, epizodická parodie, která otevřeně přiznává inspiraci Mijazakiho filmy a nejrůznějšími shonen anime, ale i přesto žádném případě nejde jen o další čínský bootleg. Spíš jde o příjemně nenáročnou podívanou, která zručně spojuje současnou čínskou popkulturu s tradicí a poukazuje na to, že když se tyto diametrálně odlišné strany dostanou do kontaktu, mohou dojít ke kompromisu.
Na jedné stranu máte hlavní protagonistku a její nejbližší rodinu, veskrze moderní osobnosti, vtipně redukované téměř až do stereotypu přiblblých lidí z velkoměsta, kteří očividně nikdy neviděli kočku, takže si neuvědomují, že má Siao-Chej zcela zjevně nadpřirozené schopnosti.
Na druhé straně máte stovky, ne-li tisíce let staré víly, které žijí primárně někde hluboko v lesích, ale zároveň jsou tak adaptabilní a domestikované, že používají smartphony a chodí na animecony balit cosplayerky.

Tohle nekonfliktní smíření dvou světů je pravděpodobně to, co odlišuje Luo Xiao Hei zhan ji od ostatních animáků a pokud hodně chcete, můžete ho považovat za svědectví o čínské moderní mentalitě. Přesto, že Siao-Chej je schopen i hodně cool akčních scén, opakujícím se tématem seriálu není boj, ale akceptace a pochopení. Seriál několikrát explicitně zaujme centristické morální stanovisko a otevřeně opakuje, že není možné přesně determinovat rozdíl mezi dobrem a zlem, nebo mezi technologií a tradicí. Na stejné vlně se nesou i "záporáci" série, které vlastně vůbec nejsou záporní a naprosto antiklimatické rozuzlení příběhu, které spoilerovat nebudu.
Jednoduše řečeno těch dvacet šest minidílů, které seriál má, jsou skutečně zenovým simulátorem moderního budhismu, jehož poselstvím je, že moderní myšlení, ateismus, technologie, nikomu nezabraňují snít.

A pak je tady ten prequel lmao.

První věc, kterou musíte o loňském filmu o Siao-Chej vědět je, že po animační stránce je dokonalý. Jde o jednu z vizuálně nejlepších věcí, kterou můžete v současnosti vidět. Dechberoucí vizuál přírody v okamžiku střídaný neskutečně detailním vyobrazení čínského velkoměsta, plynulé pohyby postav a dynamičnost akčních scén vedla k tomu, že se o Legendě o Luo Siao-Chej mluví jako o jednom "z nejlepších Ghibli filmů bez Ghibli" v posledních letech.

Druhá věc, kterou musíte vědět je, že je tenhle projekt všechno, jen ne nezávislý. Ale to asi dojde každému divákovi, který měl zkušenost s původním seriálem, protože pochybuju, že by byl kdokoliv schopen takové úrovně kognitivní disonance, že by razantní změny v celém konceptu příběhu Siao-Chej nevnímal.

Přesto, že MTJJ a jeho tým pořád stáli za produkcí filmu, zjevně se jim nepodařilo prorvat přes cenzurní úřad scénář zachovávající polemičnost flashové série, nebo nechtěli riskovat a výsledek je- naprosto hysterický. Úžasný. Geniální. Něco jako když Mao Ce-Tung zahájil operace Ocelová pec do každé rodiny. Něco jako, když vláda řekla, že si všichni povinně musí ušít roušku a zapomněla, že nejsou otevřený obchody s látkama. Jinej naprosto dystopickej bulshit, kterej vás donutí rvát si vlasy a u toho řvát smíchy.

Malý Siao-Chej se po ztrátě svého leda toulá po temných ulicích velkoměsta, přesně jako Krteček v tom díle o kapitalistické technototalitě, průmyslu a pomíjivosti naděje v robotickou inteligenci, která je tak apatická, že nikomu nepomůže. Na rozdíl od Krtečka je Siao-Chej z ulic dokud ho nezachráněn jinou nadpřirozenou entitou. Charismatický a nechvalně známým Feng-Sim (FengXi) a jeho bandou směšně sexy elfích teroristů, kteří sice nenávidí lidi, ale z nějakého důvodu z pravidla neukazují svou zvířecí formu. (To se sice hodí, pokud jste zrovna dokoukali Beastars a potřebujete se na furry škále přesunout zpátky do sociálně akceptovatelných rovin, ale člověka to přivádí k otázce, jak přesně funguje jejich doktrína.)

Feng-Si taky viděl Krtečka, ale rozhodl se, že sabotáže fabrik a házení molotovem po továrnících nestačí. Jediným způsobem, jak zachránit životní prostředí, je plošná genocida Číňanů. Jednoduše s partyzánštinou je konec. Je na čase rozpoutat totální válku. A pak mu přijde pod ruc- packy (?) maličký Siao-Chej s potenciálem vymazat ze světa území s hustotou zalidnění Československa. Jen tohle je pohádka a Feng-Si by nikdy nezabil malé dítě- Díky bohu Siao-Chej je asi dvanáct, tak je to pohoda.
Naneštěstí pro stromy, než Feng-Si dokáže dokončit svůj grooming opuštěného a důvěřivého dítěte, Siao-Chej je unesen Wu Sienem (Wu Xian), člověkem s nadpřirozenými schopnostmi tak silnými, že už po staletí nahání strach všem elfům. Začíná spor o zázračné dítě na jehož jedné straně stojí lidské monstrum a na druhé Scoia'Tael (Tohle je keltská irština a na rozdíl od čínštiny nedává její výslovnost smysl. Prostě udělejte zvuk a doufejte, že se trefíte.)

Už jsem několikrát mluvila o tom, jak moc čínská ofiko produkce nemá úplně ráda morální nejednoznačnost a otevřené konce a Legenda o Luo Siao-Chej je perfektní příklad toho, jak moc tenhle přístup může změnit poselství média. Bohužel se nikdy nedozvíme, jak moc odlišně měl film vypadat před tím, než se do něj pustil úřad pro cenzuru. Jsem celkem ochotná věřit, že loňská adaptace nebude až tak daleko od uměleckého záměru, vzhledem k tomu, co se děje v komixovém spinoffu Wu Siena. Na druhou stranu ten film je v otázce dichotomie dobra a zla v podstatě v přímém rozporu s trailerem.

Tuhle změnu mohla způsobit spoustu důvodů na škále od A - vymývání mozků protože komunismus - do B - potřeba předkládat mase diváků jednoduše pochopitelný text protože konzumerismus. Velkofilm, kde budete mít jednoznačné odpovědi a cool akční scény s výbuchy se mnohem líp prodá, než příběh, kde si protagonista a antagonista svoje spory jednoduše vyříkají, nedej bože dojdu k závěru, že obě strany mají pointu. Ironií situace to u Luo Siao-Chej vytvořilo naprosto geniální anti-enviromentalistický film, který divákovi předkládá stručná fakta.
1. Feng-Si je terorista.
2. Feng-Si je zlý člověk.
3. Všichni enviromentalisti jsou reakcionáři.
4. Progres je přirozený a můžete si zvolit jen adaptaci, nebo izolaci.

5. Jediný, koho můžeme vinit z efektu motýlích křídel, je ten netopýr, co tenhle bordel začal.

Pouštět dětem tenhle film dětem v kombinaci se skutečnou Ghibli tvorbou, je pravděpodobně nejlepší způsob, jak jim vysvětlit terminus technicus "různí autoři mají různé názory, áno."  Ve své podstatě si Siao-Chej zachovává původní myšlenku, protože se dá interpretovat jako protiklad současného trendu cpát úplně všude morální ambivalenci a ekologismus, takže vlastně... dosahuje rovnováhy... Což ovšem nic nemění na tom, že si po shlédnutí budete zase a opět pokládat otázku, jestli je Čína vlastně vůbec skutečná a nejde jenom o skupinovou halucinaci z chemtrails.
V každém případě je to film, který se vyplatí vidět a to nejen kvůli animaci a kvůli tomu, že Wu Sien je hot. Po dekádách sledování koncentrovanýho brainwashe o tom, jak bychom se měli všichni vrátit na stromy, je vidět něco z druhé strany minimálně osvěžující.

Možná se brzo objevím s dalším čínským gaypornem. Chápete. Kdybyste třeba ještě neměli Číny plný zuby.

