Winter Begonia: Trampoty stranického patosu

Drama Winter Begonia vyšlo někdy v březnu 2020, ale už teď je známé instantní klasika a pravděpodobně jedno z nejlepších čínských dramat roku. Není se čemu divit, protože samotná předloha je považována za jedno z nejlépe psaných čínských BL, zasazení do japonské okupace a tematika pekingské opery okamžitě evokuje ve všech melancholických duších vzpomínky na výkon Leslieho Cheunga v kultovním Sbohem má konkubíno, a do produkce seriálu šlo tolik peněz, že minimálně ve velkoleposti nemohl zaostávat. A skutečně, Bin Bian Bu Shi Hai Tang Hong je jedno z nejpoetičtějších čínských dramat, krásné uvedení do krás tradičního čínského umění a učebnicový příklad nacionalistickýcho čínskýho patosu a slabikáře propagandy pro amatéry.

Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny.
Po dlouhém zvažování a konzultaci s lidmi z asijských studií jsem se přiklonila k používání české transkripce, ačkoliv sama preferuji pinjin. Vycházím z toho, že většina čtenářů tohoto článku jsou Češi bez jakéhokoliv základu standardní čínštiny a pinjinu. Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem česká transkripce (pinyin/eng ) např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce. 


Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung (鬓边不是海棠红 / Bin Bian Bu Shi Hai Tang Hong), což mimochodem znamená Zimní begonie asi tak, jako 陈情令 znamená The Untamed, bylo jedno z nejočekávanějších čínských dramat od roku 2018, kdy byla adaptace populární BL novely oznámena. V moři různorodých ne-gay adaptací gay novel, které se v Číně poslední dobou vyrojily, Winter Begonia vyniká mezi ostatními jednoduše proto, že vyvolává představu, že jde o skutečně umělecky zpracovaný příběh a ne jen o prvoplánovou konzumní záležitost, jak bývá v moderní socialistické produkci zvykem. Ona taková byla už původní webnovela, která je mnohými oceňována právě pro to, že to není "jen BL," ale skutečně pěkně napsaný román. Ani jedna z těch věcí není úplně pravda.

Winter Begonia je tabulkovým příkladem politické mediální manipulace. Ne, že by od čínského BL kdokoliv čekal nic jiného, ale v tohle případě stranický diktát neúmyslně dostal drama do roviny komedie, nebo spíše satiry. Už při uvedení dramatu na scénu se produkce vůbec netajila tím, že se rozhodli tohle konkrétní BL zfilmovat jednoduše proto, že je zasazené do prostředí pekingské opery. "Chceme přitáhnout pozornost mladých k tradiční čínské kultuře, které bohužel čínská opera moc nezajímá," říkali producenti, což u pozornějších lidí to v lednu vyvolalo tak kuckavý záchvat smíchu, že si museli jít udělat stěry na koronu.
Uvést celý seriál takovým výrokem má zvláštní implikace. Zkrátka a dobře, Čína dala zelenou dašímu BL. Tentokrát je o hercích tradičního čínskýho divadla, protože vládě došlo, že jedinej způsob, jak vzbudit v mladých zájem o cokoliv tradičně čínskýho, je, do toho zakomponovat gayporno. Tím, že to nyní otevřeně přiznává, uzavírá kruh nejapné blbosti, do kterého vrhla sebe i své občany v roce 2016 banem homosexuality v médiích. Když ve slově gayporno, změníte 4 písmena a zbytek přidáte, dostanete Propaganda. Super. Každá zpráva, kterou z toho nejšílenějšího místa v pekle dostanu, je víc neuvěřitelná, než ta předchozí. To je skvělý.

Příběh Winter Begonie se odehrává ve třicátých letech minulého století v Pekingu, což je asi nejhorší možné období, které Čína kdy zažila. Nestabilní vláda konce mandžuské dynastie Čching, první válka s Japonskem, následná ztráta Tchaj-wanu a dlouhodobé vykořisťování země úplně všema, co šli okolo, zanechalo Čínu v chudobě a mizérii. Krátké období sjednocení pod Čankajšekem bylo okamžitě vystřídáno občanskou válkou s komunisty, čehož opět využili Japonci a v roce 1937 vpadli do Číny znova.
V tomhle bordelu, který si zachovává státní integritu jen proto, že území obývaný Čínany vlastně nikdo úplně nechce, se milionář Edwin Čcheng Feng-Tchaj (Cheng Fengtai) seznámí s charismatickým operním zpěvákem Šangem Si-Žuejem (Shang XiRui).

Feng-Tchaj je jeden z těch lidí, co změnou režimu prošli vlastně docela dobře. Jeho rodina patří k té poválečné třídě tvořené zkrachovalou buržoazií, která veškerý majetek, co měla po předcích, úspěšně promrdala, protože ho po staletí udržovalo jen úplatkářství, anální alpinismus a občasné půjčování dětí deviantním dvorním kastrátům. Jako mnozí, ani Feng-Tchajův fotřík po válce najednou netušil, komu má podržet, když se zrušily šlechtické tituly, zbankrotoval a pak raději umřel. Jeho žena se při myšlence práce rukama oběsila a zanechala za sebou tři nezletilé děti, které stejně povětšinou ani nebyly její.

Naštěstí Feng-Tchajova starší sestra byla dost duchapřítomná na to, aby se šla kurvit, takže její sourozenci neskončili někde v příkopě s fetkama, co se dostali ke skladům z opiových válek. Pak se ovšem rozhodla, že má života samoživitelky dost a buď její línej (tehdy nezletilej) bratr taky někomu nastaví prdel, nebo ať si najde manželku s dost velkým věnem na to, aby mohli zase vesele žrát stříbrnýma hůlkama. Bohužel nevěděla, kterej ze zbylých bohatých strejdů by měl zájem o chlapečky, tak ho donutila se oženit s o několik let starší venkovskou ženu s poměrně konzervativními názory a nechutně velkým majetkem.
Ač Feng-Tchaj se sňatkem souhlasil a svou starší manželku měl nakonec i docela rád, jejich dohodnuté manželství mu nebránilo v opíchání půlky Pekingu a po nějaké době i finálnímu a fatálnímu rozhodnutí, že by to třeba mohl strčit i do autistický negramotný drag queen, co vypadá jako jeho máma. A světe div se, v kontextu svrabu tehdejší čínské meziválečné společnosti plné ambiciozních kurev, fetek, arogantních buzíků, vyhaslých umělců, jejichž jedinou nadějí na falešný uspokojení byl jen sex a chlast, je to vlastně hrozně romantický.

Pokud si v dobré víře myslíte, že předchozí odstavce jsou nadsázka, protože není možný, aby čínská vláda viděla něco takovýho a řekla si "Hej, to je legit. Napereme do toho pár mega juanů!", zklamu vás. Tohle všechno se skutečně stane a to v průběhu první kapitoly. K tomu přidejte ještě nucenou prostituci, legalizované a normalizované mnohoženství, pár zmínek o incestu, všudypřítomné uplácení, korupce a vykořisťování nižší třídy a máte tak věrný obraz čínský společnosti, že ve chvíli, kdy se konečně dostanete k japonské okupaci, vám budou válečné zločiny vlastně připadat jako vysvobození.

V takovýmhle světě není překvapení, že ani jedna z postav vlastně není úplně sympatická. Feng-Tchaj je namyšlený, rozmazlený kretén. Jeho stará je žárlivá a zpátečnická vesnická mařka. Jeho starší sestra je nemilosrdná zlatokopecká mrcha, mladší skončí jako komunisty zblblá teroristka. Si-Žue je arogantní egoista s velmi vyhraněnými názory na úplně všechno, ale nejvíc na vztahy. Nejlíp z toho nakonec vyjdou lidi, co umřou pro své drahé, ale většině z nich stejně není nic odpuštěno.

Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung, ať už novela nebo seriál, mají z narativní stránky k dokonalosti hodně daleko. Předloha má sklony sklouzávat k tropům déčkovýho fan gayporna z roku 2008 a k nabokovsky dlouhým pasážím o sociálních problémech, s výraznou inklinací k surově feministickým myšlenkám o roli žen ve společnosti, které většinou mají středoškolačky před tím, než se jejich primitivní a pomstychtivostí hnaný idealismus zkultivuje. Jednoduše typické nezávazné psaní mladé ženské, co napůl prostě jen chce lajky a napůl chce, aby ji lidi poslouchali. Ironicky, přesně tahle hysterická a nespoutaná tvůrčí svoboda předlohy je jeden z faktorů, který dělá Winter Begonii unikátní.

Seriálová adaptace se pochopitelně z originálu pokusila vytřískat něco normálního, následkem čehož je spíše prezentuje jako meziválečné drama, než aby se jednoduše soustředilo na vztah hlavních hrdinů. Scénář, na kterém se mimochodem podílela sama autorka, umně využívá originální BL předlohu i se všemi jejími chybami a nestydatě je zapojuje do narativu jen proto, aby je mohl vzápětí zničit a úplně se vymanit z oblasti čínského danmei žánru.
Ono hodně vypovídá už jen původně kontroverzní obsazení herců ve středních letech do rolí původně dvacetiletých protagonistů, místo toho, aby se sáhlo do nekonečných řad mladých popových hvězdiček. Ani jeden z protagonistů definitivně není typický BL hrdina. Feng-Tchaj je ženatý muž s dítětem, který (alespoň v seriálu) bezpodmínečně respektuje svou ženu. Si-Žue není zrovna typický obraz milence bohatého businessmana. Zcela zjevně má poruchu autistického spektra, je negramotný, inklinuje k androgynitě, pokud ne přímo k genderové nebinaritě, a navrch má ještě spoustu psychických problémů. Oba hrdinové mají celkem blízko k mlácení lidí a dominanci ostatních. Jejich vlastní vztah je všechno, jen ne dichotomický, a to ačkoliv jeden z nich nosí šaty. Pokud někdy dostanete pocit, že jste konečně odhalili, který z hlavních protagonistů zaujímá ve vztahu kterou žánrově specifickou roli, se jejich dynamika obrátí a donutí vás zmateně běhat v kruhu, protože oni se snad střídaj a tohle se v asijským gaypornu nestává.

V rámci Boys Love žánru, Winter Begonia předbíhá svou dobu, právě proto, že ukazuje vztah dvou mužů ve středních letech, co jsou si zcela rovni na všech úrovních, kromě sociálního zázemí. Jejich životy jsou taky mnohem dospělejší než je v BL zvykem. Ačkoliv jsou jejich osudy silně propojeny, oba protagonisté si zachovávají silnou míru autonomie a jejich životní aspirace jsou, prakticky až do konce, prakticky nezávislé na tom druhém. Bohužel, i právě proto Winter Begonia nikdy nebude mít šanci být tak populární jako The Untamed, ačkoliv je produkována objektivně lépe. Většina divaček seriál po pár dílech dropne, protože protagonisté "jsou moc staří na BL." A pak je tady celá ta produkční mašinérie cenzurního úřadu správy komunistické strany.

Hlavním problémem Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung je, že není vůbec mířené na západní trh. Cílovkou jsou právě mladí Čínani, kteří k nelibosti strany překvapivě neprojevují žádnou touhu po konzumaci čehokoliv čínského. Proto byla původní velmi krátká webnovela, která by jinak zapadla mezi tunami podobných, vytažena na povrch a do její adaptace byly nality miliony. To má dobré i špatné stránky.
Pozitivní je, že velká podpora projektu umožnila adaptaci dotáhnout do vizuálního perfekcionismu. Mezi asijskými dramaty je Winter Begonia zcela unikání, protože je točená studiově.  Už tak kouzelné prostředí pekingské opery je dotaženo do dokonalosti. Právě postavení celých ulic a prostor umožnilo tvůrcům vypiplat každou scénu do posledního detailu a výsledkem je pravděpodobně nejhezčí show, kterou můžete v současnosti v Asii vidět.

Umělé studiové osvětlení a namodralý flirt jednak skvěle dobarvují kostýmy, ale zároveň dotváří efekt depresivní, ale poněkud poetické zimy, což má pro období japonské okupace docela významnou symboliku. Navrch je celá série je točená účelně statickou širokoúhlou kamerou, která jednak vypadá neskutečně dobře při snímání divadelní scény, a navíc nehybná kamera vytváří efekt staršího/prvorepublikového snímku. Zároveň (naprosto netypicky) používá skutečné hlasy herců a místo dabérů.

Ten avizovaný méně příjemný aspekt se státního financování, je nevyhnutelné promítání socialistického diktátu do seriálu. Winter Begonia totiž dostala zelenou z mnoha důvodů. Jedním z nich je fakt, že původní webnovela je poměrně krátká, což při natažení série na více než padesát epizod udělalo prostor pro spoustu zmatených propagandistických sideplotů, které existují jen ke stranickému flexingu.

Na nebohého diváka tak náhodně útočí nabušená a zcela fiktivní středověká čínská architektura, kterou obdivuje pár bílých postav s příšerným dabingem, které si nevyžádal doslova nikdo ve vesmíru, náhodná kamea komunistických hrdinů proti-japonského odboje, osudy nebohých šestých manželek zkorumpovaných vojevůdců, a majitelé pozemků, jejichž jepičí životy vám ukazují, proč přesně byla kulturní revoluce, znárodnění nemovitostí a pověšení landlordů na lampy potřeba. V některých chvílích ani dechberoucí vizuál nestačí k tomu, aby pozornost diváka odvedl od vtíravých myšlenek typu "Proč se na to proboha dívám", "Co tu dělám, mámo pomoc!" a "To je taková sračka, že to snad psal Troška." Zkrátka a dobře Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung vyplatí vidět, když už ne pro estetiku, tak pro vědomí, že se komunistickej patos za všechny ty roky vůbec nezměnil.

A pak je tady plazivej čínskej nacionalismus. Hlavním důvodem k natočení Winter Begonie byla totiž již zmíněná popularizace tradiční čínské opery, a to zejména mezi mladými. Čínská propaganda už delší dobu zkoumá, jak nacpat do své mládeže, která by raději poslouchala kpop a čuměla na Avengers, protože jsou kruci normální lidi, co nejvíce nacionálního smýšlení, aniž by si všimli. Poslední dobou úspěšně sází na propagaci tradiční vnitronárodní kultury pomocí moderních, převážně internetových médií, počínaje uklidňujícími videi z (prakticky neexistujícího) tradičního venkova jako jsou třeba ty od Liziq, konče propagandistickými fotkami šťastných Číňanů užívajících si dovolenou v řepkových polích.
Stejně jako krásy řepky, i obrazy tradičních řemesel jsou založeny primárně na lži a spekulacích, protože Čína si v době kulturní revoluce úspěšně zničila v podstatě celou historii a půlku pamětihodností. Mezi tím málem, co zbylo, jsou umírající operní spolky a divadelní představení, na které zpravidla chodí už jen zatrpklí pamětníci a mladí studenti, kteří mají i po dvaceti letech pořád crush na Leslie Cheunga a jeho nezapomenutelný výkon ve Sbohem, má konkubíno.
I proto bylo natočení něčeho jako Winter Begonia nevyhnutelné. Sbohem, má konkubíno (Ba Wang Bie Ji) bylo totiž poslední a zároveň nejslavnější filmové vyobrazení čínské opery a shodou okolností vzniklo zcela mimo kontrolu čínské vlády. Ta pochopitelně nemá zájem na tom, aby její obyvatelé konzumovali jakýkoliv obsah, který nebyl vytvořen pod taktovkou jejích úřadů. Navíc Sbohem, má konkubíno obsahuje až příliš mnoho motivů, které by mohly donutit diváka přemýšlet, takže by bylo lepší, kdyby se na ten film zapomnělo úplně.

