1. září 2015

Posted by Nagat | File under : , , , ,
          Vážně netuším, co konstruktivního bych mohla nejen na úvod napsat, aby to nebyl pláč, nářek, reference, další nářek a historická přednáška, takže povím historku. V rámci duševní osvěty a státnic jsem si chtěla v knihovně půjčit Paradise Lost od Miltona, ale ukázalo se, že ani knihovnice neví, kam vlastně zmizel. Zjevně zmizel někam do propadliště dějin a na jeho místě byla Madeline Miller, The Song of Achilles. Je něco symbolického na tom, že když si jdu půjčit nejslavnější fanfikci na Bibli, je nahrazena nejslavnější homo fanfikci na Ilias. Taky jsem v průběhu svého působení dostala na Achilleovu píseň tolik requestů, že je nemůžu ignorovat.


          Osobně si myslím, že většina z mých pravidelných čtenářů už to četla, takže plním jen své závazky vůči lidem, kteří mají z knihy neutěšené pocity a nemají si o nich s kým povídat. Ale od toho tu jsem[1]. Na druhou stranu, kdyby sem někdo zabloudil bez zde průměrného stupně znalostí antických homosexuálních aktivit, což je téma, kterému se velké množství dospívajících dívek zapáleně věnuje na střední škole, projděme si fakta. Achilles a Patrokles jsou homo. Zapomeňte na všechno, co jste slyšeli o "cti" a "pomstě za smrt bratra." To by museli být Lannisteři. Jediný, kdo byl pro Achilla a Patrokla napříč staletími víc homo, než samotní Achilles a Patrokles, je Alexander Veliký a jestli jste neviděli ten film s Jaredem Letem, co jste sakra za generaci. Nikdo o tom pochopitelně nemluví, protože muži si při natažené achilovce raději vzpomenou na hypermaskulinní obraz téměř nezranitelného poloboha, než na epickou gay romanci, která jeho konec skutečně zapříčinila. Prej pata. Prf. 

           Patrokla poslali jako dítě do vyhnanství a tam, ve výchově krále Pelea, potkal prince Achillea. Syna bohyně Thetis, předurčeného stát se nejlepším válečníkem. Patrokles nikdy nemluví o lásce na první pohled, ale asi není na něm, aby to rozhodl. Patrokles vypráví o tom, jak s Achillem vyrůstal, o jejich dospívání, životě, nerozlučném přátelství a lásce. (A o tom, jak moc ho děsí Achillova matka.) To, že je příběh z pohledu Patrokla, i když je centrován na Achilla, je na celé knize asi to nejkouzelnější, protože Patrokles je ve své předstírané průměrnosti nevinnost sama. Nějakou dobu jsem mu skutečně žrala, že to nízké sebevědomí má zaslouženě, ale nakonec se podezření potvrdilo. Achilles je vedle Patrokla jen ukřičená blondýna. Patroklův charakter je pochopitelně dobově dost problematický, ale nechme nás, ženy, snít o dobrých mužích v průběhu věků. 

"He was worth ten of you. Ten!"

           Spousta recenzentů označuje The Song of Achilles za "sexy" román. Ale ve skutečnosti je to celé jemné, až roztomilé, a to tak moc, že i nejzatvrzelejší stará panna začne při představě těch dvou prepubertálních telat v jeskyni vyluzovat takové dívčí zvuky, jako třeba hihňání. Celý příběh je tak  neskutečně krásný, že váš vtáhne, i když se bráníte, protože víte, že to celé skončí tragicky. Přísahám, že na posledních stranách té knihy jsou zaschlé slzy. Pokud jste při každém “What did Hector ever do to me?” nezaujali pomyslnou pozici Thetis - děsivě shlížející na všechny z vrchu, přes pomyslnou záplavu Samařiných vlasů, a tiše soudící, protože to je jediné, co můžete dělat - jste buď nedůvtipní, nebo velmi špatně informovaní. Myslím, že i Patroklovi to v jistém momentu muselo dojít. Brisēís to věděla určitě. 


           Madeline Miller si zaslouží potlesk za to, že se jí podařilo publikovat fanfikci, a co víc, dobrou. Je to neskutečně krásný příběh a skvěle se čte. Takže, jestli jste na můj popud vzali do ruky Jonathana Strange a teď, po dvou měsících, jste na straně osmdesát a a zachvacuje vás hysterie, dejte si na to Achilleovu píseň, já ji zvládla za den. Jestli si potřebujete v rychlosti projet fakta o Trojské válce není asi lepší alternativa. Pokud nepotřebujete, stejně byste si to měli přečíst, protože Achilles a Patrokles jsou jeden z nejznámějších queer párů v historii všeho. Lepší verzi jejich příběhu asi neseženete. Zanechá ve vás hořkosladký pocit a neskutečnou chuť na fíky.

A taky tam Achilles docela dlouho nosí šaty.


[1] Zadruhé mám pocit, že jak jsem dlouho nedělala průzkum trhu, míjím se záběrem a nevím, jak na tom vlastně mí drazí čtenáři jsou. Prosím, hlasujte v anketě. Odstupňovala jsem ji podle toho, jak jsem v životě víc a víc propadala beznaději.

1 komentář:

  1. No, taky mě všichni prudili ať si to přečtu a vůbec, tak jsem čekala, jaký to bude boží a úžasný... A teď to čtu a je to tak nějak... *krčí rameny* Špatné to není, ale hype nechápu. Navíc jsem četla už i jiné gay adaptace Illiady. Pravda, zatím jsem teprve v půlce, ale nečekám, že by došlo k nějakému šokujícímu vývoji. (to je ten problém s knihami, u kterých detailně víte, jak skončí... )
    Možná mě to zklamalo proto, že to lidi hodně přirovnávali ke Captive Prince, tak jsem čekala něco podobného a dostala jsem něco úplně jiného. Jediné, co ty knihy spojuje, je to vágní antické období, kdy se to odehrává a že jeden z hlavních hrdinů je bloňdák a druhý tmavovlasý snědý.

    A Captive Prince si přečíst nechceš, Nagat? Oba díly? Tvůj názor jako gay guru by byl jistě velmi cenný. ;)

    OdpovědětVymazat

Jménem Nadgalaktické aliance gayfreaků a Temna (N.A.G.A.T.) děkuji všem komentujícím za příspěvek.
Alespoň vidím, že ty žvásty někdo vážně čte.