A Series of Unfortunate Events

Pro těch pár lidí, o sem chodí kvůli něčemu jinému, než kvůli gaypornu.

Netflixová Řada nešťastných příhod je jedna z věcí, co projasňovala vizi roku 2017 už dlouhou dobu před její premiérou. Protože buďme upřímní, i pokud není knižní série vaše srdcovka, už jen představa Neila Patricka Harrise jako hraběte Olafa, je geniální. Tahle adaptace má ale mnohem víc kladů, takže pokud jste ji ještě neviděli, tak na co sakra čekáte? Na Apple Tree Yard? Zaručuji vám, že lepší už to nebude.

Osobně si nemyslím, že má smysl zápletku nějak blíže představovat, protože A Series of Unfortunate Events je jedna z věcí, kterou každé nespolečenský dítě četlo a kdybyste nebyli outsideři, tak nejste na mém blogu. Minimálně o ní všichni četli v ABC, nebo alespoň před třinácti lety viděli filmovou adaptaci s Jimem Carreym, která byla skutečně- nešťastná, ale stačila na to, aby celá generace spratků později nedůvěřivě zírala na učitelku biologie, která se jim snažila vysvětlit, že pijavice ve skutečnosti nemají 6 řad zubů a nežerou lidi.

Netflixová série se na rozdíl od té z roku 2004, pevně drží předlohy, pokud přímo nějaké věci nevylepšuje.* Daniel Handler si píše většinu scénáře sám, což samo o sobě dělá ze série nerdgamus, a hlavní režisér je Barry Sonnenfeld, takže pokud jste si říkali, že vám to vizuálně připomíná Pushing Daisies, tak máte velmi dobré asociace. Právě opuštění od staré dobré Burtonovské estetiky osobně považuji za největší pokrok, protože pruhy umřely v roce 2008 a fungovaly jen proto, že nikdo nevěděl, že výše zmíněný Tim, nemá absolutně žádné tušení jak fungují barvy.**
Vlastně jediný, kdo si na novou stylizaci veřejně stěžuje, jsou komentující na Youtube, protože to údajně zlehčuje situaci. Verze s Jimem Carreym byla lepší. A to asi mluví za vše.

Pokud někdo řekne, že se mu Netflixová ASOUE nezdá dost vážná, tak je otázkou, co vlastně sledoval. Nejen, že je v textu mnohem temnější, než filmová verze, ale dalo by se říct, že je dokonce mnohem znepokojivější, než knihy.
Nechtělo se mi tady Patricka Harrise blahořečit, protože bych musela zmínit i jak geniální je to mimino a už tak jsem dost gay, nemusíte ještě vědět, že mám doma malej svatostánek s Harrisovou fotkou a cvičím u něj denně jógu, ale nevyhnu se tomu. Jeho Count Olaf je to nejlepší, co se seriálu mohlo stát. Ten chlap nějak dokázal zahrát hraběte, mít u toho nejedno hudební číslo a nejen, že u toho nevypadá jako parodická postava, ten chlap je pořád celkem creepy.
Není možné s určitostí říct, jestli je to série vhodná pro dětského diváka. Tedy, je, protože není až tak explicitní, definitivně je velmi výchovná a většina děcek stejně nevidí, to, co nechce, ale dospělého diváka některé chvíle dokážou definitivně vyvést z míry. Důležitou roli tady pochopitelně hraje nostalgie, protože jak je možné, že vám to připadalo míň alarmující, když vám bylo deset.

Řada nešťastných příhod je přesně to, co odrostlá generace potřebovala, protože většina z nás nemá čas si znova přečíst všechny dětské knihy, které bychom číst chtěli. A member berries jsou prej ilegální, nebo tak něco. Pořád jsem nepřečetla poslední díl Artemise Fowla. A tohle si můžete za tři pracovní dny naprat do žíly a pak se dál vesele ukousávat ve vlastní mizérii.
Po dlouhé době Netflix original vytvořil něco, co si bez dlouhého přemýšlení zaslouží pět z pěti hvězdiček. Je těžké v seriálu najít problémy a když už tam jsou, tak je to čiré hnidopišství. Protože už dva týdny po premiéře je A Series of Unfortunate Events opěvovaná všemi kritiky, co na ni šáhli, byly potvrzeny dvě další série, takže důvody žít jsou teď hned tři. (2 série ASOUE a Death Stranding) Pokud u skriptu zůstane Daniel Handler pod dohledem a zbytek produkce se taky nezmění, tak by se nic katastrofálního stát nemělo a nás čeká několik nadějných let. Sice budou plně hrozných událostí, ale zase budou vypadat dobře.

A nakonec teaser, který ten hypen před necelým rokem začal, a který prý není oficiální, ale fandmade. Což je vlastně dobře, protože jsem trpěla představou, že ten divnej pocit, kterej ze Series of Unfortunate Events mám, je tam záměrně. Není, jsem to jen já, protože to nemám v hlavě v pořádku a moje Ao3 historie nikdy nesmí na veřejnost a pak ten člověk, co udělal tenhle trailer a připadalo mu jako dobrý nápad použít tak neskutečně prostříhané The Dresden Dolls, že- A víte co, pokud ten song neznáte, tak si ho ani nepouštějte. Takhle můžete žít v blahé iluzi, že jde o něco, co můžete dát do traileru k dětskému seriálu. Ale zase to vypadá hodně oficiálně- No, někdy lepší nevědět. Že ano.

* Henchperson of Indeterminate Gender being really fucking based. Charles skoro políbil S. Nechte ho někdo adoptovat ty děti a nepředstírejte, že je to hetero. KRONK!
** Dívat se na cokoliv, co vypadá jako Pushing Daisies, pod jakýmkoliv filtrem, je jako padesátiminutová prezentace fotek Eddieho Redmayna, který udělal pro Pradu. Když jsme u toho, zaplatím Sonnenfeldovi, nebo Fullerovi, když si vezmou štáb z PD a natočí cokoliv s Redmaynem. Už jen ta představa je esteticky dokonalá.

Miss Peregrine's Home for Peculiar Children

Uuuugh. Fajn, tak já to dopíšu.
Nečetla jsem žádnej cizí hatoful review. Takže prostě jenom moje myšlenky- Kecám, kudy chodím, tam jsou hejty a já jsem moc unavená na to, abych měla vlastní názor, takže jdeme na to.

1. Ne dost vintage ne dost comfy. Nevyužitý potenciál k experimentům s fotografiemi, které dělají z knihy to, čím je. Chápu, že cílová skupina jsou děti, které neocení vyšší filmařské kejkle, ale i tak nuda.

2. Asa Butterfield zase vyrost. Čím je starší, tím je míň rozkošný a hůř hraje. #pročvždyckyvyrostou 3. .....................nepotřebné kameo? Buřtone? 

4. O bodě 2 můžu mluvit jen já a jestli řeknete o mým synovi křivý slovo, tak si mě nepřejte.

Over the Garden Wall

Nagat plní requesty místo toho, aby se věnovala zkouškovému.

            Když vám někdo řekne "Hele, fakt se koukni. Má to jen 100 minut. /Jak že nemáš čas? Hraješ Dragon Age a koncept Dragon Age není ‚mám čas,‘ ale ‚mám 7 dcer, jejichž těla mohu posednout, abych všechno stihla‘ takže jeden seriál tě nezabije." nenechte se zviklat. Tyhle věci totiž nejsou na 100 minut, ale na 100 minut sledování + několik hodin zírání do zdi a hlubokého přemýšlení o tom, jestli je první noc, nebo den + EMOCE + přehodnocování vašich životních voleb + produktivní prokrastinace, což je oxymóron, teda agresivní stahování fanartů, čtení povídek a další emoce .
Stejně tak nemůžete nikomu věřit s označením "pro děti." Což je vlastně známo velmi dlouhou dobu a já nevím, proč mě to i po té, co Jonathan Stroud nechal na svého hlavního protagonistu jen tak spadnout skleník a to nemluvím o Lewisovi, pořád překvapuje. Pokud tedy nepovažujeme "hororovou pohádku" za skutečný žánr a ne jen za označení pro Čarodějova učeně z 1977 a Astrid Lindgrenovou v depresi. Dobře, nic není tak hrozné jako Astrid Lindgrenová, ale stejně tenhle seriál považuji za znepokojivý. Asi tak znepokojivý, jako boner, co jsem z něj dostala.

children show indeed

***

            Over the Garden Wall je dětský seriál Cartoon Network, který vyšel minulý rok a z nějakého důvodu objevil ho Tumblr, což může znamenat buď, že se Tumbleři dívají na dětské pořady, nebo že mají ve svém okolí dítě, se kterým se dívají na dětské pořady, a nevím, která možnost je více znepokojivá.
Protože jsem student dokonale zničený vysokoškolským studiem, které mi odstranilo veškerou vlastní kreativitu a nahradilo ji nekonečným žvaněním v pseudočeských slovech, tak vám můžu prozradit, že hlavním motivem příběhu je cesta, což je klasický jev v západním narrativu a je spojen s motivy sebepoznání a zkušenosti a většinou obsahuje zápletku se záchranou ženy. Doufám, že už chápete mou neaktivitu. Poslední dobou všechno kazím. (Dělám i close-reading porna, btw. A když je hodně pozdě tak jejich fonetický rozbor.)

