Over the Garden Wall

Nagat plní requesty místo toho, aby se věnovala zkouškovému.

            Když vám někdo řekne "Hele, fakt se koukni. Má to jen 100 minut. /Jak že nemáš čas? Hraješ Dragon Age a koncept Dragon Age není ‚mám čas,‘ ale ‚mám 7 dcer, jejichž těla mohu posednout, abych všechno stihla‘ takže jeden seriál tě nezabije." nenechte se zviklat. Tyhle věci totiž nejsou na 100 minut, ale na 100 minut sledování + několik hodin zírání do zdi a hlubokého přemýšlení o tom, jestli je první noc, nebo den + EMOCE + přehodnocování vašich životních voleb + produktivní prokrastinace, což je oxymóron, teda agresivní stahování fanartů, čtení povídek a další emoce .
Stejně tak nemůžete nikomu věřit s označením "pro děti." Což je vlastně známo velmi dlouhou dobu a já nevím, proč mě to i po té, co Jonathan Stroud nechal na svého hlavního protagonistu jen tak spadnout skleník a to nemluvím o Lewisovi, pořád překvapuje. Pokud tedy nepovažujeme "hororovou pohádku" za skutečný žánr a ne jen za označení pro Čarodějova učeně z 1977 a Astrid Lindgrenovou v depresi. Dobře, nic není tak hrozné jako Astrid Lindgrenová, ale stejně tenhle seriál považuji za znepokojivý. Asi tak znepokojivý, jako boner, co jsem z něj dostala.

children show indeed

***

            Over the Garden Wall je dětský seriál Cartoon Network, který vyšel minulý rok a z nějakého důvodu objevil ho Tumblr, což může znamenat buď, že se Tumbleři dívají na dětské pořady, nebo že mají ve svém okolí dítě, se kterým se dívají na dětské pořady, a nevím, která možnost je více znepokojivá.
Protože jsem student dokonale zničený vysokoškolským studiem, které mi odstranilo veškerou vlastní kreativitu a nahradilo ji nekonečným žvaněním v pseudočeských slovech, tak vám můžu prozradit, že hlavním motivem příběhu je cesta, což je klasický jev v západním narrativu a je spojen s motivy sebepoznání a zkušenosti a většinou obsahuje zápletku se záchranou ženy. Doufám, že už chápete mou neaktivitu. Poslední dobou všechno kazím. (Dělám i close-reading porna, btw. A když je hodně pozdě tak jejich fonetický rozbor.)

            Hlavní postavy jsou dva bratři, kteří jsou bez nějakého bližšího vysvětlení ztraceni v lese a hledají cestu domů. Dbejte varování a nehledejte srovnání s něčím jiným, obzvlášť pokud máte, jako já, pořád v paměti podobné příběhy, co neskončili zrovna dobře (jako třeba Brothers: A Tale of Two Sons, což je super coop hra pro vás a vašeho sourozence, bohužel, jejím vedlejším efektem je hysterický pláč na konci a později nemožnost flirtovat s kýmkoli ve společnosti vašich mladších sourozenců, protože okamžitě reagují jako byste si zrovna brali Modrovouse.) Tahle pohádka je sice chytrá a vtipná, ale taky docela znepokojivá, což se postupem příběhu zatraceně stupňuje. Nejen, že Wirt, ten hezký s čepicí, a Greg, slon, navštěvují po cestě lehce zvláštní místa, ale hlavním záporákem, co je začne nahánět je- swiggity swag the nightmare stag?

            Příběh doslova přechází z infantilní blbinky se spoustou vtipů ke koncentrovanému teroru, u kterého musíte přestat vyšívat, protože hrozí, že byste si probodali ruce a ani byste si toho nevšimli, protože byste nemohli odtrhnout oči od obrazovky. Kdyby vám nestačil Beast akka hannibalovské monstrum, jehož opravdová děsivost se ukáže až v posledních dílech, které jsou jen tak mimochodem asi tolik pro děti jako Boku no Pico a je to pořádný Madoka shit, seriál nabízí nepřeberné množství zábavných vedlejších postav. Třeba město mrtvých, potencionálního psychopata a ženskou, co bydlí v lese a žere děti. Což je častý trop a měl by se omezit, protože já taky bydlím v lese a neznamená to, že unáším chlapečky. ... To je jedno.

            Navíc, má OtGW typickou atmosféru pohádek s podtextem, prostě se díváte a víte, že je něco strašně špatně, protože v tom příběhu je tolik divných momentů, že už to nemůže být špatný překlad/chyba scénáře/glitch, ale nějaká nevyřčená informace, která vám uniká. Jako třeba Mumínci. Nedívejte se analyticky na Mumínky. Nikdy. Šňupálek je jedna z nejděsivějších postav, které kdy lidstvo stvořilo a to beru v úvahu Toma Bombadila. K tomu Wirt ve své věčné nejistotě a sociální submisivnosti velmi šarmantní postava a může být divákem vnímán tak třemi způsoby. První je ztotožnění, což je docela pochopitelné, pokud jste anxious, insecure teen. Druhý je mi neznámý a třetí je nevhodná sexuální frustrace, která zcela zjevně dala vzniknout fandomu a znepokojujícímu množství +18 materiálu. (On má rád poezii, Bože, takový nerd, hhh) Na druhou stranu jde vidět, že je nás víc, takže je to míň divný. Ne, řekněme si to narovinu. Tohle se nikdy nemělo stát.
            Ačkoliv by se mohlo zdát, že se veškerou pozornost sklidí  actual babe lover-boy Wirt, jeho mladší bratr Greg se tak pilně stará o odlehčení situace házením jedné hlášky za druhou, že si zaslouží titul nejvíc sassy dítěte, co kdy chodilo po planetě. Šestileté děti by neměli být schopné takového množství inteligentního humoru. Ale to ani ptáci a občas jsem se bála, že Beatrice její cynismus vnitřně roztrhá, protože to jinak není možné. A vůbec, ta show je výborná.

            Je to, jako by někdo chtěl udělat pohádku z kombinace Limba, Bratrů Lví srdce/Modrého ptáka (odmítám je akceptovat jako něco, co by mohli vidět děti a neměli z toho trauma), Knihy ztracených věcí a nevím čeho ještě a po přidání značného množství optimismu a vtipu je výsledek úžasný, jen má pořád znepokojivý efekt na dospelého člověka s dětskými traumaty. Sice jsem na konci seriálu jsem měla spoustu otázek a přeji si, abych nešla hledat odpovědi na Tumblr, (protože jsem je jednak dostala a druhak- Oh, neznám já tě odněkud? Z Once-ler fandomu, možná?) ale to bylo tak zatraceně Dobrý. Každopádně kdybych si měla vybrat mezi sledováním Over the Garden Wall a Coraliny při hlídání dětí, zvolím Coralinu. Tam alespoň nedostanu nevhodnou boner.