Pokud s Ba Wang Bie Ji nejste seznámeni, jde o hongkongský snímek z roku 1993 sledující osud mladého homosexuálního herce pekingské opery, ztvárněného Leslie Cheungem, shodou okolností také zasazený do japonské okupace a následné kulturní revoluce. Lakonicky popsáno, v tomto tříhodinovém filmu má neurotický homosexuál v ženských šatech má střídavě problémy s feudály, nacionalisty, fašisty, komunisty a kurvama. (Pokud budete mít štěstí, tak se vám v pravém menu v lakonických popisech BL vygeneruje mimo jiné i tenhle film.) Ihned po vydání byl snímek naprosto nepřekvapivě v pevninské Číně zabanován a později povolena jen ve formě cenzurované verze. Dodnes je často kritizován kvůli násilí, sexu a vyobrazení Číny jako poměrně hnusnýho, šílenýho a fetišisticky exotickýho místa.
Je jen přirozené, že mezi obyvateli Hong Kongu je Ba Wang Bie Ji dodnes často považováno za nejlepší film historie a národní dědictví.

Osobně se srovnávání Winter Begonie a Sbohem, má konkubíno bráním zuby nehty, protože jakoukoliv důkladné porovnání těchto dvou snímků nevyhnutelně vede k odhalení určité degenerace kinematografie, která v honbě za konzumem zapomíná na jakoukoliv komplexitu díla a úspěšně nás uspokojuje všeobecně nudným a vyprázdněný polotovarem vyprávění, ve kterém hlubší význam neexistuje a jakákoli queer sexualita je pouhou interpretací hladovějících věřících. Jenže on se tomu srovnání bohužel člověk nakonec nevyhne.
Není to tak, že by Winter Begonia nepoužívala podobné prvky. Naopak, v mnoha scénách, ať už jde o stylizaci, témata, nebo herecký přístup, je inspirace tímhle kultovním filmem poměrně dost zjevná. Ale pochopitelně srovnávat veskrze umělecky vyvedený a do detailu vypiplaný film s asijským dramatem, které už ze své podstaty funguje primárně jako médium konzumu, je nefér pro obě strany. Sbohem má konkubíno je klasika, vrchol svého žánru, národní dědictví hongkongské filmografie a věčná připomínka génia a tragédie Leslie Cheunga.

Winter Begonia je sám o sobě výborný seriál. I přes mnohé připomínky jde o jedno z nejlepších BL dramat, které kdy Čína vyprodukovala a rozhodně stojí za shlédnutí. Pokud trpíte depresemi, záchvaty úzkosti nebo podobnými neduhy, Winter Begonia je přesně pro vás, protože se na konci se budete cítit ještě hůř. Jen v komparaci s Ba Wang Bie Ji vypadá spíš jako zmatené melodrama z první republiky, které vaše babička sleduje v sobotu večer posledních dvacet let a vy znechuceně odcházíte z obýváku, jen když vidíte reklamu. Winter Begonia je místy vágní, melancholická a smutná, ale to není nic ve srovnání se syrovou temnotou Sbohem, má konkubíno , která nic neodpouští, ukazuje bez přikrášlení a metafor lesk a bídu operních umělců, na které společnost po staletí nahlížela jako na dražší eskort a kteří tvořili tak nízkou společenskou kastu, že s nimi ani socialistická revoluce nepočítala. Tam, kde vám Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung dává naději, že by to možná mohlo skončit dobře, tam vás Konkubína bez milosti yeetne z 24. patra věžáku a vaši mrtvolu rozjezdí pendolinem jak Ivetku Bartošovou.

Mimochodem, jako všechna ostatní čínská tvorba, i Winter Begonia je na YouTube na kanále odpovídající čínské televize s oficiálními anglickými titulky. Ti odvážnější mohou zabrousit do sekce komentářů a podívat se, jak překvapivě dobře ta směšně průhledná propaganda funguje na Číňany a to i přesto, že mají přístup na YT. Taky si tam nadávaní do mrdek s obyvateli Hongkongu. Prostě hlína.

Luo Xiao Hei Zhan Ji

Legenda o Luo Siao-Chej (罗小黑战记, Luo Xiao Hei zhan ji) je kultovní čínská minisérie z roku 2011 inspirovaná poetickou tvorbou Hajao Mijazakiho a jemnou animací Studia Ghibli. Krátké pětiminutové flashové epizody byly vytvořeny podle koncepce iyashikei anime, tedy žánru jeho primární účelem je diváka uzdravit, uklidnit a naplnit vnitřní pohodou. Legenda o Luo Siao-Chej těží ze starověkých tradic čínské duchovní kultury a může být s přehledem považována za jeden z vrcholů pokusu převést relaxaci zenové meditace do animace.
Hlavním hrdinou je kočička, která spolu se svou nezletilou majitelkou zkoumá svět za jejich malou vesnicí a objevuje krásy přírody spirituality. Kromě malebných scenérií hlavní hrdinové nacházejí v hlubokých nedotčených lesích čínského venkova i tisíce let staré humanoidní nadpřirozené bytosti, kteří jsou ochotni obohatit už tak lyrickou výpravu seriálu buddhistickou polemikou dobrem a zlem, smyslem života a důležitostí mentální rovnováhy v neklidném moderním světě.

Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny.
Po dlouhém zvažování a konzultaci s lidmi z asijských studií jsem se přiklonila k používání české transkripce, ačkoliv sama preferuji pinjin. Vycházím z toho, že většina čtenářů tohoto článku jsou Češi bez jakéhokoliv základu standardní čínštiny a pinjinu. Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem česká transkripce (pinyin/eng )  např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce. 

The Legend of Hei (2019) je filmovej prequel z loňska, kde se ta kočka omylem přidá k environmentálním furry teroristům, kteří ji chtějí rituálně obětovat a tím uprostřed čínskýho velkoměsta otevřít černou díru. Geniální. Přesně takhle si představuju Erasmus v Irsku, nebo tak něco.

Pokud jste už v karanténě bingnuli všechny Mijazakiho filmy a v tomhle bodě už zbývá jen Naušika (a do té se vám nechce, protože pokud pustíte Naušiku, tak se po dvaceti minutách nebudete dívat vy na ni, ale ona na vás a poslední, co chcete, je přemýšlet nad hloubkami ekofeminismu,) soudruzi z Číny přišli s řešením.
Co takhle film, kterej má stejnou energii jako Studio Ghibli, ale jeho poselstvím je pravej opak? Co takhle film, ve kterém jsou všichni environmentalisté a technofobové inherentně špatní? A co takhle k tomu použít postavičku z oblíbené webové série, která s tím prvoplánově neměla nic společného?

Původní seriál o Siao-Chej (XiaoHei) je skutečně poměrně relaxační a estetickou záležitostí. První a zatím jediná série o šotkovi zaseklém v kočičím těle a jeho majitelce začala jako nezávislý projekt tehdy dvacetiletého producenta MTJJ a jeho týmu. I přes to, že šlo o hodně nízko-rozpočtovou a navíc čistě online záležitost, seriál si velmi rychle získal v celosvětovou oblibu a v současnosti jde o jeden z nejznámějších čínských animáků vůbec.
Série má celkem dvacet sedm pětiminutových epizod, které jsou nádhernou ukázkou toho, že i ve světě moderní animace, má flashová nízkonákladovka své krásy.
Série sází na poutavý minimalismus. Jednoduché prostředí, ale plynulé pohyby a rychlé změny kamery utváří podívanou, která není pro oči diváka náročná, ale není na ní nic levného, amatérského, nebo neuměleckého.

Seriál je ve své podstatě odlehčená, epizodická parodie, která otevřeně přiznává inspiraci Mijazakiho filmy a nejrůznějšími shonen anime, ale i přesto žádném případě nejde jen o další čínský bootleg. Spíš jde o příjemně nenáročnou podívanou, která zručně spojuje současnou čínskou popkulturu s tradicí a poukazuje na to, že když se tyto diametrálně odlišné strany dostanou do kontaktu, mohou dojít ke kompromisu.
Na jedné stranu máte hlavní protagonistku a její nejbližší rodinu, veskrze moderní osobnosti, vtipně redukované téměř až do stereotypu přiblblých lidí z velkoměsta, kteří očividně nikdy neviděli kočku, takže si neuvědomují, že má Siao-Chej zcela zjevně nadpřirozené schopnosti.
Na druhé straně máte stovky, ne-li tisíce let staré víly, které žijí primárně někde hluboko v lesích, ale zároveň jsou tak adaptabilní a domestikované, že používají smartphony a chodí na animecony balit cosplayerky.