            Hlavní postavy jsou dva bratři, kteří jsou bez nějakého bližšího vysvětlení ztraceni v lese a hledají cestu domů. Dbejte varování a nehledejte srovnání s něčím jiným, obzvlášť pokud máte, jako já, pořád v paměti podobné příběhy, co neskončili zrovna dobře (jako třeba Brothers: A Tale of Two Sons, což je super coop hra pro vás a vašeho sourozence, bohužel, jejím vedlejším efektem je hysterický pláč na konci a později nemožnost flirtovat s kýmkoli ve společnosti vašich mladších sourozenců, protože okamžitě reagují jako byste si zrovna brali Modrovouse.) Tahle pohádka je sice chytrá a vtipná, ale taky docela znepokojivá, což se postupem příběhu zatraceně stupňuje. Nejen, že Wirt, ten hezký s čepicí, a Greg, slon, navštěvují po cestě lehce zvláštní místa, ale hlavním záporákem, co je začne nahánět je- swiggity swag the nightmare stag?

            Příběh doslova přechází z infantilní blbinky se spoustou vtipů ke koncentrovanému teroru, u kterého musíte přestat vyšívat, protože hrozí, že byste si probodali ruce a ani byste si toho nevšimli, protože byste nemohli odtrhnout oči od obrazovky. Kdyby vám nestačil Beast akka hannibalovské monstrum, jehož opravdová děsivost se ukáže až v posledních dílech, které jsou jen tak mimochodem asi tolik pro děti jako Boku no Pico a je to pořádný Madoka shit, seriál nabízí nepřeberné množství zábavných vedlejších postav. Třeba město mrtvých, potencionálního psychopata a ženskou, co bydlí v lese a žere děti. Což je častý trop a měl by se omezit, protože já taky bydlím v lese a neznamená to, že unáším chlapečky. ... To je jedno.

            Navíc, má OtGW typickou atmosféru pohádek s podtextem, prostě se díváte a víte, že je něco strašně špatně, protože v tom příběhu je tolik divných momentů, že už to nemůže být špatný překlad/chyba scénáře/glitch, ale nějaká nevyřčená informace, která vám uniká. Jako třeba Mumínci. Nedívejte se analyticky na Mumínky. Nikdy. Šňupálek je jedna z nejděsivějších postav, které kdy lidstvo stvořilo a to beru v úvahu Toma Bombadila. K tomu Wirt ve své věčné nejistotě a sociální submisivnosti velmi šarmantní postava a může být divákem vnímán tak třemi způsoby. První je ztotožnění, což je docela pochopitelné, pokud jste anxious, insecure teen. Druhý je mi neznámý a třetí je nevhodná sexuální frustrace, která zcela zjevně dala vzniknout fandomu a znepokojujícímu množství +18 materiálu. (On má rád poezii, Bože, takový nerd, hhh) Na druhou stranu jde vidět, že je nás víc, takže je to míň divný. Ne, řekněme si to narovinu. Tohle se nikdy nemělo stát.
            Ačkoliv by se mohlo zdát, že se veškerou pozornost sklidí  actual babe lover-boy Wirt, jeho mladší bratr Greg se tak pilně stará o odlehčení situace házením jedné hlášky za druhou, že si zaslouží titul nejvíc sassy dítěte, co kdy chodilo po planetě. Šestileté děti by neměli být schopné takového množství inteligentního humoru. Ale to ani ptáci a občas jsem se bála, že Beatrice její cynismus vnitřně roztrhá, protože to jinak není možné. A vůbec, ta show je výborná.

            Je to, jako by někdo chtěl udělat pohádku z kombinace Limba, Bratrů Lví srdce/Modrého ptáka (odmítám je akceptovat jako něco, co by mohli vidět děti a neměli z toho trauma), Knihy ztracených věcí a nevím čeho ještě a po přidání značného množství optimismu a vtipu je výsledek úžasný, jen má pořád znepokojivý efekt na dospelého člověka s dětskými traumaty. Sice jsem na konci seriálu jsem měla spoustu otázek a přeji si, abych nešla hledat odpovědi na Tumblr, (protože jsem je jednak dostala a druhak- Oh, neznám já tě odněkud? Z Once-ler fandomu, možná?) ale to bylo tak zatraceně Dobrý. Každopádně kdybych si měla vybrat mezi sledováním Over the Garden Wall a Coraliny při hlídání dětí, zvolím Coralinu. Tam alespoň nedostanu nevhodnou boner.

The Rise of Guardians

Někdo rozjel projekt, o kterém jsem přemýšlela já, totiž každodenní zprávy z internetu, které kromě nových meme, důležitých událostí a vtipech o Anonymous obsahují novinky ve fandomech. >> http://www.dailydot.com/ << Pochopitelně to mají udělané líp, než bych to kdy zvládla já, takže sbohem můj sne. Veškerý svůj intelekt tedy vložím do výroby stroje, který vás přenese do uměle vytvořené reality, kde budou aspekty fandomu fyzicky zhmotněny, a vy se díky tomu můžete rychle rozhodnout, jestli se do něj zapojíte, nebo ne. Bohužel jsem stále nevymyslela, jak poznáte, že jste v Homestuck fandomu a ne v bitvě u Leyte. Každopádně by to minimalizovalo odsuzování fandomů před tím, než je pořádně poznáte. Přesně to se mi totiž stalo u Rise of the Guardians.

Vzpomínáte, jak jsem kdysi předpověděla, že ten kluk z Loraxu má potenciál a všichni říkali "omg, další sezónní wtf" a "je to pohádka pro děti, ani vy nemůžete být takový hovada" a nakonec se z toho stal jeden z nejzapovězenějších fandomů Tumblru? Ano, mám na mysli Once-lera. Jsem na to docela hrdá.

Proč o tom mluvím; jednak bych se chtěla zeptat, jestli jste si všimli jak megalakticky se ten fandom rozrostl. Na první pohled to vypadá jako hromada laciného porna na pohádku s pochybně kvalitním zpracováním. Ale když se podíváte hlouběji, tak zjistíte, že jde o děsivě propracovanou síť postapokalyptických AU, 50 Shades of Thneed a vůbec je to jedna z nejvíc disturbing věcí, co se na Tumblru vyskytuje.
#I'm So Fucking DoneWith Onceler Fandom.

Za druhé, šla jsem v létě do kina a byl tam poster na nějaký film od Dreamworks. 

...sakra.

The Rise of Guardians

 Ne. Takhle se pohádky nedělají. Američani, copak vy nechápete, že nemůžete udělat hlavního hrdinu POHÁDKY bělovlasýho?
Podívejme se na to pomocí rovnice sexuální přitažlivosti. (pořadové číslo atraktivnosti věkové kategorie vynásobeno BMI a to celé děleno odstínem vlasů)

Tedy v případě tohohle guye: 1*18,0 /#FFFFFF= kurva sexy. 

Prostě nemůžete udělat pohádku s teenage verzí Pruska necelý půl rok po tom, co se stalo Once-lerovi.

Mé obavy se naplnily při zveřejnění druhého traileru (v prvním totiž Jack ukázanej nebyl).

Abych zhruba nastínila situaci: "CRAPPY FUCKING SHIT I HAVE DASHBOARD FULL OF GIFS OF THIS UNDERAGE MOTHERFUCKER AND A MOVIE ISN'T OUT YET!"

