Winter Begonia: Trampoty stranického patosu

Drama Winter Begonia vyšlo někdy v březnu 2020, ale už teď je známé instantní klasika a pravděpodobně jedno z nejlepších čínských dramat roku. Není se čemu divit, protože samotná předloha je považována za jedno z nejlépe psaných čínských BL, zasazení do japonské okupace a tematika pekingské opery okamžitě evokuje ve všech melancholických duších vzpomínky na výkon Leslieho Cheunga v kultovním Sbohem má konkubíno, a do produkce seriálu šlo tolik peněz, že minimálně ve velkoleposti nemohl zaostávat. A skutečně, Bin Bian Bu Shi Hai Tang Hong je jedno z nejpoetičtějších čínských dramat, krásné uvedení do krás tradičního čínského umění a učebnicový příklad nacionalistickýcho čínskýho patosu a slabikáře propagandy pro amatéry.

Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny.
Po dlouhém zvažování a konzultaci s lidmi z asijských studií jsem se přiklonila k používání české transkripce, ačkoliv sama preferuji pinjin. Vycházím z toho, že většina čtenářů tohoto článku jsou Češi bez jakéhokoliv základu standardní čínštiny a pinjinu. Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem česká transkripce (pinyin/eng ) např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce. 


Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung (鬓边不是海棠红 / Bin Bian Bu Shi Hai Tang Hong), což mimochodem znamená Zimní begonie asi tak, jako 陈情令 znamená The Untamed, bylo jedno z nejočekávanějších čínských dramat od roku 2018, kdy byla adaptace populární BL novely oznámena. V moři různorodých ne-gay adaptací gay novel, které se v Číně poslední dobou vyrojily, Winter Begonia vyniká mezi ostatními jednoduše proto, že vyvolává představu, že jde o skutečně umělecky zpracovaný příběh a ne jen o prvoplánovou konzumní záležitost, jak bývá v moderní socialistické produkci zvykem. Ona taková byla už původní webnovela, která je mnohými oceňována právě pro to, že to není "jen BL," ale skutečně pěkně napsaný román. Ani jedna z těch věcí není úplně pravda.

Winter Begonia je tabulkovým příkladem politické mediální manipulace. Ne, že by od čínského BL kdokoliv čekal nic jiného, ale v tohle případě stranický diktát neúmyslně dostal drama do roviny komedie, nebo spíše satiry. Už při uvedení dramatu na scénu se produkce vůbec netajila tím, že se rozhodli tohle konkrétní BL zfilmovat jednoduše proto, že je zasazené do prostředí pekingské opery. "Chceme přitáhnout pozornost mladých k tradiční čínské kultuře, které bohužel čínská opera moc nezajímá," říkali producenti, což u pozornějších lidí to v lednu vyvolalo tak kuckavý záchvat smíchu, že si museli jít udělat stěry na koronu.
Uvést celý seriál takovým výrokem má zvláštní implikace. Zkrátka a dobře, Čína dala zelenou dašímu BL. Tentokrát je o hercích tradičního čínskýho divadla, protože vládě došlo, že jedinej způsob, jak vzbudit v mladých zájem o cokoliv tradičně čínskýho, je, do toho zakomponovat gayporno. Tím, že to nyní otevřeně přiznává, uzavírá kruh nejapné blbosti, do kterého vrhla sebe i své občany v roce 2016 banem homosexuality v médiích. Když ve slově gayporno, změníte 4 písmena a zbytek přidáte, dostanete Propaganda. Super. Každá zpráva, kterou z toho nejšílenějšího místa v pekle dostanu, je víc neuvěřitelná, než ta předchozí. To je skvělý.