Tohle nekonfliktní smíření dvou světů je pravděpodobně to, co odlišuje Luo Xiao Hei zhan ji od ostatních animáků a pokud hodně chcete, můžete ho považovat za svědectví o čínské moderní mentalitě. Přesto, že Siao-Chej je schopen i hodně cool akčních scén, opakujícím se tématem seriálu není boj, ale akceptace a pochopení. Seriál několikrát explicitně zaujme centristické morální stanovisko a otevřeně opakuje, že není možné přesně determinovat rozdíl mezi dobrem a zlem, nebo mezi technologií a tradicí. Na stejné vlně se nesou i "záporáci" série, které vlastně vůbec nejsou záporní a naprosto antiklimatické rozuzlení příběhu, které spoilerovat nebudu.
Jednoduše řečeno těch dvacet šest minidílů, které seriál má, jsou skutečně zenovým simulátorem moderního budhismu, jehož poselstvím je, že moderní myšlení, ateismus, technologie, nikomu nezabraňují snít.

A pak je tady ten prequel lmao.

První věc, kterou musíte o loňském filmu o Siao-Chej vědět je, že po animační stránce je dokonalý. Jde o jednu z vizuálně nejlepších věcí, kterou můžete v současnosti vidět. Dechberoucí vizuál přírody v okamžiku střídaný neskutečně detailním vyobrazení čínského velkoměsta, plynulé pohyby postav a dynamičnost akčních scén vedla k tomu, že se o Legendě o Luo Siao-Chej mluví jako o jednom "z nejlepších Ghibli filmů bez Ghibli" v posledních letech.

Druhá věc, kterou musíte vědět je, že je tenhle projekt všechno, jen ne nezávislý. Ale to asi dojde každému divákovi, který měl zkušenost s původním seriálem, protože pochybuju, že by byl kdokoliv schopen takové úrovně kognitivní disonance, že by razantní změny v celém konceptu příběhu Siao-Chej nevnímal.

Přesto, že MTJJ a jeho tým pořád stáli za produkcí filmu, zjevně se jim nepodařilo prorvat přes cenzurní úřad scénář zachovávající polemičnost flashové série, nebo nechtěli riskovat a výsledek je- naprosto hysterický. Úžasný. Geniální. Něco jako když Mao Ce-Tung zahájil operace Ocelová pec do každé rodiny. Něco jako, když vláda řekla, že si všichni povinně musí ušít roušku a zapomněla, že nejsou otevřený obchody s látkama. Jinej naprosto dystopickej bulshit, kterej vás donutí rvát si vlasy a u toho řvát smíchy.

Malý Siao-Chej se po ztrátě svého leda toulá po temných ulicích velkoměsta, přesně jako Krteček v tom díle o kapitalistické technototalitě, průmyslu a pomíjivosti naděje v robotickou inteligenci, která je tak apatická, že nikomu nepomůže. Na rozdíl od Krtečka je Siao-Chej z ulic dokud ho nezachráněn jinou nadpřirozenou entitou. Charismatický a nechvalně známým Feng-Sim (FengXi) a jeho bandou směšně sexy elfích teroristů, kteří sice nenávidí lidi, ale z nějakého důvodu z pravidla neukazují svou zvířecí formu. (To se sice hodí, pokud jste zrovna dokoukali Beastars a potřebujete se na furry škále přesunout zpátky do sociálně akceptovatelných rovin, ale člověka to přivádí k otázce, jak přesně funguje jejich doktrína.)

Feng-Si taky viděl Krtečka, ale rozhodl se, že sabotáže fabrik a házení molotovem po továrnících nestačí. Jediným způsobem, jak zachránit životní prostředí, je plošná genocida Číňanů. Jednoduše s partyzánštinou je konec. Je na čase rozpoutat totální válku. A pak mu přijde pod ruc- packy (?) maličký Siao-Chej s potenciálem vymazat ze světa území s hustotou zalidnění Československa. Jen tohle je pohádka a Feng-Si by nikdy nezabil malé dítě- Díky bohu Siao-Chej je asi dvanáct, tak je to pohoda.
Naneštěstí pro stromy, než Feng-Si dokáže dokončit svůj grooming opuštěného a důvěřivého dítěte, Siao-Chej je unesen Wu Sienem (Wu Xian), člověkem s nadpřirozenými schopnostmi tak silnými, že už po staletí nahání strach všem elfům. Začíná spor o zázračné dítě na jehož jedné straně stojí lidské monstrum a na druhé Scoia'Tael (Tohle je keltská irština a na rozdíl od čínštiny nedává její výslovnost smysl. Prostě udělejte zvuk a doufejte, že se trefíte.)

Už jsem několikrát mluvila o tom, jak moc čínská ofiko produkce nemá úplně ráda morální nejednoznačnost a otevřené konce a Legenda o Luo Siao-Chej je perfektní příklad toho, jak moc tenhle přístup může změnit poselství média. Bohužel se nikdy nedozvíme, jak moc odlišně měl film vypadat před tím, než se do něj pustil úřad pro cenzuru. Jsem celkem ochotná věřit, že loňská adaptace nebude až tak daleko od uměleckého záměru, vzhledem k tomu, co se děje v komixovém spinoffu Wu Siena. Na druhou stranu ten film je v otázce dichotomie dobra a zla v podstatě v přímém rozporu s trailerem.

Tuhle změnu mohla způsobit spoustu důvodů na škále od A - vymývání mozků protože komunismus - do B - potřeba předkládat mase diváků jednoduše pochopitelný text protože konzumerismus. Velkofilm, kde budete mít jednoznačné odpovědi a cool akční scény s výbuchy se mnohem líp prodá, než příběh, kde si protagonista a antagonista svoje spory jednoduše vyříkají, nedej bože dojdu k závěru, že obě strany mají pointu. Ironií situace to u Luo Siao-Chej vytvořilo naprosto geniální anti-enviromentalistický film, který divákovi předkládá stručná fakta.
1. Feng-Si je terorista.
2. Feng-Si je zlý člověk.
3. Všichni enviromentalisti jsou reakcionáři.
4. Progres je přirozený a můžete si zvolit jen adaptaci, nebo izolaci.

5. Jediný, koho můžeme vinit z efektu motýlích křídel, je ten netopýr, co tenhle bordel začal.

Pouštět dětem tenhle film dětem v kombinaci se skutečnou Ghibli tvorbou, je pravděpodobně nejlepší způsob, jak jim vysvětlit terminus technicus "různí autoři mají různé názory, áno."  Ve své podstatě si Siao-Chej zachovává původní myšlenku, protože se dá interpretovat jako protiklad současného trendu cpát úplně všude morální ambivalenci a ekologismus, takže vlastně... dosahuje rovnováhy... Což ovšem nic nemění na tom, že si po shlédnutí budete zase a opět pokládat otázku, jestli je Čína vlastně vůbec skutečná a nejde jenom o skupinovou halucinaci z chemtrails.
V každém případě je to film, který se vyplatí vidět a to nejen kvůli animaci a kvůli tomu, že Wu Sien je hot. Po dekádách sledování koncentrovanýho brainwashe o tom, jak bychom se měli všichni vrátit na stromy, je vidět něco z druhé strany minimálně osvěžující.

Možná se brzo objevím s dalším čínským gaypornem. Chápete. Kdybyste třeba ještě neměli Číny plný zuby.

Teplí Čínani a tak dál

Wej Wu-Sien (Wei WuXian) by pravděpodobně měl dost problémů i kdyby byl jen sirotek, homosexuál a nekromancer.  Ale on je i Číňan.
Jako obvykle, se dobrý romantický zápletky rodí na místech, kde je nikdo nečekal.

Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny.
Po dlouhém zvažování a konzultaci s lidmi z asijských studií jsem se přiklonila k používání české transkripce, ačkoliv sama preferuji pinjin. Vycházím z toho, že většina čtenářů tohoto článku jsou Češi bez jakéhokoliv základu standardní čínštiny a pinjinu. Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem česká transkripce (pinyin/eng )  např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce. 
Mimo to je tenhle článek tak směšně dlouhý, že má podkapitoly. Taky obsahuje cizí slova, která jsem líná vysvětlovat, a komárožidozednářské konspirace

.

Yaoi žánr se za poslední léta vyvinul za hranice toho, co se od něj dalo očekávat. V současné době si užívá vrcholu, kdy je na internetu komerčně dost populární na to, aby se autoři snažili o co nejlepší kvalitu mezi konkurencí, ale zároveň dostatečně zprofanovaný tak, aby po něm skočili mainstreamové korporace. To se ale dost možná brzy změní. Protože právě teď Čína úspěšně solí z pravděpodobně nejpřehypovanější série seriálů tohoto roku napříč kontinenty.

Thor: Ragnarok

Snem všech filmařů je, dosáhnout takového monopolu na zábavu, že můžou psát všechny filmy jako pwpkčka. Nejen, že je sekají podle stejné předlohy ("X nemá rád Z, ale Y má rád Z, jak to vyřeší??, E rated, check current trends for additional warnings"), ale studio si zaručeně namastí kapsy, protože lidi budou odcházet z kina uspokojení a s myšlenkou "Sakra, oni to zase dokázali!"
Nový Thor není nic, co bychom neviděli tenhle rok už třikrát. Nemá žádné morální poselství, otázky, ani se nad ničím nepozastavuje. Jeho existence má stejný důvod, jako existence jeho fanoušků: V té chvíli se zrovna nevyplatilo jít na potrat a na budoucnost nikdo nemyslel. Ale to všechno není podstatné. Už jste viděli Hiddlestona? V tom obleku? A ty kožený kalhoty? Ten chlap je nádherný. Do háje. Nemám tušení, co se půlku filmu dělo. Vypnula jsem okolo té scény s Ódinem a pak už mi obvody nenaskočily, pokud nepočítáme náhodné vydávání vysokofrekvenčních zvuků umírající veleryby. Prostě- SakraaaaaaaaAAAaaAAAaaa.

Peaky Blinders

Bois are back in tooown~

Poslouchala jsem příliš mnoho Nicka Cava a z toho Youtube usoudilo, že mě bude definitivně zajímat Peaky Blinders, takže mi začalo cpát obličej Cilliana Murphyho úplně všude, ale ne tak, jak bych chtěla. Protože je okurková sezona, ani Kim Čong Un nemá, co dělat, pořádnou gangsterku už jsem neviděla miliardu let a Netflix teď vydává jen věci, které profesionálně hodnotím jako "mmm, ok," tak jsem si dala říct. Stáhla jsem nárazově všechny tři série, jako sedmičku červenýho, a ničeho nelituju. Pokud jste to už viděli, tak je to na 99% proto, že tam hrají úplně všichni. A pokud ne, tak si to pusťte. Protože tam hrají úplně všichni.

American Gods

Ve zkratce, Brian Fuller to zase dokázal a jeho seriál je opět jediná věc, kterou stojí za to sledovat na americké kabelovce. A teď trochu košatěji.

American Gods byly neskutečně úspěšní už před tím, než ten seriál začal vůbec vycházet. Čekalo se na něj s asi tak zbožným přáním, jako se teď čeká na adaptaci Good Omens. Nikdo si pořádně nepamatoval kdy, jak a odkud se vzala informace, že ten seriál bude. Je dost pravděpodobné, že vám o něm řekl havran, nebo jste náhodou zaslechli konverzaci dvou temných postav v postranní uličce, které tam nebyly, když jste se jich chtěli zeptat na podrobnosti. V každém případě někteří lidé asi obětovali správná kuřata na správných místech, protože ten seriál je tady. A je to přesně taková pseudo-intelektuální kýčovitá wild ride, jakou byste od kombinace Gaiman -  Fuller čekali. Obecenstvo křičí, študáci vyhazují podprsenky a čepice, sluníčkáři spamují Tumblr a kritici netuší, co si mají myslet.

Když něco dělá Fuller můžete se spolehnout na to, že to bude vizuálně gurmánská záležitost a pokud nejste barvoslepí, tak dostanete při sledování několikrát orgasmus. A pokud mu dáte uměleckou svobodu, tak to dotáhne až do toho bodu, kde končí eyecandy a začíná muzikálový kýč. A taky, že tam bude fakt hodně penisů, což samo o sobě zní jako utopie. Jenže se ukazuje, že i tenhle zaručený recept na kvalitní dílo ne vždycky vychází, obzvlášť, když se vám do toho motá kuchařka popularity.

Faktem je, že pokud má někdo šanci správně uchopit adaptaci čehokoliv Gaimanoých knih, tak je to právě Fuller A ten člověk, co dělal trailer na The Evil Within 2 a obecně American Gods jako seriál nezklamali, ovšem některé momenty jsou tak neskutečně přetažené, že by je měli servírovat s varováním: "Alergen: A (Americké) - Pozor hrozí cringe." Ačkoliv si bohové určitě můžou dovoli být trochu bollywood overtop, na poslední epizodě se dá demonstrovat, k čemu vůbec slouží pozice režiséra. A proč by se lidí měli modlit za to, aby si do příští sezony Fuller sehnal někoho, kdo skutečně bude fungovat jako kontrola jeho umělecké impulzivity. Osobní názor. Spousta lidí si myslí, že scéna I am Odin je badass.

Což je další problém téhle série, Fuller hodlá knihu, která je více méně o ničem, natáhnout na tři série. To je celkem Hobitovina. Na druhou stranu mu to umožňuje všemožné alternace děje, které jsou v některých případech potřeba, ať už z politických důvodů, nebo kvůli tomu, že technologie už je někde jinde, než byla v roce 2001. Nejsem si jistá, jestli se mi ty změny líbí - Respektive některé se mi líbí moc. <vložte ten vtip o kalhotkách přilepených na strop> Salim. What a babe. Kvůli němu zařídím se zdi vrátka. A Technical Boy je teď Techfuck Boi, což znamená, že je celkem tapable. (Ironicky.) Kde je moje porno? Všechny origin stories jsou také pozitivum, protože Fuller si tam realizuje všechny umělecké ambice, od experimentálních barevných schémat až po loutkové divadlo. Co je na nich ale smutné, je jejich relativně snížená infromační hodnota a rating, který jsou vlastně společné pro celou sérii.

American Gods mají v rámci estetiky neskutečně boostlé všechny EXTRA momenty, kterých se jen bůh může dopustit, na úkor té plíživé znepokojivosti, kterou má knižní předloha a která k pohanským božstvům patří mnohem víc než předvádění se a performativní heroismus. Některé intermezza a dějové linie, které byly zcela vynechány, patřily k těm nejvíc nezapomenutelným. Stále doufám, že budou v dalších sezonách. Zároveň se scénář spíš soustředí na vysvětlování faktů, které by se daly považovat za obecně známé, nebo lehce odvoditelné, protože se očekává, že se na ten seriál budou dívat plebové. V době, kdy je zájem o paganismus je dost mainstream a fedora, to vypadá celkem zbytečně.
Takže pokud máte fakt rádi Gaimana a estetiku, ale nejde vám až tak o intelektuální stimulaci, nebo nedej bože, historickou přesnost, tak do toho. Pokud jste ale zatvrdlý, tradičně založený Evropan a fanoušek folk metalu a na sedadle spolujezdce vozíte templářskou helmu, tak mějte na paměti, že American Gods je seriál pro lidi, co sice mají rádi tradice, ale nikdy žádné neměli, takže je musí imitovat a běžte dělat kampaň o tom, že k pochopení Zaklínače, človek musí být takhle |  | blízko Polsku a to Netflix není.

