Guardian: Když vás cenzoři mlátí

V roce 2016 čínská vláda vydala několik zásadních cenzurních opatření, které de facto znamenaly konečné řešení LGBT otázky ve vnitrostátních mediích. Seriál Šang-jin (Shàngyǐn, 上瘾) známý též pod anglickým názvem Addicted měl být pravděpodobně vstupem do nové éry čínské kinematografie, což se mu sice povedlo, ale zcela určitě ne tak jak čekal.
Místo toho, aby Addicted svou nevídanou popularitou a explicitními homosexuálními scénami spustil vlnu uvolňování mediální cenzury, dokázal dvanácti epizodami nakrknout cenzory tak moc, že seriál zrušili, smazali, zakázali hercům hlavních protagonistů se k sobě přiblížit na pět metrů a v jakémkoliv čínském médiu se od té doby nesmí objevit homosexuální postavy.
Trvalo několik let než se někdo další v pevninské Číně pokusil adaptovat BL novelu, tentokrát na to ovšem šli chytřeji - se sklopenou hlavou, ocasem staženým a ochotou udělat úplně cokoliv, co po nich bude cenzurní úřad chtít, i když to bude sebevětší píčovina.

镇魂 Guardian

Upozornění: Tento článek používá českou transkripci čínštiny.
Český přepis vám poradí, jak se čínská jména reálně čtou. Jména jsou psána stylem česká transkripce (pinyin/eng ) např. Ťin Kuang-Jao (Jin GuangYao). Protože nejsem vystudovaný sinolog, většina překladů pochází z automatické transkripce. 

Seriál Čen Chun (Zhèn Hún, 镇魂) angl. Guardian v současné době podstatě už vstoupil do legend a memísků někam mezi velikány ironické komediální kinematografie jako jsou V paprscích slunce a Ztratili jsme Stalina. Byl to první velký pokus o obnovení adaptací nešťastného čínského BL žánru, poté, co ho Addicted neúmyslně avšak dokonale zabil. V touze po znovuzrození gay romance pro ženy se produkce Guardianu rozhodla přikročit k defensivní taktice totální submise.

Nešlo jenom o prosté obechcání cenzurních orgánů čínské televize a propašování gay romance pod záštitou bromance do oficiální mainstreamové produkce. Ačkoliv je přepracování explicitně homoromantického textu jako běžného příběhu homosociálního  přátelství samo o sobě zombifikací původní předlohy, v Guardianovi zašli s cenzurou ještě dál. Podstata vztahu hlavních protagonistů je totiž tak nějak poslední věc, se kterou má čínskej cenzurní systém problém. Novela Čen Chu je doslova narvaná elementy, které nemůžete ukázat v čínské televizi.

Originální Čen Chu novela je klasické BL klišé o lásce, která přesahuje hranice časoprostoru i smrti. Zatím, co ve zbytku světa si na Honó no Mirage už málo kdo vzpomene, v čínských BL se reinkarnace objevuje prakticky pořád. Tisíckrát opakovaná zápletka o dvou milencích z nichž jeden tragicky zemře a druhý se rozhodne ho hledat skrze nesčetné reinkarnace, než je jim dovoleno skončit šťastně spolu, pořád ženské publikum  v Číně neomrzela a asi ani neomrzí. Avšak cenzoři v Číně jsou jiného názoru.

Hlavní protagonista, Čao Jün-lan (Zhao Yunlan), vede speciálního policejní oddělení zaměřené na vyšetřování paranormálních jevů. Spolu s se svým týmem který se skládá z mluvící kočky, hada měnícího se v ženu, ducha, zombie, buddhistického mnicha a jednoho (jednoho) průměrného člověka, řeší případy lidožravých monster, démonů, zombií a kdoví jaké havěti, která utekla z Pekla. Při vyšetřování jednoho obzvláště tragického případu se Jün-lan seznám s mladým profesorem Šen Wejem (Shen Wei), který učí na místní univerzitě čínskou literaturu.
Velmi rychle se ovšem ukáže, že onen profesor není až tak úplně člověk a v žádném případě ne mladý. Šen Wej je králem duchů, polobůh, který už přes 10 000 let stráží Peklo a k tomu jako vedlejšák dává pozor na Čao Jün-lana a všechny jeho předchozí reinkarnace. Jün-lan je totiž převtělením starověkého boha Kchun-luna (Kunlun), kterého Šen Wej celý svůj nesmrtelný život věrně miluje. A to jsou dohromady asi tak VŠECHNY věci, co nesmíte v čínské televizi ukázat.