Asi tak nějak to vypadalo přibližně na začátku října. Nebo to možná bylo teprve září. Nakonec to dopadlo tak, že ještě předtím, než film přišel do kin, měl Jack Frost vlastní fandom, askblogy a RotG na Fanfiction.netu dosáhlo 500 povídek. A k tomu všemu Onceler fandom vyhlásil válku Jack Frost fandomu.
(Protože neměli, co dělat. A taky si JF fandom uvědomoval, že není úplně v pořádku shipovat Mrazíka s Velikonočním zajícem ještě před tím, než vůbec film vyjde a tak se snažili zmírnit všeobecné fapovací nadšení větami typu "Děvčata, uklidněme se, nebo skončíme jako Onceler fandom." a "Nenecháme Tumblr, aby Jackovi ublížil tak, jako se to stalo Once-lerovi. Je to jen chlapec!" -Koho by nenasralo, kdyby byl jeho milovaný a skvělý fandom dáván za špatný příklad, že.) Tak Once-ler fandom začal na truc shipovat OnceFrost, Frostler, Whatever (mimochodem stejná vojenská taktika byla použita při jiném historicky významném konfliktu, a to u Homestucko-Hetalistické války), díky čemuž byl jednu chvíli Tumblr PLNÝ Jacka Frosta a Oncelera. Pak ale došlo k Velké BBC series krizi, kde došlo k několika tragédiím najednou, a byl chvíli klid jak od Once-lera, tak od Jacka Frosta.

 A pak konečně přišel film! Yo! Přiznám se, že jsem ho předem zavrhla, stejně jako fandom. Pokud je po něčem taková poptávka, většinou to skončí velkým zklamáním. Navíc, zápletka potetovaný Santa, Velikonoční zajíc, Zoubková víla, Sandman a Mrazík zachraňují svět, zní jako něco, na co jsou málo i ty čtyři otřesy mozku, co jsem v dětství měla.

Možná právě proto jsem byla příjemně překvapená.

Hlavní hrdina je Jack Frost, což je vlastně Mrazík, v téhle verzi underage, ale nic, na co by se nedalo legálně šáhnout. Minimálně ne v našich zeměpisných šířkách. Většinu filmu se projevuje jako nedospělé, ale extrémně sympatické pako. Většinu volného času tráví flákáním, házením sněhových koulí po nic netušících lidech a zmrazováním random objektů. Takže, až vám ve třídě potáhne z oken kosa jak sviňa, protože škola nemá na zateplení ničeho jinýho než ředitelny a sborovny, tak neříkejte "Kterej kokot!", ale "Ahoj, Jacku." To samé platí pro náhodné uklouznutí na chodníku, zamrznutí oken u auta, přimrznutí zadku k lavičce na zastávce, nebo jazyku k zábradlí ("Afoy Žeku"), k náhodné omrzlině na nose, nebo pokojovým rostlinám v blízkosti okna, které chcíply.

Jak už jsem řekla, je to on, kvůli komu je na internetu takový rozruch. Není to nic nepochopitelného, je rozkošný.

 
by  Mar-ka

Kromě Jacka jsou tu ještě ostatní, a co se týče dopadu filmu, více méně nepodstatní, Guardians. Santa (v minulosti zjevně ruský mafián), Zoubková víla (dělá makeup tutorialy na YT),  australský Wolverin s bumerangem (Zajda) a Sandman (...wat?). Co se záporáka týče, toho obstaral Pitch Black (Jude Law, tentokráte bez RDJho) a k němu se taky dostanu později.

Všeobecně je The Rise of Guardians dost příjemná  pohádka a ačkoliv několikrát protočíte oči nad předvídatelným vývojem děje a hardcore plot twisty, zachrání se to scénami, které mají až podezřele velký potenciál na film pro děti. Pointa: Jde totiž o filmovou adaptaci série knih a ilustrovaných novel The Guardians of Childhood (web tady), kterou má na svědomí William Joyce (režíroval Toy Story, A Bug's Life, Robots a blablabla) a podle toho, co jsem slyšela, si to musím přečíst.
Kromě toho je Jack Frost jednoduše fenomenální kus přerostlého shoty a Feels mi odpálily vaječníky tak, že se k tomu na zasedání NATO přiznala jak Al-Kaida, tak Severní Korea.

Atmosféru filmu bych si dovolila shrnout citací "Až si budete chtít dívat na Avengers, pusťte svým fakanům RotG. Zbavíte se jich a při následném poslouchání jejich stupidního žvatlání o filmu, nepoznáte, že se dívali na něco jiného než vy."

Yes. A teď se dostaneme k tomu záporákovi a vnitřním záležitostem fandomu.

Každý fandom má Jádro a pak to, co vidíte, když jdete o kolo. (Tedy to více méně špatné.)

Obal tvoří ty děvčata, co spamují Tumblr onefrostem, Prusko-Jackem a dirty confessions a tvoří fanfikce, které vás traumatizují tak, že za pár let až za vámi přijdou spratcí:  "Teto Nagat! Teto Nagat! Pověz nám pohádku o Mrazíkovi!" budete muset říct něco jako: "Sorry děcka, ještě jsem nevstřebala, jak měl hatesex s Velikonočním zajícem." Tyhle holky zachvíli prohlásí Jacka Frosta za svého boha a založí si sektu Zmrzlí lidé.

Ale jádro fandomu je ze skupiny utvořené okolo knih The Guardians of Childhood. Dělají komixy, povídky a jiné věci na úrovni a nejsou zaměřeni jen na Jacka. Vlastně, Jack v těch knížkách není. Ok, je, ale ne moc.
Hlavní hrdinové jsou právě ti Guardians, kteří si ve filmu moc neštěkli a miláčkem všech je tu Pitch Black, the Nightmare King, kvůli své smutné backside story. 

Pitchi, zklamal jsi mě. Na jednu stranu je dobře, že to není oldschool stereotypní záporák, co prostě chce ovládnout svět a k ničemu jinému ani není, ale opuštěný, osamělý, nepochopený a dožadující se pozornosti už je Loki. Vlastně by se mohla udělat encyklopedie záporáků typu Lokiidní. Na pokračování. Pitch tam bude. Na jeho Lokiho se dělají snad všechny typy vtipů a dokonce jsem viděla i pár lidí, co si z toho udělali OTP. Eh.

Poznatek: Ilustrované knížky jsou zřejmě jen od toho, aby se Pitch mohl oblékat jako Lady Gaga.

Nemyslím si, že tenhle fandom skončí jako Once-ler. Minimálně vnitřní část fandomu ne. Problém těch děvčat byl v tom, že jsou izolované a mají jen Oncelera. Z toho by jednoho dne zmagořil každej. Naproti tomu má RotG víc postav, ačkoliv jejich použitelnost je dost mizivá, a pokud máte ve své hlavě trochu příčetnosti, na základě filmu je shipovat nebudete. Na druhou stranu pochybuji o tom, že se někdy podaří dostihnout Oncieho ve velikosti, slávě a vlivu na internetové politické dění. Obzvlášť u knížek jde spíš o komorní záležitost, která má potenciál vydržet dlouho, ale dost porno na ni nikdy nebude.

+ V McDonaldu by se měla objevit série RotG hraček. Už tam jsou.
+ Tenhle fandom je jako výkřik ze záhrobí. Zapomeňte na Ao3 a Tumblr. Nažhavte Deviantart a FF.net.
+ Film je na ulož.to
Random bonus z úplně jinýho fandomu: Pro trpělivé čtenáře, kteří se dostali až sem. Nechte si TOHLE přečíst v češtině.

Damnit, Bowie, why-

Edit: Lidi, nečtěte porno na Labyrint. Fakt ne.

Valentýn, dámy a pánové. Valentýn, vodnářský svátek vodnářsky umístěn do měsíce ve znamení vodnáře.
Tak jsem si říkala, že opráším něco srdíčkového. For irony and shit.
Valentýnská haiku:
By Nagat
I suck at dating.
Well, at relations at all.
Can you write me porn?
Nakonec jsem se rozhodla, že udělám znovu článek o Labyrintu, protože recenze tu kdysi byla, ale záhadně se ztratila. Ale nikdy není pozdě legendu oživit, obzvlášť proto, že je to jedna z oněch nostalgických záležitostí, ke kterým se člověk začne na stará kolena upínat, aby si dokázal, jak uncool je.
Jednoduše řečeno jde o jednoho z mých prvních crush (Konkrétně druhého. Třetí byl Floop ze Spy Kids a ten první byl ještě trapnější. Tenhle článek bude plný trapných historek.) 
Prožívám své poslední teenagerovské dny, ale už začínám být sentimentální, yaaay!
Let's sing magic song about murdering an infant.