Wonder Woman

Šla jsem do kina a viděla jsem světlo na konci tunelu. Po několika měsících probírání se Metal Gearem a jinými produkty průmyslu, kterej miluje příběh zasazené v gaučovém bunkru naplněném testosteronem a s nápisem "Holkám vstup zakázán," jsem byla spasena. Filmová Wonder Woman je lepší, než jsme doufali. Ale taky pořád DC.

A Series of Unfortunate Events

Pro těch pár lidí, o sem chodí kvůli něčemu jinému, než kvůli gaypornu.

Netflixová Řada nešťastných příhod je jedna z věcí, co projasňovala vizi roku 2017 už dlouhou dobu před její premiérou. Protože buďme upřímní, i pokud není knižní série vaše srdcovka, už jen představa Neila Patricka Harrise jako hraběte Olafa, je geniální. Tahle adaptace má ale mnohem víc kladů, takže pokud jste ji ještě neviděli, tak na co sakra čekáte? Na Apple Tree Yard? Zaručuji vám, že lepší už to nebude.

Osobně si nemyslím, že má smysl zápletku nějak blíže představovat, protože A Series of Unfortunate Events je jedna z věcí, kterou každé nespolečenský dítě četlo a kdybyste nebyli outsideři, tak nejste na mém blogu. Minimálně o ní všichni četli v ABC, nebo alespoň před třinácti lety viděli filmovou adaptaci s Jimem Carreym, která byla skutečně- nešťastná, ale stačila na to, aby celá generace spratků později nedůvěřivě zírala na učitelku biologie, která se jim snažila vysvětlit, že pijavice ve skutečnosti nemají 6 řad zubů a nežerou lidi.

Netflixová série se na rozdíl od té z roku 2004, pevně drží předlohy, pokud přímo nějaké věci nevylepšuje.* Daniel Handler si píše většinu scénáře sám, což samo o sobě dělá ze série nerdgamus, a hlavní režisér je Barry Sonnenfeld, takže pokud jste si říkali, že vám to vizuálně připomíná Pushing Daisies, tak máte velmi dobré asociace. Právě opuštění od staré dobré Burtonovské estetiky osobně považuji za největší pokrok, protože pruhy umřely v roce 2008 a fungovaly jen proto, že nikdo nevěděl, že výše zmíněný Tim, nemá absolutně žádné tušení jak fungují barvy.**
Vlastně jediný, kdo si na novou stylizaci veřejně stěžuje, jsou komentující na Youtube, protože to údajně zlehčuje situaci. Verze s Jimem Carreym byla lepší. A to asi mluví za vše.

Pokud někdo řekne, že se mu Netflixová ASOUE nezdá dost vážná, tak je otázkou, co vlastně sledoval. Nejen, že je v textu mnohem temnější, než filmová verze, ale dalo by se říct, že je dokonce mnohem znepokojivější, než knihy.
Nechtělo se mi tady Patricka Harrise blahořečit, protože bych musela zmínit i jak geniální je to mimino a už tak jsem dost gay, nemusíte ještě vědět, že mám doma malej svatostánek s Harrisovou fotkou a cvičím u něj denně jógu, ale nevyhnu se tomu. Jeho Count Olaf je to nejlepší, co se seriálu mohlo stát. Ten chlap nějak dokázal zahrát hraběte, mít u toho nejedno hudební číslo a nejen, že u toho nevypadá jako parodická postava, ten chlap je pořád celkem creepy.
Není možné s určitostí říct, jestli je to série vhodná pro dětského diváka. Tedy, je, protože není až tak explicitní, definitivně je velmi výchovná a většina děcek stejně nevidí, to, co nechce, ale dospělého diváka některé chvíle dokážou definitivně vyvést z míry. Důležitou roli tady pochopitelně hraje nostalgie, protože jak je možné, že vám to připadalo míň alarmující, když vám bylo deset.

Řada nešťastných příhod je přesně to, co odrostlá generace potřebovala, protože většina z nás nemá čas si znova přečíst všechny dětské knihy, které bychom číst chtěli. A member berries jsou prej ilegální, nebo tak něco. Pořád jsem nepřečetla poslední díl Artemise Fowla. A tohle si můžete za tři pracovní dny naprat do žíly a pak se dál vesele ukousávat ve vlastní mizérii.
Po dlouhé době Netflix original vytvořil něco, co si bez dlouhého přemýšlení zaslouží pět z pěti hvězdiček. Je těžké v seriálu najít problémy a když už tam jsou, tak je to čiré hnidopišství. Protože už dva týdny po premiéře je A Series of Unfortunate Events opěvovaná všemi kritiky, co na ni šáhli, byly potvrzeny dvě další série, takže důvody žít jsou teď hned tři. (2 série ASOUE a Death Stranding) Pokud u skriptu zůstane Daniel Handler pod dohledem a zbytek produkce se taky nezmění, tak by se nic katastrofálního stát nemělo a nás čeká několik nadějných let. Sice budou plně hrozných událostí, ale zase budou vypadat dobře.

A nakonec teaser, který ten hypen před necelým rokem začal, a který prý není oficiální, ale fandmade. Což je vlastně dobře, protože jsem trpěla představou, že ten divnej pocit, kterej ze Series of Unfortunate Events mám, je tam záměrně. Není, jsem to jen já, protože to nemám v hlavě v pořádku a moje Ao3 historie nikdy nesmí na veřejnost a pak ten člověk, co udělal tenhle trailer a připadalo mu jako dobrý nápad použít tak neskutečně prostříhané The Dresden Dolls, že- A víte co, pokud ten song neznáte, tak si ho ani nepouštějte. Takhle můžete žít v blahé iluzi, že jde o něco, co můžete dát do traileru k dětskému seriálu. Ale zase to vypadá hodně oficiálně- No, někdy lepší nevědět. Že ano.

* Henchperson of Indeterminate Gender being really fucking based. Charles skoro políbil S. Nechte ho někdo adoptovat ty děti a nepředstírejte, že je to hetero. KRONK!
** Dívat se na cokoliv, co vypadá jako Pushing Daisies, pod jakýmkoliv filtrem, je jako padesátiminutová prezentace fotek Eddieho Redmayna, který udělal pro Pradu. Když jsme u toho, zaplatím Sonnenfeldovi, nebo Fullerovi, když si vezmou štáb z PD a natočí cokoliv s Redmaynem. Už jen ta představa je esteticky dokonalá.

Fantastic Beasts and Where to Find Them

Bych měla dělat milion jinejch věcí, ale protože je tady delší dobu ticho a tohle místo si žádá oběti, tak budiž světlo.

Moje darkest secret je, že jsem na Rowlingovou zanevřela ještě před rokem 2007 a poslední díl Harryho Pottera jsem dočetla s jen o něco málo menším nechutenstvím, než poslední třetí díl Eragona (Poslední. Třetí díl.), za což poděkovat předčasně vyvinutému nihilismu. Na druhou stranu mě to zbavuje sentimentu, který si většina HP fans po desetiletí zachovává a díky kterému si nikdy neuvědomí, že pro JK Rowling už není naděje. Nemyslím si, že se někdy dostanu ke čtení Harry Potter and the Cursed Child, protože jen z toho konceptu bych se střelila do hlavy. Na Fantastic Beasts jsem taky nebyla hypen, protože vím, že ta ženská vlastně neumí psát a už roky netuší, co v příběhu potřebuje sečtělý člověk, jako jsem já a-
JKR: Já vím přesně, co tvoje generace chce.
Ne, nemáš absolutně šajn, jak se vypadá dobrá story.
JKR: Chceš Eddieho Redmayna ve filda-kabátu.
...to nic neznamen-
JKR: Potřebuješ Colina Farrella osahávajícího Ezru Milera v temné postranní uličce.

Shiiiiiiiiit

The Secret History

Na to, kolik mám vždycky přes léto plánů, je nějak nezvládám naplňovat. Takže asi budu pokračovat v loňské tradici a za celý léto sem přidám jen jeden review. Knižní review. Tisícistránkové knihy silně založené na řecké filologii. A pak se budu divit, že to nikdo nečte, nekomentuje a vlastně to ani nikoho nezajímá. Ale někdy na začátku tohoto roku mě náhodní kolemjdoucí žádali o více knižních recenzí. Tak to svádím na ně.