Příběh Winter Begonie se odehrává ve třicátých letech minulého století v Pekingu, což je asi nejhorší možné období, které Čína kdy zažila. Nestabilní vláda konce mandžuské dynastie Čching, první válka s Japonskem, následná ztráta Tchaj-wanu a dlouhodobé vykořisťování země úplně všema, co šli okolo, zanechalo Čínu v chudobě a mizérii. Krátké období sjednocení pod Čankajšekem bylo okamžitě vystřídáno občanskou válkou s komunisty, čehož opět využili Japonci a v roce 1937 vpadli do Číny znova.
V tomhle bordelu, který si zachovává státní integritu jen proto, že území obývaný Čínany vlastně nikdo úplně nechce, se milionář Edwin Čcheng Feng-Tchaj (Cheng Fengtai) seznámí s charismatickým operním zpěvákem Šangem Si-Žuejem (Shang XiRui).

Feng-Tchaj je jeden z těch lidí, co změnou režimu prošli vlastně docela dobře. Jeho rodina patří k té poválečné třídě tvořené zkrachovalou buržoazií, která veškerý majetek, co měla po předcích, úspěšně promrdala, protože ho po staletí udržovalo jen úplatkářství, anální alpinismus a občasné půjčování dětí deviantním dvorním kastrátům. Jako mnozí, ani Feng-Tchajův fotřík po válce najednou netušil, komu má podržet, když se zrušily šlechtické tituly, zbankrotoval a pak raději umřel. Jeho žena se při myšlence práce rukama oběsila a zanechala za sebou tři nezletilé děti, které stejně povětšinou ani nebyly její.

Naštěstí Feng-Tchajova starší sestra byla dost duchapřítomná na to, aby se šla kurvit, takže její sourozenci neskončili někde v příkopě s fetkama, co se dostali ke skladům z opiových válek. Pak se ovšem rozhodla, že má života samoživitelky dost a buď její línej (tehdy nezletilej) bratr taky někomu nastaví prdel, nebo ať si najde manželku s dost velkým věnem na to, aby mohli zase vesele žrát stříbrnýma hůlkama. Bohužel nevěděla, kterej ze zbylých bohatých strejdů by měl zájem o chlapečky, tak ho donutila se oženit s o několik let starší venkovskou ženu s poměrně konzervativními názory a nechutně velkým majetkem.
Ač Feng-Tchaj se sňatkem souhlasil a svou starší manželku měl nakonec i docela rád, jejich dohodnuté manželství mu nebránilo v opíchání půlky Pekingu a po nějaké době i finálnímu a fatálnímu rozhodnutí, že by to třeba mohl strčit i do autistický negramotný drag queen, co vypadá jako jeho máma. A světe div se, v kontextu svrabu tehdejší čínské meziválečné společnosti plné ambiciozních kurev, fetek, arogantních buzíků, vyhaslých umělců, jejichž jedinou nadějí na falešný uspokojení byl jen sex a chlast, je to vlastně hrozně romantický.

Pokud si v dobré víře myslíte, že předchozí odstavce jsou nadsázka, protože není možný, aby čínská vláda viděla něco takovýho a řekla si "Hej, to je legit. Napereme do toho pár mega juanů!", zklamu vás. Tohle všechno se skutečně stane a to v průběhu první kapitoly. K tomu přidejte ještě nucenou prostituci, legalizované a normalizované mnohoženství, pár zmínek o incestu, všudypřítomné uplácení, korupce a vykořisťování nižší třídy a máte tak věrný obraz čínský společnosti, že ve chvíli, kdy se konečně dostanete k japonské okupaci, vám budou válečné zločiny vlastně připadat jako vysvobození.
V takovýmhle světě není překvapení, že ani jedna z postav vlastně není úplně sympatická. Feng-Tchaj je namyšlený, rozmazlený kretén. Jeho stará je žárlivá a zpátečnická vesnická mařka. Jeho starší sestra je nemilosrdná zlatokopecká mrcha, mladší skončí jako komunisty zblblá teroristka. Si-Žue je arogantní egoista s velmi vyhraněnými názory na úplně všechno, ale nejvíc na vztahy. Nejlíp z toho nakonec vyjdou lidi, co umřou pro své drahé, ale většině z nich stejně není nic odpuštěno.

Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung, ať už novela nebo seriál, mají z narativní stránky k dokonalosti hodně daleko. Předloha má sklony sklouzávat k tropům déčkovýho fan gayporna z roku 2008 a k nabokovsky dlouhým pasážím o sociálních problémech, s výraznou inklinací k surově feministickým myšlenkám o roli žen ve společnosti, které většinou mají středoškolačky před tím, než se jejich primitivní a pomstychtivostí hnaný idealismus zkultivuje. Jednoduše typické nezávazné psaní mladé ženské, co napůl prostě jen chce lajky a napůl chce, aby ji lidi poslouchali. Ironicky, přesně tahle hysterická a nespoutaná tvůrčí svoboda předlohy je jeden z faktorů, který dělá Winter Begonii unikátní.

Seriálová adaptace se pochopitelně z originálu pokusila vytřískat něco normálního, následkem čehož je spíše prezentuje jako meziválečné drama, než aby se jednoduše soustředilo na vztah hlavních hrdinů. Scénář, na kterém se mimochodem podílela sama autorka, umně využívá originální BL předlohu i se všemi jejími chybami a nestydatě je zapojuje do narativu jen proto, aby je mohl vzápětí zničit a úplně se vymanit z oblasti čínského danmei žánru.
Ono hodně vypovídá už jen původně kontroverzní obsazení herců ve středních letech do rolí původně dvacetiletých protagonistů, místo toho, aby se sáhlo do nekonečných řad mladých popových hvězdiček. Ani jeden z protagonistů definitivně není typický BL hrdina. Feng-Tchaj je ženatý muž s dítětem, který (alespoň v seriálu) bezpodmínečně respektuje svou ženu. Si-Žue není zrovna typický obraz milence bohatého businessmana. Zcela zjevně má poruchu autistického spektra, je negramotný, inklinuje k androgynitě, pokud ne přímo k genderové nebinaritě, a navrch má ještě spoustu psychických problémů. Oba hrdinové mají celkem blízko k mlácení lidí a dominanci ostatních. Jejich vlastní vztah je všechno, jen ne dichotomický, a to ačkoliv jeden z nich nosí šaty. Pokud někdy dostanete pocit, že jste konečně odhalili, který z hlavních protagonistů zaujímá ve vztahu kterou žánrově specifickou roli, se jejich dynamika obrátí a donutí vás zmateně běhat v kruhu, protože oni se snad střídaj a tohle se v asijským gaypornu nestává.

V rámci Boys Love žánru, Winter Begonia předbíhá svou dobu, právě proto, že ukazuje vztah dvou mužů ve středních letech, co jsou si zcela rovni na všech úrovních, kromě sociálního zázemí. Jejich životy jsou taky mnohem dospělejší než je v BL zvykem. Ačkoliv jsou jejich osudy silně propojeny, oba protagonisté si zachovávají silnou míru autonomie a jejich životní aspirace jsou, prakticky až do konce, prakticky nezávislé na tom druhém. Bohužel, i právě proto Winter Begonia nikdy nebude mít šanci být tak populární jako The Untamed, ačkoliv je produkována objektivně lépe. Většina divaček seriál po pár dílech dropne, protože protagonisté "jsou moc staří na BL." A pak je tady celá ta produkční mašinérie cenzurního úřadu správy komunistické strany.

Hlavním problémem Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung je, že není vůbec mířené na západní trh. Cílovkou jsou právě mladí Čínani, kteří k nelibosti strany překvapivě neprojevují žádnou touhu po konzumaci čehokoliv čínského. Proto byla původní velmi krátká webnovela, která by jinak zapadla mezi tunami podobných, vytažena na povrch a do její adaptace byly nality miliony. To má dobré i špatné stránky.
Pozitivní je, že velká podpora projektu umožnila adaptaci dotáhnout do vizuálního perfekcionismu. Mezi asijskými dramaty je Winter Begonia zcela unikání, protože je točená studiově.  Už tak kouzelné prostředí pekingské opery je dotaženo do dokonalosti. Právě postavení celých ulic a prostor umožnilo tvůrcům vypiplat každou scénu do posledního detailu a výsledkem je pravděpodobně nejhezčí show, kterou můžete v současnosti v Asii vidět.