 Jim Henson's Labyrinth

Labyrint je fantasy film z roku 1986, o produkci se postaral George Lucas a hlavního záporáka hraje David Bowie. Klasická představa ráje.
Příběh je poměrně známý, takže ho moc rozpitvávat nebudu. Navíc opravdu chci, abyste si to pustili.
Sarah je obyčejné děvče, které rádo čte knížky, hraje si s kostýmy a opravdu ji otravuje, když musí hlídat svého uřvaného malého bratra. Ale na rozdíl od nás, obyčejných nerdek uvězněných ve světě krví spřízněných fakanů, Sarah je oblíbenkyní krále skřetů. Takže, když jednoho dne ztratí se svým bráškou nervy a vyřvává, aby si ho skřítci odnesli, oni to udělají.

Jenže Sarah má svého bratra ráda. Anebo za něj aspoň cítí zodpovědnost. Pokud máte mladší sourozence, co vám znepříjemňují život svou existencí, chápete, jaký je v tom rozdíl. A tak požádá Jaretha, aby jí dítě vrátil. Ten svolí za podmínky, že si pro něj přijde do hradu za kouzelným labyrintem.

V základě jde o milejší alternativu Polednice, kde je místo staré baby sexy chlap v legínách.

***

Pokud jste ten film neviděli, o hodně jste přišli. I když je spíš záležitostí dětí narozených před 95 a už tehdy byl zatraceně starý.

Jestli nemáte až tak hipstersky vyvinutý cit pro staré efekty, doporučuji se podívat na making of, protože hned pochopíte jejich kouzlo.
Ve filmu nebyly použity prakticky žádné digitální efekty. Všechny loutky byly mechanické, nebo v nich byli lidé, a co se týče závěrečné scény na schodišti, Bowie opravdu visel hlavou dolů. Ten lak na vlasy musel být úžasný.

Řekla jsem generace do 95ho, ale vlastně ani mí vrstevníci ten film neznají. Já se na něj dívala jako potěr u babičky, která to měla na kazetě. Omfg, víte, co je to VHS, smradi? Chlap, co mi sepisuje životopis, se snaží dopídit, kolik let mi asi mohlo být, když jsem Jaretha nevnímala jako sexuální objekt, ale jen jako velmi neobvykle pohledný záporný charakter. Upřímně, we just don't know, ale muselo to být fakt dávno.

Pak jsem na ten film zapomněla a po letech vydolovala ho z paměti, až když ho zmínil frontman jedné nejmenované hudební skupiny heh, ty temné časy. Pochopitelně jsem strašně moc chtěla vidět, když ho má rád ON. Což bylo fakt vtipné, protože jsem věděla jen, že se to jmenuje Labyrint a ze zápletky jsem měla jen "holka projde bludištěm, aby zachránila brášku, je tam spousta skřítků a končí to divnýma schodama."

Pochopitelně mé vyhledávací skilly byly tehdy na úrovni civilistů a angličtina neexistovala pokud nešlo o nějaký hluboce emotivní šlágr o Evanescence. Ano, komu to ještě nedošlo, dotýkáme se tu časů Nagatiny emofáze, takže jsem skončila u Faunova labyrintu. 

Přibližně u porodu Oféliiny mi začalo docházet, že tohle asi nebude film, na který jsem se mohla dívat jako malej sígr.

Později jsem tu kazetu opravdu u babičky našla – zaprášenou v poličce ve fakt vysoký skříni.
Byla to adventure jak sviňa, protože pro náctiletýho primáta je adventure všechno, co se dělá bez vědomí dospělých, a navíc, jsem pro tu kazetu musela vylézt na tu skříň. Málem jsem se zabila. Dodává to tý story takový rozkošný nádech romantiky. Ach, Jarethe, co bych pro tebe neudělala.

Výsledkem celého kaskadérského vystoupení bylo, že jsem tu kazetu pustila, a zjistila, že ji někdo přehrál.
Chvíli jsem se nevěřícně dívala na Prci Prci Prcičky, když se objevila má teta, chvíli se zmateně koukala na televizi a pak na mě spiklenecky zamrkala, "I ty jedna. Já to nikomu nepovím, klidně se dívej."
Od té doby nesnáším komedie a koláče ve filmech.
Raději se vrátím k původnímu tématu.

janey-jane

Láska k Labyrintu má tři fáze. Tedy, do ostatních jsem se ještě nedostala.

(Nejen)Nagatiny reakce na Jaretha v průběhu věků:

Nagat 8 let:Ten pán je zlý. Krade děti. Ale něco je tam špatně.

Většina žen se shoduje na tom, že jako už děcka si přáli, aby Sarah skončila s Jarethem. Chápete, když už vám jako dítěti připadá správné, že hlavní hrdinka bude mít vztah s hlavním záporákem, protože mezi nimi vycítíte to neuvěřitelné napětí, je někde chyba. Možná, že právě generace vychovaná na tomhle filmu, tvoří základ Tumblru. Dávalo by to smysl. Nechci vědět, co budou naše děti.

God fucking damn it sarah what the hell is wrong with you! David fucking Bowie wants to be your slave and you say no! Go get your head examined! 

Nagat 15 let:OMFG on je jen nepochopený! xD Moje postel je támhle!!! 

Všechny jsme byly jako děti smutné, protože Jareth vypadal na konci smutný. Měl Sarah rád. Chtěl ji udržet v Labyrintu dost dlouho na to, aby se ho naučila milovat a aby s ním zůstala. A i když prohlédla všechna kouzla a dostala se nakonec, a to vše jen kvůli dítěti, on ji měl pořád rád.

Ale Sarah mu řekla "You Have No Power Over Me"(nemáš nade mnou žádnou moc), čímž mu dala jedny z nejkrutějších kopaček v historii fantasy filmografie. Škoda. Ale aspoň je teď volný pro mě! Hahah! Jarethe! Mám tu fakana! Pojď si pro něj!

20 let:Ten chlap je zlý. Krade děti. Moje postel je pořád na stejném místě.

Jareth měl Sarah možná rád. Ale možná ji chtěl jen udržet v labyrintu. Na konci jeho řeč zní, jako by byl manipulativní parchant. A pokud ji opravdu miloval, jak to na začátku Sarah říká, jeho dating skills jsou opravdu na úrovni. 

Teda, ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo. Je vůbec možné, aby byl David Bowie tak zatraceně sexy? A nejen to, on ještě POŘÁD vypadá dobře. Mělo by to být ilegální.
Do háje s tebou, Bowie. S tebou i s tvou zatracenou sexy heterochromií. And heterochromia is in reference to your eyes, which I have to say are stunning. One green, one blue. It's a mutation. It's a very groovy mutation. I've got news for you. You are a mutant. How is this seduction technique working, I'll tell you in the morning. 
Všechny děti ponechané bez dozoru, budou dány králi skřítků.

Většina žen, co znám, by klidně obětovali vlastní dítě za Jaretha. Naskýtá se otázka, co s těma všema spratkama, bude dělat.
Jdi se bodnout, Edwarde, král skřetů má větší moc než ty. A na to mu stačil jedinej film a ještě tam unesl dítě.

Return to Labyrinth 

Teď k těm méně veselým záležitostem.

Velice dlouho lidé toužili po pokračování Labyrintu, kde by byla Sarah s Jarethem, protože jejich sexual tension je neuvěřitelná.

A někdo se rozhodl, že teda pokračování udělá. A nakreslil tuhle mangu. 

Když jsem ji četla naposledy, bylo venku jen jedno volume, byla licencovaná, nedala se prakticky sehnat a byla špatná. Teď jsou venku volume 4, první dvě se dají číst online a špatný je to pořád. Proč by to někdo dělal. A ani k yaoi nám to nedopomohlo.

Několik let po událostech filmu z Tobyho vyrostl naprosto stejný ubožák, jako jsme my. Sarah mu nikdy neřekla, co se stalo, a on tráví svůj život velmi spokojeně. Tedy ve vlastní špíně, obklopen videohrami. Pak se cosi semele a Toby se dostane do labyrintu, kde už ho všichni čekají, protože se má stát novým králem.

Kde je sakra Jareth?