Ačkoliv nikdo nedokáže říct, jak přesně čínská cenzura funguje, protože upřímně... nefunguje, existuje několik poměrně jasných zákonem daných pravidel:
1. Čína nemá žádný rating systém. To znamená, že cokoliv, co natočíte, musí vypadat tak, aby jste to byli schopni pustit v sobotu ráno mezi dílem My z Kačerova a nějakým kataklyzmatickým pokusem o comeback poinýrské ikony Ťiang Šan-ťiao a mohlo to vidět pětileté dítě. To není dobrá vyhlídka pro horor, nebo druhou sezonu Addicted. Kromě jasného zákazu zobrazení násilí, tam spadá i cokoliv, co se blíží spíš erotice než romantice. Někteří autoři v rámci přehnané ochrany sebe sama odmítají zobrazovat, nebo popisovat jakoukoliv část lidského těla pod krkem.
2. Žádnej gay shit. Prostě. Prostě žádnej gay shit. Buzeranty v telce nechceme. Polsko style. Taky nic moc pro adaptaci BL.
3. Reinkarnace je docela citlivý téma. Od roku 2007 je v Číně výnosem č. 5 úřadu pro vládní náboženské záležitosti oficiálně zakázáno se reinkarnovat bez povolení příslušného aparátu. Tenhle zákon má primárně zabránit tomu, aby nějakej dalajláma hlásal, že Čína okupuje Tibet. V každém případě Kchun-lun je svatá hora, takže si definitivně nevyplnil adekvátní papíry. Další mínus pro seriál.
4. Zákaz kritiky společnosti. Ve státu, kde jsou si všechna zvířátka rovna, nemůžou být sociální problémy.
5. Existuje zákon, který zakazuje zobrazování nadpřirozena a náboženských (pověrčivých) elementů v čemkoliv, co se odehrává v moderní Číně. Pokud chcete mít ve svém fantasy duchy a démony, musíte děj zasadit před vznik moderní Číny, tedy před druhou světovou válkou a kulturní revolucí. Urban fantasy? Ale hovno. Všichni vědí, že předseda Mao všechny strašidla vymlátil a od tý doby neexistují.*

Blíž už se nedostanem, soudruzi. Tohle musí stačit.

Sečteno, podtrženo, pokud byste chtěli prorvat čínskou cenzurní mašinou nějakou BL adaptaci po tom clusterfucku s Addicted, určitě byste si vybrali doslova cokoliv, jen ne Čen Chun. A právě fakt, že je novela Čen Chu v současné Číně prakticky neadaptovatelná a přesto adaptována byla, dělá ze seriálu jednak jeden z velkých milníku čínského BL fandomu. Produkční tým Guardianu, banda naprostých magorů, se totiž prostě laxně otočil na bok a stylem domestikované mařky zmožené patriarchátem řekli cenzurnímu úřadu "Dělej si co chceš, mně je to vlastně jedno. Ale ve výsledku bude stejně po mým."

Hlavní protagonista, Čao Jün-lan (Zhao Yunlan), vede speciálního policejní oddělení zaměřené na vyšetřování paranormálních jevů. Spolu s se svým týmem který se skládá z mimozemšťana ve formě mluvící kočky, mimozemšťana ve formě hada měnícího se v ženu, mimozemšťana, inženýra, průměrného člověka a jednoho (jednoho) ducha, řeší případy zločinů s prvky paranormálních jevům, které spáchala mimozemská rasa mutantů, která utekla z alternativní dimenze v podzemí. Při vyšetřování jednoho celkem tragického případu se Jün-lan seznám s mladým profesorem Šen Wejem (Shen Wei), který učí na místní univerzitě biologii.
Velmi rychle se ovšem ukáže, že onen profesor není až tak úplně člověk a v žádném případě ne mladý. Šen Wej je mimozemšťan, který po 10 000 letech v kómatu stráží přechod mezi světem lidí a podzemní dimenzí Dixing. Má k Jün-lanovi velmi silný vztah, protože Jün-lan jednou cestoval v čase přes červí díru, v hluboké minulosti asi na jeden den potkal Šen Weje a zachránil mu život. A to vlastně není ani úplně všechno.