Umělé studiové osvětlení a namodralý flirt jednak skvěle dobarvují kostýmy, ale zároveň dotváří efekt depresivní, ale poněkud poetické zimy, což má pro období japonské okupace docela významnou symboliku. Navrch je celá série je točená účelně statickou širokoúhlou kamerou, která jednak vypadá neskutečně dobře při snímání divadelní scény, a navíc nehybná kamera vytváří efekt staršího/prvorepublikového snímku. Zároveň (naprosto netypicky) používá skutečné hlasy herců a místo dabérů.

Ten avizovaný méně příjemný aspekt se státního financování, je nevyhnutelné promítání socialistického diktátu do seriálu. Winter Begonia totiž dostala zelenou z mnoha důvodů. Jedním z nich je fakt, že původní webnovela je poměrně krátká, což při natažení série na více než padesát epizod udělalo prostor pro spoustu zmatených propagandistických sideplotů, které existují jen ke stranickému flexingu.

Na nebohého diváka tak náhodně útočí nabušená a zcela fiktivní středověká čínská architektura, kterou obdivuje pár bílých postav s příšerným dabingem, které si nevyžádal doslova nikdo ve vesmíru, náhodná kamea komunistických hrdinů proti-japonského odboje, osudy nebohých šestých manželek zkorumpovaných vojevůdců, a majitelé pozemků, jejichž jepičí životy vám ukazují, proč přesně byla kulturní revoluce, znárodnění nemovitostí a pověšení landlordů na lampy potřeba. V některých chvílích ani dechberoucí vizuál nestačí k tomu, aby pozornost diváka odvedl od vtíravých myšlenek typu "Proč se na to proboha dívám", "Co tu dělám, mámo pomoc!" a "To je taková sračka, že to snad psal Troška." Zkrátka a dobře Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung vyplatí vidět, když už ne pro estetiku, tak pro vědomí, že se komunistickej patos za všechny ty roky vůbec nezměnil.

A pak je tady plazivej čínskej nacionalismus. Hlavním důvodem k natočení Winter Begonie byla totiž již zmíněná popularizace tradiční čínské opery, a to zejména mezi mladými. Čínská propaganda už delší dobu zkoumá, jak nacpat do své mládeže, která by raději poslouchala kpop a čuměla na Avengers, protože jsou kruci normální lidi, co nejvíce nacionálního smýšlení, aniž by si všimli. Poslední dobou úspěšně sází na propagaci tradiční vnitronárodní kultury pomocí moderních, převážně internetových médií, počínaje uklidňujícími videi z (prakticky neexistujícího) tradičního venkova jako jsou třeba ty od Liziq, konče propagandistickými fotkami šťastných Číňanů užívajících si dovolenou v řepkových polích.
Stejně jako krásy řepky, i obrazy tradičních řemesel jsou založeny primárně na lži a spekulacích, protože Čína si v době kulturní revoluce úspěšně zničila v podstatě celou historii a půlku pamětihodností. Mezi tím málem, co zbylo, jsou umírající operní spolky a divadelní představení, na které zpravidla chodí už jen zatrpklí pamětníci a mladí studenti, kteří mají i po dvaceti letech pořád crush na Leslie Cheunga a jeho nezapomenutelný výkon ve Sbohem, má konkubíno.
I proto bylo natočení něčeho jako Winter Begonia nevyhnutelné. Sbohem, má konkubíno (Ba Wang Bie Ji) bylo totiž poslední a zároveň nejslavnější filmové vyobrazení čínské opery a shodou okolností vzniklo zcela mimo kontrolu čínské vlády. Ta pochopitelně nemá zájem na tom, aby její obyvatelé konzumovali jakýkoliv obsah, který nebyl vytvořen pod taktovkou jejích úřadů. Navíc Sbohem, má konkubíno obsahuje až příliš mnoho motivů, které by mohly donutit diváka přemýšlet, takže by bylo lepší, kdyby se na ten film zapomnělo úplně.