Labyrint se změnil. Teď je narvaný bishinkama s japonskými jmény, navzdory faktu, že ta manga neviděla Japonsko ani z letadla. Všichni jsou tam poměrně lidští, špatně nakreslení a snaží se z Tobyho udělat krále, což se projevuje hlavně tím, že mu celé 4 volume rostou vlasy.

A kde je sakra Jareth?

Pak, podle review náctiletých otaku, je to strašný mindfuck, Sarah řeší svůj vztah k Jarethovi, pak to nějak vyřeší, on to nějak vyřeší, stejně nebudou spolu a je naprosto zjevné, že někdo tu mangu chtěl, co nejrychleji ukončit.

Otázkou je: Kde je sakra NÁŠ Jareth?
Asi nějde běhá po konech. Damn, tenhle cosplay je sooo fine.

Aby toho nebylo málo, po manga fiasku, dostane Labyrint ještě prequel v podobě grafického románu o Jarethovi. 

Jarethovi by mělo být v knize asi čtrnáct let a do labyrintu ho přivede čarodějnice. Přísahala bych, že jsem tu story už četla a jmenovala se Howl's moving castle. Komiks bude mapovat jeho dospívání a bude vysvětleno, jak se vlastně stal králem. Tvůrci předem upozorňují na fakt, že konec bude tragický, protože Sarah měla happyend, tedy Jareth ho mít nemůže. Vypadá to, že se můžeme jen modlit za to, aby to v konečném výsledku bylo aspoň o něco méně tragické, než ta manga.

 

Další zářez

Jako všechny děti, mám i já spoustu veselých zážitků od babičky z vesnice. Jak mě honili moráci (schválně: kdo neví, co je morák, mothafucas?), jak po mě šly husy (tehdy jsem se naučila lézt na strom rychleji než Katniss Everdeen), jak mě počůrali všichni králíci (naštěstí ne najednou) a podobně. Ale nejvýrazněji se mi zapsalo do paměti, že babička poslouchá Český rozhlas, a že tam v neděli odpoledne předčítají pohádky.

A že ty pohádky jsou v zásadě horší než všechny dospělácké filmy, kde se někdo pusinkuje.

Protože, pokud se nemýlím, tam to většinou nekončí skupinovou sebevraždou.

Někde na neurčitém místě v neurčitém čase umírá na posteli ani ne desetiletý Karel. Jedinou společnost mu dělá starší bratr Jonatán, který mu vypráví příběhy o světě venku a o zemi Nangijala, kam se on i Karel dostanou po smrti.

Malý Karel je nesvůj z toho, že by měl na svého milovaného staršího bratra čekat nějakých devadesát let, a přeje si, aby Jonatán zemřel první. Což se mu taky brzy vyplní. Protože není lepší způsob, jak začít dětskou knížku, než tím, že zabijete všechno v dohledu.

Astrid Lindgrenová - Bratři Lví srdce

Vyrovnávám se s traumaty z dětství tak, že si najdu, co mě vyděsilo a zjistím, že je to vlastně úplně trapná záležitost, pak si na ni přečtu porno a celej den se směju.

Tady to bohužel až tak nefungovalo. 

Vlastně to je ještě horší, než jsem předpokládala.*

[zbytek děje včetně spoilerů]
Chlapci se skutečně po smrti dostanou do svého vysněného fantasy limba, ale není v něm takový klid a mír, jaký si představovali. Mají sice svou poklidnou vesnici, ale zlý král Tengil ji chce dobýt a zotročit si její obyvatele stejně tak, jak to udělal s druhou polovinou země. Má hrozivou obludu jménem Katla, která žere na co přijde a chrlí oheň, který vás buď zabije, nebo nadosmrti ochrnete. Tengil ji ovládá pomocí trubky, které se netvor bojí.

Statečný Jonathan i Karel bojují za osvobození Nangijale a vydají se na nebezpečnou výpravu, aby zachránili vůdce jejich povstání, a svrhli krále. 

Pochopitelně, jak už to v pohádkách bývá, povstání se podaří a dobro nakonec zvítězí, ale Jonathan dostane poslední úkol: Odvést Katlu zpátky do jeskyně. A jako vždy, když dáte chlapovi jeden jedinej důležitej úkol, tak ho pokazí.

Upustí trubku, Katla ho ožehne a Jonatan ochrne. Ale s tím se nesmíří. Rozhodne se pokračovat dál, do země Nangilimi, kam se dostanete po smrti.

"Půjdeš tedy se mnou?" zeptal se.

"To víš, že půjdu, co si myslíš," řekl jsem. "Neřekl jsem snad, že kam půjdeš ty, půjdu s tebou?"

"Jsi moc hodný, Suchárku, to vím," řekl, "ale cesta tam je těžká."

Chvíli seděl tiše a pak řekl: "Pamatuješ, jak jsme tehdy skočili z okna? Když hořel dům a my museli vyskočit na ulici? Já pak odešel do Nangijaly, pamatuješ?"

"Jestli se pamatuju," řekl jsem a brečel jsem ještě víc. "Jak se můžeš ptát? Copak nevíš, že od té chvíle jsem na Nangijalu myslel bez přestání?"

"Ano, vím," řekl Jonatán a poplácal mě po tváři. A pak řekl: "Napadlo mě, že bychom mohli skočit ještě jednou. Z tamtoho srázu dolů na louku."

"Ano, ale to umřeme," řekl jsem. "A tak se dostaneme do Nangilimy?"

"Jako že se Jonatán jmenuju," řekl. "Jakmile se dotkneme země, uvidíme záři Nangilimy. Nad údolím bude vycházet slunce, zrovna bude začínat den."

Protože není lepší způsob, jak skončit dětskou knížku, než tím, že zabijete všechno v dohledu.

If you never read ‘The brothers Lionheart' as child, you don't know what emotional pain is.
-thedoctorfoundserenity

Čím jste starší, tím více lidé v pohádkových knihách pro děti umírají. Zvláštní jev.

Nemyslela jsem si, že může mít někdo horší smrt než chudák Nathaniel, ale Jonathan tomu slušně konkuruje. Ok. Možná ho předčil. Jedna věc je nechat chudáka politika téměř vykrvácet, sežrat démonem, probodat rozžhavenou železo-skleněnou konstrukcí a pak to celý zatavit dohromady, ale něco jiného je nechat hrdinu ochrnout v náručích jeho desetiletého bratříčka a pak ho nechat toho druhýho malýho sígra přemluvit ke skoku ze skály.

Co si ta ženská kompenzovala, to mi řekněte.

Přiznám se, že s Astrid Lindgrenovou nemáme moc dobré vztahy. Pippi mě vždycky k smrti nudila a u Dětí z Bullerbynu mě chytá tik. Pokud mě nechápete, tak jste pravděpodobně na základce neměli dobré učitele. Většina pedagogů se totiž jednoho dne rozhodne, že dítě ve čtvrté třídě už je natolik schopné chápat podstatu literatury. Takže odhlasují nákup šedesáti výtisků jedné dětské knihy, která je nepochybně nadčasová, všeobecně vzdělávající a navíc, na Astrid Lindgrenovou je množstevní sleva.

A vy pak sedíte v osmé třídě, před vámi na lavici leží, stejně jako v předchozích čtyřech letech, Děti z Bullerbynu, nuceně zavíráte základy Freudovy psychoanalýzy a přemýšlíte, jestli si z vás nedělají prdel.

Jednou napíšu o tom, jak na základní škole probíhala naše sexuální výchova. Ale to chce ještě hororovější úvod, než mám teď.

Podle knihy byl natočen fantasy film, teď už staršího data a ještě starších efektů, který- není vůbec špatný. Bála jsem se, že to mé hormony psychicky nezvládnou, ale účesy a legíny hlavních hrdinů naštěstí úspěšně odvedly pozornost od faktu, že je to vlastně hrozný psycho.

Byla jsem důsledně (soudím podle počtu vykřičníků) upozorněna, že nejsem živej člověk, pokud je shippuju. Musím vás zklamat, má pověst je horší než já.
Fajn, shippovala bych to, kdybych půlku filmu neřvala jako malý dítě.

A možná to udělám, protože definice: "Jonatán je neobyčejně hezký chlapec. Štíhlý, plavovlasý a vysoký." je docela zavádějící. Nehledě na fakt, že takhle se ilustrace do dětských knih nedělají.