Nikdo už asi nezjistíme, co přesně si cenzoři, nebo vlastní produkce seriálu mysleli, když tuhle kryptopíčovinu schválili k filmování a následnému puštění do éteru, ale výsledek fascinující. Producenti v touze přivést za každou cenu zpátky k životu čínskou queer tvorbu, přikročil k té nechutné formě nekromancie, kdy je objekt rituálního zprznění sice skutečně oživen, ale stává se z něj vyprázdněná karikatura sama sebe. Vytvořili ale precedent pro adaptaci státně nepohodlného díla tak, aby prošlo cenzurním řízením, a přesto pořád odkazovalo na původní narativ a inspirovalo diváky k jeho vyhledávání.

Tenhle seriál udělal z taktiky kompromisu to nejautentičtější svědectví o směšných praktikách čínského cenzurního řízení. Dotáhl impotentní státní diktát na samotný okraj jeho kapacit a pak se jím, v záři reflektorů za hromového potlesku přihlížejících, nechal na kameru znásilnit tím, že vyhověl úplně všem požadavkům, co na něj byly kladeny. Výsledek tak je nekonzistentní a narvaný nelogičnostmi, že je každému divákovi jasné, že scénáristé líbali boty, nechali si srát na hlavu i na papír a kopali na dveře nebohému úředníkovi cenzurnímu úřadu tak dlouho, až jejich text po mnoha změnách prošel, ačkoliv už se vůbec nepodobal tomu, co psali původně.

Ve výsledku Šen Wej konstantě mění obor, což asi nebude způsobeno současnou krizí, kdy nejsou prachy, takže všichni učí všechno. Ve světě bez magie se občas mihnou duchové a nikdo nedokáže vysvětlit proč. Všechno na příběhu přímo křičí spojitostí s čínskou mytologií, postavy se jmenují po bozích čínského pantheonu.
Vůbec tomu nepomohlo, že byl seriál i přes všechny změny po několika týdnech stažen a na několik měsíců zabanován (oficiální prohlášení bylo něco o nemoralitě, negativním vlivu na mládež, šíření pověrčivosti, ale všichni vědí, že to prostě bylo moc gay i bez gayů) a pak znova zveřejněn v editované verzi, kde byly mimo jiné odstraněny zmínky o tom, že se příběh odehrává na Zemi a celý děj se posunul do 35. století. Skoro by se zdálo, že ten seriál chce, aby si diváci v touze po pravdě otevřeli předlohu - která je velmi nesocialistická.

Guardian není příběhově, ani scenáristicky dobrá adaptace. Ve skutečnosti je tak špatná, že Priest, autorka originální předlohy, na ni napsala fix-it extra a pokud někdy budete něco adaptovat, tak tohle je přesně ta věc, co vám má ukázat, že jste to fakt zesrali. Ale nabitá odkazy na původní dílo. Z mnoha scén je zjevné, že produkční tým je tvořen fanoušky novely, kteří se snažili udělat všechno proto, aby ji dostali na plátno a má jedno velké nezanedbatelné plus: představitele protagonistů. Právě díky ústředním páru nich má seriál i jiné než čistě vědecké kvality.

Paj Jü (Bai Yu) a Ču I-lung (Zhu Yilong) jsou oba velmi dobří herci a to i na poměry mimo Čínu. Jejich interakce táhnou celý seriál a obzvláště jejich první scény jsou neskutečným zážitkem, protože oba četli předlohu a věděli, že ke svým postavám mají přistupovat jako k milencům. V podstatě všechny ikonické scény s nimi jsou jejich vlastní improvizace a každá jejich interakce je zážitek, který se po stáhnutí Addicted ze světa neměl opakovat.
Spaní v jedné posteli - Checked. Žárlivá scéna před jedinou ženskou protagonistkou - Checked. Seduktivní zpracování lízátka - Checked. Držení se za ruku v nebezpečí - Checked. Ikonická scéna s ošetřováním banálního zranění, při které Paj Jü ukazuje své nejlepší ztvárnění nadržené teenagerky a Ču I-lung má tak rudý uši, že je museli digitálně vybělit - Checked.

