Copernicus no Kokyuu

Kdysi dávno jsem naskočila na Furikův projekt, jehož cílem není nic jednoduššího než přečíst úplně všechny věci, co jsou na MALu a to po různých kategoriích. Já tolik času nemám, ale protože je Furík hodný chlapec, vybral mi z yaoi sekce ty díla u kterých si nechtěl prostřelit hlavu. Je jich asi dvacet, nebo tak něco a všechno jsou to krátké mangy. Už delší dobu se jimi probírám a zpracovávám do článku s krátkým přehledem a hodnocením typu 1 z 5, pro ty, co mají občas chuť si přečíst yaoi a nechtějí strávit celý den hledáním, nebo se nechtějí omezovat sekcemi na nHentai. Dokončení ještě dlouho potrvá, protože mám práci (čtěte: jsem líná jako veš a tryhardim Identity V), ale dneska jsem se rozhodla ze svého mlčení vystoupit a to kvůli 2 volume dlouhé manze od Asumiko Nakamury (Blanc, Doukyuusei), která si nezaslouží zapadnout mezi seznam ostatních yaoi mang.

Copernicus no Kokyuu

Svět bohužel byl, je a vždycky bude nastaven takovým způsobem, že se pod yaoi tagem budou skrývat mangy, které sice obsahují prvek homosexuality, a možná je tam dokonce explicitní gay aspekt nutný  k pochopení děje, ale ve výsledku je jejich označení jako yaoi zavádějící, pokud ne přímo dehonestující. Jedním z takových případů může být Devilman Crybaby, kde se BL značka používá víceméně jako meme, protože se nedá vyvrátit, ale zároveň ani zdaleka nevystihuje podstatu toho, co se tam děje. Coponicus No Kokyuu je manga, kterou yaoi tag taktéž příšerně simplifikuje, ale neexistuje způsob jak jinak ji katalogizovat. Ačkoliv poměrně značná část příběhu spočívá v semi-explicitním až explicitním znázornění sexuálních praktik, žánrově je to psychologické drama zasahující spíše do hororu, než do něčeho, co by se dalo klasifikovat jako yaoi, o BL nemluvě, protože se v ní nevyskytuje vlastně nic, co by termínu Boy Love mohlo odpovídat.

Coponicus No Kokyuu je drama zasazené do prostředí evropských cirkusů sedmdesátých let minulého století, kdy cirkusy procházely razantní změnou v samotném principu jejich organizace. Manga atmosféricky perfektně vystihuje stav dlouhodobé krize, kterou cirkusy v sedmdesátých letech procházely. Z prostředí, kostýmů a chování postav vyzařuje zanedbanost a zastaralost takovým způsobem, že se čtenář musí nutně a opakovaně pozastavit nad tím, jestli se autorka třeba nesekla a nechtěla uvést rok 1870. Bohužel, opak je pravdou. Přechod ze zastaralých rodinných cirkusů, které byly centrované kolem velmi úzkého kruhu účinkujících, kteří se do nich prakticky rodili a také v nich umírali, přišel poměrně pozdě v komparaci s vývojem světa okolo. Takhle obrovská cirkusová deprese se promítá do postav příběhu, které povětšinou začnou svůj život tragicky a pokud jej razantně nezmění, pak také tragicky skončí.

Hlavní hrdina, jehož jméno zmiňovat nebudu, protože jich za příběh vystřídá spoustu, je klaunem v cirkusu, který pomalu krachuje právě proto, že se doba mění a lidé se o návštěvy podobné zábavy přestávají zajímat. Principál cirkusu udržuje svou komunitu naživu spíše díky patronům cirkusu, kterým nabízí sexuální služby svých akrobatů, než díky prodeji lístků. Praktiky do kterých jsou vystupující nuceni po konci představení mají rozptyl od poměrně vanilkových dostaveníček, přes encyklopedickou příručku ‘BDSM - jak to nedělat,’ až po takové kousky, že někteří akrobati raději spáchají sebevraždu, než aby se ke své nepsané práci vrátili. Není překvapením, že všechny postavy v příběhu jsou zdeptané a dohnané na pokraj svých psychických sil, v některých případech až za ně. Hlavní hrdina je toho nejlepším příkladem, protože v podstatě začíná na dně. 