*I po těch letech bylo docela jednoduchý najít, o jakou knihu se jedná. A to i přes fakt, že jsem si pamatovala jen závěrečnou scénu.
Google: Fantasy, dva sígři skočí ze skály.

вarтιмaeova тrilogie

Je možné, že už jste o Bartimaeově trilogii slyšeli, nebo ji dokonce četli. Je to celkem populární série a prakticky celej blog.cz je plnej recenzí: "Je to úplně úžasný! Celý jsem to obrečela! Prostě si to musíte přečíst!" Já to dostala jako typ od mladší sestry se slovy "Bude legrace. Uvidíš." 

Vzhledem k popularitě u věkové kategorie 11-13 a způsobu vyprávění (ich forma střídající úhly pohledu, poznámky pod čarou, jednoduchá forma etc.) jsem čekala všechno. Tohle ne. Pokud si chcete rychle přivodit sexuální frustraci, tohle je asi ten nejrychlejší způsob.

V alternativní verzi našeho světa, kde vládnou mágové, se mladý kouzelnický učeň Nathaniel dostane díky své ctižádostivosti do docela zapeklitého problému. Ale vezměme to od začátku.
Moderní Anglii vládnou mágové a udržují zemi v míru a blahobytu svou skvělou vládou. Londýn je centrem světového dění, což je dobře, protože předtím to byla Praha a Češi jsou banda dekadentních magorů. Kouzla v tomto světě fungují na jednoduchém principu: Mág povolá džina a ten oddře všechnu práci. Pochopitelně džinové nejsou ze svého spoutání moc nadšení, a pokud udělá kouzelník nějakou chybu, čeká ho bolestivá smrt v démonových spárech. Proto by všichni občané, kteří nejsou schopni kouzlit, měli prokazovat vděčnost odvážným mágům, kteří riskují své zdraví pro jejich bezpečí. A nebo tak nějak.

Ve skutečnosti to v praxi vypadá tak, že mágové jsou banda namyšlených kokotů, kteří vykořisťují úplně všechny, a nikdo s tím nemůže nic dělat. Nathaniel je jen jedno ze spousty dětí, které mágům prodali jejich vlastní rodiče. Jeho mistr, pan Underwood, je naprosto průměrný kouzelník bez jakýchkoliv ambicí a postavení, výchova dítěte mu nic neříká a svého učně považuje za zbytečnou a neschopnou zátěž.
Jenže Nathaniel je nadaný. Nadanější, než si je jeho mistr schopen připustit, a k tomu ctižádostivý. Celé dny tráví v knihovně, věnuje se samostudiu a je neuvěřitelně hrdý na své znalosti. A jednoho dne se dostane do křížku s vysoce postaveným mágem, Simonem Lovelace, který jeho znalosti veřejně zpochybňuje a celý konflikt vyvrcholí tím, že Nathaniela vytáhne do vzduchu a nařeže mu takovým způsobem, že dítě skončí v bezvědomí.

S tím se chlapec pochopitelně vyrovnává celkem špatně. A tak se rozhodne Lovelacovi pomstít za každou cenu. Bez ohledu na rizika povolá džina Bartimea, který sice nepatří k nejsilnějším, ale i tak daleko nad úrovní dvanáctiletého dítěte, a nařídí mu, ukrást Lovelacovi Amulet Samarkandu. Tím se ovšem namočí do problému, který je daleko nad jeho očekáváním. Lovelace totiž plánuje státní převrat a krádež amuletu mu značně zkomplikovala plány.

ToilettenMassaker

Nathaniel je nestandartní postava pro dětskou knihu. Není to žádný dobrosrdečný blbeček Shonen manga typu.
Je arogantní a ctižádostivý, ale prosím, neplést si s Artemisem Fowlem. Mladý Fowl je sice sebestředný a nebojí se nehrát podle pravidel, ale většinou všechno plánuje tak, aby nikomu neublížil. Alespoň ne trvale. Nathaniel oproti němu nemá až tak geniální mozek a jeho sociální intelekt je na tom snad ještě hůř, než Artemisův na začátku série. Jako byste vzali to nejhorší z Tumblrera a dali mu potencionální moc. Ne, prokrastinátorství. Pocit nadřazenosti.
Nathaniel je skálopevně přesvědčen, že je lepší než ostatní. Lepší než jeho mistr, lepší než ostatní čarodějové a hlavně mnohem lepší než civil- plebejci*. Na druhou stranu většina těch špatných vlastností pravděpodobně pramení z nevědomosti a faktu, že byl celý život zavřený v knihovně. Kromě toho je motivovaný něco dokázat a schopný se rychle učit. Má neuvěřitelnou ctižádost a vytrvalost. Štěstí, že lidé na Tumblru tohle nemají.

Nathaniel není kladná postava. Ale je rozhodně kladnější než zbytek mágů. Paradoxně jsou nejlidštější ze všech lidí džinové.
Vztah Nathaniela a Bartimea je velmi zvláštní. Džinové mohou napadnout mága, pokud znají jeho pravé jméno. Proto si všichni mágové před vyvoláním první magické bytosti pořizují profesní jméno a své vlastní nikdy nepoužívají. (Kdo by se sakra dobrovolně pojmenoval Simon Lovelace?) Jenže Nathaniel ve své touze po pomstě povolal Bartimea dřív, než přijal jméno John Mandrake. A Bartimeus mu na to přišel. A nezabil ho, neroztrhal, nerozházel jeho orgány po celém Londýně, dokonce mu ani nezkřivil vlásek. Dokonce k chlapci cítil nějaké sympatie. A co se těch sympatií týče: Bartimeus pls. Bartimeus no. Bartimeus staph.

"No tak pojď – poddej se mým něžným spárům." Džin si protáhl drápy, až to zapraskalo. Nathaniel zbledl. Chrlič obrátil oči v sloup. "Budu tě muset nést," vysvětlil.

Bartimeus je typická prořízlá huba. Co pronese na účet Nathaniela, to stojí za archivaci. Ze začátku jsem si nebyla jistá, jestli trolling je dílem překladatele, spisovatele, nebo Bartimea, ale pak jsem zjistila, že ten chlap, co to napsal má Tumblr.
Spousta situací se dá označit jen jako nepohodlná, obzvlášť pokud se snažíte mermomoci neshipovat džina a dvanáctileté dítě. Brzy to vzdáte.
Kromě toho Bartimeus už kdysi sloužil nezletilému Egypťanovi a jejich svazek byl zjevně tak památný, že si Bartimeus i po dvou tisícech let bere jeho podobu. Takže ve výsledku jsou tu dva spratkové ve vzájemně zneužívacím vztahu. Navíc Nathaniel má očividně občas problém s hormony.
Je to gay. Je to zatraceně moc gay, ale přitom strašně frustrující, protože ta teplá stránka věci, není řádně dotažená do konce, a vám zbydou jen jen křeče z nenaplněného pocitu v břiše a oči pro pláč.

Ve snu seděl v letní zahradě s nějakou ženou. Nathaniel se na ni podíval... Pod hřívou dlouhých světlých vlasů spatřil džinovy oči, jeho rozšklebené rty. Ruka mu sevřela ramena pevněji a začala ho přitahovat blíž. Džin otevřel ústa dokořán –

REKHYTANKH

 "Máš tak úzké kalhoty, že vidím lísteček na tvých trenkách."

 Příběh Bartimaea a Nathaniela je sepsán do trilogie a všeobecně se dá říct, že čím je Natty starší, tím lepší je celá kniha.

Ne, že by se mu nějak lepšil charakter. V druhém díle je mu 14 a jediné, co udělal, bylo, že si koupil kabát. Nechává si ho podfukovat, když je bezvětří, aby vypadal na ulici víc cool a aby peasants okolo věděli, kde je jejich místo. A teď už ho nemůže omluvit fakt, že v životě nevystrčil nos z knih. Kromě toho získal práci na ministerstvu a nastartoval tak velice slibnou politickou kariéru.

Pozice Nathaniela a všeobecně všech mágů v tomhle světě se lépe vysvětlí, když se na scéně objeví Kitty. Pokud uděláte mírný průzkum na Blog.cz, zjistíte, že je kolektivně nesnášena. Já to celkem chápu: je to ženská. Nikdo nemá rád ženské, obzvlášť pokud se jmenují Kitty. Kromě toho je to plebejka a členka Odboje – skupiny revolucionářů, kteří se snaží svrhnout diktaturu mágů.