Právě díky protagonistům byla adaptace přijata s nadšením jak fanoušky originální novely, tak novými diváky a to i přes celkem zjevné problémy. Ve své době šlo o na internetu nejdiskutovanější čínské drama všech dob, což bylo podpořeno tunami a tunami fanouškovské tvorby.
Pod záštitou filozofie "memy jsou fejetony lidu" se z Guardianu stal kultovní seriál, který obohatil čínštinu o slovní spojení 社会主义兄弟情 (še-chuej ču-i siung-ti čching, pin. shèhuì zhǔyì xiōngdì qíng) tedy socialistické bratrství - výraz označující homosexuální pár o kterém všichni vědí, že jsou milenci, ale i kdybyste zrovna byli u výslechu KGB v záři jejich lampy pravdy, nic by vám nemohli dokázat. Což je vlastně celkem tragické, pokud vezmete v úvahu, že Guardian byl natočen jen dva roky po Addicted, ale otevřelo to cestu pozdějším velkorozpočtovým adaptacím jako The Untamed.

Socialistické bratrství je termín vycházející z celkem bolestivého post-ironismu, v případě Guardianu přímo nihilismu. Cenzurní změny jsou tady totiž vlastně dekonstrukce samotné podstaty příběhu: sledujeme klasické žánrové klišé o lásce hlavních protagonistů, kteří se věrně milují klidně tisíc let, přičemž projdou několika reinkarnacemi, než konečně skončí šťastně spolu. Jenže to se v té adaptaci nikdy nestane.
Protagonisté se pořád celkem zjevně milují, ale naráží na čínský cenzurní úřad, takže to nemohou nijak ventilovat. Aby producenti uchlácholili diváky, nebo dokonce vyjádřili svůj nesouhlas s cenzurou, tak na konci vytahují takovej Bratři Lví srdce bullshit, kdy hlavnímu páru jejich společný happyend nedopřejí a prostě je yeetnou z útesu se zprávou "Tak třeba v příštím kole to bude lepší." Tím se kompletně mění podstata toho chick flick tropu, který v první řadě má dávat lidem naději, když už v nic jinýho, tak v koncept neumírající lásky. Ani hovno. Simpovat 10 000 let nic neřeší. Nikdo nikoho nepolíbí. Naděje je mrtvá. Komunismus je hnusný peklo.

Obecně je Guardian věc, kterou se vyplatí vidět, když ne kvůli hlavním protagonistům, tak minimálně for science, historickou signifikaci, Ču I-lunga, který tady zvládl technicky vzato trojroli, a za podpory předlohy - pro představu, jak funguje čínský cenzurní aparát. Zcela na rovinu, novela je pro nečíňana kvůli konstantním referencím na čínskou mytologii poměrně těžké čtení. Zatím, co seriál je pocitově zařaditelný mezi věci jako Supernatural a Shadowhunters, webnovela Čen Chun spadá mnohem víc do žánru klasické fantasy a k tomu občas dropne do míst temných jako kafe, který si dáte v 10 večer, když máte zítra termín odevzdání absolventské práce.
Druhá polovina novely se skládá v podstatě jen z cest mezi kruhy čínského pekla (v seriálu vtipně adaptováno jako červí díra) a z konverzací s živými, či mrtvými čínskými bohy, kteří kdysi stvořili svět - což v podstatě znamená, že podobně jako Silmarillion, ji můžete prakticky číst jen s Wikipedií otevřenou na druhým monitoru, kde se snažíte každou třetí větu zjistit, kdo vlastně kurva mluví. Pokud ji ovšem nepřečtete, nedojde vám, že ten hlavní problém, který se čínská cenzura snaží odstranit, není homosexualita, ale obecný koncept nekonformní individuality a pochopitelně, jakýkoliv obraz negativních jevů ve společnosti.