Pokud s Ba Wang Bie Ji nejste seznámeni, jde o hongkongský snímek z roku 1993 sledující osud mladého homosexuálního herce pekingské opery, ztvárněného Leslie Cheungem, shodou okolností také zasazený do japonské okupace a následné kulturní revoluce. Lakonicky popsáno, v tomto tříhodinovém filmu má neurotický homosexuál v ženských šatech má střídavě problémy s feudály, nacionalisty, fašisty, komunisty a kurvama. (Pokud budete mít štěstí, tak se vám v pravém menu v lakonických popisech BL vygeneruje mimo jiné i tenhle film.) Ihned po vydání byl snímek naprosto nepřekvapivě v pevninské Číně zabanován a později povolena jen ve formě cenzurované verze. Dodnes je často kritizován kvůli násilí, sexu a vyobrazení Číny jako poměrně hnusnýho, šílenýho a fetišisticky exotickýho místa.
Je jen přirozené, že mezi obyvateli Hong Kongu je Ba Wang Bie Ji dodnes často považováno za nejlepší film historie a národní dědictví.
Osobně se srovnávání Winter Begonie a Sbohem, má konkubíno bráním zuby nehty, protože jakoukoliv důkladné porovnání těchto dvou snímků nevyhnutelně vede k odhalení určité degenerace kinematografie, která v honbě za konzumem zapomíná na jakoukoliv komplexitu díla a úspěšně nás uspokojuje všeobecně nudným a vyprázdněný polotovarem vyprávění, ve kterém hlubší význam neexistuje a jakákoli queer sexualita je pouhou interpretací hladovějících věřících. Jenže on se tomu srovnání bohužel člověk nakonec nevyhne.
Není to tak, že by Winter Begonia nepoužívala podobné prvky. Naopak, v mnoha scénách, ať už jde o stylizaci, témata, nebo herecký přístup, je inspirace tímhle kultovním filmem poměrně dost zjevná. Ale pochopitelně srovnávat veskrze umělecky vyvedený a do detailu vypiplaný film s asijským dramatem, které už ze své podstaty funguje primárně jako médium konzumu, je nefér pro obě strany. Sbohem má konkubíno je klasika, vrchol svého žánru, národní dědictví hongkongské filmografie a věčná připomínka génia a tragédie Leslie Cheunga.

Winter Begonia je sám o sobě výborný seriál. I přes mnohé připomínky jde o jedno z nejlepších BL dramat, které kdy Čína vyprodukovala a rozhodně stojí za shlédnutí. Pokud trpíte depresemi, záchvaty úzkosti nebo podobnými neduhy, Winter Begonia je přesně pro vás, protože se na konci se budete cítit ještě hůř. Jen v komparaci s Ba Wang Bie Ji vypadá spíš jako zmatené melodrama z první republiky, které vaše babička sleduje v sobotu večer posledních dvacet let a vy znechuceně odcházíte z obýváku, jen když vidíte reklamu. Winter Begonia je místy vágní, melancholická a smutná, ale to není nic ve srovnání se syrovou temnotou Sbohem, má konkubíno , která nic neodpouští, ukazuje bez přikrášlení a metafor lesk a bídu operních umělců, na které společnost po staletí nahlížela jako na dražší eskort a kteří tvořili tak nízkou společenskou kastu, že s nimi ani socialistická revoluce nepočítala. Tam, kde vám Pin Pien Pu Š' Chaj Tchang Chung dává naději, že by to možná mohlo skončit dobře, tam vás Konkubína bez milosti yeetne z 24. patra věžáku a vaši mrtvolu rozjezdí pendolinem jak Ivetku Bartošovou.

Mimochodem, jako všechna ostatní čínská tvorba, i Winter Begonia je na YouTube na kanále odpovídající čínské televize s oficiálními anglickými titulky. Ti odvážnější mohou zabrousit do sekce komentářů a podívat se, jak překvapivě dobře ta směšně průhledná propaganda funguje na Číňany a to i přesto, že mají přístup na YT. Taky si tam nadávaní do mrdek s obyvateli Hongkongu. Prostě hlína.