Nathaniel je pevně rozhodnut Odboj rozprášit. Patří to k jeho práci. Je asistentem ministra státní bezpečnosti. Má dohlížet na pořádek, což znamená, že musí všechny členy odboje najít a zničit. Což je přibližně ta chvíle, kdy si uvědomíte, že sledujete něco jako něžnější dětskou verzi 1984 z pohledu zaměstnance Velkého Bratra. Tedy mnohem něžnější. Ale každá diktatura musí být svržena a zlo v knize pro děti nesmí zvítězit. A jak už bylo řečeno: Nathaniel není kladný charakter.
Myslíte si, že Reichenbach bolel? Vy nic nevíte o bolesti. 

Jonathan Stroud - Bartimaeova trilogie
Amulet Samarkandu Spousta srandy a jednoduchého čtení!
Golemovo oko Shit just got serious.
Ptolemaiova brána Everybody will die and you are going to cry like little shit.

*Plebejec: Plebej (lat. plebs= lid, měšťané) byl římský měšťan, který neměl předky mezi starou rodovou šlechtou a nepatřil tak do žádného z rodů. Původní porobené obyvatelstvo, rolníci, řemeslníci, tovaryši, dělníci, přistěhovalci, propuštění otroci. Měli omezená politická práva. Potomci civilistů. Nikdy z nich nic kloudnýho nebude.

Poznámky:

+ Jak bývá poslední dobou zvykem – k prvnímu dílu byl vydán grafický román. Pochopitelně, když jsem se ho snažila stáhnout, podařilo se mi maximálně dostat komixovou verzi Artemise Fowla. Ne, že bych nebyla nadšená, protože jsem ji před rokem sháněla, ale štve mě, že nejsou žádné slušné scany, protože Bartimaeus vypadá obzvlášť chutně.

+ Oblíbený vtip v v českém fandomu: "Jonathan Stroud má Čechy tak rád, že by jeden řek, že tu byl a okradli ho."

+ Bartimaeův fandom na Tumblru: Je jich asi třicet a všichni jsou na drogách. Mají málo porna a hodně feels. Jeden z nich je sám Jonathan Stroud. Koluje legenda, že lajkuje všechno nsfw, ale nic nerebloguje.

+ Sehnat knihy v tištěné podobě je nemožné. Je beznadějně vyprodána.

+ Vaše sexuální frustrace a hysterický pláč budou slyšet až ke mně na vesnici, pokud to budete číst.

 "Is it me or am I gorgeous?” 
—British Minister John Mandrake

ntdevont

Jak to bylo doopravdy

                 Ač se snažím vytvářet jiný dojem, skutečně nemám ráda ten pocit, když mi něco bere dětství. Je mi celkem ukradené, když se dozvím informaci typu "v původní verzi Šípkové Růženky princ spící krásku nepolíbil, ale přeříz, jelikož měl očividnou somnofilii.", ale jakmile mi někdo vezme iluzi nějakého dokonalého charismatického pohádkového muže nadpřirozené rasy a místo něho dosadí úplně obyčejného osmadvacetiletého budižkničemu z Walesu... Fuck my life.

Howlův putující zámek

 

Budu předpokládat dvě věci. Zaprvé, že jste viděli Miyazakiho verzi. A za druhé, že je vám celkem jedno jestli tu vykecám spoilery, protože si to stejně v nejbližší době nepřečtete.

                Bylo nebylo, kdesi v kouzelné zemi zvané Ingarie žily tři sestry (!!!). Nejmladší Aletka, byla velice krásná. Druhá, Marta, byla docela chytrá. A ta nejstarší, zrzavá (!!!) Sofie měla vždycky smůlu.

A měla takovou smůlu, že když se zlý čaroděj Howl začal dvořit Aletce, jeho bejvalka Čarodějnice z Pustin se fakt namíchla, a šla si to s nejmladší sestrou vyřídit. Bohužel se neobtěžovala zjistit, jak Aletka vypadá, a tak omylem zaklela Sofii v devadesátiletou stařenu. (A už nevykřičníkuju, protože po tomhle mě nepřekvapuje už vůbec nic)

                Stejně jako ve filmu, Sofie uteče z města a skončí v Howlově putujícím zámku. Tam ji ovšem, místo malého zrzavého klučiny, čeká chlapec asi od deset let starší. Časem se objeví ještě několik velice pohledných mladých mužů, kteří mají mezi sebou různě silné vazby a středobodem je pochopitelně Howl. Proč to Miyazaki vynechal, vám je buď jasné, nebo nejste schopni přežít yaoi apokalypsu. 

                V Howlovi není nic ze vznešenosti, kterou mu přisoudil film. Je příliš obyčejný. Narcistický, sebestředný, metrosexuální, marnivý, líný a zbabělý. Snaží se sbalit každou sukni, kterou potká, prostě proto, že ho to baví. Má kytaru a neumí na ni hrát. Možná mu vytrhli srdce z těla, ale umírá na rýmu. A taky je laskavý, umí to s dětmi a určitě by vyhrál soutěž krásy. Přesto můžete takového kluka klidně potkat na ulici. Howl je totiž všechno možné, ale hlavně tak lidský, že to víc ani nejde.

Ten kluk není ze Sofiina kouzelného světa. Pochází z něčeho, co by se dalo nazvat Realita, ale kdoví, jak to s Matrixem je. Howellu Jenkinsovi je 28 let. Bydlí ve Walesu. Vystudoval literaturu. Baví ho rugby. Má sestru, neteř a synovce, který hraje počítačovou rpg hru Putující Zámek. Dafuq I just read?

                Přes záporné vlastnosti a obyčejnost (nebo právě proto), je Howl je snem mnoha dívek. Snem, který můj hloupě racionální mozek, nikdy nepochopí. Nevidím nic přitažlivého na klukovi, který by mohl být můj soused. Možná proto, že jednoho takového mám. Na druhou stranu bych se vůbec nedivila, kdyby mi taková osoba jednoho dne oznámila, že je vlastně čaroděj, má smlouvu s padlou hvězdou a teď potřebuje někoho, kdo by ho z toho vysekal. Muži.

                Sofie se snaží vypadat jako bytost z pohádek. Je čestná, skromná a nedokáže lhát. Ale je posedlá pořádkem, umí být dost nepříjemná, když není po jejím, a díky jejímu introvertismu ji všechno děsí. Hlavně lidé. S Howlem jdou k sobě asi jako olej a voda. 

Je to jedna z těch skvělých emancipovaných ženských postav, které nemusíte nenávidět, protože v ní prostě nevidíte žádnou potencionální konkurenci. Sofie si o Howlovi myslí, s prominutím, že je to kokot. Howl zase dává Sofii najevo, že je kráva. Kde tam Miyazaki vytvořil lovestory, to je mi záhadou.   

                Sofii ani nenapadne, že by s Howlem mohla něco mít, protože je přece devadesátiletá stařena a navíc jí Howl vyloženě vadí. Howl jí zase nikdy nedá najevo náklonnost a vlastně by se jejich vztah dal nejlépe popsat jako "ultimátní ponorková nemoc".

A když už na konci Howl chce projevil Sofii lásku, udělá to přesně takovým blábolením, jaké se od dvaceti osmiletého dítěte očekává:

"Budeme spolu žít šťastně až do smrti!"

Načež Sofie zareaguje absolutně nevzrušeně:

"Když sem to s tebou vydržela až do teď a nezabila tě... tak teda jo."

Miyazaki, jak jsi dokázal udělat tyhle postavy tak vznešené?

                Pokud dokážete zapomenout na filmové zpracování, získáte dva úžasné příběhy, které mají sice stejná jména, ale jinak jsou úplně jiné. Kniha samotná vás časem donutí přestat přemýšlet o Howlovi jako o princi z pohádky, protože kluk s ranní kocovinou prostě není éterická bytost (i když tohle byla pro mě nejrozkošnější Howlova podoba). Líbání polomrtvého Howla? Ale prosím vás... A když se Čarodějnice z Pustin nepředstaví jako babička, ale jako anorektická blondýna, může jít dětství do háje. A představa Howla v riflích taky udělala svoje.

Takže konečný dojem: HOWL! Y U NO AWESOME?

Přesto je to asi nejlepší knížka, co jsem za posledního půl roku četla.

A poslední poznámka. Howl's Moving Castle není pohádka, ale fantasy pro teenagery, i když v knihkupectví tvrdili něco jiného.