Šen Wej, který je v sérii embodimentem samotného zenu, je v originále spíš démon; napůl bůh, na půl masožravý přízrak, ne nepodobný ghůlovi. Byl stvořen se zbytkem svého druhu někde v hlubinách pekel, ze špíny a nenávisti. Je predátor, horší než duch, nebo zombie, protože na rozdíl od nich nemá duši. Tahle monstrozita jednak vede ke spoustě nebezpečně sexy situacím (nejhoršímu prvnímu skoro-sexu, který jsem kdy měla tu čest číst. Děkujeme Priest za realismus), ale zároveň ho to vylučuje jak z lidské, tak z nadpřirozené společnosti.
Podobně děvče z prvního případu není opuštěno rodiči z nějakého absurdního Popelkovského důvodu, ale protože její rodina porušila politiku jednoho dítěte a při Sofiině volbě dala jako miliony jiných čínských rodin přednost synovi. Ten stupidní plot s amatérským investigativním novinářem, který se snaží odhalovat korupci ve společnosti, ale místo toho jen nevědomky škodí lidu, se pochopitelně nestal.

A nakonec, Šen Wejův bratr, který je hlavním záporákem příběhu, nebyl nikdy unesen a považován za mrtvého -  Ach ano, hlavní zápletkou seriálu je nedorozumění mezi dvojčaty! Bere produkce konstruktivní kritiku?  jednoduše neprošel přirozeným výběrem, který provedl Kchun-lun, když sestoupil někam do hlubin země, aby si mezi odpadem společnosti picknul twinka na mazlení. Jie Cun (Ye Zun), v novele Kuej Mien (Gui Mian) nikdy nedostal jméno (oba předchozí názvy jsou celkem nevynalézavé tituly) a zůstal hnít v pekle, zapečený s ostatními démony na 10 000 let, zatím, co jeho identickému dvojčeti to upřímně bylo zatraceně jedno.

Sociální nerovnost a křivda spáchaná na těch, kteří s tím nemůžou nic dělat, je opakovaným tématem nejen Čen Chun, ale i spousty dalších čínských BL webnovel. Je asi zbytečné zmiňovat, že do adaptací se prakticky nedostanou a pokud ano, tak je jejich poselství pozměněné na tolik, aby čínskému divákovi připadalo, že vlastně alegoricky ztvárňují hrůzy reality hongkongských protestů (real shit). Ale to je asi postulát,  když se díváte na gayporno točený v totalitním státu.

* Jeden z důvodů pro odstranění nadpřirozena z mediálních narativů a mainstreamové kultury, je jednak typická komunistická nedůvěra k spiritualitě, protože lid by měl primárně naplňovat stát a pětiletka a ne nějaký duchovní píčoviny. 
Pak taky fakt, že duchové/přízraky/nemrtví jsou určitou kritikou společnosti. Tradičně se duchem stává člověk, kterému je spáchána nějaká křivda, nebo má nějaký nenaplněný cíl. Pokud připustíte existenci duchů, tak uznáváte, že mají důvod existovat a že je tedy ve společnosti něco špatně. Pokud se například jako duch vrátí oběť vraždy, jejíž vrah nebyl vypátrán, naznačuje to, že nemáte funkční policejní aparát. 
Navíc, Číňané byli jako národ ještě nedávno silně pověrčiví. Se zákazem duchů skutečně přišel předseda Mao, když se snažil odstranit poměrně nebezpečné pověry, které začínaly kanibalismem ve formě tradiční čínské medicíny a končily vykrádáním hrobů. Číňané věřili, že každého muže by měla doprovázet po smrti jeho žena a ještě ve druhé světové válce praktikovali posmrtné uzavření manželství, což mimochodem zobrazuje Winter Begonia. Jedna z praktik dalších posmrtného manželství spočívala v tom, že pokud zemřel nesezdaný muž, oženili jej s mrtvolou mladé ženy a symbolicky je pohřbili spolu. To by bylo morbidně romantické a celkem ok na emo levelu, kdyby ty mrtvoly nekradli z hrobů. Protože se teď Čína, jako následek politiky jednoho dítěte, potýká s poměrně genderově nevyváženou populací, není úplně vhodné lidem připomínat, že ještě před padesáti lety byla běžná praxe krást ženské z hrobů.