V roli klauna zaujímá nejnižší možné postavení v cirkuse, otloukánka ze kterého si všichni dělají legraci, přitom byl kdysi hvězdou představení jako trapezista. Při tragické nehodě, kdy zemřel jeho bratr, prakticky přišel o vůli žít, nebo se jakýmkoliv způsobem bránit zneužívání, a dalo by se čekat, že se ze své pozice může jen zvednout, nebo v ní zemřít. On sám si to po sebevraždě cirkusové hvězdy uvědomí a pokusí se uprchnout se svým patronem, ale ve skutečnosti se dostane jen z jednoho vězení do druhého a musí projít ještě mnoha zdrcujícími událostmi, než je schopen začít znovu žít.

Asumiko Nakamura je génius yaoi mangy. Pokud píše shonen ai, píše jej takovým způsobem, že v komparaci ji jinými BL díly nemají obdoby (Doukyuusei), a pokud se pustí do odvážnějšího projektu, dokáže se zcela vymanit z yaoi žánru a přetvořit i jeho klasická klišé v komplexní a smysluplný příběh. Copernicus no Kokyuuse ve své podstatě jako yaoi označit nedá, protože jeho centrem je muž, který sám o sobě není homosexuál, ačkoliv sledované události jeho života zahrnují homosexuální praktiky a vztahy. Smyslem celého příběhu není zisk lásky, či partnera, jak to většinou v rámci BL žánru bývá, a z čehož název Boy Love ve své podstatě vychází, ale nalezení vlastní identity a vůle žít. Epilog mangy pak působí symbolicky na několika úrovních; Hlavní hrdina v něm opouští cirkus v moderním oblečení, které v kontrastu s archaickými kostýmy, které nosil v průběhu celých dvou volume vypadají jako z jiného světa, a hlavně, s přítelkyní.

Pokud trváme na škatulkování, tak Copernicus no Kokyuu je při nejlepším drama s LGBT prvky, které ovšem využívá takové množství klasických yaoi tropů, že se literární původ autorky skrýt nemůže, a osobně usuzuji, že by si to ani nepřála. CnK je totiž něco, co by mohlo být perfektní formou yaoi mangy, tedy příběh, který si užijí všichni čtenáři bez ohledu na to, jestli přišli kvůli gaypornu, nebo psychologickému dramatu z cirkusového prostředí.

Ačkoliv díky opětovnému rozmachu BL novel a danmei se situace zlepšuje, v rámci oboru je bohužel stále neskutečně těžké najít díla, která jsou dobrá nejen na pornografické, ale i na narativní úrovni, což není vždy problémem toho, že primárně o texty zaměřené na vztahy, a ne na komplexnější příběh. Někdo může namítnout, že Asumiko Nakamura tady podvádí, protože se romance se prakticky nedotýká, ale ona podobným způsobem píše všechny svoje díla, viz. Doukyuusei. Její mangy představují ten chybějící článek mezi stereotypními yaoi a velkými blockbustery, které sice obsahují BL prvky, ale nikdo se neopováží je nazvat yaoi neironicky. Určitě si zaslouží víc pozornosti než Killing Stalking, MADK a jim podobné skupinové masturbace, které zpravidla prezentují yaoi gore pro účely yaoi gore a žádnou další hodnotu nemají. Samozřejmě, ne každému se chce u porna přemýšlet, ale i tento argument inspiruje palčivou otázku: Potřebuje yaoi žánr redemption arc, nebo yaoistky prostě potřebují lepší vkus?