Daredevil

            Nedokážete si představit, jak moc jsem se těšila, až vyjde novej Daredevil, protože loni jsem tu recenzi nějak zasklila a pak už leaklo, že v příští sezoně bude Punisher, takže jsem místo psaní prostě zalezla do krytu, co jsem si pro tyhle účely připravila a snažila se přežít fangasmus šestýho stupně Richterovi stupnice. Pak se Netflix rozhodl prohloubit mou mizérii a vytasil asi ten nejlepší teaser, kterej jsem kdy viděla, protože, yo, hoes z produkce vědí, co ženský chtějí.

  Church, foreshadowing, shitload of bullets -Bang. Ženský chtějí Franka Castela. Co říká "Bang."             Upřímně jsem byla jeden z těch lidí, co doufali, že říká "Beg," protože, na rovinu, kleknout si před Punishera a prosit, vlastně není vůbec homo, a jestli jo, tak je to v pořádku. Je v pořádku bejt homo pro Franka. Nebo třeba hetero. To je jedno. Ale od toho tady nejsme.             Jestli jste ještě neviděli první sérii Daredevila, tak byste to měli okamžitě napravit. Už proto, že těch lidí, co ho viděli, je strašně málo a většinou si s nima o vašich gayporno potřebách prostě nepokecáte. A přitom Daredevil má všechno, co si můžete přát a, na rozdíl od jiných věci z Marvel produkce, je dokonce i dobrý.

            První série DD je fucking delight. Ve stejným roce, co Marvel vypustil megalomanský Kostenviele Porno von Gruppensex a totální CGI zklamání ve formě druhých Avengers, vydal jen tak, podpultově na Netxlixu, třináctidílnou sérii o slepým právníkovi, co po nocích mlátí lidi. Jistě, že si toho nikdo z plebů nevšiml a tak ti, kteří se nechali od zkušenějších liti přemluvit, tady rok plakali bídou nad nevyužitým potenciálem Charlieho Coxe.              Mohla bych vám vykládat o tom, co se stane v první sezoně; Kdo je záporák, kdo je kladnej, kdo všechno dostane na držku, že to má dost dobrej scénář a kameru a takový hovadiny. Strávila jsem tím totiž poslední rok. A stejně si to nikdo nepustil. Pak jsem zkusila zapůsobit na sadomasochismus svých známých. "Hlavní hrdina DD je případová studie internalizovaný sebenenávisti." To už mělo 30% úspěšnost. Přidejme fetiš kterej má každej. "Je slepej." 40% úspěšnost. Zariskujme a přihoďme ještě ten fetiš na křesťany, co ateisti mají. "Je to vzornej katolík." "....ty vole, fajn, jdu si to stáhnout."             V retrospektivě jsem se na tenhle slow-want-build měla vykašlat, nedělat desire demona, a rovnou vytáhnout všechno, co dark side má. Charlie Cox jako Matt Murdock je supreme omega waifu materiál. Je to Kaylee chlapskýho spektra. New level of male cuteness. God fucking damnit, even his dick is cute. Look it up. Ten typ chlapa, kterej vás donutí uznat, že by možná něco bylo na tom, navlíct ho do železnejch bikin, rozvalit se na pohovku jak obrovskej slimák a pak se kochat, protože huehuehue. Plus. Je slepej. Plus. Trpí katolickou vinou. Mirek Dušín ho jednou potkal a pak se šel zastřelit, protože zjistil, že už není nejvíc kladnej člověk na světě. A taky Matt skoro v každým díle krvácí na gauči, protože ho někdo zmlátí. Nemluvě o tom díle, kde ho rektne o dvě hlavy větší chlap. Moje dětské já to nechápalo, ale teď už je mi jasný, proč pro něj hvězdy září.

            Bohužel, v druhé sezoně to taková párty není. Byla jsem neskutečně hypen, protože to měla být Punisherova sezona a to je samo o sobě Důvod. Z nám sice pár lidí, kterým Punisher připadá nudnej, protože je prej jako mužská verze nasraný zakomplexovaný feminy s volným přístupem k výbušninám a munici, ale osobně v tom nevidím problém. Spíš naopak. Frankův přístup má něco do sebe. Jo, ten chlap jednou vykydlil záchodovou štětkou celej věžák chlapů, co točili snuff porno a pak udělal řetěz z jejich mrtvol, aby zachránil z dvacátýho patra věžáku holky, co tam ti chlapi drželi. Takže jo, myslím, že Frank Castle ten den přispěl feminismu víc, než hnutí FEMEN za celou jejich existenci. 

            Každopádně, jak jistě chápete, dynamika "Ale, Franku, zabíjet lidi je špatné!"/"Mě to upřímně nezajímá." je obrovskej zdroj, takže jsem už ve svých mokrých snech viděla všechny ty fanfikce, co si přečtu a fml, smolík. Fakt to byla Punisherova sezona. Takže zatím, co Punisher brutálně zabíjí spoustu lidí, nebo sedí v soudní síni, Karen ustavičně pracuje na zlepšení jeho sociální image a Foggy předvádí nejlepší právnický speach, který Americe můžete nabídnout, aby našel nějakou právní kličku, která říká "Jo, zabíjet lidi je špatný, ale Frank vlastně může," Matt Murdock má problematickou ex-přítelkyni a problémy s dírou do Deep Roads, který jsou vlastně zkratka do Japonska, protože z nich vylezla spousta zombie ninjů.

K.

           Matt Murdock byl v první sezoně naprosto perfektní fluffball of sad avocado. Vzbuzoval ve všech ochranitelské sklony a potřebu, zavřít ho někam do bezpečí a už ho nikdy nepustit ven, aby se mu něco nestalo.

> Ach ne, ty krvácíš! Někdo ti to musí zalepit. Chceš vodu? Lízátko? Třípatrovej dort? Zavřít do sklepa, aby ti už nikdo neublížil?
V druhé sezoně to vzdá i Claire.
> Ses zase nechal postřelit? Cyve. Uhni, zavazíš, támhle jde Frank Castle. Je od něj strašně hezký, že tě nechává v týhle show, i když seš tak neužitečnej.

           Sečteno podtrženo: Season jedna je geniální. Season 2 je taky super, protože jsou tam Frank a Karen, kteří mají tolik sexual tension, že v mé Ao3 historii je teď pár shameful M/F fanfikcí, ke kterým jsem se teď musela z nouze uchýlit, protože yeah, Matt je celou dobu naprosto k ničemu a všechno za něj musí udělat ostatní. Vyřešit problém s Frankem, ucpat díru, protože jeho a ani nenapadne, že by do ní třeba narval Fiska, když už ten chlap má rozměry malýho tanku. Místo konstruktivní činnosti všem dává přednášky o nezabíjení, který by byli fakt sweet, kdyby se v zápětí nezačal řídit tou filozofií, která říká, že když někoho shodíte ze střechy, tak ho vlastně nezabijete vy, ale dopad.
           Elektra to možná approvuje, ale Frank má (opět) pravdu. My všichni jsme hřešili, ale taky jsme srozuměni s tím, že nám není pomoci a jednoho dne nám možná zaklepe na dveře právě Punisher, protože se nějak dostane do naší Ao3 historie. Matt by měl zůstat na lightside. Protože někdo tam být musí.
Ale tak, fuck it. Pořád je to solidních 8/10 a stejně DD sleduju primárně proto, že se tam spousta atraktivních chlapů mlátí. Baví mě to ze stejnýho důvodu, jako filmy, kde Liam Neeson zabíjí lidi. (Čas od času je tam záběr na jeho neskutečně dlouhý nohy. Not gonna apologize. Fight me over this.) Takže jo, já se dívala na Jessicu Jones kvůli plotu a feministický agendě. A fakt mě to bavilo.
Proč budu rok čekat na třetí sezonu Daredevila: Další logický krok ve vývoji děje, je DD krvácející na gauči, tentokrát ovšem s viditelně vystrčeným nahým zadkem Charlieho Coxe.
Yeah. To je materiál.

           Možná bych byla jindy míň kritická, ale novej Daredevil mě zastihl v tu nejnevhodnější možnou dobu. Vlastně bych ani neměla psát tenhle článek, ale fuck it. Už jsem byla v horším časovým stresu. Víte o tom, že ačkoliv lidi tvrdí, že je technicky možné napsat bakalářskou práci za 14 dní, můžete to stihnout za 4? Všechno záleží jen na tom, kolik máte doma kafe. A proteinu. Teoreticky je možné nahradit jednu z tělesných tekutin ředěným teinem Nemusíte být nutně slepí na to, abyste slyšeli barvy. Nespala jsem už 4 roky.

Mr. Robot

          Už se hodně dlouho nestalo, že by mě nějaký seriál nadchl tak, abych kvůli němu chtěla zůstat vzhůru do svítání. Jsem člověk, který potřebuje svých devět hodin spánku a pak je stejně nervózní. Vlastně jsem byla poslední dobou přesvědčená, že mě zase dostihl BACA syndrom a já se budu muset z nudy vychlastat, nebo za chvíli budu, jako někteří mí známí, číst z nudy kompletní wiki page holandského ústavu pro postižené Alzheimerem.
          Po tom, co jsem si do pozadí k výrobě cosplaye pustila novou sérii American Horror Story a pak se regulérně chtěla střelit brokovnicí do hlavy, protože PROBOHA, to je ještě větší sranec, než všechny předchozí série dohromady, jsem se rozhodla nedělat Zagorku a konečně si pustit Mr. Robot.
O půlnoci jsem to vypla, protože mám život a tak. A pak jsem ještě ve tři ráno zírala do stropu a myslela na to, jak si musím pustit další díl, nebo spíš, jak musím s notebookem v ruce rozkopnout dveře třídy s pokřikem "Hoši! Autismus zdarma! Víc autismu než na katedře aplikované informatiky! Pro všechny! Pojďte se dívat! Je to lepší než meth! AAAAAA!"

          Hintzu mě na sérii lákal už v létě, že prý je tady konečně série, kde programování vypadá realisticky, nikdo tam neběhá s flash diskem a neřve, že na něm má algoritmus, který zničí svět, hlavní hrdina je nerd a vůbec, je to fajn. Já ještě neviděla ani druhou sérii Halt and Catch Fire, za což se stydím, a vlastně jediná IT related věc, kterou jsem v poslední době měla čas shlédnout, byl Steve Jobs vs Bill Gates v Epic Rap Battles of History. Yeah. Hintzu možná měl být specifičtější a říct, že je tam Rami Malek a je to vlastně Hannibal, jen, místo fancy jídla, je tam fancy hacking. Jen jsou všichni mnohem víc šílení, než Will Graham a Hannibal kdy byli. A to jedí lidi.

          Elliot vypadá jako běžný nadprůměrný uživatel internetu. Introvert, sciofobní, možná autista. Programátor. V jeho bytě zapomněli udělat díry na okna.

Člověk, který se nemůže srovnat s tím, že zbytek světa není v klinické depresi a nepropadá záchvatům cynismu.  Myslí si, že je speciální, protože dokáže otevřít thready na 4chanu. Je na morfinu. Vinní společnost z kolektivní idiocie a přál by si, aby někdo udělal sociální revoluci, protože demokracie neexistuje a všechny ty Facebooky by zrušil.
          Aby si vynahradil frustraci ze sociální interakce, stalkuje lidi na internetech.
Naštěstí je taky skutečně geniální hacker, protože jinak by se tahle story mohla odehrávat ve sklepě vašeho paneláku. Jeho největším nepřítelem a důvodem, proč nesnáší korporace, je společnost Evil Corp, protože mu kdysi zabila otce.

Také jeho mentální stav, který pár lidí popsalo jako "Jo, je to nerd. Nerad mluví s lidma a když přijde na párty, tak 10 minut stojí přede dveřma, než se otočí a jde domů." se ukázal být pokročilou formou schizofrenie.  Katrinah Josephina shit. ale o tom později.
Jednoho dne kontaktuje Elliota hackerská skupina FSociety, která chce E Corp zničit a potřebují hackera. Svět, který byl už tak na dně, metaforicky nasedne na důlní vozík a začne se řítit do hlubin pekla. A nikdo, vůbec nikdo, nezůstane hetero příčetný.

<po třech dílech>

"Mr. Robot je to, co mohl byt Hannibal kdyby story nepsal Fuller ale Michael Wray."

"I don't really see the patern..?"

          Vážně dlouho jsem přemýšlela, jak můžu legitimně procpat tenhle seriál na blogísek, protože je sice relevantní mému studijnímu oboru, ale ne tomuhle blogu a pak přišel Tyller do gay baru. Tenhle seriál je na tomhle blogu velmi relevantní. Nebudu vám namlouvat, že Elliot a Tyller jsou, nebo budou kanon, ale technicky vzato, Elliot je snad jediná postava, která není otevřeně queer.
inak jsou všichni gay as fuck. Hannibal je fancy canibal queer opera, která časem ztratila story na úkor subtextu. Mr. Robot je prolezlý od začátku až do konce queer postavami, ale celé je vlastně to další důsledek davové psychózy, které postavy prožívají. (Vlastně bych možná měla spíš používat paralery s Orange is New Black, nebo Dexterem, ale já mám zrovna NBC Hannibala po ruce, takže smůla pro Mr. Robot.)

          Příběh časem trochu upadá, protože první díly nasadily příčku moc vysoko a scénáristé se to prostě snažili dohnat mindfuckem. Většina hlavních postav má issues na svých issues a vážně, co je sakra špatně s Tyllerem. Všichni máme rádi psychotické seveřany a přepracované manažery, ale ten chlap to dotáhl na úplně nový level. Vážně netuším, co je jeho problém, ale konečně mi někdo ilustroval 99 důvodů, proč Hannibal Lecter není de facto šílený.
O Elliotovi nemluvím, ten se totiž rozhodl brát morfin na schízu a tím končím rozbor. I když v pár chvílích jsem přemýšlela, že možná dojím tu ovesnou kaši, do které mi spadly akrylky, protože bych pak možná mohla pochopit, co se v tom seriále sakra děje. Konec konců, bylo mi řečeno, že pokud chci analyzovat trancendentalismus, tak se mám zhulit a pak dělat jógu, Mr. Robot by neměl být horší, než Thoreau. Chápu proč fandom vypadá tak, jak vypadá.
Vlastně ta teorie, že Tyrell je vlastně vyhalucinovaná forma akvarijní rybičky, je dost legit.

          Sam Esmail by měl být zmíněn ve vašich modlitbách, protože jako jeden z mála scénáristů pochopil několik zásadních principů internetu. Existuje něco jako hacker culture. Hacker typer si můžete dovolit na používat jen, pokud na praktikum robotiky přijde komise EU a vám nepřišlo dost akreditovaných studentů, takže musíte udělat Potěmkinovu vesnici z prváků. Při psaní scénáře konzultujte odborníky. A konečně. 96% populace je heterosexuální. Na internetu není hetero vlastně nikdo.
          Mr. Robot můžete sledovat jako další seriál s drama a surprise buttsex tension, nebo jako člověk, který ví, že existuje něco jako Tor, nebo alespoň, že Facebook ukládá ve svých datacentrech neskutečné množství zbytečných informací, která jen čekají na to, až si je někdo vezme. Ten seriál je nejvíc legit hackerská story, kterou znám, přesto, že je Elliot hezký a jeho mikina je vypraná. Teda, ještě jsem neviděla Who Am I - No System Is Safe. Ale tam je zase Tom Shilling, takže-
A nebo vás technologie nebere, takže si prostě můžete zase pustit Winter Soldier. To je taky v pořádku.

<season finale>

"...I finally see the patern."